/Jsi
skutečná,
nebo jsi sama stínem?/
Proskočíš
zrcadlem stínů,
vypustíš
žilou všechny křeče města.
Jsi
Fuka Eri, nebojácná,
Máš
oči dna, ale za nehty světlo.
Slyšíš
je potichu, nebo nahlas.
Tvůj
zrak je zlomený
mezi
sebe samou, svým
stínem
a
světem, na který
se díváš
ze stropu.
Ale
přesto nejsi z bolesti.
Jsi
zasněná,
nebo se svět
narodil z tvého
snu?
Eri,
máš
svůj stín
zapouzdřený,
nebo ti vyklouzl?
Kde
se toulá,
když nedosáhneš?
Nakrmíš
dítě
z nové
kukly,
smažeš
ty hlasy, které
nás
půlí?
Žiju
jinde, ale co když
i
tady jsou kukly ze vzduchu
a
můžeme si uplést
další
svět?
Vytáhnu
tě z bludiště měsíců
a slov,
půjdeme
na naše místo,
pěšinou
do lesa
ztratit
se.
Lehneme
si na dno oceánu,
ohmatáme
kořeny nebe.
A
vlasy se změní
v kůru borovic.
A
sny stínů
dorostou až ke korunám.
***
Místo
nitě provléknu
jehlou nové
ráno,
naberu
do dlaní
tekutou bolest, už způhledněla,
stejně
jako druhý
měsíc
rozpustím
tvůj strach
do
tmy.
|