Byly to krásné hodiny,velké a hnědé, se zlatým ciferníkem uprostřed. Visely na té zdi už nejmíň patnáct let. Začínal večer, poklidný zimní večer a hodiny právě odbíjely osmou hodinu svým zvonivým tlukotem. Tak jako odbíjely sedmou, šestou a všechny předchozí.
Svědkové lidského štěstí, zoufalství, radosti...a vlastně vůbec všeho lidského.A přesto-zdálo by se, že nic z těch lidských osudů probíhajících před nimi je nemůže rozrušit.
Tyto dva elementy-hodiny a člověk-žijí vedle sebe, a zatímco člověk by se bez nich neobešel, hodinám je všechno lidské lhostejné. Alespoň nám se to tak zdá.

Přímo pod hodinami stál mohutný dubový stůl pokrytý čistým bílým ubrusem, na kterém voněly dva talíře s polévkou. Pravou, českou, ne jako jsme dneska zvyklí-vsypat obsah sáčku do vařící vody a hotovo.Nikoliv. Tahle voněla domácími nudlemi, tajnými přísadami a ...láskou, kterou jen žena může nabídnout svému muži po čtyřiceti letech manželství.
Za stolem seděl tatínek a tiše vychutnával polévku. Asi zase přemýšlí, usoudila maminka podle zastřeného výrazu a podle toho, jak si přikládal lžíci k ústům. Určitě si zase posteskl nad svým věkem, jako to dělá teď už pořád, pomyslela si. Jó, maminko, to bylo tenkrát, říkává, ale mamince jsou taková slova už nepříjemná, nelíbí se jí ty neustálé návraty k minulosti, přece se mají dobře...ale zatím přece jen mlčí.
Když se tehdá poznali, bylo jim oběma pětadvacet. Jak mu to tenkrát slušelo!Jiskrný pohled, modré oči...a maminka, třebaže se tatínkově vzpomínání tak bránila, teď vzpomíná také. Tatínek je pořád pěkný mužský, jen co je pravda, však jí ho ještě dneska i cizí ženské závidí...ale jen maminka ví, že se na něm cosi změnilo, taková zdánlivá maličkost-onen pohled.Kdysi tak nebojácný a přímý... teď se v něm zračí už jen rezignace a melancholie. Ale přece vždyť unikli tomu komunistickému peklu, tatínek by mohl klidně spát... vždyť i tady, ve Švýcarsku je hezky...
Jenže to proklaté slovo teď visí ve vzduch pořád častěji. Emigrace...
Alenko!zašeptá maminka potichu. A pak si nenápadně utře oči, aby tatínek nevěděl...
Tatínek však náhle upustil lžíci. Váhavě ji opět uchopil a pokračoval v jídle. Kdesi v dálce zaplakalo dítě.

Bylo už deset hodin, ale hodiny, třebaže se ani jednou jedinkrát nezpozdily, teď najednou mlčely. Čtyřicet let manželství jim odbíjely hodinu za hodinou, věrní, a přesto zdánlivě lhostejní souputníci jejich životem. Teď-kdesi uvnitř, někde hluboko tam, kde my lidé máme srdce, se cosi přetrhlo.Umřely.