Byl jsem mrtvý.
Nic by tomu nenasvědčovalo, kdybych neměl hlavu metr od těla. Jinak jsem vypadal celkem smířeně, ba dalo by se říct spokojeně.

Možná ta vzdálenost hlavy od těla signalizovala, že to mezi nimi nikdy moc nefungovalo, nebo ten pověstný krůček, který mi chyběl ke všemu. Ale abych nepředbíhal...

Ten den začal úplně normálně, jako každý odčítací den mého nudného života.

„Ráno“ v jedenáct jsem zašel pro svou pravidelnou snídani, která spočívala z deseti rohlíků a dvou krabiček startek, a usadil se v pivní zahrádce “V sedmém nebi".

Rozpůlený sluncem jsem polykal tu chvilku a nechal se unášet pěnou dobře vychlazeného piva.To mi vydrželo tak pět minut, než mi v kapse zacukal mobil.

Zprávička od Buryzona: Medvede, v osum v Bastile – bude tam Klara.

Sevřel se mi žaludek a neschopen se k něčemu rozhoupat, jezdil jsem kurzorem nahoru a dolů.

Klára byla ještě hodně čerstvá rána. Potom co jsme se rozešli (samozřejmě mou vinou), to šlo se mnou z kopce. Nakonec jsem odepsal, že musím šprtat na zápočet, a že to stejně nedám a Kláru a její kámoše taky nemusím. Vydrželo mi to do desíti.

Vzal jsem si rikšu a za půl hodiny jsem mohl sledovat Kláru, jak se směje krmena vtípky narcisáka Tomáše. Od stolu na mě nadšeně pokřikoval Buryzon a snažil se někde odcizit židli.

„Tak tě vítám, šprte, že se na to nevysereš,“ Buryzon na mě vyfoukl dým z vlastní zahrádky a usadil mě naproti Kláry. Ten pablb se tou situací viditelně bavil.

„Ahóój,“ pozdravil jsem stylově a neodpustil jsem si jízlivý tón.

U stolu seděla kompletní vodácká parta, pro mě hlavní důvod našeho vyhoření s Klárou, naopak pro ni jen zástupný problém mého neustálého utíkání od všeho. V každém případě už jsem nebyl schopen unést, že Klára tráví víc času u vody než se mnou, a to nemluvím o přiblblých historkách, omílaných při každé příležitosti, s nerozlučnými kamarády.

Prostě moje panická hrůza z adrenalinu se s divokou vodou neslučovala a ani jsem o to nikdy nestál...

Moji meditaci ukončil Colt play, který krásně plynul z juke boxu. Potkali jsme se pohledem s Klárou.

„Ráda tě vidím.“

„Já taky.“

Blízkost jejího těla ve mně hrála a nebyl jsem schopen říct něco smysluplného.

„Dlouho jsem tě neviděla.“

„Učím se.“

Vykouzlil jsem na Kláře úsměv.

„No od tebe to zní zajímavě.“

„Říkala jsi, že od všeho utíkám, tak se snažím polepšit.“

Čím víc jsme spolu mluvili, tím jsem měl zřejmější pocit, že tentokrát se nemusíme ani moc nutit. Šlo to nějak samo. Nebylo cítit žádné napětí a jediné, co nás zajímalo, jsme byli my dva.

V tom rozpoložení jsem přeslechl, že někdo nadhodil ruskou ruletu.

Jako známá rekvizita „Bastily“ byla velká gilotina, která visela nad naším stolem. Byla to přesná kopie, ale samozřejmě nefunkčnost zajišťovala traverza. Štamgasti měli možnost se vyblbnout a sundat zajištění.

„Ruská ruleta“ spočívala v tom, že vylosované pako si dá hlavu do otvoru gilotiny a musí přežít tu “věčnost“, než se letící sekáček zastaví kousek nad jeho hlavou. Bylo to dost hustý a plno lidí od toho cuklo.

Když někdo začal z „ruletou“, byl to pro mě signál k úprku, ale tentokrát jsem zůstal.

S Klárou jsme byli unášeni pohodou toho našeho “znovunalezení“ a ani jsme moc nevnímali, co se děje kolem.

Do reálu mě přivedl Buryzon. „Dominiku, budeš popraven!“ vyštěkl, a kdyby neměl uši, smál by se přes celou hlavu.

„Alee jáá...“ zakoktal jsem a měl jsem chuť pláchnout.

Klára se dívala na mou zoufalou situaci s přesvědčením mého dalšího útěku, a to mě přivádělo k šílenství.

Nakonec ve mně něco řeklo: „Jdu na to.“

Vsunul jsem hlavu do gilotiny a křečovitě jsem se chytil stolu, jako na zubařském křesle. Po zádech mi stékal pot a mozek přestal brát informaci, že je to hra.

Cvak! Sekáč se rozjel šílenou rychlostí. Tentokrát se ovšem nezastavil na zarážkách, ale za všeobecného zděšení se zasekl do stolu.

Moje hlava se pomalu skutálela na podlahu a vydala příšerný dutý zvuk (tak přece). Připadalo mi to nepatřičné, jako kdyby se kulečníková koule po mém žduchu odporoučela k zemi.

Prvotní reakce byla okamžitě ji zvednout, ale ono to nešlo! ONO TO NEŠLO!

Necítil jsem žádnou bolest, jenom takové píchnutí, jako když děcko dostane přes prsty. Očima jsem zmateně pobíhal a hledal Kláru. Všechno se mi kolem začalo točit šílenou rychlostí. Obličeje, stoly, světla se rozpadly do točícího se tunelu. Tak to byl ten profláklý tunel!

Pomalu jsem nakročil a sunul se k oslnivému světlu, které vycházelo z horizontu. Musel jsem se přidržovat stěny a zdálo se to jako věčnost. Zase mě přepadl ten dobře známý pocit, že tohle už mám přece za sebou. Tady tuhle situaci přece tak dobře znám!

Vyskočil jsem z toho oslepujícího pekla a usadil se „V sedmém nebi“. Rozpůlený sluncem jsem polykal tu chvilku a nechal se unášet pěnou dobře vychlazeného piva. To mi vydrželo tak pět minut, než mi v kapse zacukal mobil…