|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Dopis příteli ....aneb když tají sněhové vločky
1.
Jednou ses mě zeptal, co si představuji pod slovem tolerance .
Vůbec jsem si toho slova ve tvé otázce poprvé nevšimla. Tak jsi se mě zeptal ještě jednou – a já zase nic. Žádná reakce. Tedy - reakcí spousta – ale o ničem, určitě ne o toleranci, tu jsem zase přehlídla. Ale tenkrát jsem si alespoň všimla, že je ti nějak smutno. Nevím jistě, jestli to souviselo s tou tolerancí... v každém případě, teprve tenkrát mě napadlo, že možná není všechno úplně v pořád ku.
A pak mi někdo jiný řekl, že mi nerozumí. Že nerozumí tomu, co říkám, a že si myslí, že to co říkám, je jinak, že on to vidí jinak než já. A další řekl, že jsem asi blázen, když říkám to, co říkám......nebo tak něco.
A mně se, po dlouhé době, udělalo špatně. Hodně špatně – tak samo od sebe. Cože? Co je to za nesmysl?! Je opravdu možné, že mi nerozumí? Že neví, že to co se jim snažím říct, je přece pravda a nic jiného?
Prožila jsem si pěkný šok, taková rána mezi oči.Vždyť je přece jasné, že to co ř íkám je pravda!
Vzpomněla jsem si na tebe. Když jsi mi poprvé řekl, že to vidíš jinak, ale že to neznamená špatně, jen to prostě vidíš jinak.....Jenže jak jinak? Já přece vím, že mám pravdu! Jenže ty sis pořád mlel svou. Zatímco já jsem se už pomalu, ale jistě začala vařit ve vlastní šťávě, ty jsi si vybral právě Toleranci, abys mě mohl díky ní seznámit se svojí Pravdou. Aby se spolu mohly sblížit. Aby spolu mohly pokecat. Aby si něco navzájem mohly dát či vyměnit. Aby jim spolu mohlo být dobře...když se jim bude chtít .....
Tuhle pohádku jsem ale ještě neznala, a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco ohledně tolerance mělo u mě dít. Mé malé-velké zoufalství se stupňovalo s přibývajícími marnými pokusy přesvědčit ty druhé, že se mýlí, že mi to sice nevadí, že nesouhlasí (ty lidi přece neznám a už je možná nikdy nepotkám, stejně jako tebe), ale nakonec - prostě pravdu mám já, a hotovo. Jasně, byla to sice jenom moje Pravda, ale co jim na ní vlastně vadí? Vůbec jsem to mu nerozuměla. Nerozuměla jsem jim a netrvalo dlouho a stali se z nich moji nepřátelé. Hmm, takhle snadné to je :-(
Nejhorším překvapením pro mě ovšem bylo, že s postupujícím časem a s postupujícím bolením břicha jsem přestávala rozumět i sama sobě. A přitom to bylo vlastně všechno jen kvůli mě. A kvůli té mojí Pravdě. Já ale přece nechci nikomu ubližovat, ani sobě, ani nikomu jinému! Tak co je to ta Tolerance příteli, ptala jsem se tě v duchu.
Strašně moc jsem na to chtěla přijít. Jenže ty jsi tady nebyl. Lovila jsem v paměti její definici, kterou jsi mi napsal, snad jsi doufal, že mi to půjde do hlavy (nebo do srdce?) aspoň takhle. Jak jsi na to vůbec přišel, že se toleranci potřebuji „doučit“? Že ji zrovna dvakrát neovládám, anebo rozhodně míň, než jsem si doposud sebevědomě myslela?
2.
Myslíš, že se mi podařilo tu definici z mé paměti vydolovat? Ani slovo. Jen si pamatuji, že to bylo v závorkách. Jenže mě to všechno, co bylo v „závorkách“ zmizelo na černém podkladě. Zatmění, černá díra. Nic. Po několika neúspěšných pokusech poskládat nejdřív něco jako svoji formulaci Tolerance, jsem se rozhodla, že to pro tentokrát vzdám. Že to balím, že na to přijdu třeba někdy jindy....no a co, o nic nejde. Přežiju to. Nebo?
Pomalu to vypadalo na pilulku, nebo žaludeční kapky, už se mi i čelo orosilo, nebo to byly oči? Už jsem chtěla vstát a jít .... ale ono to nevím proč nešlo. Ani na podruhé. Ani potřetí.
A tak jsem jen tak seděla a čekala co se bude dít.....a nedělo se vůbec nic. Tolerance..... tolerance ....tolerance je.... lítalo mi (nad) hlavou.....co by to tak mohlo být, že je to tak životně důležité?
Dobrá tedy. Mám tady asi sedět a přijít na to. Snažila jsem se ...... vybavit si sebe – a Toleranci. Druhé - a moji toleranci k nim. A tebe – co mám udělat, abych tě tolerovala? Vybavovaly se mi desítky situací, a já se snažila seč jsem mohla, abych ji v nich projevila. Jenže pořád to něco chtělo, pokaždé se to kdesi zaseklo, až se to celé zas rozsypalo, a z oné Tolerance zbyl jen cár papíru, staré noviny, co jsou zralé tak akorát na leštění oken nebo pro děcka do sběru.
A mně bylo čím dál tím hůř. Tak. A teď tady umřu hroznou smrtí , napadlo mě – a možná někdo akorát řekne : „... hmm, to byla jasná diagnóza: „Srdeční zástava z nedostatku Tolerance“.... Pomooooc!To není fér, chtělo se mi nahlas protestovat, proč nás to neučili ve škole, když je to tak důležité, proč nás to nenaučili rodiče, jak to, že mi to nejde?????
Pane Bože, já to snad nedokážu?!
„Ale jo, jen nebreč nenaříkej. Žádné definice nepotřebuješ. Nic nepotřebuješ. Vzchop se, ty na to přece přijdeš.
Znáš tu o té sněhové vločce? Jak se narodila jedna sněhová vločka... a byla celá bílá, ledová a malinká. Ano, byla krásná, jen tak, sama o sobě.A víš, proč se ta vločka narodila? Aby spadla dolů, a jednou, až na ni zasvítí sluníčko, roztála. Naprosto celá se rozplynula. A splynula s tím, kde roztála. Byly tam i jiné vločky a ty dělaly totéž. Rodily se, padaly a roztávaly. Až nebylo jediné místo, kde by nějaká vločka neroztála A nebylo ani místo, které by nesplynulo s druhým, protože tam všude byly jen samé roztáté vločky, jedna na druhé... Z jedné malinké se stalo jedno velké. A na to se všechny těšily. Víš co na nich bylo hezké? To, s jakou radostí, klidem a láskou to dělaly. Mistrem světa se stal ten, na kterém, jako na roztáté vločce, roztálo co nejvíc jejích kamarádek.
Rozumíš tomu už? Tak tohle přesně dělá tolerance. Tak co zkusíš to? Zkusíš roztát jako ta sněhová vločka?“
No, ono mi toho už moc jiného nezbývalo. A tak jsem si řekla, že to zkusím, že zkusím roztát jako taková nepovedená maxivločka. Vzpomněla jsem si zase na tebe. Na tobě bylo v souvislosti s povídáním o Toleranci cosi zvláštního: i když jsi projevoval nesouhlas s mým názorem, s mou pravdou, byl jsi v naprostém klidu. Zatímco ve mě bouřil uragán se zemětřesením, ty jsi byl obklopený takovým klidem a mírem..... Jako když právě roztaje ona malá sněhová vločka. Jako teď já. Já???
A tak jsem, ani nevím jak, pomalu tála a tála a splývala.....a má bolest se pomalu utišovala a ustávala, až jsem roztála a splynula docela. Dokonce i s radostí a Láskou........ kde Ta se tam najednou vzala? Vůbec nevím. Ale bylo jí všude plno, jako kdyby někdo zčistajasna rozsvítil.
3.
Nevím s čím vším jsem tenkrát splynula, ale s tebou určitě, tím jsem si jistá :-)
Je to pravda s tou radostí. To ti je tak obrovská radost, když se ti to povede..... to se ani nedá popsat. Když se ti povede, že někomu umíš dát svou Toleranci, tedy tolerovat ho, se vším co dělá nebo nedělá, co říká, čte nebo píše, co si myslí, čemu věří ....co jí k snídani, kam chodí po večerech, jaké čte noviny, co oblíká dětem, kolikrát jezdí k rodičům, nebo kolik vydělává, jestli má rád toho nebo tamtu....když se ti tohle povede, jsi opravdu Mistr světa. Nejenže mu umožníš, aby dělal to co chce dělat a jak, ale dáš mu to, co umí dávat jenom Láska, a s láskou Tolerance: dáš mu Svobodu. Takovou jakou chce on. Svobodu stvořit si svět jaký chce, a Pravdu jakbysmet.
Mě zajímá tvoje Pravda, příteli. Mám sice tu moji, ale tu už znám. Ta tvoje je zajímavá, už jen tím, že je jiná. Možná bys mi mohl kousek té tvé půjčit, nebo vyměnit za kousek mé? Až se zase jednou potkáme....jako dvě sněhové vločky, co právě vedle sebe spadly na zem. Venku už totiž zase svítí sluníčko ! :-)
PS. Nedělám si iluze, že bude svítit už navěky,..... a snad by to ani nebyl dobrý nápad, protože kdyby nebylo mraků, které slunce občas zakryjí, nebylo by ani malých, ledových, ale krásných sněhových vloček....
|
|
|
