Jsi
I.
Jsi píseň co lahodí mým uším,
od počátku lidstva krásně zní.
Jak vábení té zrádné Sirény.
Jak zvon co volá tebe k mším.

Jsi osika co ve větru se chvěje.
Schovat tě v náručí, to bych chtěl.
O tvoji lásku bych se se sluncem přel.
S tím sluncem, které tvoje listy hřeje.

Jsi krásná vůně letní krajiny
co nemohu mít jenom pro sebe,
jak nemohu mít tmavomodré nebe,
jak nemohu mít všechny květiny.

Jsi kočka co na klíně mi vrní,
tvé jemné tlapky vytrčily drápky.
Uteklas mi. Nevrátíš se zpátky.
Vždyť není růže bez trní!

II.
Když zpívá duet jediný zpěvák
jak komicky to zní.
Zvon v zemi pohanů. I Siréna spí,
v hledišti směje se jediný divák.

Po větrné smršti je nalomený kmen
a náruč plnou větví - nechci.
Beznadějná vzpoura proti zlému slunci
zúží se v pouhý slabounký sten.

Vůně možná vyvane, kamsi do temnoty,
zamčená zbyla už jen vonná tyčka.
Naděje nutí se pod slaná víčka,
a zvadlá růže se rozplyne do nicoty.

Představa kočky co srdce mé zraní,
někdy tak blízká, chtěná a skutečná,
Mučivá vzpomínka. Skutečnost netečná.
Vždyť není růže bez trní.

III.
Píseň už ztratila svůj půvab
a už jí nikdo nezpívá.
Zvuk zvonu zemřel a spolu s ním
zahynula i Siréna.

Osika podlehla náporům větru,
náručí zeje prázdnotou.
Není už o co bojovat,
i slunce teď trápí se samotou.

Vůni nad loukou rozfoukal vítr,
pomalu ztrácí se šedivý dým.
Nebe se zbarvilo černočerně
tolik se podobá myšlenkám mým.

Tygr teď o boji spokojeně vrní,
zakrátko roztrhal svého krotitele.
Zraněný hlupák si poranil prsty.
Vždyť není růže bez trní!