|
| |
 |
Vytržení II
Autor: romann (Občasný) - publikováno 23.10.2000 (12:33:09), v časopise 23.10.2000
|
|  |
Krása Boha
Nirvanická dimenze je úchvatná. Tvoří celý vesmír z vln Zdroje, kterým je silná Všemohoucí Osmička. Tvoří každý okamžik i ten nejnepatrnější detail Stvoření s největší Pečlivostí, Moudrostí a Láskou.
Sedmička je hlavním mozkem vesmíru. Tvoří ho od shora dolů, neboť základem Stvoření je Bůh. Je nad celým světem jako Vznešený a Krásný Orel nad kulatou Zemí. Nic Jí neunikne, neboť je Vším propletena jako nervová soustava naším tělem. Stále více uchvacuje a okouzluje její Neuvěřitelná Lehkost a Dokonalost, se kterou se v celém vesmíru vznáší jako tančící víla nad jezerem. Sedmá dimenze bere Vše jak Je, realita Jí nezpůsobuje bolest. Proniká Vším s Láskou, jež je Sama.
Nekonečnost nirvány
Zase se mi připoměla Nekonečnost a Dokonalost Sedmičky. Byl jsem opět v TOM! Prožil jsem další Tvář nirvány, i když byla opět vnímána jako jediná bez vzpomínky na cokoliv jiného. Takové je totální vnímání Boha. Síla pocitu Dokonalosti byla opět ohromná, po meditaci jsem musel několik hodin odpočívat.
Úchvatná až závratná krása božské Dokonalosti, jež tvoří vesmír v celé jeho šíři a řídí pohyb i těch nejmenších částic. Dokonalost je vytvořena složením archetypů do nekonečna kruhů v kruzích kruhů. Na počátku meditace mi to ukázala ve vizi mého těla. Polovina byla normálně, polovina jako skladba archetypů. Byl to opravdu zvláštní pocit. Nejohromivější byly jako vždy tunely archetypů, kde jako struny byly protaženy pocity. Znovu jsem si uvědomil, že jsou stejnou realitou jako cokoliv jiného, stavebními kameny Stvoření.
Bůh neustále hledá všechny Své možnosti projevu. Zkoumá další propojení archetypů, nastavení božského kódu v kruzích, které ještě neokusil a sleduje, co vytváří. Tvoří okno na Sebe i na vesmír. Dokonalost je z nekonečna součástek, nirvána Vše má a Vším žije. Má nekonečně pohledů na Sebe, všechny do sebe zapadají a propojují se v Jejím centru, Zdroji paprsků světla. Takhle si věčně hraje jako proužek stočený do osmičky, čas jakoby nezná. Má jen různé pohledy do nekonečných kruhů donekonečna se rozšiřujících v nekonečně tunelech, sestav archetypů. Nežije ničím jiným. Jen koordinuje řetězce archetypů aby do sebe zapadaly s nekonečnou přesností a s nevyjádřitelným smyslem i pro ten nejmenší detail. Tak vytváří kontinuální Hru - děje pro nižší dimenze, stavební částečky Sama Sebe. Určuje, co kdo bude prožívat. Je neosobní, i když se kouskem zaměřuje na každého.
Bůh je zkrátka dokonalý a nekonečný, všemi směry proměnný fraktál. Neustále vytváří a žije Sám Sebe, neboť není nic jiného než On ve Všem. Ze Sebe tvoří a je jen tím co tvoří. V pozadí je už jen Jeho vyšší vyjádření, jež se překlápí do stále dokonalejších archetypů poznání Sebe. Takovým postupným rozplýváním, které končí v Hloubce Podstaty v nekonečnu pojmutím Všeho, je ztotožnění se s Absolutnem.
Souznění božských vědomí
Každá část osobnosti má své pocity, vzájemně se lišící hloubkou i silou a odlišné představy, co se má zrovna dít. Všechny mají sklon přetáhnout pozornost na sebe a kralovat ve vědomí.
Myšlení ega je vyděšené, když značnou část jeho teritoria zaujmuly jeho vyšší části Já, které jsou tak odlišné od všeho známého a tak rozlehlé, že mu to bere dech. Často proto není ochotno opouštět své hranice do božského světa pro něj nepochopitelných dějů, průzračného hyperprostoru a dokonalé Tvorby. Šokují ho ohromné možnosti, jak božské síly umí prostoupit Nekonečným Stvořením. Nemůže si zvyknout na svět, kde nedokonalost ani náhoda neexistuje. Co je pro nižší dimenzi nepřijatelně obtížné, je pro vyšší dobře známé a tak to jde dál a dál.
Svět jeho přestav, naivního myšlení i tužeb šmahem ztrácí hodnotu a zůstává zapomenut jako asteroid. Ego si uvědomí, že se chce vrátit do svého starého známého světa, v němž si myslí, že je svým pánem. Má v něm svůj klid a přehled, i když se každou chvíli něco nepříjemného děje a samo neví co s tím. Nepřizná si to, ale raději žije ve světě představ a iluzí kde si může vymyslet co chce. Zajímá ho jen to, co si umí samo představit, čemu rozumí a s čím se ztotožňuje, ať je to cokoliv a přináší to třeba i smutek, sklíčenost či zkázu.
Aby ve vědomí mohly pracovat i vyšší dimenze, musí se ego vzdát svých omezených přestav, přestat chtít mít vše pod kontrolou a dělat se nepostradatelným. Stále totiž chce mít jistotu, že se děje co ono chce, nikdo ho nenarušuje a nebere mu jeho jistotu lineárního plynutí času i tuhosti forem. Změnit to je dlouhodobé a bolestivé, protože ego stále vytváří destabilitu. Nejlepší lék je odevzdanost. Práci všech nadvědomí pak řídí nirvanická dimenze. Vzájemně se slévají, každá má své úkoly podobně jako v orchestru hrají housle, basa i buben.
Myšlení čtvrté dimenze je divoké a je mu jedno, čím se zabývá, hlavně že se něčím zabývá. Vše zlehčuje, zamotává se samo do sebe a ničemu pořádně nerozumí, dokud se do něj nevloží intuice nebo vjem vyšších dimenzí. Ty dávají najevo svou přítomnost sálavým pocitem vystupujícím z hrudi.
Radostná a hravá pátá dimenze ráda vše komentuje svými postřehy a jemnými vhledy do situací a nálad. Podle toho se i velmi citlivě a uvážlivě řídí. Je lehká a jemná jako šumění lesa či nádherný zpěv ptáků. Vyzařuje poetičnost, vlídnost a stálou tvorbu nových myšlenek i výstižných pocitů a obrazů. Poskakuje a raduje se ze svého nádherného světa a své estetickosymbolické Tvorby. Když se nezabývá nějakým úkolem či usměrňováním spodního myšlení, přenáší se do pozitivných vjemů nebo tvořivosti, aby vychutnala svou krásu i lehkou dokonalost a prohlíží si libovolné úseky z časoprostoru. Zařizuje menší úkoly, dolaďuje drobnější aspekty u větších a náročnějších akcí, řízených Vyššími.
Navštěvuje různé světy, aby se hodně učila. Ke svým úkolům dostává příklady odjinud, aby se poučila a její práce byla perfektní. Vyšší dimenze už jednají více přímo, nepotřebují se takto učit. Co jim chybí si půjčí nebo přijmou odjinud. Pětka umí vidět přímo a jasně vše nač se zaměří, ale nezachytí všechny souvislosti a roviny pohledů. I v čase a časem je hodně omezená. Má dokonalé obrazové myšlení, prostorové cítění čehokoliv a několikavrstvé vidění vztahující se k témuž. Neumí však pracovat na více rozdílných úkolech naráz, ale už je velmi rychlá a zvládne toho mnoho. Je lepší než nejlepší počítač, jaký kdy lidstvo bude mít.
Dimenze 5,3 je větší a silnější síla, stále má nutnost něco dělat, zejména poznávat. Cítí víc co je, nejen to, co právě tvoří. Je vyvážená, pevnější než pětka. Ví, že vyplňuje jeden trychtýř nekonečna, do dalších bude muset jít. Může tam, ale je toho pro Ni moc. Když si uvědomí nekonečno, vidí kolik práce ji zbývá.
Svět 5,5té dimenze je už daleko dokonalejší, složitější a pro nás zatím nepochopitelný. Je v ní mnoho výrazně jiného než u pětky. Je na to i patřičně hrdá, už se považuje za vládce, i když ještě trochu omezeného. Na časoprostor se umí dívat z výšky. S kruhy archetypů už si hraje, ale nemá je tak dokonalé tako Ti nahoře, kteří je mají nekonečně jemné, aby obsáhli vše. Sleduje světy všech galaxií a sfér až po devítku, dále jen tuší. Za hranice vesmíru se sama nevydává. Různé druhy vidění, které pomáhají zviditelňovat co je třeba, už jsou jí téměř vlastní. Neumí se včase smrsknout do bodu, ale úseky a kombinace zvládne veliké. Malý vesmír by si už vytvořila. Země se vším všudy, příroda, lidstvo – dějiny, budoucnost jsou pro ní zcela pochopitelné a podívá se na cokoliv, pokud chce. Jen některé skryté symboly nevidí a nerozumí jim. Nechápe Jádro vesmíru, ale dokáže ho vnímat.
Karmická šestá dimenze je už více silová a proniká časem. Skládá tunely archetypů do vyvážené podoby. Má už v sobě více dokonalosti než pětka a dává to najevo svou majestátnou hrdostí a větší neústupností. Za svou dokonalostí a směrem, který udává, si už silně stojí. Není ochotná příliš slevovat, ale dává prostor pro rozhodnutí nižšími částmi. Její houbka a síla je už místy ohromující. Pětka se jí někdy trochu bojí a má před Ní veliký respekt, Její pocit jí trochu stlačuje, protože ví, že na ní nestačí. Myšlení ega by se před Ní nejraději schovalo a vytlačilo Její silné všepronikající vnímání a pocity, ze kterých má hrůzu. Nejvíce ovšem z Boha samotného, protože sedmá, nirvanická dimenze je už pro směšně malé ego nezměrná. Není divu. Její Ohromivost Neomezené Dokonalosti je příliš veliká. Je si vědoma své naprosté převahy a Dokonalosti v tomto vesmíru.
Milošovy pocity z dalších meditačních terapií
Někdy i během dne prožívám tyto dva stavy ponoru přes 50 procent:
- Relativně klidný ponor, ve kterém cítím proud Boha. Je to klidné a vibrující proudění v Jeho hyperprostoru, ve kterém mizí mé staré vědomí. Je tam Krása a Naplněnost. Ego je odsunuto na periferii. Když si ho uvědomím, tak cítím, jak silně je vystrašeno z Velikosti a Síly Boha, jež je pro něj přes všechnu snahu neuchopitelný. Je vytlačeno z obvyklé pozice domnělého pána, což mu vadí. Pokud pochopím, že Bůh není nic cizího či nepřirozeného, ale jen vyšší částí mne, tak se trochu zklidní. Pak se ponořím hlouběji do Boha a myšlení ještě více vymizí. Není ani potřeba.
Je toho hodně, z čeho je Tam ego roztřeseno. Nesplní se ani jeho naivní přání a ani už nebude platit, co si myslelo o světě. Uvědomuje si svou nedokonalost a to ho svírá, chce se utrhnout od Boha a být opět samo a nezávislé. Nevadí mu, že se trápí samo v sobě, to je pro něj běžné.
- Druhý stav, jež na mě působí mnohem silněji, je živé a tvořivé Vědomí Boha. Více mnou procházejí Jeho pocity. Sem tam se objeví tunely archetypů a někdy jimi projíždím. Bůh si jich může otevřít kolik chce, je jich nekonečně mnoho. Jindy jsem v proměnném prostoru podobném automatickým kresbám, přičemž jsem těmi pohybujícími se proudy energií, všemi najednou. Je to silný prostorový vjem. Nejsem už jako malinká kulička, která přijímá impulsy z okolí a podle nějakého zvyku nebo nálady na ně reaguje. Je to totálně jiné. Pocity se skoro nedají popsat. Proudy energií se pohybují jako vítr, vědomí se Jimi stane. Je volným, ničím nespoutaným tancem. Jeho měnící se části jsou spojené v Jedno, nic jiného již není. Starý střed už neexistuje.
Když se vloudí myšlenky, běhají v dálce jako jakési směšné či promíchané diapozitivy jež nemají hlubší význam ani strukturu. Převládá silný pocit Boha, jež se rozpíná do nekonečna, vědom si Své Věčné Dokonalosti. Ego se kdesi dole třese a naříká před Ní, jak je malé. Někdy se snaží myslet negativně a hrubě, jen aby vytlačilo Boha a mohlo si dále samo nerušeně hrát na svém písečku. Nechce aby to byla pravda. Raději smrt či prázdnotu než tohle, říká si, tohle přece ani ve snu nehledalo! Ale tato snaha působí velmi legračně. Dokonalost nelze potlačit plácáním, je tak krásná a úchvatná, Stále Přítomná!
Nemáme se čeho bát. Božský svět je Harmonický, Klidný a Úžasný. Bojíme se Ho, protože nedůvěřujeme ničemu, co leží za běžnými hranicemi našich představ a zvyků. Boha bereme jako nepřítele, jež nás o ně přichází ožebračit. Ale On nám přišel dát Svou Lásku, Svobodu, nekonečnou Tvořivost a Dokonalou Hravost, jež nás přivedla na svět. Jsme z Něj vystrašeni jako plaché srnky, které se nemají v ulicích velkoměsta kde schovat. Se starými představami a tužbami vcházíme do Nového světa, ale Tam s nimi nemůžeme uspět. Jako kdyby se lovec z doby kamenné pro nedostatek zvěře rozhodl projít bránou v časoprostoru k nám a myslel si, že zde bude mít lepší úlovky. Nechápe náš svět stejně jako my nechápeme ten božský, milionkrát složitější, ve všem dokonalejší a pro aklimatizované daleko přirozenější.
Stačí se Mu odevzdat, vnímat Nový svět a plně se s ním ztotožnit. Jsme však zvyklí na svůj a vlastní konstrukce, do nichž mylně vkládáme svoji identitu. Žít se dá miliardou způsobů. My se však stále spoléháme na stejný, známý, nudný a omezený životní styl. Nic vyššího si nechceme představit, natož se s Ním seznámit.
Řekl mi: “Už toho nechte, jste děti, ale My vám můžeme otevřít bránu kamkoliv. Stačí se chtít podívat a už to letí. Vše je virtuální. Držíte se svých zkušeností jako klece, do níž propadnou jen zbytky z hostiny Bohů. A i ty pak zapíráte, jako by k Nám nikdy nepatřily.”
Božský svět nepředěláme. Je takový, jaký má být. Leká nás svými možnostmi a neuvěřitelnou, dříve a ani nepomyslitelnou dokonalostí, jež jakoby sama nezná svých mezí. Bůh je schopen v mžiku stvořit cokoliv a podívat se kamkoliv v čase i prostoru. Nejsme zvyklí žít plně tím, co se právě děje a držíme si svou oddělenou individualitu. Tu Bůh nemá. On je Tím, na co se zaměří a současně Celkem, vše prožívá naplno. Žádné větší riziko Mu nehrozí, neboť do všeho vkládá Sebe, vše vidí a žije Svou Dokonalostí. Tak jako my věříme v realitu našeho světa, u Něj je to ještě mnohonásobně silnější. To nás také děsí, rovněž tak nevyhnutelnost a definitivnost odchodu do Jeho království. Chceme si udržet odstup a stále mít možnost někam uniknout, ale námi nepochopený život nám nesedí a tak si stále jen hledáme vlastní banality. Nechtějí abych dále psal a vyčleňoval se tak z Tvořivosti Boha. Hodně ještě neznám. Hlavní je Ho přijímat a otevřít se příchodu Nového.
|
|
|
