Drsná i něžná,
služka i kněžna,
vážná a hravá,
v srdíčku spává…
~ L Á S K A ~
Ty, lásko čistá, vysněná,
jsi pouhé pomyšlení,
bráníš se vklouznout do jména,
nikdo tě nedocení!
Jsi pád nebeských létavic;
ten obraz smysly vzruší,
jsi nahé plátno srdcí skic,
kam maluješ svou tuší.
Jsi Sluncem,
které štětcem svým do lící barvu vnáší,
Měsícem, když se smutkem spím,
jenž hvězdy nezaplaší.
~
Jsi jaro,
co nám po zimě nadějí novou mává,
jsi jako jiskra ve víně,
jsi slast v níž tone sláva.
Jsi chlácholení maminky,
když klouček slzy roní,
rozfoukáš zašlé plamínky;
jsi mechem v srsti koní.
Jsi tichý dotek medúzy,
vždyť spaluješ i hladíš,
jsi sen, jenž padl do hrůzy,
kouzla svá neprozradíš!
~
Jsi věčná píseň ve větvích,
jsi mládí, lesk a síla,
člověk se mění v rukách tvých;
kámen bys uprosila...
V objetí bolest nepíše,
nepláčou poranění,
jsi svatozáří Ježíše,
též jeho utrpení.
~
Chtěl bych svou loďku ukotvit,
duši jen v tobě koupat,
zasněné srdce utopit
ve vůni jarních poupat.
Jsi bystrá voda v peřejích,
když nebezpečně víří,
čokoládových očí smích,
jsi plachá jako chmýří.
~
Jsi velehorou v nebesích,
andělů dopis zvací,
jsi mocná vášeň v žilách mých,
lží trýzeň, co se vrací…
Jsi tklivá loutna lyrika,
jsi nadpozemské jmění,
jen lidem se to neříká…
Na světě LÁSKA není!?
|