- MRTVÝ
HŘBITOV
Ocelová brána. Vstup jak do jiného světa. Brána do říše
mrtvých. Schází nad ní už jen nápis Kdo mnou
vcházíš, vzdej se vší naděje. Do ticha se ozvalo kovové skřípění. Nejprve
táhlé, poté kratší, zakončené hlasitým klapnutím. Skřípění písku cesty pod
podrážkami bot. Poté se nad místem znovu rozhostilo mrtvé ticho. Dvě pěšiny
jako ramena kříže. Výjev, který je více než výmluvným symbolem pomíjivosti
všeho, živého i mrtvého. Trojúhelníkový prostor, ze dvou stran sevřený cihlovou
zdí, třetí nabízí skrze plot z ocelových tyčí
průhled do světa tam venku: zahrádky, hřiště, nad stromy vyčnívající bytové
domy. Zde louka prořezaná liniemi pěšin, skrytá ve stínu vzrostlých stromů. Jen
několik dochovaných, nahodile roztroušených náhrobků dává tušit, že toto místo
je hřbitovem. Hřbitovem zdánlivě prázdným.
Informační tabule na rozcestí hned za bránou dává
příležitost nahlédnout do historie tohoto místa, starého a dlouho nepříliš
pečlivě udržovaného vojenského hřbitova. Prvními pochovanými tu byli vojáci,
kteří padli v bitvě u Hradce Králové. Povětšinou důstojníci, mužstvo
nalezlo místo svého posledního odpočinku povětšinou v hromadných hrobech,
roztroušených spolu s pomníky, viditelnými připomínkami oné války, porůznu
v krajině na sever od města. Poněkud paradoxně patří
právě tyto hroby mezi nejlépe dochované. Ve dvou odděleních hřbitova, důsledně
odděleni od sebe, tak jako krátce před setkáním se smrtí, kterou si vzájemně
přinášeli, tu leží vojáci rakouští a pruští.
O půl století později se z někdejších rivalů stali
spojenci, aby bok po boku bojovali proti jinému nepříteli, který dříve býval
přítelem. Někdejší nenávist možná pominula, leč mrtvým už život nikdo nevrátil.
Jejich smrt se stala jen více zbytečnou. Přibyly hroby dalších vojáků, Rakušané
a Němci tentokrát spočívají bok po boku. Místa jejich hrobů na louce podél cest
většinou už připomíná jen plánek na informační tabuli, na rovné travnaté ploše
už není patrná sebemenší připomínka. Obětovali své životy za dávno neexistující
říši a vysloužili si za to jen zapomnění. Mezi ně se řízením osudu připletli
zemřelí zajatci z různých koutů Evropy.
Historie mívá perfidní tendenci se opakovat. Pouhých dvacet
let poté, co Češi společně s Němci bojovali proti Rusům, se rozpoutal
ještě krvavější konflikt, v němž stanuli Češi po boku Rusů proti Němcům.
Padlé ruské vojáky připomíná společný pomník, hroby Němců se nacházejí opodál,
podél jiné cesty, překryté zeleným kobercem trávníku.
Leží tu všichni pospolu, viditelné připomínky místa jejich
pohřbu povětšinou již smazal čas. Shůry vynucené nepřátelství konečně nahradil
smír. Svůj věčný sen tu sní hrdinové, kteří o své hrdinství povětšinou nestáli.
Mladí kluci, kteří chtěli žít a milovat. Tátové, kteří se chtěli jen navrátit
ke svým rodinám. Leží tu v zapomnění, bez
povšimnutí světa, který se zcela netečně otáčí dál. Vymazáni z paměti
historie, která se nerušeně ubírá dál svými cestami. Jako velké memento:
Člověče, pomni, že dějiny na tebe kašlou!