Hrbatá stařena

odpočívá na židli.

Ruce na kolenou,

ploskama o kamna opřena.

 

Odhazovala sníh

ohrablem z lepenky.

Bylo ho moc,

byl nelehký.

 

Úzkou cestičku ve sněhu má

posypanou popelem.

 Vždy kostečky slépkám,

trávu králíkům postele.

 

Spoře oděna

v kuchyni vzpomíná.

 

Vstane v noci,

začne políčko zalívat.

Nemůže však moci

den s půlnocí rozeznat.

 

Kulhavě chodí s čakanem,

dívá se ostrým zrakem.

Kde si slunéčko schované

za kterým mrakem?

 

Čistě umyta

v kuchyni vzpomíná.

Napíše si do kalendáře:

„Temná toho dne byla záře.“

 

Zítra přestane vzpomínat.