Jsem trochu bledničková
možná jsem jako houba vyrostla
ve stínu vlhkých lužních lesů
možná jsem se poprvé nadechla
v ponurém vězení
krápníkových jeskyní
vždycky jsem uhýbala
hřmotu, rámusení, ranám
vždycky jsem se trochu bála
bílý kapesník, bílá botka
přeleštěná, plachá bledulka.
Jako by v těle velmi zvolna
roztával rampouch ledový.
Klenuté podloubí na náměstí
krajkoví gotické
potřísněné holuby.
Křehký ornament zdí starých
zdobí náhle lešení, dnes je
dům v krunýři, a na věži
čepička drátěná, a mraky
fialové se tolik hnaly
když jsem v podvečer
domů spěchala, on stál
na tom krunýři, hlomozil
hulákal, smál se, zedník,
pán, holub nadýmavý, bouřka
co přišla znáhla, a volal:
„Slečinko, nechcete se schovat?“
Červencové deštíky spláchnou ulici
odtečou do polí, kam si mě odváděl
a když jsem sundávala vlhké šaty
vzdechl: „Tak křehká, bojím se,
bojím, že tě zlomím.“ Teď jiný kříž
mi láme záda. Zatímco můj muž
žene své domky na pastvu
cení zuby jako vlk na pekla
která nám občas zírají do dveří
a na kostelních hodinách
se pro kratochvíli houpá
já na louce za městem
honím své zrzavé bouřkové
jehňátko, beránka, trochu mi
růžoví tváře, a pas mám širší
nemohu předehnat ty krátké
nožičky, nemohu se tolik smát
jako se směje moje dítě
vzpurné, vzteklé, odvážné
a živé i za mě na třikrát.
|