„Bude zle. Země bude drásána krutými spáry tyranie, lidé poznají odvrácenou tvář bytí. Bohatství a svobodu vystřídá bída a útlak, dostatek a nadúrodu hlad a strádání… Nad krajinou se rozprostře temná opona krutovlády té nejzvrácenější moci. Krev, oheň a nejistota stanou se symboly každodenního života. Právem bude síla a špatnost, zločinem pravda a moudrost. Zájmy jedince převáží nad zájmy většiny. Tak bude zle…“
*
Schoulená seděla v rohu špinavé kobky. Byla jí zima. Modré oči vyděšeně pátraly po cele. Světlé, špínou slepené vlasy jí zplihle visely přes ramena a sahaly až do půli zad. Bývaly krásné, bohaté, zlatavě žluté… Ale to už je dávno. Ani nevěděla, jak moc dávno. Prostá říza z hrubé pytloviny ji škrábala na nahém těle a nijak nezadržovala všudypřítomný chlad. Dráždivý pach plísně už dávno přestala vnímat. Byl pro ni tolik všední, jako studené, vlhké zdi, prazvláštně přítulné krysy a více než chudá, jednotvárná strava, o kterou se s nimi tak nerada dělila. Stejně jako většina dívek se bála krys. Ne sice tolik, aby z nich měla panickou hrůzu, ale bála se jich. Teď je však brala jako vítanou společnost, teď byla snad i ráda, že je vidí, teď se za ně, bůh ví proč, cítila zodpovědná. Proto se s nimi dělila o jídlo, které by neuživilo ani dítě, proto jim věnovala své city, svou lásku.
Začínala už ztrácet pojem o čase. Zde, v podzemí, se nestřídaly dny a noci, jak na to byla zvyklá. Zde ztrácel čas význam. Netušila, zda je tu týdny či měsíce. Uvědomovala si jen krutost toho, že zapomíná. Na rodiče, na sourozence, na vše… Skutečnost pro ni byla tolik závažná, že vzpomínky bolely. Zbavovala se jich proto. Nutily ji k tomu okolnosti. Jen věrné krysy by mohli pochopit, ty však nemohou. Necítí to, co ona. Necítí strach…
*
„…Krutost bude nelítostná. Nezastaví se před ničím a před nikým. Lidé budou trpět. Jejich síla a víra však překlenou dobu temnoty. Ač poníženi a zchváceni útrapami, dočkají se vysvobození…“
*
Tlumený pískot a jemný dupot drobných nožek se rozléhaly prázdnou místností a s kapkami prosakujícími stropem, dopadajícími na holou kamennou zem vytvářely neurčitý zvuk tolik charakteristický pro místa jako toto. Rukou si nervózně prohrábla vlasy, přičemž shodila krysu, která se odvážila vylézt jí až na rameno. Ač to nedokázala určit přesně, věděla, že tu dlouho nikdo nebyl. Brzy tedy někdo přijde… Otřásla se strachy. Po chvíli schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Tolik se bála. Vždy, když sem někdo přišel, byli to vojáci, zvrhlí Pánovi nohsledi, zbili ji a znásilnili. Zmlácenou a v bezvědomí pohodili ji tu pak jako bezcennou věc, kterou není dovoleno zlikvidovat. A aby prodloužili její utrpení, nechávali jí tu pokaždé kousek chleba. Mockrát si říkala, že jíst nebude, ať raději zemře hlady a vysílením, ať nemusí dál trpět. Ale nedokázala se přinutit zemřít. Byla pouhým člověkem a jako taková se nedokázala připravit o to nejcennější, co má…
Křečovitě si přimáčkla kolena ke hrudi. Více než strach ji ničilo vědomí, že není sama. Pán byl neuvěřitelně krutý, a když se dozvěděl o tom proklatém proroctví, nechal takto uvěznit světlovlasé dívky odevšad, kam až jeho zvrácená moc dosáhla. Netušila, kolik jich mohlo být, stačilo, že ona byla mezi nimi. A jen díky tomu, že měl Pán obyčejnou lidskou slabost pro hezká, mladá děvčata, byla ona, a snad i ostatní, dosud naživu. Proto je všechny ihned nepopravil, proto je zavřel co nejhlouběji pod zemí, aby mu žádná nemohla ublížit a on mohl v klidu spát. Kéž ta vyvolená v sobě najde tolik síly, aby mu uštědřila tak krutou smrt, jakou si jen lze představit a jakou on zaslouží.
Až se zděsila ohavností, které jí v tu chvíli vytanuly na mysli. Nikdy nepatřila mezi lidi, kteří by dokázali komukoliv ublížit. Vadil jí třeba jen samotný pohled na krev, ani nemuselo být na vině násilí. Přitom na statku, kde žila, nebylo zranění nic neobvyklého. A což teprve, když se zranila ona sama…? To raději ihned omdlela a přenechala starosti o vlastní zdraví na jiných… Žila s dobrými lidmi. Špatnost proto pro ni byla nová, neznámá…
V zámku okovaných dubových dveří zarachotil klíč. Strach, který doteď otřásal jejím já, ji zcela ovládl. Obávala se toho, kdo vejde…
*
„…Z prostého rodu vzejde dívka čisté duše a dobrého srdce, s vlasy barvy poledního slunce, s očima modrýma jako obloha na sklonku letní noci. Ona bude předurčena ke svržení ohavné moci temného pána. V den svých devatenáctých narozenin v sobě probudí sílu nespoutaných živlů, sílu, kterou vládne jen sama země…“
*
Vešel polonahý muž v hnědých kožených kalhotách. Na širokém opasku se mu pohupoval opotřebovaný krátký meč. Za ním přicházeli další. Výkřik, který se jí dral z hrdla, ztlumila dlaněmi a vší silou se přimáčkla ke zdi. Věděla, kdo přichází, co ji čeká. Pánovi vojáci sem vždy chodili do půl těla vysvlečení a ozbrojení. Přestože ji už tolikrát mučili, tolikrát znásilnili, její smysly to neotupilo, možná že naopak. Stále si uvědomovala hrůzy, které budou následovat, a proto se děsila příštích okamžiků. Pomyšlení na to, že se bude znovu opakovat to, co tolik zraňuje její tělo a ničí její já, v ní dramaticky umocňovalo strach. Ačkoliv se všemožně snažila udržet své bezprostřední emoce pod kontrolou a jakýmkoliv způsobem akceptovat realitu, stále více propadala hysterii. Tělo i mozek ji zradily a odmítly se podřídit dalšímu násilí. Tok času se podivně zpomalil. Nepřítomně sledovala hordu hromotluků, jak se kolem ní rozestupuje, a jednoho muže, toho, co vešel první, jak povýšeně vzhlíží k ostatním a odepíná si opasek. Nevnímala ani to, že křičí, ani bolest, kterou si způsobovala tím, jak si rve vlasy. Postupně podléhala drtivému náporu hrozivé skutečnosti. Její pocity byly natolik divoké a zmatené, že nechybělo mnoho a mohly by ji zabít… Marně se je snažila uklidnit, marně se snažila na cokoliv soustředit. Zmítala se mezi přítomností a budoucností, mezi realitou a snem. Existoval pouze strach. Byl jediný a nutný, jediný konkrétní. Jen ten dokázal jasně vnímat, jen jím dokázala usměrnit své myšlenky. Přestože krutě mučil její vědomí, stával se poslední věcí, která ji držela na světě, v cele, v situaci, jíž nedokázala řešit, chápat ani ignorovat… Stával se něčím jiným, něčím… hmotným! Hluboko v jejím nitru krystalizoval v cosi, na co si dokázala sáhnout, co dokázala uchopit. V jediném okamžiku, kdy zjistila, že to cosi dokáže též použít, se k ní vše vrátilo…
*
„…Nebude rozdílu mezi špatným a ještě horším, mezi původci a jejich přisluhovači. Zlo je odsouzeno ke zkáze, ač tato nemůže být definitivní. Osudem bude mnohým smrt, mnohým ztráta, mnohým ponížení. Ale taková je cena za vysvobození, za porážku příkoří a nespravedlnosti…“
*
Bylo to nekonečné a neurčité, přesto tomu dokázala dát velikost i tvar. Bylo to hmotné i nehmotné zároveň, mocné i neškodné, byla to síla i slabost. Byla to síla čtyř živlů…
Začala znovu vnímat, začala chápat. Otevřela oči a skrze slzy strachu a bolesti se upřeně zadívala na muže, jenž se před ní obnažoval. Strach se změnil v hněv, bolest v touhu.
Nemravně roztáhla nohy, aby vojákovi nabídla více než vyzývavý pohled.
„Chcípni!“ procedila mezi zuby odpověď na jeho spokojený úsměv. Nikomu nedovolila nic jako překvapení či zděšení. Konala rychleji než smrt, udeřila rychleji než blesk. Hravým gestem uvolnila mocnou energii, která nadrženého chlapa prohodila místností.
Vstala. Surově popadla muže, co stál nejblíže, a rozbila mu hlavu o zeď. Pak sepjala ruce a mezi sevřenými dlaněmi soustředila další mohutnou dávku magické síly. Její paže vzápětí opsaly široký oblouk. Nashromážděná energie se změnila v oheň, který jí jako žhavý proud vytryskl z dlaní a pohltil vojáky stojící v půlkruhu kolem ní. Nemilosrdné plameny vtrhly do prostoru, přervaly pouta, zahubily víru, zažehly naději… Znehybněla. Její myšlenky v jediné vteřině obsáhly celé roky, řekly vše, neznamenaly nic. Poznala, že zradila minulost, zničila přítomnost, musí spasit budoucnost…
*
„…Změní se, tolik se změní. Nemůže zvítězit taková, jaká je, neboť násilí plodí násilí a zlo zajde jedině zlem. Zemře jako řadová obět, zrodí se jako spasitelka doby. Zemře nevinná dívka, která neměla budoucnost, zrodí se mocná žena, která ztratila minulost.“
