„Teď to krachne, uvidíš“, řekl číšník Josef.

„Hovno vole, vlítnou sem Rusáci a bude vymalováno“, odvětil jeho kamarád taxikář Franta. „Ti maj svejch problémů dost“ oponoval Josef. „Tak sázka“, pokračoval Josef, „já tvrdím, že komanči padnou.“

„Dobře, o stovku“, stvrdil dohodu Franta.

    O měsíc později se Franta a Josef rozhodli, že oslaví pád komunismu. Bylo to mezi Vánoci a Silvestrem a tak oba muži byli v euforické až extatické náladě vyvolané nejen sváteční atmosférou, ale i událostmi posledních měsíců.

   „Tak si měl pravdu, ale tý stovky fakt nelituju“, s úsměvem prohodil Franta.

„Jasný. Hele, za pár let to tady bude jako v Německu. Sázka?“

„Radši ne“, odtušil Franta a usmál se.

„Ty...Franto“, pokračoval Josef, „ co si otevřít diskotéku?“

„To není jen tak ne? Chce to prostor, znalosti, peníze“, oponoval Franta.

„Švára má prostory, udělá mi cenu, o to nejde. Číšníka jsem dělal 10 let, takže znalosti z řízení hospody mám taky. Diskotéka nebude moc odlišná. Mám i něco ulitýho, ale potřebuju parťáka. Ty si taky nežiješ špatně, tak jsem myslel....

„Vole, jsem ožralej, musím si to promyslet, ale asi jo“ řekl Franta.

Jirka se zasmál a pak pronesl: „ Víš, že teďkom se v centru otvíraj bordely jako pekárny? Kundičky jsou tam občas pěkný“.

„Tak jdem na buchty!“ válečnicky zapěl Franta a zasvitlo mu v očích.

„Jdem, žena je doma s dětma, máme rodinou sešlost, tak se nenudí“, stvrdil rozhodnutí Josef.

    Vývěsní štít „Amsterdam 2000“ lákal turisty i místní do svých útrob. Před vchodem postávali dva muži v bílých vestách s nápisem „Amsterdam 2000-PARTY, MUSIC, STRIP- Enjoy it all!“ a snažili se přimět kolemjdoucí, aby nasměřovali své kroky přímo sem. Z davu lidí k nim zamířil asi 19-letý hoch.

    „Dobrý den, mohl bych mluvit s majitelem?“

„Dolů po schodech a pak se zeptej na baru“ odpověděl jeden z uvaděčů.

„Dík“.

    Náš jinoch schází dolů, přichází k baru a ptá se po majiteli.

    „To jsem já“, odpovídá muž s asertivním výrazem ve tváři, v hnědých kožených polobotkách, tmavě modrých kalhotách, modré košili a se zlatou kravatou.“

„Dobrý den, přišel jsem na inzerát. Prý sháníte naháněče“

„A už jste něco takového dělal?“

„Ještě ne“.

„Práce spočívá v tom, že od nás dostanete propagační materiály a pak chodíte po okolí a snažíte se přesvědčit lidi, aby šli k nám“.

„Aha a kolik hodin denně se pracuje?“

„Záleží na vás, čím víc jste šikovnej, tím více peněz. Za každého člověka, který tu něco zkonzumuje máte 20,-Kč.“

Hoch poněkud šokovaně opáčí: „ Takže to není placené od hodiny?“

„Ne, ale když se osvědčíte, tak budeme rozsšiřovat tým uvaděčů. Tam je hodinový základ 45,-Kč“.

„ Já se tedy když tak ozvu“, říká bezmála omluvně mladík.

„Vy o tu práci nemáte zájem?“ udiveně reaguje majitel.

„Ne, naschledanou“.

„Naschle“, odvětí chladně majitel klubu.

    Hoch odchází vyprovázen Helenkou Vondráčkovou a její „Dlouhou nocí“, která vystřídala „Já chci žít non-stop“ Michala Davida.

    „ No teda“, říká Josef, když přijde do své kanceláře“teď jsem tu měl mladýho nechtělo se mu dělat. Že se mu nezdály podmínky“.

„ No jo no“, opáčil Franta“jsou úplně zblblí tou EU.Že pojedou na západ, budou moc cestovat, studovat a hlavně makat.

„A bude hůř vole“, přisadil si Josef.“Sestřičky, číšníci, kuchaři, ti všichni pojedou do zahraničí a my budeme donuceni postupně zvyšovat platy. Kamarád je študovanej, je inženýr, ekonom, tak něco. Tak ten říkal, že hlavní výhodou českých firem v konkurenčním prostředí byla levná pracovní síla. Teďka aby spousta firem připravovala změny. A nejhorší je, že ČR úplně ztratí suverenitu. Někde támhle v Bruselu budou rozhodovat o nás bez nás. Už teď to vidíš. Místo rumu tuzemák, zakážou minutky, všechno koupěj Němci, zemědělci jsou v hajzlu...“.

„Radši ani nemluv“, zarazil jeho výlev Franta,“ já mám momentálně jiný problémy“.

„Stará?“, zeptal se Josef.

„Jo“, suše odtušil Franta,“rozvádíme se. Všechno sem jí nechal. Dvě televize, pračku, ledničku, sušičku, sedací soupravu, počítač, věž. Prostě všechno. Chtěla ještě auto, mrcha. Že prý musí vozit děti do školy, ale bavoráka ji nedám. Ať se klidně soudí. A na děti budu platit kolik uznám za vhodný. Ty vole, co já nechal prachů v tom bytě. Odhadem tak 400 hadrů nejmíň a to nepočítám stavební úpravy. Piča zvadlá, tu mi byl čert dlužen.“

„Ženský jsou děvky“, znalecky pronesl Josef.“A do toho obchod už nejede tak dobře. Problémy s magistrátem, špatnej personál. Ono za komunistů to nebylo všechno úplně špatný. Škoda mluvit...“