Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 18.11.
Romana
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jen nutná věc
Autor: Archiw (Občasný) - publikováno 19.6.2003 (00:24:25)

 

 

 

    Bylo to obyčejné plenérové ráno, jako každé jiné. Ranní nevyspalost, zřetelná bolest hlavy, pocit jakéhosi vnitřního prázdna. Ráno plné nadějí a plánů. Nasnídám se, půjdu do města, tam nakreslím dva tři obrázky, potom se půjdu naobědvat, vykoupat se a do večeře si hopnu ještě někam vyzkoušet své nové tempery. Avšak člověk může mít všechny věci a činy naplánovány do poslední minuty, ale i pouhý popel mu je dokáže ve vteřině zbořit.

    Mně mé záměry a ideje zkazil onen pocit neostrosti. Pocit, že nevidím zcela ostře to co bych chtěl, ale i nechtěl vidět. Brýle. A kde asi jsou? První dotaz, který jsem si myslel, že smažu pouhým šáhnutím na noční stolek, kam jsem si je vždy odkládal. Omyl. Podíval jsem se tedy do pouzdra, do šuplíku, do batohu, do kapes od kalhot, které jsem měl na sobě minulou noc, ale nic. Nikde nebyly. Pomalu jsem se začínal zabořovat do oné paniky. Hledání brýlí bez brýlí je přeci marné. Zeptal jsem se spolubydlících, zda-li je neviděli... Neviděli. Začal jsem přemýšlet, kde jsem je měl a viděl naposledy. Na pláži, ano, na pláži jsem je měl. Vzpomínám si. Sundal jsem si je a podal jsem je Járovi, ať mi je pohlídá, že se jdu s Jonášem válet do písku... Byl to ten večer, kdy abstraktní tlupa lidí seděla v kroužku na pláži a mluvila o všem a o ničem, smála se všemu a sama sobě. Jen omylem jsem se mezi nimi vyskytl a od Járy si tedy ony brýle pochvíli opět vzal a... A dál nic. Dál nic nevím, nic si nepamatuji. Přiznávám, že asi trochu na tom má podíl to víno, které jsem vypil, ale spíše šlo již o stereotypní věc, gesto, které již člověk nevnímá. Dal jsem si je na sebe, abych lépe viděl? Došel jsem v nich nazpátek do chatky? Nebo jsem si je strčil do kapsy? A odkud mi třeba vypadly, když jsem se stavil u přátel pro trochu vět a slov? Či snad sem si je položil vedle sebe do písku? To byly otázky, které mě začínali obklopovat, pod kterými jsem se začal utápět do beznaděje nálezu...

    Počkal jsem až spolubydlící odejdou do města, abych měl volné pole působnosti při hledání v bungalovu. Ale dřív než jsem ho začal plenit, a skoro až rabovat, pomalu jsem si prošel mou večerní křížovou cestou a přitom si opakoval co, kde a jak jsem dělal a chtěl nedělat. Jak žalostný je člověk, když si myslí, že při chůzi stejné cesty, při snaze sledování svých včerejších stop, smyslů, bude dělat a chovat se stejně, že si na něco nebo na někoho vzpomene... Šel jsem tudy a tady jsme se váleli, tady jsem seděl anebo to bylo tady, a nebo snad tam dál? Zde jsem upadl a potom jsem si šel k nim pokecat, a pak jsem byl u nich i v ložnici, schovaný za dveřmi, a nebo to bylo o den dřív? A pak jsem seděl u nás, ležel s Wolfem v posteli, potom jsem se šel napít a nenechal jsem je třeba...? Odtáhnul jsem palandu, prohledal šuplíky, batohy, kufry, koše, podíval se již po několikáté do koupelny, ložnice, a i do ledničky. Začínal jsem nenávidět teorie gravitace, a začínal věřit, že i věci se mohou vypařit. Všude jen nekonečné nic a možná i trochu víc...

   Po chvíli hledání jsem zpozoroval chaos, který jsem kolem sebe a v sobě měl. Vzal jsem papír a tužku, a začal si tedy svou strategii hledání rozkreslovat a rozdělovat do různých bodů a částí a mapek. „Musím je najít, smysl dnešního dne a možná celého plenéru.“ To byla má hesla, duševní transparenty. Boj pátrání a ztracenosti se měnil v boj o přežití, o lepší pohled na věci, na lidi. Avšak to časté prázdno známých míst bylo až moc těžké. Po prohledání a ohmatání většího úseku předem rozvržených vrstevnic, mi zbývala jen pláž a bungalov holek. Ty mne ujistily, že u nich nejsou, že si ráno uklízely a nic nenašly. Věřil jsem jim, avšak ve skrytu duše jsem je podezíral. Co když je mají a teď se náramně smějí to mu, jak je hledám, vždyť ta Míša přece taky nosí brýle. Nehodily se jí ty moje do zásoby? Všichni byli podezřelí, všichni byli viníci. Na otázky typu: „Co hledáš“ nebo „Co jsi ztratil“, jsem hbitě odpovídal: „Ty je máš, co? Vrať mi je.“ Avšak nikdo je neměl a nikdo je nevracel. Zbývala tedy sekce F, tedy pláž.

    Už jsem se na ní byl několikrát sice podívat, ale nyní ji čekala kompletní pitva. Bylo těžké přesně určit, kde jsem minulou noc seděl. Rozdupaný písek byl již uhlazený větrem, takže nezbývalo než prohledat plochu o velikosti školní tělocvičny. Ano, také jsem si říkal, že je to nemožné a ztracené, ale vzdát se? Nechat své brýle značky Mare, do češtiny přeloženo Moře, na pospas dunám písku? Ne, bez boje a krve jsem se nemohl vzdát... Začal jsem tedy nohama rozprostírat písek, že bych tak o ně mohl zavadit. Nezavadil jsem. Pochvíli se ke mně však připojilo i několik lidí a hledalo se mnou. Někteří šli třeba jen kolem, a aniž by se zeptali, co se hledá, začali nohama také obracet ze strany na stranu písek. Hledali možná sebe. Dokonce přicházeli i lidi se na nás jen tak podívat a poradit. Hledání brýlí se stávalo symbolem naděje, protestem proti špinavým plážím, proti válce, chudobě, drahým lékům... Nicméně „pár chytrých hlav z profesorského vedení“ dalo, po hodině koukání se na nás, hlavy dohromady a prořízlo ticho nezapomenutelnou větou: „Vy asi hledáte brýle?“ Náhle se vše jako by zastavilo, vítr zkameněl a moře přestalo šumět a já ze sebe vítězoslavně vydechl to své ano. „My jsme tady nějaké našli,“ a se slovy „jsou to oni ?“ my jedna žena z rady starších podávala zelenohnědě průsvitné, tlusté, skoro až lyžařské a k tomu ještě sluneční brýle. „Ne, tak to nejsou moje,“ odpověděl jsme zklamaně. Svět se bortil a já jsem své brýle začal již hledat po kolenou a sám. Sem tam si ke mně sice někdo stoupnul a při sledovaní mého marného snažení vzpomínal na to, kdy on něco ztratil. „ To si pametam, keď já som ztratila poprvé okuliare, ihned som ich našla. A prečo ty nenosieš na nich šňůrku?“ Neodpovídal jsem. Neměl jsem tolik síly. A představa, že bych nosil brýle na šňůrce mne děsila. 

    Pomalu a jistě jsem své hledání vzdával. Odebral jsem zpátky do bungalovu a v tichosti se smířil s dosavadní ztrátou, a to nejen onech brýlí. Tak co, stalo se, jsou to přeci jenom brýle, jenom pouhá věc, lidská věc, kterou si zas kdekoliv mohu koupit, kterou si také koupím, tak co,  pár dní nebudu moct dobře vidět, budu z dálky zdravit lidi, které neznám. Nenechám si přeci zkazit zbytek plenéru několika ztracenými dioptriemi. Vzal jsem si ručník a převlékl se do plavek, s tím, že si ještě půjdou, než bude chladněji, zaplavat. Vrátil jsem se znova tedy na pláž a přitom míjel skupinku lidí, řidiče našeho autobusu, kteří zde hráli petang. „Hele Fando, tady něco je,“ prohlásil jeden z řidičů, když si kontroloval vzdálenost koulí. Ano, byly to ty mé brýle...

    Stačí tedy vždy tak málo, abych měli, co nemáme, a měli, co chceme. Stačí jen si připustit a uvěřit, že nehledáme, že jsme již našli a to i přesto, že si myslíme, že je vše ztracené...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Lian (Občasný) - 19.6.2003 > Hm...iyčka Ti dělaj problémy. Je to zbytečně dlouhý a rozvleklý popis, nebavilo mě to číst. Co je to plenérové? Pouč mě. Nicméně ten pocit když člověk hledá a nenachází a už je pěkně vypruzenej dobře znám.
<reagovat 
Wlk (Občasný) - 19.6.2003 > Souhlas, pravopis je horší a slovíčko "plenér" mi fakt lezlo na nervy... jako zamyšlení to je dobrý..
Body: 1
<reagovat 
Archiw (Občasný) - 20.6.2003 > plenér je kreslení nebo malování v přírodě. Pravopis mám blbej, vim o tom, a snažim se i s tim něco dělal...díky, že ste to dočetli do konce
<reagovat 
Wlk (Občasný) - 20.6.2003 >

No...se přiznám, že o plenéru jsem neslyšel... nojo, člověk se může učit celý život.

Jinak pravopis, to je jen otázka času - učit se, učit se, učit se! Hlavní ale je, že přemýšlíš o životě, alespoň z povídky to tak vyznívá...


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter