~ JÁ V ODSTÍNECH SE ZTRÁCÍM… ~
(Muž Bez Slunce)


Ve změti barev bloudíme,
ten kostým smysly ovine…

~

Červená, to je výzva k stání,
žlutá nás nutí k pousmání,

do bílé zdobíš nevěstu,
poslední šance k protestu...

Když zelená nám povel dá,
vítá nás louka kouzelná.

~

Život, jak duha, na nebi ti svítí,
tisíci odstíny se mihotá a třpytí,
přec, každý jeden barvu svou
má za tu v lásce jedinou.
Pro štěstí krásnou pěšinou.

~

Já tu však bloudím sám a sám,
v těch odstínech se nevyznám
a potichu se ztrácím…

Jsem Muž, co žije Bez Slunce!
Žádná z těch barev není má,
mé nitro světlo nevnímá…

jak kulička se odráží
na Zemi, jako v bludišti,
tak jako v strojku hracím…

~

Tu modrou, tu jsem miloval,
pro ni jsem žil a horoval,
toť barva mého mládí,

pak tmavý odstín její ten,
ten nejtemnější z barev jen,
duši mou k sobě svádí...

Toť duše mé je teskný byt,
do něj své smutky mohu skrýt,
v něm vídám kamarády...

~

Ach, tato barva poutavá
konejší srdce v obavách,
a zůstává mi věrná…

Jak Vesmír, jenom ticho zná,
kde obloha, jak duše má,
je moji mysli nejbližší…

je jako hrob můj nejtišší…
a nekonečně ČERNÁ!