Srab

Ach jo, zase jsem s ním musela jít. Mám strach, ale z čeho? Vždyt´ i na mě záleží, jemu, ...komu že? Někomu na mě záleží?
"Ahoj", vykroutila jsem na svém posmutnělém a zamyšleném ksichtíku. "Ahoj" hrnul se ke mě, aby mi dal pusu. Bylo to suché plesknutí dvou studených a zimou okoralých rtů. Rychle jsem se od něj odtáhla.. "Ehm,...tak co, jak se máš?" Jemně si povzdechnul, natolik jemně abych si toho všimla, ale ne zas tak nahlas, abych se naštvala. V tom mě znal dost dobře. Krůček po krůčku mě deptal tím svým důmyslným vzdycháním, kroucením hlavou a úšklebky.
Šli jsme ruku v ruce a já si přála, abychom se nikde nezastavovali. Jen kdybychom tak šli a šli, vzdáleni od sebe natolik, abych se cítila v bezpečí. Tak jsem to měla ráda, tak jsem se cítila v rukou lásky, cítila jsem k němu něhu a teplý cit zahalený temnou záclonkou cudné noci.
" Podívej se, to je krása", zastavil se na jedné z vyhlídek po cestě dolů z Petřin. "Hm", zamručela jsem a snažila se vést ho dál, udávaje jeho nohám tempo, rytmus, snaže se strhnout jeho ruku, která pevně a přitom jemně držela mou. Ne, nebyla jsem dost silná. Opřel se o zábradlí a přitáhl si mě k sobě. Dívala jsem se mu přes rameno, do dáli a vyhybala se jeho očím, které se mihotaly po mé tváři. To trapné ticho...Vzpomínala jsem, kolikrát jsem viděla páry mého věku v této poloze a vždy jsem přemýšlela, co si asi tak šeptají, jaká slova se jim derou z úst, kam se ztratily ruce schované pod kabát toho druhého. Cítím těžkost jeho rukou na svých zádech, jemně mi kloužou do pasu....Skousnu ret a otočím hlavu do strany a koukám do tmy, snažím se ji probodnout očima. Cítím, že se jeho ruce zastavily. "Jseš smutná? Stalo se ti něco?" "Ne,...ne...." šeptám provinile, ale hlavu nechávám otočenou do temnoty a pozoruji temné stíny kmenů vysokých stromů. Jeho oči se na mě upjatě dívají a já to nevydržím; ten tlak jeho pohledu mě násilně otáčí a já se mu dívám do očí. Ach Bože, ted´přijde to nejhorší. Políbil mě jednou, podruhé. Naštěstí jen to krátké mlasknutí, včas jsem své rty uchránila. Ale už se zase ke mě blíží jeho obličej, tuším co chce....rychle se od něj odtrhnu a udělám pár rychlých kroků zpět. Hluboce vzdychne, otočí hlavu na druhou stranu a promne si rukou obličej. Připadá mi to vše tak komické. Tahkle se dva tváří, když se jeden z nich odmítne s druhým pomilovat, a já takhle vyvádím kvůli pitomému líbání.
"Promiň" otáčím se k němu se slzami v očích. Podívá se na mě tak lítostivě až začnu litovat samu sebe. Jsem já to ale chudinka, zakomplexovaná, osmnáctiletá nezkušená hlupačka. Seberu všechnu odvahu a obejmu ho; jen chci aby mě držel, aby mě hladil po vlasech, políbil na tvář, aby se mě dotýkal, objímal mě. Chci si vychutnat jeho dotyky, chci si ho nejdříve osahat zvenčí - jako slepec, který se učí poznávat svou věc; tu, která ho bude nyní tak často doprovázet. Jeho chladná dlaň ale na mě opět dosáhla, otáčí mé slzami orosené tváře, zase TO chce, říká mi to jeho pohled.
"Pojd´už, je mi zima" pronesu unaveně a zbavuji se teplých chobotů žáru jeho těla, které ještě stále cítím na svých stehnech. Sklopí hlavu, oči a opět mě bere za ruku. Je zklamaný, smutný, cítí se ošizený a nedoceněný. Ale mě je zase krásně. Drží mě za ruku, druhou mě objímá něžně kolem pasu. Snažím se na vše zapomenout a vychutnat si tuhle chvíli, než zase přijde nějaká zastávka, zase další trapná situace, z které již možná tak rafinovaně nevyváznu. Mám strach... Proč musí chtít jít dál v našem vztahu, proč se nemůžeme zaseknout jako výtah a prožívat ty krásné začátky neustále dokola? Mě se to líbí, copak jemu ne? Jde a mlčí a celou cestu až domů na mě nepromluví. "Tak doboru noc" vykouzlí na své tváři podivný úsměv, když mě doprovází do autobusu. "Zavolám ti, jo?" Slabě kývnu, i když vlastně nechci, aby mi volal, a zdolávám s pár kilogramy těžké hlavy a srdce těch několik schodů do autobusu.
Zase se bude chtít vidět, zase se bude chtít líbat a já se budu zase vykrucovat. Takle to půjde dál až toho bude mít jeden z nás dost, naštve se, a na toho druhého se vykašle. Kéž už by to bylo, nemám tu sílu s ním dál chodit, i když jsem ještě pořádně nezačala. Už aby se se mnou rozešel - jsem chudák. Jak to bude s milováním...?

Noelani