Čtrnáctý srpen

autor: Markéta Kubisková


Mery otevřela oči do krásného, sluncem protkaného rána. Bylo něco málo po deváté a teplota v pokoji už dosahovala bezmála pětadvaceti stupňů. Bylo horké léto, byl horký i čtrnáctý srpen. Líně vstala z postele a otevřela okno ložnice dokořán. Horký vzduch jí ovinul obličej jak pára z právě dovařených špaget. Pokud se mají teploty vyšplhat až na čtyřicítku, bude to dneska. Jistě, jak také jinak, je ohnivé znamení, musí mít ohnivé narozeniny. Musí mít ohnivé a báječné třicáté narozeniny.
Vysprchovala se, vyndala ze skříně balíček převázaný modrou stuhou a políbila ho. „Prosím, přineste mi ty nejúžasnější narozeniny. Ať se mi dneska všechno vydaří, ať na dnešek nikdy nezapomenu.“ Rozvázala stuhu a vybalila šaty. Koupila si je před pár dny v malém obchůdku na konci města. Byly jahodově červené a byly naprosto úžasné. Prostě speciální narozeninové šaty pro štěstí.

Nevypadala na třicet. Možná na sedmadvacet, ale určitě ne na třicet. A teď při rozvěšování balónků po zahradě se cítila na patnáct. Pustila si rádio naplno a s každým balónkem si zatancovala, než ho uvázala ke stromu.
(Červený, modrý, zelený, dnešek bude nádherný)
Ráda zpívala, strašně ráda, jenže hrozně. A tak si prozpěvovala aspoň v duchu. Tím nikoho neděsila a zároveň uspokojila své hlasivky, které stále žádaly vydávat nové a nové tóny.
Bylo poledne, slunce se změnilo na obří žhavou kouli a dávalo zcela jasně najevo, kdo vládne v srpnu. Pověsila poslední balónek, posadila se do stínu altánu, kde s vedrem bojovaly letité duby a nalila si sklenku červeného. V rádiu právě dozpíval Petr Muk se svým Neusínej, a s Mery jako tichým doprovodem. Dopřála si půlhodinovou narozeninovou pauzu nicnedělání než vstala a přinesla si seznam hostů. Musí zkontrolovat zasedací pořádek, počet talířů a sklenic a hlavně začít pomalu vyndávat z lednice mísy s chlebíčky, ovoce, chipsy a miliony dalších dobrot. Jasně a dort.

Bylo těsně před druhou, když se poprvé rozezněl zvonek. Pročesala si černé vlasy, pohledem přelétla zahradu a stůl. Vše připravené, vše na svém místě. Mery, holka, tvá oslava začíná.
Cítila se skvěle. Ne, to není to správné slovo. Cítila se naprosto božsky. Měla na seznamu dvacet pět lidí a ten dvacátý pátý právě dorazil. Ten nej nej nejdůležitější. Stál tam s kyticí růží a Mery cítila, věděla, že ať měli mezi sebou jakýkoliv zmatek ve vzájemných citech, dneska se bariéra prolomí.
Odpolední slunce mělo stejnou sílu jako v pravé poledne, ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Šampaňské teklo proudem, jídlo mizelo, stále víc lidí tancovalo. Mery byla královnou dne.


Kluci slezli z kola, opřeli je o plot a stoupli si na ně tak samozřejmě, jako se stoupá na schůdky v knihovně. Bundy měli promáčené až se jim lepily na kůži a ostrý vítr jim šlehal do obličeje. Kdykoliv jindy by se třásli zimou a pádili domů co by to jen šlo nejrychleji, ale teď právě měli takový záchvat smíchu, že vítr a déšť byli někde mimo, někde hodně daleko od nich. Michal, nejmladší z nich, si musel překřížit nohy, aby zabránil tomu, co běžně udělá jeho mladší bráška, když mu sundá plenky. Tak moc se řehtal.
Drželi se plotu, pod nohama kola a pozorovali to úžasné divadlo. Lepší než filmy na Nově po desáté, lepší než Muži v černém II., které včera viděli v kině.
Všude po zahradě byly rozvěšené plechovky, na stole stály kelímky umazané od bláta, na starých dřevěných židlích se povalovaly rozmáčené barevné papírky a mezitím vším se v loužích procházela Mery v noční košili. Umaštěné, mokré vlasy připláclé na hlavě, plastikový kelímek v ruce a vesele povídala a smála se do prázdné, zarostlé a opuštěné zahrady.
Kluci milovali čtrnáctý srpen, byl to pro ně nejlepší den zábavy z celých prázdnin. Den, kdy čůrají smíchy nad Bláznivou Mery. A nebyli sami, kdo tento den miloval.

KONEC