~ LIDÉ MI NEVĚŘÍ ~


Lidé mi nevěří,
že nechce se mi žít,
že nemoci mám strašlivé
a v chlastu zemřel cit!

Že každý večer umírám
a celé noci probdím sám,
když v úděsných svých představách
po jediném jen zatoužím...

Vzít jedů hrst si do úst svých!
Ta myšlenka mě usouží.

~

Pro tu chvíli zapomnění nenašel bych čerstvý hrob,
tam, kde víra v srdci není, tam nepomůže ani „pop“.

~

Jak Život klouže mezi prsty,
já kloužu s ním,
a odcházím...

Prožil jsem věru stovky let,
a osudů, těch bezpočet.

Tu někde jsem se zastavil
a jinde pádil pláněmi,
a dny i noci já si plet,
život já nežil!
Zdál se mi.

~

Co smutnějšího může být,
než ve svém těle marně hnít…
Co horšího se může stát,
než denně osud proklínat…

~ ~

Hladím tvé vlasy, Živote!
Už se mi ztrácíš docela.
Cítím tu Cestu mezi poli…
dneska tak šumí…
zvoní…
BOLÍ!

To vítr vzdává poctu duši,
slzy mé tesknou písní suší.

ŽIVOTE,
NEUNIKEJ,
STŮJ!

Chce se mi zvolat:
„Bože můj!
Dopřej mi ještě tuto chvíli;
na konci jsme se udobřili.
Jsem dávno - dávno - dávno tvůj!“

~

Svým dechem uspal všechny žaly,
ruce se v žito propadaly,
jen oči ještě bloudí tmou...

„Jsem na kolenou!
Přísahám!
Je po všem!“

Jak žitný klas se rozpadám…