~ DLUH ~


Ještě mi dlužíš
pohled poslední…

~

Dřív než se rozední
já pravdu nepovím ti!

Zvláštní noc bude dnes.

Kdys láska přišla k nám
- my ji neodmítli...

~

Jak na smrt odsouzený les
do hloubi stínů protékám...

Jak nejvyprahlejší jsme luh.

Už dejme vale přestřelkám;
vše jinak napsal Bůh!

~

Ze smutku vzešla útěšná vyznání.

Pak k ránu splatit dluh;
budoucnost potemní…

Já - tobě přiznání,
Ty - pohled poslední!


-----------------------------------------------
-----------------------------------------------



~ „DÍRA“ ~


Někdy mi verše rozmažou slzy,
pak každé to slůvko v nich nezvratně zmizí;
snad navrátí se zpět!

Ta ztráta v duši, ta neskonale mrzí,
v ní uvadám jak starý luční květ.
… je teskno v tomhle kvítí…

~

A jak tak bývám na ta slova sám,
tak paměť svoji chatrnou
já chválím si a vzývám.
Snažím se slůvka vysedět;
přec ve verši mi schází…

Ta „díra“ zeje z vět,
a z toho prázdna mrazí...
že bolí to jak „odchod“ matky,
bolí to jak čert;
… mozek ta slůvka nechytí…

~

A tehdy tedy vím,
že už je příliš pozdě,
„vyhlížím“ slůvka další...

Teď čelím zcela nové hrozbě;
pro duši už to není hrou,
vždyť v „prázdném domě“ straší!

Však „ona“ více nepřijdou…
... a stále nepřichází…

Ta „díra“ volá o pomoc,
jak Měsíc povolává noc,
v prosbách se duše plazí!
Sluníčko pro ni nesvítí!

~

Ten pocit prázdna zahalí mou tvář
a v ústech jak bych polkl jed.
… takové smutno je mi…
Marno pohledět.

TAKOVÉ SMUTNO…!

K nežití.


------------------------------------------------
ps-mám prosbu, kdyby se vám básně líbily, tak připojte pro Bohuňu své rodné číslo, rodné příjmení matky, číslo konta ap., aby mě Bohuňa zase neobvinila, že si je chválím sám, díky. jfj