na vratkém vznášedle chtění

slídím nad oceánem slov a

lovím:

     ostřím

     mířím

     vrhám se střemhlav

svírám svou báseň v náručí

     klouže mi v dlaních

     kroutí se a z lesklých šupin

     setřásá vodní kapky

     jako luk se napíná

     ...a mizí pod hladinou

tu druhou

v odhodlané snaze neprohrát

držím za žábry

a cítím pod prsty

   jak lapá po dechu

      těžkne bezvládností

         a na přeškrtaném papíře

            nechává jen upocená slova

TAK MOC CHCI!!!

a zavřená hladina už nevydá

nic než krutě ostrý obraz

mé vlastní křečovité tváře

...

snad v noci

až vyčerpání

rozleptá dno vznášedla

a já propadnu zrcadlem

zůstanu klidně

ležet na hladině

jen tak

se budu těšit

z chladivých pohlazení ploutví

a pozorovat

jak zrcadlení hvězd

roztáčí

nekonečnou spirálu

tepajícího vesmíru