Poprvé
Je ráno, sluníčko ještě není zdaleka celé venku a město se utápí v šedém oparu. Pomaličku otevírá oči a vítá se s novým dnem. Celé tělo si slastně protahuje a s úsměvem si prohlíží své štíhlé bílé boky. Je opravdu dokonalá, každá strana stejně tvarovaná a hladká jak samet. Ještě na chvilku se položí na záda a přemýšlí, co jí dneska bude čekat, podívá se ještě jednou z okna a s uspokojením zjistí, že bude krásný letní den. To už ale slyší cinkot skla, vonící kávu a čerstvé pečivo. Miluje tuto vůni, je tak krásná a jemná, dala by za ní život, jen aby ji mohla cítit již napořád. Posadí se a rozhlédne se po místnosti, dneska by na ní snad mohla konečně přijít řada. Je tu tak dlouho a pořád pro ní nebyla práce. Stále slyšela, „vezmi radši tu druhou, ta je starší, tuhle necháme na potom“. Kolikrát si přála už být tou „druhou a starší“. Tak snad se dneska dočká.
Hodina utíkala za hodinou a stále seděla na svém místě, na chvilku se i natáhla, aby vynikla její postava, ale stále nic. Už jí bylo do pláče, když najednou zahlédla vcházet krásného mladého muže, snad Itala. Narovnala se, nasadila svůj nejsvůdnější úsměv a ladně si přehodila nohy přes sebe. Teď už jen čekat a doufat. Snad to poprvé nebude tolik bolet a pálit jak si mezi sebou říkaly ostatní. „Počkat, přichází sem šéfová – tak co, teď nebo nikdy“. Pořádně vypne tělo a když je majitelka na dosah, skočí ji přímo k ruce, ale zavadí nohou o hranu a padá na zem. V poslední chvíli než dopadne, ji ale její ruka zachytí, chvilku si ji prohlíží, potom pokrčí rameny a bere ji sebou k tomu krásnému cizinci. Samou nedočkavostí nedýchá, tak teď se to stane, teď to bude poprvé a od teďka to bude již její práce. Snědý mladík ji opatrně bere do rukou a zamyšleně se na ní dívá, potom se podívá na paní majitelku a s úsměvem poděkuje. Ta jen kývne hlavou a jde se věnovat dalšímu muži, který vešel do dveří. Ital se posadí na dřevěnou lavici, nakloní se nad vonící hrnek s kávou, natáhne se po cukřence, ale potom si to rozmyslí. Zapálí si cigaretu a bez zájmu vezme do rukou její bílé tělo, s kterým si začne pohrávat. Celá se protahuje a zavírá oči před tou krásou, ale co to je, tohle opravdu bolí? „Pozor na má záda, takhle mi zlomíš vaz“. Vzpomene si na krásné slunečné ráno a ještě se jednou usměje – naposledy. Potom jen pomalu padá níž a níž. Cizinec zamáčkne cigaretu do popelníku, dopije kávu a odchází.
Přichází sama šéfová, aby poklidila. Podívá se před sebe a znechuceně se zadívá na zlomenou křivku těla před sebou. „To snad ne, zase další lžička zlomená, a to byla úplně nová, proč to ty lidi musí dělat, vždyť ji ani ten chlapík nepoužil.“ Sebere ji a hodí ji do popelníku...
|