Jednou sem šel ven jen tak se projít,
dopadlo to dobře, nikoho sem nepotkal,
ale já sem dopad dívně, zůstal sem sám,
až pak doma když sem si všim vlastní rodiny,
došlo mi že vlastně nejsem tak ůplně sám, a že taky někoho mám rád,
díky za tu lásku mami, ségře za tu romantiku, a kámošum za citlivý přístup k mýmu já,
asi to neexistuje ta láska k sobě, nebo málo trénuju,...
a nebo nevím přesně co to je, vztahy kámošení a takoví to vim, ale projevit se mi furt nechce,
mít někoho rád je důležitý, a nebo s někým mít sex, to je taky vztah, takovej nabitej erotičnem, ale pomalu stejně kvalitní, až se budu bát vztahu řeknu, ne k holce, ale k lidem obecně, zas tak odvážnej nejsem, za to děkuju i ostatním, no a protože víc nevím tak nemužu psát o moc víc,... na to jaká je to blbost mě baví takhle diskutovat na papíře, a to poslední poděkovaní, vlastně třetí, ale ne poslední, každej má nějaký tajemství, no asi myslím sebe, jako kámoše sám pro sebe, za to se snad omlouvat nemusim, a tak se nakonec omluvim těm co to museli číst, věnovali tomu svůj drahocený čas, ale jinak nejvíc omluvit se musim, ne sám sobě, to je blbost ale svý smrti, ne že by byla ňák v dohlednu ale respektovat to musím, co by tomu řekla kdybych se z toho vynechal, ale nemusíte se bát hra to není,
s bohem a naneshledanou loučí se inženýr lidských duchů, smutek,...
|
