Tak krásný letní den už dlouho nikdo nepamatoval. Obloha byla jasná, bez jediného mráčku, téměř úplné bezvětří a na krajinu byl nádherný pohled. Na loukách bylo mnoho květů rozličných barev, které byly opylovány motýly, kteří sami o sobě zářili mnoha barvami. To vše jen dokreslovalo celkovou atmosféru nádherného dne.

Ale i v tak krásném dni se najde smutný člověk. Je jím malá holčička. Desetiletá Marie stojí v márnici vedle svého otce a oba mlčky hledí na mrtvé tělo ženy v rakvi. Žena, která včera zemřela je Mariina matka. Marie i přes relativně nízký věk ví, že je to nejspíš naposledy, co vidí svoji maminku. Ta na sobě má tmavě hnědé šaty se světle hnědými květy, které si přála mít na sobě v době svého pohřbu. Marie by tu stála celý den, kdyby jí otec jemně nevzal za ruku a neodvedl ji domů.

Když přišla noc a Marie šla spát, neustále myslela jen na svoji maminku. Tak ráda by ji ještě jednou spatřila. Její úsměv, který měla Marie tak ráda. Když stále přemýšlela nad smrtí své maminky, strčila hlavu pod polštář a rozplakala se. To ji nakonec vysílilo tak, že usnula. Zdál se jí zvláštní sen. Byla na zahradě, kterou měla její maminka moc ráda a starala se o ní. Hlavní pracovní činností její maminky v létě, bylo pletí záhonů. Ale ve snu záhony nebyly vypleté. Byly zarostlé všemožným plevelem. Marie ve snu viděla sama sebe, jak pokleká k jednomu ze záhonů a začíná plít. Kupodivu jí to netrvalo ani tak dlouho a dostala se až k jednomu růžovému keři. Ten keř byl maminčin oblíbený. Když se Marie postavila, aby se rozhlédla kolik udělala práce, zahlédla, jak u růží někdo stojí. Zahleděla se tím směrem a viděla, kdo to je. Byla to její maminka. Na sobě měla ony oblíbené hnědé šaty s kvítky. Maminka chtěla jít k Marii, ale jak udělala první krok, zachytily se jí šaty o trní růže. Marie se chtěla rozběhnou, aby mamince pomohla šaty vyprostit, ale nestihla to. Maminka za šaty škubla, podívala se na Marii, usmála se na ní a v tom okamžiku zmizela. Jen v růžích zůstal malý útržek jejích šatů. Marie došla až ke keři a dotkla se tkaniny. V té chvíli se probudila...

Bylo už ráno a tak Marie sešla ze svého pokojíku do kuchyně, kde už byla otcem připravená snídaně. Otec ale nikde nebyl. Marie neměla na jídlo ani to nejmenší pomyšlení, ale něco ji stále táhlo, aby šla na zahradu. To také nakonec udělala. Došla až k záhonům, které ale byly téměř perfektně vyplety až k růžovému keři. Sama tomu nerozuměla, protože Maminka se o záhony už dlouho nestarala, kvůli její nemoci. Marie se podívala směrem k růžovému keři a něco tam zahlédla. Přišla blíž a uviděla velmi zvláštní věc. V keři byl zapleten malý kousek hnědé látky, s jedním malým kvítkem, který si Marie velmi dobře pamatovala ze svého snu...