Pírko ji polechtalo v žaludku. Strach a... odpovědi? „Takže... Ne?" Jitka ještě trochu doufala. „Ne... promiň... " V první chvíli spíš zhrzenost, pak zklamání. Domů šla oklikou
a lavičky v parku se snažila nevnímat. Do breku jí bylo jen trochu, maličko to spravila zmrzlina a velká oříšková čokoláda, pršelo
a v kalužích se odráželo nebe. Když přišla domů, sedla si ke stolu a rozhodla se něco se sebou udělat. Nakonec se ale jen dívala z okna, pozorovala kapičky
a odpadky a už se jí nechtělo ani brečet. Večer to ještě zkusila s telefonem. Sluchátko bylo podivně lepkavé, ruce se jí trošičku třásly... Vyčekala u něj solidní důlek a k ránu musela do školy. Pak už to pomalu bylo lepší. Ráno vstát a večer jít spát, sem tam něco sníst a moc nemyslet. Bylo to tak jednodušší... "Měsíc, dva a budeš v pohodě... " tvrdila nezaujatě Lenka. V těch chvílích jí bylo smutno po dotecích a nezbývalo než chytat průvan. *** Po čtrnácti dnech věděla, že to nebude v pohodě. Každou chvíli cítila neviditelný dotek na bocích, na ruce a na krku, viděla vedle sebe někoho, kdo tam nebyl a nikdy nebude, připadala si prázdná
a nesmyslná. Jednou když seděla na balkóně a rozťachňávala lžičkou rozteklou zmrzlinu, ozvalo se z nitra bytu zaťukání na sklo dveří. Ignorovala ho (ignorovala v té době víc věcí), zabodla lžičku do zmrzlinové kaše, natáhla nohy mezi šprušle a čekala. Ozvalo se nové, intenzivnější a trochu unáhlenější zaťukání. Pousmála se. Čistě jen pro něj. Snad aby si něco připomněla, aby si vrátila ten pocit. Skoro neškodný pokus. Skoro poslední pohled. Tiše vešel do stínu truhlíku s muškáty. Zírala kamsi mezi odpadky a kaluže a pomalu míchala zmrzlinu (porcelán trochu skřípal), ani se na něj nemusela dívat, aby věděla, že má ruce v kapsách, že mu vlasy trochu padají do očí a že se lehce kouše do spodního rtu. Dotkl se její brady, pohladil po víčku a odešel. Další z mnoha představ, další z mnoha hloupých sentimentálních snů. Vážně si začínala připadat jako šílenec... *** Potkali se (konečně) 23. října, bylo pondělí, okolo třetí odpoledne a on šel proti ní ulicí. Teprve v průběhu dalších dvou minut zjistili, že se znají, nebo se teprve po dvou minutách tak začal tvářit. Bylo jí zle, když se usmíval a drbal ve vlasech, když nervózně přešlapoval a snažil se tvářit, že je všechno OK. Vnímala jeho vzdálenou přítomnost a sledovala kouř stoupající z vysokýho komína. "Jejda, hele, kolik je hodin?" O pár chvil později už si nebyla jistá, jestli se jí to zase jenom nezdálo, bylo jí jen o něco hůř než předtím. Byla ve stavu, kdy by pomohlo vlízt si do postele pod kostkovanou deku s bílým jogurtem v jedné ruce a lžičkou s upatlaným koncem i začátkem v druhé... *** V půlce listopadu ho našla sedět v kavárně, s čokoládou před sebou a neidentifikovatelným výrazem ve tváři. Posadila se k vedlejšímu stolu. Vlastně to měla čekat, bylo to přece JEJICH oblíbená kavárna. Cosi si četl a ujídal šlehačku (vždycky to tak dělal, nejdřív snědl všechnu šlehačku a pak se teprve pustil do čokolády), a když otáčel stránku, konečně vzhlídl. Vypadal skoro, jako by ji tu čekal. Mávl na ni rukou, ať si jde přisednout. Nějak nevěděla jak se na to tvářit, najednou bylo všechno tak přirozený. I ta pusa, když ji pak odvedl domů. Jakoby se vrátila o pár měsíců zpátky. Seděla na balkóně mezi muškáty a s hrůzou zjišťovala, že se začíná definitivně ztrácet mezi fikcí a realitou. Přestávala si být čímkoli jistá. Začínalo toho být moc, trvalo to příliš dlouho. Moc barev a málo obrysů. Neviditelná šlehačka na hrnku kakaa (dávala si ho každé ráno), řetízek z lásky (darovala jí ho babička Janička k 15. narozeninám), město zkreslené sklem autobusu, pavouk nalezený ve vaně. Nemohla už ani odhadnout, jestli v příštím okamžiku nastoupí do tramvaje, nebo se zastřelí revolverem, který si před chvílí vymyslela. *** 27. 12. Pondělí "Milí deničku¨, dárky byly krásné. Nejvíc mě potěšil nafukovací koník do vany. Moc pěkná je taky ta tmavě modrá krajková podprsenka od maminky. JEHO jsem neviděla, ale nevadí. Dostala jsem od něj dopis
z Madagaskaru, má se tam prý skvěle. " (Ve skutečnosti šlo o psaní od babičky z Tábora). "Psal, že mě má rád a přijede 3. ledna. Už se na něj moc těším. Teď už musím končit, jdu pomoct mámě s obědem. Ještě se ozvu. " Už si nepřipadala jako pitomec. Byla si jistá, že pitomec je. Nebo spíš blázen. Šílenec. Psychopat. Už vůbec nevěděla, co si nalhává (aby to její zhroucené JÁ, ještě chvilku přežilo), a co se děje doopravdy. Někdy si nalhávala věci úmyslně, prý ze soucitu se sebou samou, ale spíš si ze sebe... utahovala... "Už jen pět dní a přijede. Sliboval, že mi něco doveze, ale já ho znám, určitě zapomene, zase... Já mám pro něj přívěšek z Ostrova nad Ohří... " Dopsala a položila si hlavu na stůl. Pak dlouho úlevně brečela.
*** "A dokážete rozlišit, kdy se vám to zdá, a kdy si to namlouváte?" "Nenamlouvám. " Dál zarytě nespolupracovala. Doktor vzdychl. Upravil si brýle (pečlivým pohybem si je posunul blíž ke kořenu nosu). "Podívejte se, nemůžu léčit někoho, kdo se brání. " Byl zpocený, slizký. Bylo mu asi 60. Změřila si ho znechuceným pohledem, opřela se do měkkého křesla a přivřela oči. "To nechápete. Nikdo to nechápe. Já vím, co mi je. " "A mohla byste mi to prozradit?"odvětil ironicky doktor. Jitka odhadovala, že léčí pouze manželské páry. Říká se tomu rodinná terapie. "Jsem blázen. " řekla suše. *** "Vaše dcera je především lehce nepříčetná,a mám obavu, že jí její nynější stav pramálo trápí, podle mého soudu tak trošku simuluje, možná by stačilo pár pohlavků... " "Ale vždyť je nemocná! Trvá to už skoro půl roku a je to čím dál horší... "ohradila se matka. Jitka seděla v čekárně a okusovala si nehty. Doktor pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. "Přiveďte ji, až bude ochotna spolupracovat. " odvrátil se od matky
a ponechal ji vlastnímu osudu. "Sestro, zavolejte mi dalšího pacienta. "Pak se otočil zpět: "Nashledanou. " *** Jitka seděla u kuchyňského stolu a jedla rýži s masem. Na sobě pyžamo. "Musíš se z toho vyležet. " prohlásila matka. Zamíchala v hrnci těstoviny (otec rýži nerad): "Chutná ti, Jituš?" Jitka kývla hlavou. V rýži seděl malý námořník, který ji rozesmíval veselými písničkami.
|