|
POSÍLEN ŠPATNÝM MÍSTEM
Reinkarnace má několik rizik,
není jisté, že se ocitneš na správném místě,
nevíš, kolik ti bude, až se tam ocitneš
a už vůbec netušíš, s kým budeš vést hovor,
tedy, budeš-li vůbec člověkem…
Dusivá atmosféra,
utažený opasek,
cesta daleko od domova,
kravata usedlých, leč nutných veselkavých barev,
a pak dva, pouhé dva kilometry po silnici blátem,
poloblátem, sněhem a polosněhem,
na kraji lesa oprýskaná samota,
vrtkavá mysl, čekání na recepci a už konečně jde, lev salónů,
gepard lidských osudů, šéf personálního…
Řekl téměř mimochodem: „Přejeme si hezký den, že?“
pak následoval shluk prapodivně nečeských
a vlastně i neanglických slov, jakési „ejčárové“ ptydepe zabalené do operetní intonace…
Dáte si kávu, čaj? A jaká byla cesta? Zajímal se mladík, poťouchlý hejsek, a tak mě napadá, zda jako kluk upaloval mravence
a jestli už ňákou vůbec měl, Cesta byla dobrá…, to víte, trochu poprchává, ale máte tu krásnou přírodu, luka, háje a nikde žádný supermarket,
pasoucí se stáda a hromady hnoje, prostě je to tu jak kus ráje a našel jsem vás podle mapy,
díval jsem se totiž na internet…, jsem navzdory svému věku počítačově gramotný,
víte, ale i tržně gramotný, chápete? Konečně, to dá rozum, proto tu taky jsem a odlišnost mezi náma dvěma, kromě jiného je i to,
že já jsem byl u toho, když ty pitomý tanky přijely, byla noc a já byl u tety na Slapech na chatě
a druhej den ráno nás dva Rusáčkové nechtěli pustit na druhou stranu mostu u Živohoště pro chleba,
tak jsme jedli houby a pili kyselý mlíko, ale to se ještě dělalo „samodoma“, tedy, že se flaška s mlíkem dala za okno a čekalo se, až se mléko zdrcne,
ale to ty, ty asertivní hovádko, nemůžeš pamatovat, ale co s tebou, miláčku, jsem ve tvých rukách…
pousmál jsem se a pokračoval: takže jsem vás našel opravdu velice snadno a mimochodem, máte výtečně propracované www stránky.
„Opravdu? To potěší i našeho pana ředitele.“
Musel jsem mu naznačit, že i my, my starci, jsme seznámeni s pojmem jako počítačová gramotnost
a když už si zase mlsně olíznul spodní ret a ukousl kousek svého nehtíku, chtělo se mi vykřiknout a zeptat se ho jestli zná bítníky,
Keruacka a Stop time, jestli četl Sartera a jestli ví, jaký je rozdíl mezi šábesem a sobotní křesťanskou zabijačkou
a taky kolik dní v jednom tahu nejvíc kalil a jestli byl někdy na dně a jestli vůbec ví, na který straně života leží a jestli miloval,
tak, že se mu nechtělo žít, že nic nejedl, jenom pil, jenom chlastal a jenom brečel…
Podíval jsem se na něj co možná nejpřívětivěji, alespoň jsem se o to pokusil, ale vypadal jsem asi jako mistr Fazole a pomyslel jsem si:
„Ty idiote, proč se mi na to vlastně ptáš?“
Za oknem vrkali holubi, a pod jeho kanceláří se k sobě tulili milenci v loubí,
blížil se čas oběda, začínal jsem mít hlad a taky žízeň, břichem myslí antipoezisti,
je to docela pěkné městečko, ale žít bych tu…, za měsíc by mi jeblo,
ale, kdo ví, co budu dělat, až budu prý starý, to bych pak s lékárníkem a doktorem
a právníkem a vedoucím potravin a strany žrádla a se starostou
a taky s jeho ženou, to bychpak bych chodil do nejlepšího restaurantu na rohu náměstí,
zovala by se třeba „U zlatého beránka“, ale dělníci a ostatní, tedy „robotnická trieda“ by tomu řikali „U starý koudele“
a vedl bych řeči učené a nevázané s regionálním podtextem hrdosti na tento kraj a na zlepšující se úrodnost
a na nárůst zájemců o anglické jazyky
a hovořil bych asi i o tom, proč jsem tu jako náplava převelice spokojený a jak v Praze už není blaze
a neděla bych s tím žádný cyviky
e a jak jsem to měl těžké s tím přesunem hlavy, srdce, těla a duše a práce a jak se mi tu vlastně líbí
a pil bych fernet a pil bych pivo a jak bych měl to zaručeně poslední,
tak bych řek manželce zdejšího velitele měšťáků,
že jí to velice sluší
a ráno bych měl na voze s pražským číslem dvě botičky, jednu za Františka Měšťáka a jednu za jeho ženu,
která by byla bývala chtěla být pochválená více a na jiných místech,
kdo ví, co by ty ženy vlastně chtěly, ale tajně, tak tajně, jak jen to na malém městě jde a večer,
až se vrátím domů
a kde se mnou nebude nikdo uplatňovat své komunikační dovednosti měrou,
na kterou jsem byl zvyklý, když jsme bydleli a i duchem dleli ve stověžaté, tak tam, až půjdou všichni spát,
budu přemítat o skutečnosti,
že je tu sice hezký vzduch a že je tu v zimě hodně sněhu a po létě hodně leváků,
ale že tu stále hledám a vlastně asi nikdy nenajdu žádné povzbuzující,
i když, pravda někdy i stresující, ach, bože, tady, že žádný,
alespoň malinkatý stres k uzoufání tu prostě není, že tu nenajdu ani žádné drama,
snad, že si jen vzpomenu na svou, vlastně takto prvou cestu od nádraží kolem restaurace, sem, na můj pracovní pohovor, kde si vlastně,
když přeskočím čas, už teď přeji, abych přijat nebyl… To drama proběhlo vlastně němě, skoro bez mého vědomí
a dost možná, že jsem to ani nebyl já, kdo tam byl…
Reinkarnace má i několik drobných výhod,
potvrdí ti, že jsi doposud žil na obstojném místě
a že tam nejsou všichni „mimoni“
|
