Třicet řádek

 

V roce 1990 jsme jeli do Bibione.

Šeď mapy ustupovala dálnici, jezeru…

Cesta bílou škodovkou 105 s kufrem vpředu

trvala dva dny. Proč o tom mluvím?

Hranice vzrušovala víc než pach letoviska

s gumovými hračkami za dva tisíce lir.

S navigací a s internetem mi připadá,

že se neznámo muselo někam přestěhovat.

Mlha přede mnou, mlha za mnou,

klapky na očích: jako bych procházel

jedinou pro mne bezpečnou cestou,

tou, kterou jsem si sám předem schválil.

Jsou jistě i dnes hranice podobné

Železné oponě za Šafovským rybníkem,

kde název zakrýval krutou průhlednost.

Hranice nezaplacené pokuty, hranice

VIP zóny, dovolené řeči s šéfem…

Ze všech nejhorší je ta, co mi brání

dostat se k sobě. Kolik mám řádek?

Tahle, dvacátá, slibuje snadný život.

Proč i ve mně klíčí společný strach?

Vždyť máme víc peněz, takže není důvod.

Obden mi nějaký vzrostlý práh dá facku.

Obhodinu cítím nenávist svého bližního,

kterého, jak se zdá, chci připravit o všechno.

Nevyhnutelná krásná přítomnost.

Řídím auto, rodiče v netěsnícím srdci,

vlastní rodinu vezu po trase z Bibione.

Nebojte se, hranice nejsou ani voda, ani uhlí,

hranic bude vždycky dost pro všechny.