v zajetí křivek společných představ, které se roztečou jak polárkový dort v misce,

v pomíjivých chvílích vlastních satori,

chci si rvát vlasy a sypat popel na všechny ty společné ideální kontury.

unavily se jídlem, milováním,

spokojeně usnuly,

společné křivky zpřetrhaly svými těly,

ne, nebylo to žádné satori,

strach, touha a hlad.

všechno co dělaly zdálo se mně, zajatému pozorovateli, opravdové a přirozené

společné ale jedinečné,

tam, uvnitř svých příbytků,

cokoli,

podle nejspolečnějších křivkatých představ,

všem navzdory.