……ležel začátek tohoto příběhu 16.9.2000 v bílé obálce v našem kaslíku ???

Nebyl to žádný výjimečný den. Jako obvykle jsem se vracela kolem 15.00 hod domů ze školy. Množství domácích úkolů po zdánlivě nekonečném dnu povážlivě stouplo a v nepřímé úměře zároveň s tím klesala má naděje na příjemně strávené odpoledne.

Ale co,alespoň budu zase o něco chytřejší než včera.

Bez jakéhokoli nadšení jsem otevřela prosklené dveře do našeho „luxusního“ paneláku a vstoupila jsem. Nic mě nepřekvapilo, nic se nezměnilo. Špinavé okopané zdi byly stále tak špinavé, jako vždy chyběla klika u vstupních dveří a na nástěnce, která by měla sloužit k informacím pro nájemníky, je napsáno rukou neumělou, že pan S k r u ž n ý (to je dobrá duše, která se stará o to, aby nám nespadl panelák na hlavu) se vůbec nezměnil a pořád je m á l o p r u ž n ý . No zkrátka nuda, nuda, šeď, šeď.

Vyvezla jsem se naším výtahem, který je pouze pro otrlé nátury, do třetího patra, kde se nachází můj sladký domov. Odemkla jsem a vkročila do bytu, kde jsem ucítila již tak známou a blízkou vůni a teplo. Rituálně jsem si odložila, umyla ruce a naobědvala. Vnitřní nutkání, abych se zavřela do svého pokoje a strávila tam půl dne přípravou domácích úkolů, prohrálo na celé čáře.

“Budu se vzdělávat, ale jinak!“utěšovala jsem svoje svědomí,, když jsem otevírala rozečtenou knížku, mnohem zajímavější než chemické a matematické definice.

Po půlhodině strávené proháněním se po anglických statcích s Jamesem Herriotem, mě od závažného veterinárního případu vyrušil hlučící živel, můj bratr.

„Máml hlad! A pochop, když si to připravím sám, nebude mi to chutnat a když mi to nebude chutnat, nenajím se, pokud se nenajím, budu nepříjemnej a to bys přeci nechtěla!“ Jeho výřečnost mě donutila něčím ho umlčet - jak jinak než jídlem. Spokojeně položil příbor na talíř a bez slůvka vděčnosti odešel spinkat. Připadala jsem si jako služka, jako otrok! U dřezu s nádobím jsem bláhově snila o velké vile daleko za městem, kde bych za jediný den nepotkala živou duši,, tím spíš svého bratra. Nemusela bych poslouchat jeho lamentování, uklízet po něm pohozené oblečení, mýt nádobí. Ach,jaký by to byl sladký život!

Probudila jsem se z idylky a shlédla ke dřezu, který se nebezpečně začal plnit vodou. Můj pohár trpělivosti přetekl a zapřísáhla jsem se, že nedopustím, abych skončila tímto způsobem.

“Budu soběstačná žena, která nikdy nebude mužům máchat ponožky, vařit jídlo a podávat pivo, to radši umřu!“pronesla jsem slavnostním hlasem a donesla jsem nedopitou skleničku od oběda bráchovi.

Znovu jsem se vrátila k poutavému příběhu.“Teď už mě nikdo otravovat nebude! “Nepřečetla jsem snad ani dva řádky,v tom vrazil do dveří pokoje táta,s vytřeštěným výrazem v obličeji. Chvíli stál na prahu obývací místnosti, pak pomalu přešel ke křeslu a posadil se. Několik minut seděl bez hnutí a nevydal ze sebe jedno jediné slovo. Se zatajeným dechem jsem ho pozorovala. Zvědavost mi nedala a zeptala jsem se, co se stalo. S nepřítomným pohledem se na mě podíval a podal mi bílou obálku. S obavami jsem ji přijala a vytáhla z ní bílý potištěný list. Rychle jsem četla.. Najednou mi začala písmenka kmitat před očima, pohybovala se, ne a ne se zastavit. Po chvíli si dala říct a vytvořila opět souvislý text.

“Vážený pane, s radostí Vám oznamujeme, že ve středu 8.9.2000 ve 20.00hod, při losování sportky na programu ČT1, jste vyhrál zvláštní prémii a to ve výši 5 000 000 ,-- korun. Gratulujeme!“

Už ani nevím, kolikrát jsem musela oznámení přečíst, abych pochopila, že nul je skutečně šest. Pod radostnou zprávou byly udány další informace a pokyny .

Ten večer jsem se už k domácím úkolům nedostala .Celá rodina se vydala oslavit tu nečekanou novinu, která skutečně změnila náš život. Utráceli jsme naše dosavadní úspory za delikátní minutky, francouzská vína, šampaňské. Číšníci ve fracích se měli co otáčet, aby nás stihli jenom obsloužit. Rodiče plánovali budoucnost, já studium v zahraničí, brácha vybíral auto svých snů……

Ale co to?

Najednou jsem zaslechla rachocení klíče v zámku a tátův hlas: „ C o b u d e k j í d l u ?“

Odstranila jsem knížku z obličeje a zvedla se z kanape.


Ještě večer, když jsem šla vynést odpadkový koš, jsem si všimla, že v našem kaslíku leží bílá obálka…