Bobr: Ahoj Alfonsi. To je Kelly, vzal jsem si ji jako posilu a navíc, jak si vzpomínáš, byla to ona, kdo decentně navrhl, že bych tě měl vyzpovídat.

Alfonso: No, tak je to trochu přesilovka, uvidíme. Kdo z vás je dneska ten hodnej?

Kelly: Tak to je trochu jiná pohádka, my jsme oba zlí, že jo.

Bobr: Barbarbar.

K: Dobrá, nebudem se s tím mazat, začneme rovnou naostro. Jseš tlustej??

A: Jsi slepá????

B: Zapište to: není blbej.

K: Proč si říkáš zrovna St. Alphonso?

A: To sahá hodně do mého dětství. Mám dost ujetýho taťku, kterej mi místo Karkulky recitoval svoje překlady textů Franka Zappy. Samozřejmě mi Zappovo dílo dávkoval přiměřeně věku, takže žádný kažení morálního vývinu.

St. Alphonso je postava ze Zappova příběhu o malým eskymákovi, kterej má svoje oblíbený tuleňátko. Když přijde lovec kožešin a začne po tom zviřátku střílet, udělá dítě kouli ze žlutýho sněhu. Ten je strašně nebezpečnej – maminka mu říkala, že „má dávat bacha, kam chodí Huskiové, a nejíst žlutý sníh“. Každopádně, lovce ten sníh oslepí. Jak se tak potácí, vzpomene si, že kdysi čet o tom, co dělat, když tě malej eskymák oslepí žlutým sněhem z míst, kam chodí Huskiové. Musíš jít na palačinky k svatýmu Alfonsovi.

Můj doktor říká, že možná proto mám příliš ochranitelský sklony. Ale to bych tu rozebírat nechtěl, neva?

K: Zdá se, že jsi něžná duše. Ale jak je vidět, Frank Zappa tě hluboce poznamenal…

Kolik ti je vlastně let, že už máš svého doktora?

A: Patnáct. Mimochodem ve třídě jsem byl skoro poslední, kdo nebyl u takovýho doktora. Je to asi tím, že naši jsou fajn a jsou pořád spolu. Ještě k tomu Zappovi a tátovi. Když mi bylo třináct, usoudil táta, že je třeba mě „poučit“ – no, víte asi, co myslím. Pustil mi teda Zappovu píseň Fuck Yourself. Zpívá se tam něco o garden tool, ale to jsem ještě nezkoušel. Můžu se zeptat….

B: NE.

K: NE.

A: OK.

K: Takže patnáct. Hmmm… Podle komentářů, co píšeš na Totem, působíš dospěleji, ale to bude asi tím Zappou. Na druhou stranu – teď se neuraž – úroveň tvojí literární tvorby tvému věku docela odpovídá. Mám teď na mysli onu poměrně populární báseň o teplácích… (http://www.totem.cz/enda.php?a=36990)

A: Něco konkrétního?

B: No, sklidil jsi docela kritiku, třeba od Probably. A vypadá to, že ses s tím těžko vyrovnával.

A: No, je to tak, že mi moje učitelka češtiny doporučila tenhle server, že prý mi tam poradí. A z druhý strany, doktor říkal, že bych si to, co chce ven, neměl nechávat pro sebe. Jemu jsem ale svou tvorbu nečetl.

Každopádně se mi tón kritik moc nelíbil. Chtěl jsem spíš poradit než odradit. Jsem citlivý.

K: Ale bránil ses docela statečně. Všimla jsem si, že v průběhu debaty pod tvým dílkem se ti nakonec docela povedlo dostat kritiky tam, kdes je chtěl mít – tj. k tomu, aby ti konkrétně řekli, co se jim na tvé básničce líbí či nelíbí, a ne jenom, aby ji šmahem odsoudili jako „blábol“.

A: No, tady bych chtěl poděkovat rodině, která mi pomohla první nepříznivé reakce (pozn. Bobr: „blicí smajlík od Probably“) přestát. Pak bych chtěl teda taky poděkovat konstruktivním kritikům. To používání metafor se mi jeví jako dobrý nápad. A i naše třídní to říká. Takže dík.

K: Co si vlastně, z pozice literárního „zelenáče“, myslíš o úrovni tvorby na Totemu?

A: No, jsem asi příliš mladý na problémy zdejších autorů. Je to složité a zamotané, takže jsem spíše tichý čtenář. Jsou jistě stejně citliví jako já, na to se možná na Totemu zapomíná. U druhého počítače přeci také může sedět mladý, leckdy nevyrovnaný muž. Nebo žena – a na barvě a vyznání nezáleží. I když křesťanská poezie mi moc neříká, ale třeba dorostu.

K: To je pravda, ale nesmíme si plést server literátní (fotografové prominou hrubé zjednodušení) se servrem terapeutickým…

A: Na druhou stranu, z vlastní zkušenosti vím, jakou úlohu může toto sdílení hrát v dospívání mladého muže. A taky vím, že terapeut je rozhodně dražší než internet po modemu.

B: Ano, a na Totemu je spoustu romanticky založených mladých žen, různého vyznání a možná i barev…

K: Já jsem momentálně nazrzlá…

A: Už mám nějaké emaily, ale bojím se setkání – jistě si vzpomínáš na patnáctý rok svého života.

B: Ne, vytěsnil jsem ho kvůli sexuální frustraci. Ale vraťme se k dopisům – jeden jsi tu zveřejnil. Byl to dopis od Probably.

A: No, chtěl jsem, aby druzí věděli, koho mezi sebou mají. Ale protože jsme měli hodiny etiky, nezveřejnil jsem podpis. Překvapila mě nesouhlasná reakce ostatních. Nemyslím, že bych narušil něčí soukromí víc, než byla tímto výpadem narušena má psychika.

K: Chápu, že se tě to muselo osobně dotknout. Já si myslím, že by se v podobných případech měla důsledně oddělovat autorova tvorba od jeho osoby. Kritizovat si dílka, a pěkně ostře – to ano! Ale žádné osobní výpady. Měl jsi pocit, že se kritici snaží útočit na tebe jako na člověka?

A: Ano. Ale pár sezení to spravilo…

K: Myslíš na WC?

A: Ne, myslím doktora, což mimochodem trochu nabouralo náš skrovný rodinný rozpočet. Ale chtěl bych veřejně prohlásit, že nehodlám nikoho žalovat o náhradu.

B: No a máš nějaký svůj vzor v literatuře?

A: Ano, Tolkiena a Gellnera. Taky Hoši od Bobří řeky se mi líbili. Teda ta kniha.

K: OK, tak jestli si chceš šplhnout i u mě, tak řekni, že máš rád seriál „Ženatý se závazky“…

A: Bohužel, ve srovnání s Hochy a Zappou je to příliš pokleslá zábava. Nic osobního.

K: Takže Kelly Bundová ti nic neříká? V tvých úžasných patnácti letech???

A: Ne, není to můj vkus. Mám rád Lisu Simpsonovou – skvělý účes a postava.

K: Dobrá, hloupé blondýny necháme stranou.

B: No a jak by vypadala žena tvých snů (to abych dostál naší sázce)?

K: Kruci, a dozvím se už konečně, o co jste se vsadili??? Pořád jen melete o nějaké sázce…

B: Promiň, ale je to top sekret mužská záležitost.

A: Měla by mít odpor k análnímu sexu (trauma z dětství).

K: Promiň, ale v patnácti letech bys možná měl mít jiné starosti než…

A: Kdyby se ti stalo to, co mně…

K: Hele, Alfonzi – jestli o tom chceš mluvit, tak se vyslov. A jestli ne, tak nech těch narážek. Jsem teď možná trochu tvrdá, ale nemám ráda tyhle hry. A ostatně, měl to být rozhovor o literatuře, ne?

A co se ti teda stalo????

A: Ohledně tvých narážek na mé narážky – četla jsi někdy Freudovu teorii o přeřeknutích? Tak abys nenarazila zas ty…

Během cesty na WC jsem přemýšlel o ženě svých snů. Nemám konkrétní představu, ale měla by být vyšší než 165cm, krátké vlasy, ale opravdu krátké. Nejlépe tmavé, nebo nějaká zajímavá barva. Měla by znát alespoň základní desky Franka Zappy a Creedence Clearwater Revival. Určitě by měla bystře odrážet moje hlášky z filmů Absolvent, Četa, dále pak z mého oblíbeného Muže na Měsíci. Neměla by pít rum – ten pije matka, a možná tušíte, proč o své matce moc nemluvím.

B: OK. Jsem psycholog amatér. Blížíme se ke konci, máš tedy nějaké plány do budoucna?

K: Chystáš se dál publikovat na Totemu? Některé tvé komentáře ke zdejším dílkům se mi zdají docela zábavné a přínosné…

A: Děkuji, je to součást mé léčby. No, budoucnost? Co je to budoucnost – přemýšleli jste někdy o čase jako takovém?

B: Noooo jo, ale nerad bych to sem tahal. Stačí nám, jestli se třeba chystáš na VŠ nebo psát dále básně, případně se věnovat Totemu.

A: Ano, ano, jo.

B: Sorry, ale slyšel jsi někdy o „chlupatý dece“?

A: Ne. To je od tvýho doktora?

K: Tak hoši! Jsi teda orientovaný spíše humanitně nebo exaktně?

A: Jsem 100% heterosexuál, to vám musí stačit.

B: To bude dobrej nadpis, co?

K: JO.

B + K: Takže, Alfonsi, my děkujeme.

A: Ale ne, já děkuji za trpělivost.

B: Já děkuji za otevřenost!

K: Dáš si ještě jedno, mladistvej?