Zprava se řítí cyklista. Podvědomě uskakuji při vzpomínce na Karla z naší vesnice, jenž na nás, mladší kluky, najížděl svým malým motocyklem, nestačili jsme uskakovat, dodnes vidím jeho vyšinutý pohled propíchnutý nadávkou makovče a dokreslený ďábelským smíchem. Svá slova stvrzoval vyjádřením: příště tě přejedu! Bublinu vzpomínek propíchne výkřik: kam čumíš?! Vzhlédnu a oči Karla přeplouvají k očím řidiče. Přeji si, aby zebra povstala a kopnutím připomněla slušné chování. Dva mladíci se baví o přijímacích zkouškách na univerzitu, konstatují náročnost testů. Vzpomenu na bývalého souseda, jenž se hlásil na místo cestáře. Při příchodu zasalutoval. Mistr se na něj podíval a zeptal se: jsi blázen? Jsem. To máš štěstí. Jinak bysme ho z tebe udělali.
Obrátím se. Nedaleko stojí krásná dívka, upozorňuje tancem v sobě, vše prozrazují přivřené oči, chvějící se víčka promlouvají vzpomínkou na taneční kurz, jsme v tu chvíli spojeni pupeční šňůrou stejných zážitků, nesmělých doteků, rozvlněných těl, jejich detailů, tajemství, zákoutí, pokusů o první schůzku, ona zavřením očí zpřetrhá svazek, několikeré mrknutí prodlužuje vzpomínku na první milostný zážitek, tělo vše prožívá chvěním, jež se přenáší na celé město, rozechvěje korouhvičku, ona spustí déšť, jenom dívce se vyhýbá. Kráska se obrátí a se siločárami všech tanců světa odchází.
|
