OCHOTNICKÉ DIVADLO: Snadné je žít…

tomasxxx

Už před nějakou delší dobou jsem si poněkud nešťastně pro okolí uvědomil, že čím věcí člověk umí, tím lépe. Pronikne do různých společností, pozná spoustu různých typů lidí a v neposlední řadě si též vyzkouší další činnosti… S těmito moudry jsem se pustil se svým „věčným“ kamarádem do divadla. Nejsme troškaři. Žádná volná místa jsme nehledali, založili  soubor vlastní a naprosto drze a bez zkušeností začali křísit pana Čechova. V „pravý“ čas přišla také pozvánka na přehlídku amatérských divadel POPAD, kde jsme měli vystoupit hned příštího dne po naší premiéře. Z prvního vystoupení byla velká radost, a tak následovala poctivá oslava…

Po dvou hodinách vydatného spánku jsme se vyrazili naskládání v pár autech na festival. Když jsme dorazili na místo určení kamsi za Prahu a zjistili, že jeden z hlavních protagonistů souboru zůstal zapomenut v Praze a již druhou hodinou čeká na smluveném místě, do začátku zbývalo třicet minut. Nakonec všechno dobře dopadlo a s rychlostí pro Favorit nevídanou se to stihlo.

Samotná hra – to je kapitola sama pro sebe. Po náročném večírku byly výpadky textu v takové intenzitě, že diváci je začali brát jako umělecký záměr. Nemohl jsem pořádně artikulovat, a tak má postava jen zoufale mávala rukama a prskala. Nakonec se ale i „přeleželá“ čelist uvolila podřídit textu a děj skončil tak, jak by měl. Přišel potlesk, úklony a zasloužená káva v šatně. Na programu byla i beseda s profesionálními divadelníky – režiséry, dramaturgy… Prostě všemi, kteří v našem souboru nejsou. Vyslechli jsme si připomínky, ale i jednu poznámku, která je podle mne na začátek tím nejdůležitějším – láska k divadlu. Lásku a nadšení k tomu, co člověk dělá.

Nakonec byl tedy účel splněn. Hrajeme dál a „zápal“ nás nepouští. Učíme se a snad i zlepšujeme. Nejpodstatnějším je ale radost. A třeba ta radost odhalí i talent. Jen odvahu se pouštět do nových věcí a neprozkoumaného území…