~ PŘÍTELI! ~
(Fáma)


Příteli můj,
dnes napsal jsem ti list,
že se mi tuze stýská,
to prázdno nejde snýst…

~

Jak život pádil vpřed,
já nestačil mu v běhu,
srdce, jak suchý led;
jen v slzách hledám něhu…

~

Na rybách při svítání,
v pokoře - vedle sebe...
v tom jitřním rozjímání
ta rána v duši zebe...

~

Lodičky děravé - na vodě - potápí se…
břeh už je daleko,
myšlenky sžíravé ukryté v hanopise...
tolik zla vyteklo.

Pak v žaluziích smutku
třepotá se mé zoufalství!

Že smrti běžím naproti;
samota zabíjí můj cit,
chci zažalovat příteli:
„Pro koho mám teď žít?“

Však moc bych si říct přál:
„Příteli můj,
rozbořme klamu val!“

~

Příteli vzácný,
třeba jsi také sám,
tvé nitro steskem sténá,
já tolik bych chtěl říci ti…

Za všechno může žena!

Modlím se za tvé přátelství,
bez tebe v žalu strádám,
nevěrné, když je manželství...
v té zradě věříš fámám!

~

A zavoláš-li mne?

Já půjdu kamkoliv!
Já překonám ten zmar.
Vždy u mne pomoc najdeš,
jistotu, srdce žár!

Já neuteku nikdy,
nevěř, že ten boj vzdám,
můj milovaný Příteli,
na to ti krví přísahám!

~

Příteli drahý,
já napsal jsem ti list,
že všechnu tíhu světa
sám neunáším nýst,
tak prosím:
„Přijď už ke mně!“

~

Snad Bůh se vrhne do pustin,
nevidí to tak černě,
tvá duše hřích mi odpustí,
vrátí se zpátky věrně!

~

Však adresát je neznámý,
v slzách se inkoust rozpouští,
můj Přítel Bohem hledaný...
jak já, má ruku na spoušti!

Neslyší...
Má to stejně!