V Šanghaji vzdálen od blízkých za vlastní mříží vidí nad vlastní kůži získal dar hodnotit s odstupem
když jsi v kvádru cosi tě kryje ale jakmile dojde na krychle.. pravidelnost stran tě odhalí
odstup od vlastních řad
tóny ticha hranol tmy
těžko se říká co to bylo těžko se to popisuje asi jako vysvětlit co děje po smrti
přitom jsem tím prostupoval
dech v patách lámaná tma spárami deroucí se nazelenalé světlo vlákna napnutá k nekonečnu
zavěšený Detroit obklopený prázdnem rozbitá definice roviny díky ztrátě kontextu
jsem udýchaný, napadá mě: Margareta je někdy tak nesnesitelně protivná jako tehdy když nás děti nakládala ke křtu psů…. hrůzza
ale zpět ke káře a k navigační tabuli
orbit se zploštil ozvěna pohnula s gravitačním polem
cítím to tlak sondy v uších je nepřiměřený
zakláním se spatřuji naší galaxii světelný vír pohlcovaný černou dírou dávnou výpustí dělící vesmír
trvám pod stínem medvěda klec mě
mezičas přesná úsečka
kde není hlas nevzniká otázka
blížím se ke středu šanghaje tříšť tunelů pláty křižovatek drť odpadu
něco zaklaplo
moje loď sama
..nikdo mě už nikdy... |