S vědomím se dostavila i ostrá bolest vystřelující z pravého spánku. Někdo mu cosi říkal. Nebyl ještě schopen rozumět významu slov, konejšivý hlas ho alespoň zbavil prvotní paniky. Navracející se vědomí však jen velice pomalu, střípek po střípku, skládalo vzpomínky do smysluplného obrazu. Pokusil se otevřít oči. Vzápětí toho litoval, když mu první paprsky intenzivního bílého světla dopadly na sítnici. Bolest   spánku se ještě znásobila. Neznámý hlas změnil tón, pochopil, že mu cosi vyčítá. Znovu upadl do bezvědomí.

Musel být pod vlivem nějakého utlumujícího prostředku. Když se znovu probral, necítil žádný nepříjemný vjem. Opatrně přejel rukou po spánku a s překvapením zjistil, že je v naprostém pořádku. Otevřel oči. Pronikavé bílé světlo kdosi ztlumil. Zaostřil na rozmazanou postavu sklánějící se nad ním. Když rozeznal obličej, prudce sebou trhl. Všechny vzpomínky se mu náhle vrátily.

"Co se stalo," zeptal se.

"Byli jsme napadeni nepřátelským plavidlem. Při útoku došlo ke krátkému výpadku inerciálních tlumičů a vy jste se zranil při pádu. Omlouváme se vám. "

"Jaké nepřátelské plavidlo, znamená to snad ...," zvolal zmateně. "Existuje snad někdo, kdo se vám vyrovná?"

"Ano, existuje někdo, kdo nás ve všech ohledech předčí. V tuto chvíli nejsme schopni této technologii vzdorovat."

"Proto jste nás kontaktovali?" Začal z toho všeho mít nepříjemný pocit.

"Ano, proto jsme vás kontaktovali."

"A co kdybychom se pokusili o dohodu s těmi druhými?"

"To vám nemůžeme v žádném případě doporučit, pane Sidony. Oni, jak je můžeme nadále nazývat, nemají ve zvyku s kýmkoliv vyjednávat. Pokud by měli sebemenší důvod si jen myslet, že je můžete, byť nepatrně, poškodit, odstranili by vás. Pokud byste je obtěžovali, odstranili by vás. Než by se vaše loď jen přiblížila k jejich, smetli by ji z oblohy."

"Můžete blufovat."

"Lež by v tomto případě byla neefektivní. Víme, že se o kontakt s nimi stejně pokusíte. Proč tedy naše vzájemné vztahy zatěžovat nepravdami? Nakonec se k nám vrátíte, protože žádná alternativa neexistuje."

"Dobrá, předpokládejme, že se k vám vrátíme. Proč však organizujete takovou maškarádu, pokud nemáme na vybranou?"

"Existuje mnoho důvodů. S většinou vás v blízké budoucnosti seznámím." Náhle se tón hlasu bez zřejmého důvodu změnil. "Již pro nás není bezpečné zde nadále setrvávat. Loď je kriticky poškozena několik sekcí od tohoto prostoru. Bezpodmínečně nutně se musíme přesunout na bezpečnější stanoviště. Za několik minut zde dojde k dekompresi. Následujte mě."

Byl pečlivě vybrán pro svůj úkol a vycvičen pro mnoho možných eventualit. Avšak nic z toho, co se skutečně stalo, ani v nejmenším neodpovídalo předpokládaným scénářům. Je-li vaším úkolem setkat se s mimozemskou inteligencí, nečekáte, že její zástupce bude vypadat jako opačné pohlaví vašeho vlastního druhu. Ačkoliv musel uznat, že jejich informace o lidské rase musí být na patřičné výši, pokud byli schopni něčeho takového, byl zároveň i zklamaný. Předpokládal, že uvidí jejich skutečnou podobu. Zřejmě si to však z nějakého důvodu nepřáli. Také ho napadlo, že jejich forma života může být natolik odlišná, že fyzické setkání není dobře možné. Ovšem skutečnost, že pro první kontakt vybrali ženu, mohla být také součástí dobře promyšleného plánu, jehož cílem je ovlivnit jeho úsudek. V duchu se tomu usmál. Ačkoliv si dali zřejmě značnou práci s tím, aby vypadala perfektně, neměl v plánu hrát jejich hru. Mnohem závažnějším problémem byla existence té druhé mimozemské rasy, která zřejmě nemá přátelské úmysly. To poslední, přemýšlel, co Země potřebuje, je nechat se zatáhnout do nějaké vleklé a možná i předem ztracené války s technicky velice vyspělou rasou, o níž toho navíc ví tak málo, vlastně vůbec nic.

"Následujte mě," přerušila tok jeho myšlenek. Pozoroval ji, jak se sklání k malému otvoru v místech, kde, jak by ještě před malou chvílí přísahal, žádný nemohl být. Šachta byla jen nepatrně osvětlena a rozměry se řadila mezi noční můry klaustrofobického člověka. Sidony si matně vzpomínal, že kdysi v něm také stísněné prostory vzbuzovaly iracionální strach. Naštěstí ale výcvik pamatoval na vše. Vzpomněl si na dlouhé hodiny strávené v embryonální poloze a naprosté temnotě, které měly ověřit, zda psychologové skutečně odstranili jakékoliv negativní emoce spojené s těsnými prostory. Pousmál se té ironii. Nikdy by nečekal, že mu právě tohle k něčemu poslouží. Sklonil se nad otvor a vsunul hlavu do šachty. V prvním okamžiku jej překvapila náhlá změna tlaku a ztráta tíže. Usoudil, že musel projít nějakým silovým polem, které v obou prostorech udržovalo rozdílný tlak vzduchu, a zároveň opustit oblast, kde bylo produkováno umělé tíhové zrychlení. To byly další důkazy neuvěřitelné technické vyspělosti tvůrců lodi. Krátce ho zamrazilo, když si uvědomil, že kdesi poblíž této lodi musí být ještě jiná, technicky mnohem dokonalejší, která se snad právě připravuje k dalšímu útoku. Raději však chmurné myšlenky zahnal a v téměř dokonalé temnotě se vydal pronásledovat svou průvodkyni, kterou spíše tušil než viděl několik málo metrů před sebou. Nebýt zvuku jejího dechu a tichého šustění ocelově lesklé kombinézy, skoro by nevěřil, že je reálnou bytostí. Skutečně to všechno vypadalo jako zlý sen. Snad před dvanácti hodinami, pokud bylo možné spolehnout se na subjektivní čas, ještě stál na prázdné startovní ploše a čekal na své setkaní. V duchu si přál, aby se za malou chvilku probudil na nějakém nemocničním lůžku a hezká sestra mu vysvětlila, že omdlel, upadl a nárazem ztratil vědomí. Anebo chtěl prostě stát v tom chladivém vánku pod modrou oblohou, ne se plazit temnou šachtou, kde vzduch byl tak řídký až mu srdce prudce bušilo snahou dostat ke svalů dostatek kyslíku.

Neměl sebemenší tušení, jak dlouho to trvalo. Původně měl hodinky. Čas však nebyl pravým účelem jejich existence, ve skutečnosti byly malým zázrakem pozemské technologie miniaturizace. Mikroskopický počítač zpracovával veškeré údaje o okolním prostředí od vlhkosti vzduchu až ke spektru záření. Když si jich poprvé všimla, jen se nepatrně usmála a vzápětí beze stopy zmizely. Slíbila mu, že je na konci dostane zpět. Neměl samozřejmě na vybranou, musel souhlasit, přemýšlel však, proč se někdo tak technicky vyspělý obtěžuje s tak primitivním artefaktem. Je docela dobře možné, soudil, že jsem právě obětí nějaké jejich pokročilé manipulace s mým mozkem, vše, co vnímám, jsou jen přeludy a halucinace. V tom případě jste se však přepočítali, usmál se pro sebe. Cokoliv, co po svém návratu na Zemi řekne, bude posuzováno nanejvýš kriticky s ohledem právě na možnost manipulace s jeho smysly. Rostoucí kyslíkový deficit mu však připomněl, že domov je ještě daleko. Ačkoliv se pohybovali ve stavu beztíže, rychle se unavoval. Přemýšlel, jestli okolní atmosféra kromě nízkého tlaku nemá také nižší obsah kyslíku. Jinak by si dovedl jen obtížně vysvětlit tak rychlou únavu. Ta loď musela být obrovská. Kolik už asi urazili metrů? Neměl žádný záchytný bod pro svůj odhad. Pozemské elektromagnetické senzory nebyly jejich plavidla schopné zachytit. Žádná z jejich zpráv, které doposud poslali, nikdy nebyla zachycena žádným anténním systémem, vždy se bez varování objevila přímo v počítači. On sám se na jejich loď dostal pomocí nějakého transportního zařízení, které ho jednoduše přeneslo z místa na místo. Žádný člověk jejich loď ještě nikdy nespatřil a neexistovaly ani záznamy z mnoha senzorových systémů obklopujících Zemi o čemkoliv, co by mohlo být jejich lodí. Docela dobře mohla být jejich plavidla celé kilometry dlouhá. Anebo ovládali časoprostor natolik, aby si vytvořili jakousi bublinu, navenek nepatrnou, zatímco uvnitř by se skrývaly ohromné prostory. S dostatečnou technologií mohli být schopni čehokoliv.

"Tady zůstaneme," přerušila náhle dlouhé ticho. Zastavila se v jakési dutině rozšiřující úzký prostor šachet a čekala až dorazí na její úroveň. S úlevou se zastavil a prudce vydechoval. Promočený potem, neschopen jediného slova a se srdcem bušícím v prudkém staccatu si uvědomil, že jeho průvodkyně se na něho usmívá a nedává najevo sebemenší únavu.

"Vy asi nejste člověk," zeptal se, když trochu popadl dech.

Ukázala mu dlouhou řadu bílých zubů bez jediné chybičky. "Mýlíte se," řekla. "Jsem člověk jako vy."

"Nikdo," odfrkl si, "by tu cestu nevykonal bez zjevné únavy."

"Vaše červené krvinky jsou neefektivní a je jich méně než je třeba."

"Nesmysl," vyštěkl vztekle. "Můj trénink mě připravil na extrémní zátěž."

Znovu se usmála. "Testosteronu, jak vidím, máte dostatek. Nechte svou samčí ješitnost na chvíli stranou. Akceptujte prostě fakt, že jsem v každém ohledu dokonalým zástupcem vašeho druhu, mí tvůrci nepřipouštějí chyby a mají nejvyšší požadavky."

Teď se pro změnu usmíval on. "Jste tedy produktem genetického inženýrství, skutečně zajímavé. Předpokládám, že vaši tvůrci disponují i technikami zrychleného růstu a učení. Jak jste vlastně stará. Měsíc, dva, tři?"

Ignorovala jeho ironický tón. "Nikoliv, je mi dvacet tři let, jen o málo méně než vám. Jsem produkt genetického inženýrství, jelikož nemám matku ani otce, vznikla jsem z DNA, jež byla získána při prvním setkání naší lodě s vaším druhem před asi tisíciletím."

"Byla jste zdokonalena?"

"Do jisté míry. Některé parametry mého organismu byly upraveny, abych byla lépe přizpůsobena podmínkám na planetě svých tvůrců."

Zmínka o tvůrcích ho zaujala. Rozhodl se o nich dozvědět více. "A proč tito tvůrci, jak jim říkáte, vytvořili vás, abyste byla mou průvodkyní, mohli přeci přijít sami, pokud si naše životní formy nejsou nepřekonatelně vzdálené?"

"Vytvořili mne, jedince opačného pohlaví, abych s vámi komunikovala. Toto rozhodnutí spočívá na vlastnostech lidského druhu, vůči mé manipulaci budete mnohem přístupnější."

„Nemyslíte, že je to od vás poněkud sebevědomé prohlášení. Nemám v úmyslu se faktem, že jste žena, dát nějak ovlivnit ve svých úsudcích.“

„To jistě ne, na vědomé úrovni nikoliv. Avšak podvědomí vás zradí, tak či onak se ke mne chováte odlišně. Takovouto reakce jsme předpokládali a to je i důvod, proč jsem se musela stát ženou.“

Sidony se rozhodl změnit téma hovoru. Neměl v úmyslu se s mimozemským konstruktem lidské ženy vybavovat o tom, zda vlastní podvědomí zradí či nikoliv. „Nechme toho,“řekl. „Spíše mě zajímají vaši tvůrci, jejich podoba, podmínky na planetě jejich vzniku, vše, co mi o nich můžete říct.“

„Tyto informace pro vás nejsou zajímavé,“ odpověděla. „Je to jen jeden z mnoha druhů Společenstva a pokud vaše biology budou zajímat přesnější data, dostanou je.“

Mnoha druhů Společenstva, přemýšlel Sidony. Máme tedy co dělat nikoliv s jednou mimozemskou rasou, ale hned s celou skupinou čítající nemálo příslušníků. Další komplikace. „Tak mi tedy řekněte něco o rase, která toto Společenstvo založila a řídí jej, pokud tedy můžete.“

„Žádné informace před vámi nejsou utajeny. Mám oprávnění vám sdělit cokoliv si budete přát. Rasa zakladatelů však byla již před několika staletími zničena právě těmi nepřáteli, kteří nás napadli.“

Nijak neskrýval své překvapení: „Kdo tedy řídí Společenstvo?“

„Nikdo konkrétní, řídí jej všichni zainteresovaní. Každý má právo vznést jakýkoliv návrh k posouzení. Každý, kdo disponuje jakoukoliv vojenskou silou, má patřičný hlas týkající se strategie, každý, kdo přispívá na společné projekty, může tyto ovlivňovat, kdo sdílí informace s ostatními, má neomezený přístup do všech databází.“

„Není to poněkud neefektivní?“ Neřekl, že to považuje za zcela nefunkční schéma.

„Nikoliv, je to naopak vysoce efektivní uspořádání umožňující volnou soutěž myšlenek a jejich vzájemné kritické posuzování.“

„Musíte se však utápět ve sporech, rozepřích a vnitřních neshodách,“ oponoval

„Neshody a rozepře nejsou v racionální diskusi možné, protože existují zcela zřejmá kritéria posouzení jakéhokoliv návrhu.“

„Jaká kritéria?“ zeptal se skepticky.

„Efektivita, jen efektivita.“ V přítmí se znovu zaleskly její bílé zuby, zřejmě se usmála vlastnímu vtipu z nějakého důvodu, který mu nebyl zcela jasný. „Cílem Společenstva je expanze, růst. Interní záležitosti si každý druh řeší sám. Pokud však cokoliv vyžaduje, musí předložit odůvodnění takového návrhu a poukázat na jednoznačný přínos pro všechny členy. Naším sdíleným cílem je růst poznání, což lze zajistit jedině lepšími technologiemi, jejichž potřeba nás zase vede k nutnosti expanze, jelikož potřebujeme nové zdroje a prostor.“

„Nezdá se mi to být právě přesvědčivé,“ namítl.

Nevypadalo to, že jeho nesouhlas by jí překvapil. „Nechápete ještě prostotu a krásu hlavní myšlenky. Primitivové, jako třeba rasa, která zničila zakladatele a nyní se pokouší i o naši destrukci, nechápou, že se svou nenávistí sami odsuzují. Zatím nás jejich technologie ve všech směrech mnohokrát převyšuje. Od prvního setkání s nimi jen ustupujeme a už se jim povedlo zničit mnoho členů Společenstva. Na konečném výsledku to však nic nemění. Ačkoliv je jejich technika velice pokročilá, nám se daří ji postupně asimilovat a je jen otázkou času, kdy ji překonáme. Každý náš člen je odlišný od ostatních, přináší nové podněty a způsoby nazírání na problémy. Proto je naše věda mnohem dynamičtější než jejich, nakonec musíme zvítězit.“

„Myslíte, že pouhá dynamika stačí?“

„Musí stačit, opak není třeba brát v úvahu, neboť si vyžaduje předpoklad naší neexistence, nemá tedy smysl uvažovat pak o našem dalším konání.“

„Dobrá, přijímám tento fakt. Jak to však souvisí s vnitřními rozpory, o nichž jsme hovořili?“

„Akceptujeme odlišnost každého našeho člena, protože je zdrojem naší síly. Nikdy není jisté, zda na první pohled slabá a bezmocná rasa jednou nebude strůjcem porážky našeho nepřítele. Musíme tedy ctít takovou odlišnost, obětovat vše v její prospěch, připravovat podmínky pro rozvoj všech zúčastněných, navzájem se podporovat a bránit. Zároveň musíme být přístupni jakékoliv nové myšlence, která by mohla změnit zavedené pořádky. Takto vzato, jsme velice demokratickým uspořádáním.“

„Podle mé zkušenosti demokracie nejsou příliš ochotny vést války," namítl.

„Ne zcela,“ odpověděla. „Zničíme kohokoliv, kdo nebude ochoten akceptovat náš způsob nazírání na svět a postaví se nám do cesty.“

„To není právě pacifismus,“ připustil. Přemýšlel, zda je mezi Společenstvem a těmi, které prozatím nazývají Nepřítelem, nějaký výraznější rozdíl.

„Pokud někoho nelze přesvědčit, protože je vůči všem argumentům hluchý, nezbude nám než použít toho, čemu rozumí. Destrukce bude i konečný osud nepřátelské rasy, která napadla tuto loď. Kdysi jsme jim nabídli spolupráci, navzájem jsme se mohli mnohému naučit. Jejich odpovědí bylo zničení mateřského světa rasy našich zakladatelů. Mysleli si, že tím zvítězili, zbavili nás velení, nepochopili, že žádné takové velení neexistuje. Pokud by vás osobně někdo smrtelně ohrozil, budete jej přesvědčovat argumenty, anebo jej prostě zabijete?“

„Dobrá, chápu. Mám tomu rozumět tak, že chcete, aby se Země stal součástí Společenstva?“

„Samozřejmě si to přejeme,“ odpověděla.

„A jak k tomu může posloužit má mise? Proč bylo vaší podmínkou, aby přišel jediný zástupce mužského pohlaví?“

"To velice úzce souvisí s tím, co s vámi zamýšlíme. Proč bychom chtěli jediného člověka, proč jsem zde právě já na místě vyslance, který vás s naší kulturou seznámí, proč jsme vám prostě neukázali svou techniku a neseznámili vás s pravidly Společenstva, proč ta zbytečná maškaráda?" Usmála se a pokračovala: "To jsou myslím otázky, které si teď kladete. Všechny musí být zodpovězeny. Klíčem ke všem je efektivita, základní kritérium každé naší činnosti. Soudím, že pro vás jako zástupce lidské rasy to není právě samozřejmé."

"Proč myslíte," zeptal se.

"Vaše kultura není právě efektivní." Její mírný úsměv mu prozradil více než slova.

"Z pozice vyspělé technologie a vědy, jakou disponujete vy, se vám snad naše kultura může zdát neefektivní, to připouštím. Ovšem jen proto, že jste tak vyspělí. Naše rasa a její kultura je jako vše, co vzniklo evolucí. Funguje to. Naše těla obsahují orgány, které v průběhu evoluce několikrát změnily svůj účel, naše kultura obsahuje instituce, které prošly toutéž proměnou snad ještě častěji. Není to ta nejefektivnější konfigurace, avšak děláme vše, co umíme, aby se stav věcí zlepšil."

"To není ani zdaleka pravda. Co byste třeba řekl někomu, kdo ještě než se podívá do místnosti, předem, aniž by to mohl jakkoli vědět, řekne, kdo tam je. A, jelikož počet pravděpodobnosti je nelítostný, zmýlí se. Považoval byste ho za inteligentního člověka?"

"To jistě ne," připustil.

" A přesto přesně tohle je to, co dělá drtivá většina vašich lidí v průběhu celého svého života. Miliardy z nich od svého narození věří v existenci bytostí a principů, o nichž neexistují žádné evidence, o kterých se nedá mluvit jinak než velice vágně, které nelze podrobit kritice a rozumovému zkoumání. A co víc, oni jsou schopni se pro tato neopodstatněná předvědění zabíjet, brutálně a bez slitování."

"Myslíte snad náboženství?"

"Myslím cokoliv iracionálního, náboženství sekty, kulty, pověry, cokoliv tohoto ražení. Jak snadné je dokázat naprostou nemožnost těchto myšlenek a přitom jsou tak rozšířené."

"Vymítit náboženství se pokoušelo mnoho lidí, nikdo pochopitelně neuspěl. Dalo by se dokonce říci, že je to neodmyslitelná součást lidství."

"Nikoliv. Tvrdíte snad něco takového o rakovině? Lze to odstranit, téměř odstranit, neboť chybný úsudek je konečně všudypřítomný, ovšem většina toho nejhoršího není ničím nutným."

"Proč mi to ale říkáte? Slíbila jste mi vysvětlení mé přítomnosti tady, zdá se mi, že jej poněkud obcházíte," namítl.

"Jak si myslíte, že na miliardy vašich věřících zapůsobí náš příchod, příchod kultury, která nemá nic takového, jako jsou ta vaše náboženství, kultury, která tyto artefakty považuje za nebezpečné a je opakem všeho toho? Bude to nadšené přijetí, bude to radost z prohlédnutí, zapomenou snad vaši lidé na vše, co je jim tak drahé a uvěří těm, jak jim jistě budou připadat, strašlivým tvorům z vesmíru? Ne, neuvěří, udělají vše proto, aby nám zabránili rozbít jim jejich přesvědčení. Odmítnou nás!"

"To se nestane," oponoval. "Nepodceňujte lidskou rasu."

"Opak je pravdou, stane se to, pokud neuděláme to, co je konečně nevyhnutelné, důvod, proč jste zde..."

Její slova náhle přerušila ohlušující exploze. Nebylo pochyb o tom, že loď byla těžce poškozena. Jediný pohled na její tvář Sidonymu stačil, aby si tím byl zcela jist. Uvědomil si, že zřejmě ještě nikdy předtím neviděl takovou směsici prázdnoty a zmaru, které byl v tomto okamžiku svědkem. Trvalo velice dlouho, než znovu promluvila. Veškerá její jistota, pevný hlas bez sebemenší pochyby o cíli, to vše bylo pryč.

"Avšak nic z toho, co vám mělo být řečeno, již zřejmě není relevantní."

"Jak to myslíte? Stalo se snad něco s lodí?"

"Ano," odvětila. " Nepodařilo se nám uniknout, jak jsme předpokládali, tato loď byla kriticky zasažena, škody jsou natolik vážné, že nás dokonce přestali pronásledovat, protože už není nic, co by změnilo nás budoucí osud."

"A tím je?" zeptal se těžce.

"Destrukce," odpověděla suše.

Snad ta zvláštní situace, naprosto nepravděpodobné místo a čas, anebo něco úplně jiného, způsobilo, že necítil nic. Vlastní smrt, jak neuvěřitelně zajímavé, to byla jeho první reakce. Vesmír, jak jej znal, se ukázal být úplně jiným místem, než jak o něm kdy přemýšlel. Vyspělé civilizace vzájemně bojující o svou existenci, Společenstvo, lidská rasa jako kapička v moři a on sám jedinou její molekulou. Jak nějaké vyčpělé klišé z levného paperbackového románu. Dokonce ho napadlo, zda není jen pouhou konstrukcí nějakého pisálka, který si právě vydělává na chleba tvorbou takového braku. Ze zamyšlení ho vytrhl jakýsi podivný šramot kdesi dále v šachtě, kterou sem přišli. Pohlédl tím směrem a pokusil se v temnotě najít zdroj toho hluku. Neviděl nic, avšak blížilo se to. Konečně rozeznal stín, pohybující se obrys bizarních tvarů. A pak bez sebemenšího varování pohlédl do očí, anebo prostě někam, kde to mělo hlavu, prvnímu zástupci mimozemské inteligence, kterého kdy spatřil. Četl mnoho o tom, že lidské emoce nelze přisuzovat tak evolučně vzdáleným tvorům, přesto si byl jist, že se onen, jak to vlastně pojmenovat, byl vyděšený. Jak jinak si vykládat, když se kolem vás něco prožene, zřejmě nejrychleji, jak může, vydávajíc slabý vysokofrekvenční zvuk. Škoda, pomyslel si, že nebudu moci biologům na Zemi říci, že evoluce měla i na jiných planetách pár podobných nápadů. Zcela jistě to byl obratlovec, alespoň to za tu kratičkou chvíli a v té tmě rozpoznal. Uvědomil si však, že to je nanejvýš logický závěr. Jelikož to totiž bylo asi půl metru vysoké a jen o málo méně široké, muselo to zřejmě vážit mnohem více než by byl schopen zvládnout jakýkoliv exoskelet. Pokud tedy, soudil, není na planetě jejich původu mnohem nižší gravitace, o čemž by snad svědčil nízký tlak vzduchu v šachtě. To však otevíralo další problémy. Mars je příkladem takové planety, na jeho povrchu však neexistuje žádná tekutá voda, je to spíše zmrzlá koule než cokoliv jiného. Proto tedy, uvažoval dále, musí být nižší tlak vzduchu spíše důsledkem vyšší nadmořské výšky než malé planetární hmotnosti.

"V kritickém ohrožení se obvykle rozpadá veškerá jejich organizace, evoluční strategií jejich druhu byl v takových situacích zběsilý únik na všechny strany. Obávám se, že jim to za nynějších podmínek nijak nepomůže," přerušila tok jeho myšlenek. Překvapeně na ni pohlédl a zaznamenal, že výraz jejího obličeje se mírně změnil.

Usmál se a odpověděl:" Těší mne, že jste se opět rozhodla mi dělat společnost. Obával jsem se, že jsem také, jak jste to řekla, irelevantní."

"To nepochybně jste," řekla a svá slova doprovodila snad první známkou opravdového úsměvu, ne jen mírného zvrásnění obličeje, který u ni spatřil. "Stejně tak jsem irelevantní i já. Pokud jsme na tom stejně, bylo by ode mne krajně nemoudré nekomunikovat s vámi."

"Copak komunikace s mou maličkostí, nyní zjevně beze smyslu, jak alespoň tvrdíte, je efektivní?"

"Ano, je, do té míry, do jaké mi umožňuje znovunabýt ztracenou sebekontrolu. Nejsem zatížena předsudky a hloupými omezeními jako vy, nejsem však o nic méně člověkem. Má existence se nyní stala dokonale zbytečnou, protože dokonale ukončenou. Nemohu ani doufat, že jsem dosáhla toho, co jsem považovala za své poslání, neboť vy umíráte se mnou. Můj život byl podle všech měřítek zcela zbytečný, nijak jsem nikomu a ničemu nepřispěla." Na chvíli se opět vrátil ten prázdný výraz tváře.

"Co bylo vaším posláním? Nenapadá mne nic lepšího, co bych měl dělat, než se dozvědět, proč tu vlastně teď umírám."

"Skutečně vás to ještě zajímá?" zeptala se. "Vaší znalosti lidské kultury, schopností, kterými jistě disponujete, neboť jste byl nepochybně pečlivě vybírán pro svou misi, jsme se chystali využít pro úkol nejvyšší důležitosti. Vypracovali jsme komplexní inkonzistentní soubor tvrzení, který byste vy nazval náboženstvím."

"Proč vlastně?" zeptal se překvapeně. "Copak jste to nebyla vy, kdo mi ještě před několika málo minutami dlouze vypočítával iracionalitu lidstva spočívající právě v náboženství?"

Vysvětlovat ji zřejmě pomáhalo nabýt ztracenou jistotu. Chvílemi v jejích slovech znovu zazníval onen starý tón absolutního přesvědčení. "Ano, v tom spočívá genialita té myšlenky. Nemůžeme k vám přijít a ukázat vám pravou povahu věcí. Přijmeme tedy pravidla vaší hry, zúčastníme se jí tak, jak je zvykem. A budeme úspěšní, neboť jsme sestavili přesně takový nesourodý soubor nedokazatelných blábolů, který bude obsahovat přesně to, co všem ostatním náboženstvím chybí. Jelikož vznikala živelně, nemohla obsahovat vždy zcela vše ve vyváženém poměru. Náš systém je však monoteizmem, polyteizmem, kultem ženy-matky, stejně jako maskulinního Boha, slibuje věčný posmrtný život pro poslušné ovečky a zatracení pro hříšníky, nikoliv však zcela striktně, aby to nebudilo neblahý dojem, mluví o reinkarnaci, aniž by ji nutně vyžadoval, jde mu o duševní vyrovnanost stejně jako o světské záležitosti, vyžaduje reformy stejně jako háji status quo, neboť je třeba vystavět morální principy a přitom pečlivě dbát, aby nepodkopaly stávající společenskou strukturu."

"Ale co tím sledujete? Získáte-li, což považuji za nejisté, skutečně světovou hegemonii v oblasti náboženství, k čemu vám bude? Nedovedu si představit nic, čím by mohla sloužit vašim proklamovaným závěrům."

"Diskreditace starých náboženství bude prvním krokem. Pak přijde mnohem obtížnější fáze, kdy musíme zdiskreditovat sami sebe a přitom nepřipustit vznik dalších kultů."

"Čím je tedy hodláte nahradit?"

"Pochopitelně kritickým rozumem, který se konečně se zbylými překážkami vypořádá sám. Pak budeme skutečně moci přijít a zjevit svou skutečnou povahu, pravdu o Společenstvu, aniž by existovalo jakékoliv riziko, že nás odmítnete."

"Stále však nechápu, jaká je má role v tomto ambiciózním plánu."

"Velice důležitá," odvětila. "Máte totiž přesně tu kvalifikaci, kterou potřebujeme, abyste měl. Apoštolem tohoto nového náboženství jste se měl stát vy, vědec, ateista alergický vůči čemukoliv religióznímu, jak jsme se ujistili, který by přišel z nebes od svých mimozemských učitelů, jaká to symbolika, aby zvěstoval své poselství i lidem na Zemi. Nic by vás nepřekonalo. Vaše obrácení by bylo dokonalé, ze skeptika náboženským vůdcem, takovou proměnu musí jistě způsobit velká a mocná idea." Usmála se té ironii. "Nejvyšším důkazem a nejlepší ideologickou zbraní by se stala vaše nesmrtelnost."

Překvapením ztuhl. "Nesmrtelnost," vypravil ze sebe.

"Ano, ta malá nehoda byla perfektní příležitostí k drobnému zákroku, při kterém jsme vám do krve vpravili malé množství nanobotů, které zajistí, že bude zastavena degradace tkání běžně označovaná jako stárnutí. Díky tomu byste mohl být v čele nového náboženství po celou dobu, po kterou by toho bylo třeba, čímž bychom se vyvarovali jistým problémům s nástupnictvím, které silně demoralizují pozemské církve od časů jejich vzniku. Navíc by to k nové víře přitáhlo mnoho lidí, kteří by si přáli stát se nesmrtelnými taktéž."

Hlasitě se rozesmál. Ta ironie, on, nesmrtelný, umírá.

"Chápu," konstatovala. "Pro mne je taktéž těžké zemřít, očekávala jsem staletí, mé plány sahají příliš daleko do budoucnosti, abych se teď snadno smířila se svým koncem. Proto nyní pochopte i vy mou obtížnou situaci."

Její slova ho překvapila. Usmál se na ni a ona jeho gesto opětovala. Oba si vlastně byli velice blízcí, dva lidé uprostřed rozpadající se lodi, jejíž tvůrci a piloti právě kdesi šíleně pobíhají. "Vyprávějte mi o svém dětství. Jistě bylo více než neobvyklé, alespoň podle pozemských měřítek."

"Ano, podle pozemských měřítek bylo velice neobvyklé. Nepřekvapuje vás, že tolik vím o vaši kultuře, že se chovám přesně tak, jak se to od ženy mého postavení ve vaší společnosti očekává?"

"Popravdě jsem to připisoval genialitě vašich tvůrců," přiznal. "Pokud byli schopni vás, omlouvám se, pokud se vás to dotkne, zkonstruovat, pak museli být jistě schopni se postarat i o takovou maličkost, jakou je patřičné vzdělání. Snad implantáty do mozku, anebo cokoliv jiného, co vám okamžitě dodalo potřebné znalosti."

"Snad by to bylo možné," připustila. "Ovšem pak by museli kopírovat nějaký existující vzor, veškerá neuronální spojení jiného člověka vtisknout do mého mozku. Jen velmi obtížně se totiž provádí dílčí implantace, tedy vyjma několika výjimek. Mí tvůrci zcela zřejmě nemohli potřebovat kopii nějakého žijícího člověka na Zemi, bylo by téměř nemožné mne pak dodatečně přizpůsobit na život v jejich světě."

"Jakou metodu tedy zvolili?"

"V mém raném dětství o mne pečoval kybernetický mechanismus."

"Chcete snad říci, že jste byla vychována robotem? Fascinující."

"Necítila jsem se nějak emocionálně ochuzena, byla to dokonalá náhrada pečující matky, alespoň tedy pro první léta mého života. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem je poprvé spatřila, myslím zástupce rasy, která mne stvořila. Snad tam byli vždycky, tiší a pozorující. Později mi řekli, že se tak o člověku naučili mnohému, co nebylo zřejmé z jejich předchozích zkoumání a i s pomocí těchto faktů vytvořili nové náboženství pro lidskou rasu."

"Nedovedu si však představit, jak jste mohla vyrůstat sama. Co třeba puberta?" Tónem hlasu se pokusil naznačit pravý předmět otázky.

"Ach ano, vím, co máte na mysli. Poněkud nepodstatný detail, řekla bych. Lidská kultura jej příliš přeceňuje a spojuje s ním nemálo tabu, velice humorných. Víte, že i mí tvůrci měli cosi, co by mohlo být nazváno smíchem. Viděla jsem u nich takový stav jen velice zřídka, vždy poté, co byli seznámeni s nějakou nečekanou okolností, naprosto nepředvídaným vyústěním situace, která se zpočátku jevila být něčím jiným, logickou chybou. Snad proto se smáli méně, myslím však, že jejich definice humoru je lepší, oblíbila jsem si jejich jemnou ironii více než lidskou formu. Myslím, že tomuhle se smáli."

"Co jste však dělala celá ta léta, snad chodila do školy?"

"Nic neobvyklého. Zpočátku jsem byla seznamována se základy logiky, matematiky, rétoriky, nic, co by se příliš vymykalo běžnému vzdělání. Nejtěžší bylo naučit se správnému způsobu vedení dialogu. Celé dny jsem trávila nekonečnými rozhovory se svými učiteli o všech otázkách, které mne napadly. Nikdy mi ale skutečně neřekli, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Nevěděla jsem, proč mne učí, ani jsem se na to neptala, přijímala jsem to jako neodmyslitelnou skutečnost, jak to umí jen děti. Pak mi jednoho dne řekli, že jsem prošla všemi testy a mé myšlení je natolik disciplinované, abych mohla správně pochopit své určení. Později jsem pochopila nutnost takového uspořádání. Malé dítě ještě neumí zpracovávat a interpretovat data adekvátním způsobem, prvním a jediným úkolem učitele je naučit jej všem pravidlům správného uvažování. Teprve pak je skutečně seznámeno s fakty o světě, teoriemi, které jej vysvětlují. Jako je matematika před fyzikou, tak je myšlení před jakýmkoliv zkoumáním obrazu světa."

"Co se dělo pak?"

"Vše se změnilo, vyjma studia přírodních věd jsem mnoho cestovala, po světech, které lidské oko nikdy nespatřilo, poznávala různé rasy a učila se, jak každá svým vlastním způsobem přispívá k velikosti Společenstva."

"Ale co lidé, co vaše znalost jazyka a kultury Země?"

"Lidská kultura byla samostatným a velice důležitým předmětem mého vzdělávání. Znám vše od klasiků literatury až po největší masové vrahy vaší historie. Nemluvě o tom, že jsem Zemi již několikrát studijně navštívila."

Překvapením strnul, pak si uvědomil, že to musel být další logický krok v jejím vzdělávání. "Vaši tvůrci skutečně mysleli na všechno," řekl. "Věnovali vám značné prostředky."

Usmála se. "Kdysi jsem se na to zeptala. Bylo mi řečeno, že jsem velice efektivním využitím zcela nepatrných prostředků. To, jak tvrdili, co je mohu naučit a co pro ně vykonám, je prý mnohem více než ta nicotná investice, kterou jsem představovala. Uvědomte si, že ekonomika Společenstva zahrnuje stovky hvězdných systémů a bilióny bytostí, energetické a surovinové zdroje naprosto převyšující hranice vaší představivosti. Mé výlety, jak by se tomu dalo říci, na Zemi nebyly ničím, nestály ani to, co vás stojí jeden výtisk novin, pokud to poměříte výkonem své ekonomiky."

"Dobrá, chápu. Co jste dělala na Zemi?"

"Účastnila se různých sociálních interakcí a bedlivě pozorovala. Jistě byste se mne na to zeptal, řeknu vám to tedy rovnou, ony sociální interakce zahrnovaly zcela vše. Popravdě mne nic takového nijak zvláště nezaujalo, pouze jsem si ověřila, že teoretické modely odpovídají přesně singulárním faktům."

"Zvláštní formulace, řekl bych."

"Pozemšťané," ironicky se usmála, "mne vždy znovu a znovu překvapují neuvěřitelným důrazem na ty zbytečnosti, kterými doprovází vše své jednání, zvláště pak, což máte zcela jistě na mysli, svou reprodukci. Je to fádní a nijak jedinečný proces, podobně probíhá i u mnoha jiných ras. Ani ztráta emocionální kontroly, která jej někdy doprovází, není nijak zajímavá. Myslím, že právě emoce, které chová jedinec vůči svým předkům, otci a matce, jsou jedním ze zdrojů iracionality, která ústí v náboženství. Máte takovou potřebu cítit něčí blízkost, podporu a ochranu, že si dokonce vytvoříte mystické entity, abyste tuto svou touhu mohli ukojit."

"I vy jste však měla svůj, jak jste to nazvala, kybernetický mechanismus, který vám nahradil mateřskou péči."

"Ano, ovšem míra mé iracionality byla později korigována procesem vzdělávání a své emoce dovedu kontrolovat. Není nic chybného cítit k někomu obdiv, radost z jeho přítomnosti a pocit sounáležitosti, avšak tyto stavy nesmí překročit jistou míru, protože pak by se staly chorobnými, způsobovaly by chyby v úsudku, zatemňovaly by pravý stav věcí."

„Snad nechcete lásce říkat choroba, jejím projevům chyby v úsudku. Je to přeci jedna z nejpozitivnějších lidských emocí.“

„To jistě je. Je však celkem obvyklé, což jistě vy sám víte, že láska, tedy obecně silná emoce libovolného charakteru, se snadno obrátí proti svému objektu a často vede ke zkratovitému jednání v afektu.“

„To jsou jen výjimečné případy.“

„Rozhodně nikoliv. Násilí je nejvíce přítomno v rodině, kde vztahy doprovází mnoho emocí. Sám uznejte, že blízkému člověku mnohdy řeknete i věci, které byste si vůči nikomu jinému nedovolil, uděláte něco, co by bylo za každých jiných okolností zcela nepřípustné.“

„Dejme tomu, že s vámi souhlasím, ačkoliv rozhodně ne úplně. Co tím sledujete?“

„Emoce jsou zcela nezbytné, architektura vašich mozků na nich zcela závisí, rozhodovací procesy nemohou probíhat optimálním způsobem, pokud jsou porušeny citové funkce. Proto emoce nepovažujeme za implicitně negativní. Přesto je však třeba značné disciplíny v jejich zvládání, s čímž musíte jistě souhlasit.“

„Z jakého důvodu bych měl souhlasit?“

„Sám jste takový výcvik jistě prodělal, než jste sem byl poslán. Pravděpodobně vás vystavovali mnoha kritickým situacím a testovali vaše reakce. Měl byste tedy rozumět této potřebě.“

„Hádám, že jsem pro vás asi zklamáním, své emoce zjevně nekontroji zdaleka tak dobře, jak to dokážete vy.“

„Máte pravdu, jste nedostatečný.“

Sotva se nadechl k rozhodné odpovědi, znovu promluvila: „Což měl být pokus o vtip.“

„Ani na moment jsem o tom nezapochyboval.“

„Skutečně?“ Pohlédla na něj pobaveně.

„Jistě, mé ego si žádné pochybnosti nepřípouští…"

„Změna určení,“ přerušila jeho slova.

Se zvláštním vzrušením v hlase mu vysvětlovala, co se děje. "Jakmile jsem se dozvěděla o kritickém poškození naší lodi, navázala jsem dálkové spojení se Společenstvem a požádala o přidělení mnoha zdrojů této misi. Bylo mi vyhověno. Jeden z konstruktérů této lodi navrhl použít nouzové energie transportního zařízení umožňující posádce opustit loď i v případě selhání všech systémů. Bohužel v dosahu není místo, kam bychom se mohli přenést. Všechny lodě, které byly napadeny, již jsou, nebo velice brzy budou, zničeny. Naše energetické jádro taktéž nevyhnutelně selhává, jakmile intenzita ochranného pole klesne pod kritickou úroveň, nebude již nic, co by nás chránilo před miniaturní singularitou v jeho středu. Jiný člen Společenstva však navrhl řešení. Jistá jejich loď se kdysi dostala do podobné situace a jednomu z členů posádky se podařilo přežít v nepřátelském plavidle do doby, než bylo napadeno a zničeno přesilou naší Flotily, která už byla o černém pasažéru na palubě informována. Vnitřní senzory nepřátelských lodí totiž mají slabinu, které si její tvůrci nejsou vědomi, lze ji využít v náš prospěch. Ovšem ani tento návrh neznamenal obrat v naší situaci. Jedna z jejich lodí byla ale před krátkou chvílí těžce zasažena a právě uniká zbytkům našich sil. Mohli jsme ji zničit, což však neuděláme, protože její poškozené štíty nám umožní proniknout transportérem. Jakmile to však provedeme, okamžitě budeme vystaveni jejich útoku. Kvantový skok takového charakteru nemohou přehlédnout. Proto je nutné, aby bylo transportováno více osob, minimálně dvě. Nepřítel zaregistruje kvantový skok, budeme napadeni, eliminováni, jeden z nás se ale bude moci skrýt na místě, kde jejich senzory nefungují dostatečně. Jakmile odvrátí náš útok, provedou okamžitě důkladné skeny svého plavidla, aby se ujistili, že již není žádný další útočník na palubě. Nikoho však již nezjistí. Do dvou dnů bude dotyčný osvobozen. Tím dotyčným musíte být vy, neboť vaše přežití je nutné pro náš plán."

"Můžete se zachránit sama, pokud si to přejete. Jste přeci pro plán mnohem důležitější," namítal.

"Jste iracionální přesně tak, jak jsem očekávala, že budete," odpověděla. "Fakt, že jsem žena, vás zavazuje mne něco takového nabídnout, dokonce jste schopen, tím jsem si jista, se skutečně obětovat. Plán se beze mne obejde, nikoliv bez vás. Museli bychom Zemi vysvětlit, proč se její vyslanec nevrátil. Žádný další už by neměl takovou naději na úspěch jako vy. Je pro mne těžké to přijmout, příliš si přeji žít, pravděpodobně mnohem více než vy sám, nemohu však ohrozit misi."

Pohlédl na ni způsobem, kterým na ženy nikdy příliš nehleděl. Dokonalý produkt genetického inženýrství, pomyslel si. Posedlost dokonalostí, kterou prokázali její tvůrci, byla fascinující. Nemohl si přát lepší doklad rozdílu mezi civilizací a kulturou Země a těmi, kteří ji vytvořili. Snad by je lidé skutečně nikdy nepochopili. Posedlost plánem, účelem. Ten chlad a necitelnost, ta neživá strnulost, led neprůstřelné argumentace. To vše příliš kontrastovalo s tím, co věděl o světech lidí. Copak, ptal se sám sebe, raději nežijeme v realitách plných barev, emocí, kolorovaných realitách, kde přání je otcem i matkou myšlenky? A tytéž emoce, pro které tak toužíme po laskavém panteonu nebo jediném Bohu, po hřející náručí jistoty a nekritického přijímání, pro tytéž chladnokrevně zabíjíme kohokoliv, kdo nahlíží na věc jinak. A zdánlivá necitelnost a strojovost pak vede ji, uvědomil si, že ani neví, jak se vlastně jmenuje, vede ji k sebeobětování v jeho prospěch. Ano, snad trochu sobeckému, protože jsou to její cíle, které on bude sledovat. Nejsou však slova lásky z úst milované osoby taktéž jen sobectvím, ženy snad milují muže jen proto, že jsou k tomu donuceny vlastním genomem, který si žádá reprodukci. A muži dělají totéž z téhož důvodu. Její sobectví je tedy přijatelné a pochopitelné. Nahlas se zeptal:" Máte vůbec jediné mateřské znaménko?"

"Nevím sice, proč se mě na to ptáte, ale odpovím. Žádné nemám, podobně jako nemám slepé střevo, nemluvě pak o mnoha drobných změnách velkého dosahu, které mne uzpůsobily pro život v neobvyklém prostředí na planetě tvorů, jako byl ten, se kterým jste se na krátký okamžik setkal. Není však již čas vám o nich podrobně vyprávět, za krátký okamžik se transportujeme na loď našich Nepřátel. Je to nejvhodnější chvíle a tomuto plavidlu začínají selhávat systémy podpory života. Možná už cítíte pokles tlaku vzduchu."

"Co mám dělat?"

"Nic, vše bude zařízeno, přesunu se s vámi."

Krátký pocit mravenčení ustal. Pocit beztíže vystřídala, jak odhadoval, asi polovina G. Tlak vzduchu byl o něco vyšší, okolí podivně páchlo, dýchalo se velice obtížně a k zemi jej přibíjelo intenzivní fialové světlo, před kterým musel zavírat oči. Čísi ruce, její ruce uvědomil si, jej kamsi postrkovaly. Vyhověl a klopýtal požadovaným směrem. Pak zastavili.

"Mám jen krátký okamžik, než budu muset jít," řekla.

"Kam jít?"

"Kdybyste mohl otevřít oči, což nemůžete, jelikož je tu pro vaše neupravené oko příliš světla, viděl byste v mé ruce zbraň. Nevypadá moc nebezpečně, ale je dokonale smrtící. Musím jít na jisté setkání, které mne bude stát více, než se mi líbí, vy nebudete nalezen."

"Cítím se tu hrozně zranitelný. Očekával jsem nějaké temné a těsné místo."

"Pro ně je tu tma a málo prostoru, měří téměř tři metry. Jistě vás nenajdou, během několika málo dní vás osvobodíme. Nic si nebudete pamatovat, droga vás uspí a uvede do stavu podobného zimnímu spánku u některých savců. Chcete ještě něco?"

"Ano, jak se jmenujete. Rád bych si vás pamatoval pod nějakým jménem."

"Mé označení byste jistě nepovažoval za vhodné. Převedeno do vašeho písma a zkráceno na prvních několik znaků jsem QXCVMN."

"Bojíte se, QXCVMN?"

"Samozřejmě, je to žádoucí, do mé krve je vyplavován potřebný adrenalin."

"Nemyslel jsem právě tohle."

"Vím, co jste myslel. Ne, toho se nebojím. Takový okamžik každá bytost musí předpokládat." Naposledy se dotkla jeho ramene.

"Sbohem, QXCVMN," zašeptal už jen sám pro sebe.

Z toho, co následovalo, si příliš nepamatoval, anebo to nebylo nijak zvlášť důležité. Společenstvo ho zřejmě, jak se dohadoval, brzy osvobodilo a okamžitě jej transportovalo zpět na Zemi. Lidé z Vesmírné agentury jej pečlivě vyslýchali, od fyziků přes biology až k vojákům. Mohl jim toho říct jen velice málo, ačkoliv už jen poznámka o podobě onoho mimozemského tvora prý způsobila značné spory mezi exobiology. Několik málo zmínek QXCVMN o transportéru a miniaturní singularitě otevřelo mnoho debat mezi fyziky. Vojáky nejvíce zajímaly informace o nepřátelské mimozemské rase. Doba velkých válečných konfliktů již dávno minula a všichni ti důstojníci a plánovači cítili, že jejich instituce poněkud fosilizuje. Sidony díky své pečlivě trénované paměti mohl popsat sebemenší detail toho, co viděl, mohl reprodukovat každé, byť bezvýznamné, slovo, změnu v intonaci. Nikdy však neřekl, co mu QXCVMN sdělila o pravém účelu a důvodu jeho mise. Netušil sice jak, byl si však dokonale jist, že Společenstvo bude ve svém plánu pokračovat, a nehodlal o tom komukoliv na Zemi vyprávět. Předal pouze přátelské pozdravy a neurčitě odkázal na jakési budoucí kontakty.

Snad, přemýšlel, je to pošetilé jednání. Možná by lidé měli vědět o civilizaci nepředstavitelného dosahu a moci, jejímž cílem je změnit Zemi tak výrazným způsobem. Popravdě zpočátku o QXCVMN a jejích úmyslech pochyboval. Představa, že by se jednoho dne měli všichni lidé chovat jako ona, jej děsila. Její chlad, mrazivá uctivost, nezvratitelná jistota o vlastní pravdě, to vše mu příliš připomínalo náboženské fanatiky na Zemi, s nimiž měl několikrát tu "čest" se setkat. Pochyboval však, že volba spočívá na něm. Bylo celkem zřejmé, že jeho odmítnutí by je v ničem nezastavilo, že jistě mají alternativní způsoby dosažení svého cíle. Těžko bylo představitelné, že by je neměli. V podstatě to od nich byla slušnost, požádali ho, možná by pro ně nebylo problémem jej vhodnou stimulací přinutit k čemukoliv. Při té myšlence se otřásl hrůzou. Ovšem, pokračoval, jsou, jak říkají, vždy efektivní, snad dospěli k závěru, že je výhodnější jej alespoň zkusit přesvědčit, anebo jejich techniky násilné indoktrinace nejsou tak dokonalé, jak se domníval. A navíc, což si konečně musel připustit, sám si skutečně přál spolupracovat. Ne snad proto, že, jak tvrdili, se díky tomu stal nesmrtelným, ve skutečnosti tomu zcela nevěřil. Tím, co jej konečně přesvědčilo, byla QXCVMN sama a její jednání. Kdo z lidí by pro něho obětoval život? Snad několik nejlepších přátel, pokud by byli v podobně bezvýchodné situaci, příliš na to však nesázel. QXCVMN možná byla fanatikem do té míry, do jaké byla racionální. Cíle jí byly dány, tak jako komukoliv jinému. Avšak prostředky jejich dosažení si zvolila sama, svou vlastní logickou úvahou dospěla k závěru, že sama musí zemřít, aby plán pokračoval. Byl si jist tím, že pro ni nic neznamenal, alespoň ne osobně, přesto však odmítla možnost záchrany, aby on přežil. Podobně zřejmě kdysi ona rasa zakladatelů Společenstva dospěla k závěru, že je neefektivní se pokoušet zkoumat vesmír pouze vlastními prostředky, spojili se proto s ostatními jen proto, že to bylo logické vyústění jejich cílů, nikoliv pro nějaké pochybné ideály. Lidská rasa pro ně nebyla sama o sobě ničím, snadno by ji vymazali se zbytkem solárního systému, jelikož jim však efektivita velí jinak, jsou ochotni čekat tak dlouho jen na to, až budou lidé připraveni je přijmout takové, jací jsou. Snad by s ním drtivá většina pozemšťanů nesouhlasila, ale on se rozhodl pro Společenstvo, pro logiku a odměřenost QXCVMN namísto čehokoliv, co snad mohli nabídnou lidé.

Poslední z mnoha dveří, které jej oddělovaly od vnějšího světa, se konečně otevřely. Sidony se s nadšením nadechl vzduchu nasyceného vůní nadcházejícího podzimu. Vyšel na rušnou ulici a zařadil se do odpoledního shonu. Pozoroval všechny ty lidi kolem a v duchu se smál tomu, jak by asi reagovali, kdyby se dozvěděli to, co ví on. Jenže nic z toho říct nemůže, skoro toho opravdu litoval. Tok jeho myšlenek náhle přerušil dotek ruky na jeho rameni. Prudce se otočil, spíše reflexivní reakce než cokoliv jiného. A překvapením mu spadla čelist.

"Ráda vás opět vidím, pane Sidony."

"Jak?" zalapal po dechu. "Co se?" nedořekl. "Kdo jste?" konečně se ovládl.

"Pokud si nepamatujete, mé jméno je QXCVMN. Jsem zde z důvodů, které vám byly podrobně vysvětleny."

"Vždyť jste ale zemřela," téměř šeptal Sidony, aby jej nikdo z kolemjdoucích nezaslechl.

"Nikoliv já. Neuvažoval jste zřejmou možnost, pane Sidony. Je snadné vytvořit kopii, pokud jste si jednou dal práci s originálem. Ačkoliv jsem QXCVMN, nejsem tou, se kterou jste se fyzicky již setkal. Byla jsem vytvořena pro případ, že by originál z nějakého důvodu nemohl splnit svůj úkol. Vím zcela přesně, co vám bylo řečeno, pomocí dálkového spojení jsem byla taktéž přítomna. Jsem připravena plnit své určení."

"Dobrá, souhlasil. Pojďme někam, kde budeme mít více soukromí a čas si vše promyslet."

"Akceptuji. Přináším vám instrukce, kterými se budeme řídit."

"Budeme?" zeptal se udiveně. "Myslel jsem, že je to můj úkol, výhradně můj úkol."

"Nebojte se, pro svou invenci, schopnosti a znalost podmínek budete mít více než dostatek prostoru k uplatnění, bude to více než dost práce pro nás oba. Nerada bych, kdybyste měl vůči mne jakékoliv výhrady."

"Žádné nejsou, QXCVMN. Mohu-li použít slov osoby, již oba dobře známe, zcela kontroluji své emoce, cítím radost z vaší přítomnosti."

"Vaše kladné emoce sdílím," řekla QXCVMN a přijala nabízené rámě. "Je potěšující spolupracovat s vámi na tak zajímavém úkolu. Čeká nás nebývalé intelektuální dobrodružství, musíme prakticky ověřit mnoho hypotéz a zcela změnit běh dějin na této planetě."

"Nikdy mne nepřestanete překvapovat," řekl Sidony. "Myslel jsem, že Společenstvo je již dokonale obeznámeno se vším, co lze o lidské rase vědět."

"Nikoliv," oponovala." To nejzajímavější na nás teprve čeká," řekla s nadšením v hlase, které neušlo jeho pozornosti. "Je toho tolik, co se musíme dozvědět, co musíme zjistit a důkladně prozkoumat."

"Kdybych vás neznal, řekl bych, že právě zažíváte nějakou formu náboženského vytržení," žertoval.

"Vytržení snad, náboženské nikoliv," odpověděla. "My musíme vědět, my budeme vědět."

"Hilbert?" nadhodil.

"Ano, Hilbert," na chvíli se odmlčela, "a Společenstvo."

Chvíli ji skrytě pozoroval koutkem oka. Cosi v jejím chování, ve výrazu obličeje a v tom, co říkala, mu připadalo zvláštní. Ano, uvědomil si náhle. QXCVMN byla jako dítě, překvapená každým novým zajímavým předmětem, který je třeba důkladně prozkoumat, měla, jak se říká, neustále údivem pozvednuté obočí, nikdy se nezačala nudit, hyperaktivní dítě uprostřed skvělého neznámého světa. Rozhlédl se kolem sebe, unavené tváře lidí spěchajících v pozdním odpoledne z práce, protáhlé obličeje bez zájmu a jiskry života. Svět se změní, tohle se změní, zamumlal si pro sebe. "Budeme si hrát, QXCVMN, co říkáte." 

Její obočí se nepatrně pohnulo. "Jistě, pane Sidony, bude to skvělá zábava."