„Je těžké kříž svůj nésti,
když nemáš směr, ni cíl...“


~ OTEC A SYN ~

Zas otec do očí mých hledí,
v slzách nachází odpovědi...
Ranami zkoušení, bolestmi oba šedí,
v pokoře zamlklí, jak v chrámu po zpovědi.

Už starý je a těžko se mu dýchá,
a v noci nespí; chce pro mé blaho žít...
Když občas k ránu trápení mé slýchá,
bojí se o mne; osudu ulevit...

~

Dřív smrt do domu se vrátí,
kde vůkol malověrnost bdí,
nežli nás spasí - ztracení mí svatí,
navrátí tep do našich stydlých zdí.

~

Jak sny mě dusí a zkázu moji věstí;
vše hezké nám už, táto, život dávno vzal,
idyla pohody a rodinného štěstí,
byla jen přeludem, vždyť po nich zbyl jen žal.

Přec každý den po šedinách mě hladí,
můj otec, jen tak, beze slov...
Tak otcovsky, jak v bezstarostném mládí,
nade mnou stojí ten nejpevnější krov.

A já mu věřím, vždyť zůstali jsme sami,
s večerem víno hlasy rozezní...
samotou syna - bez dětí, ženy, mámy;
otevrou stesky těch bezútěšných dní.

~

V neděli půjdou na hřbitov staří chlapi,
na hrobech svíčky jména ozáří,
jak čas nám běží a slzy vrásky skrápí,
objetí otce... a soucit ve tváři.

~

Tak by to bylo, kdyby bylo,
však otec zemřel tolik, tolik mlád...

v srdci mém zbylo prázdno,
po lásce prázdno zbylo...

do duše smutek pad´,
a zůstal napořád.