#5: EXTRABOY
V té době plné samejch starostí byla i
matka téměř na prahu smrti. Měla tuberkulózu, ale přesto neklesala pod
utrpěnými ranami. Čelila nové situaci s pevným klidem, vědoma si toho, že
kdyby i ona dětem odešla, zůstaly by bez ochránce vydány na milost a nemilost
nepřátelům, jejichž zlomyslnost přivedla otce předčasně do hrobu. Její nezlomná
vůle vzdorovala vítězně vlastní tělesné slabosti. »Já nechci zemřít a nezemřu
dříve, dokud nebude blaho mých prcků zabezpečeno«, řekla si pevně, neboť naše
pronásledování nebylo dosud skončeno.
Bylo sotva po pohřbu, když byla na náš
majetek vznesena podvodná žaloba na ti$íc $ za nářadí a potraviny. Matka
s jistotou věděla, že je žaloba trapnej vejmysl, protože všechny účty byly
zaplaceny včas a řádně. Ale celou záležitost tehdy prováděl strejček Eliah a
otec si od něho nenechal vystavit potvrzení. V těch krutých, trpkých dnech
se běžně stávalo, že se bratr obrátil proti bratru, a Eliah se držel prospěchu
své otrokářské partaje i za cenu zničení rodiny svého zemřelého bratra. Náš dům
byl zaplacen, ale otcův obchod zaznamenal takový pokles, že se naše finanční
prostředky ztenčily na minimum, a kdyby byla podvodné žalobě přiznána platnost,
přišli bychom i o dům.
Matka prozkoumala pečlivě celou situaci a
řekla: »Kdybych měla hotové Ca$h, tenhle proces bych vyhrála já«.
»Tak ohlas spor a já seženu peníze«, opáčil
na to Bill.
Matka se smutně usmála, ale Bill horlivě
pokračoval: »Russell, Majors & Waddell mi poskytnou práci. Jim Willis mi
řekl, že jsem schopen zastávat pozici extraboye. Když půjdeš se mnou a požádáš
pana Majorse o místo pro mě, pak mi ho docela určitě dá!«
Russell, Majors & Waddell byla
speditérská firma pro dopravu zboží a svůj hlavní stan měla
v Leavenworthu. Billův návrh přijala matka nejprve s mnohými
námitkami, ale nakonec povolila chlapcovu naléhání. Pan Majors byl otcův přítel
a byl víc než ochoten nám pomoci, ale Vilíkovo mládí se nedalo jen tak
přehlédnout.
»Copak by mohl chlapec tvého věku dělat?«
ptal se vlídně pan Majors.
»Umím jezdit, střílet a hlídat dobytek«,
odpověděl Bill, »ale nejraději bych byl extraboyem u některého vašeho nákladu«.
»Ale to je práce pro muže a mimoto je to
nebezpečné«, namítl pan Majors. »Nu ale což! Nechám tě to na jedné cestě
zkusit, a když budeš dělat všechnu práci, dostaneš také plat jako muž«.
A tak bylo Vilíkovo jméno zapsáno do seznamu
společnosti a Bill podepsal závazek, který nejlépe osvětluje povahu a názory
pana Majorse. Zněl:
»Já, William F. Cody, přísahám tímto
slavnostně před velkým živým Bohem, že během svého zaměstnání a v době,
kdy budu u firmy Russell, Majors & Waddell, za žádných okolností nebudu
hrubě mluvit, nebudu se hádat ani prát s žádným jiným zaměstnancem firmy a
že v každém ohledu se budu chovat čestně, budu věrně plnit své povinnosti
a budu jednat vždy tak, abych si získal důvěru svých zaměstnavatelů.
K tomu mi dopomáhej Bůh«.
Pan Majors zaměstnával mnoho divokých povah a
bezohledných mužů, ale slova tohoto závazku pronikla k jejich lepšímu
nitru. Opravdu se snažili s různým výsledkem, aby dodrželi svůj závazek,
ačkoliv většina z nich měla za to, že vést spřežení volů je dostatečně
polehčující okolnost k příležitostnému použití od plic vyraženého
citoslovce.
Závazek velmi ulevil matčinu srdéčku. Věděla,
že náš Bill určitě dostojí danému slovu. A také cítila, že podnikatel, který
vyžadoval od svých zaměstnanců takové chování, je jistě hoden její důvěry a
cti.
Vozová výprava měla vyjet příští den a my
všichni jsme byli zaměstnáni přípravami na Billovu cestu, která měla trvat dva
měsíce. Nadešel okamžik rozloučení a pro matku to byla těžká chvíle – tak brzy
po ztrátě manžela. Bill se ji snažil ukonejšit, ale nám mladším sestrám se to
podařilo lépe, neboť jsme ho obklopily se slzami v očích a prosily jsme
ho, aby utekl, až uvidí Indiány.
Je jenom krok od slz k úsměvu. Situace
byla zachráněna – a Vilík vyrazil se svou životní lodicí doprovázen voláním
plným naděje, důvěry a lásky. Před své zaměstnavatele předstoupil se statečným
ksichtem a veselýma očima, to především.
Té noci byla jeho ložem pokrývka pod
nákladním vozem. Ale spal zdravě a byl dokonale pohotový, když výprava
s rozedněním vyrazila kupředu.
Soupravě pětatřiceti vozů se říkalo volský vlak, protože každý vůz byl tažen
několika páry volů, vedených jedním mužem – šlehačem
volů volky nevolky. Jeho bič práskal jako těžký kalibr pušky a byl slyšet
velmi daleko. Vozy se podobaly obyčejným prérijním škunerům, ale byly větší a
pevněji stavěné. Před nepohodou byly chráněné dvojitou plachtou z těžké
plachtoviny a měly nákladní nosnost sedm tisíc liber.
Vedle šlehačů
jeli s výpravou honci, kteří se starali o volný dobytek, noční pastevci a
několik vedlejších pomocníků; všichni byli pod vedením vrchního vozky, jeho
pomocníka a druhého vozky. Muži byli rozděleni do čet a každá si sama
obstarávala své dříví a vodu, sama si vařila a myla nádobí, zatímco
v každé četě jeden muž stál na stráži. Zvláštní povinnosti měli
extraboyové, k nimž se počítal i Bill. Jeho úkolem bylo jezdit zpředu
dozadu podél celého průvodu a vyřizovat rozkazy a zprávy. To zcela vyhovovalo
Billově fantazii, neboť voli šli hlemýždím krokem a vléci se u jejich nohou
bylo velmi nudnou námahou. – Kipling nám pověděl, jak je naprosto nemožné
»popohánět Východ«. Bill poznal, že je stejně nemožné popohánět do kvapu volský
potah.
Od samého začátku byl náš extraboy oblíbencem
celého mužstva. Líbila se jim jeho odvaha, a protože vyřizoval rozkazy přesně a
rychle, stal se miláčkem i vrchního vozky. Jeho povinnosti mu byly zčásti hrou.
Vítal každý nový rozkaz jako vytržení z normálu jednotvárného denního pochodu
a v duchu volal Juchů, když si mohl dopřát trysku na dobrém koni
s nějakým rozkazem.
Svět Billovy obraznosti byl ohraničen mlžným
obzorem, kde se stýká obloha se zemí. A když uběhl první den cesty a Bill
obstaral svého koně a uvázal ho ke kolíku na louce, hleděl okouzlenýma očima na
vzdálené černé kopce a rozlehlou plochu ztemnělé prérie. V táboře bylo
živo. Šlehači vypřahali a odváděli potahy, pasáci uvazovali dobytek ke kůlům –
což byla docela zajímavá podívaná – kuchaři připravovali večerní jídlo u praskajících
táborových ohňů, obklopeni hradbou velkých vozů pod oblými plachtovými poklopy.
Poníci a voli zírali tupě do ohně a ze všeho nejchmurněji vypadali šlehači ve
svých kožených oděvech, sedící kolem ohňů s vousy ozářenými rudým světlem
plamenů a s tvářemi rýsovanými v podivných černých a žlutých
flekancích, a nad nimi se tyčila mečovitá stébla tuhé prérijní trávy jako kopí.
Bill poznával, že život na prérii není jenom
večeří pod hvězdnou oblohou, kdy jiskry létají vzhůru k nebi. Má svoje
tvrdosti a strádání. Byly dny, kdy se vozy vlekly více než pomalu, kdy se
proudy vody lily z mračen, rozvodňovaly potoky a řeky, které bylo nutno
překročit, a kdy bláto z cest dosahovalo nad kotníky. Když se splašil
dobytek, jeho sehnání vyžadovalo hodiny tvrdé práce navíc. A nejhorší ze všeho
bylo neustálé nebezpečí útočících Indiánů.
Bill nikterak nesdílel úzkosti a obavy svých
dospělých druhů. Pro něj byl boj s Indiány jen důkazem, že chlapecké sny
se někdy potvrzují i ve skutečném neodbytném životě. Ve své fantazii (také dost
neodbytné) Bill již předem pociťoval vzrušení slávy ze svého prvního střetu s
»ušlechtilým rudým mužem« – po vzoru hrdinů v oněch povídkách ze Západu,
které četl a při nichž se ježily vlasy na hlavě i vousy na bradě. Jako mnozí
jiní před ním měl však být velmi brzy poučen, že opravdový Indián je někdo
úplně jiný než Indián z vymyšlených povídek.
Asi tak dvacet mil na západ od pevnosti
Kearney, na břehu potoka, který se vlévá do Platty, povozy zastavily, aby se
muži mohli v klidu naobědvat. Nikde nebylo ani známky po Indiánech a nikdo
nepomyslel na nějaké zvláštní nebezpečí. Přesto byli tři muži neustále ve
střehu. Ostatní většinou spali pod vozy a čekali, až se oběd uvaří… KFC neměli
ani ve fantazii. Bill pozoroval kuchaře ze své čety, když se náhle ozvaly
výstřely od nedalekého hustého lesíka a následoval hrozivý divošský pokřik.
Bill zahlédl, jak tři muži hlídky klesli na
místě a z prérie se blíží dvě tlupy Indiánů. Jedna rozháněla dobytek do
čtyř světových stran a druhá se hnala přímo na tábor.
Mužstvo výpravy tvořili staří hraničáři a
rychle se vzpamatovali z nenadálého nájezdu. Seřadili se do bitevního šiku
(ne tak horlivě hořlavě Jánošíku) za svými vozy na čele s Billem a Frankem
McCarthyovými, jejichž rozkazy předával náš extraboy.
Dobře mířená salva z ručnic zarazila
Indiány, kteří zakroužili stranou a odjížděli. Vyslali ještě rozptýlený déšť
šípů, které poranily několik členů mužstva. Rychle svolaná válečná porada vedla
k rozhodnutí, že je zbytečné na Indiány útočit, protože jich bylo dobře
deset na jednoho a stále jim přicházely posily. Billovi se zdálo, že se jimi
prérie jen hemží. Jedinou nadějí na záchranu bylo setrvat v úkrytu khaki
vysokých břehů potoka a tudy ustupovat. Indiáni zaútočili znovu,
s doprovodem obvyklého sirénového houkání, pokřiku a letících smrtících
šípů, jak to jenom píšu. Ale povozní mužstvo se zatím stáhlo dolů k potoku
a zpoza této přirozené předprsně břehu zahájilo a udržovalo tak dobrý oheň, že
nepřítel byl znovu zahnán z dostřelu.
Jediná naděje, která přepadeným zbývala, bylo
sledovat potok a řeku až k pevnosti Kearney. Vyslali ještě jednu salvu,
aby Indiány přesvědčili, že chtějí své postavení bránit, a vydali se na
nebezpečnou a obtížnou cestu.
Indiáni však velmi brzy prohlédli tuto lest a
hraničáři museli odrazit jejich nový útok. Cesta pokračovala namáhavým broděním
ve vodě potoka a přitom bylo třeba neustále střežit oba břehy proti nenadálým
útokům vagabundů rudochů a pomáhat zraněným ihned z maléru. Byla to tvrdá
atestace mužské praxe na zkušenou, tím více atestace pro chlapce zdatného jako
Vilík. Ten byl však povzbuzen několika vlídnými slovy Franka McCarthyho, který
mu řekl s obdivem:
»Opravdu, Bille, ty ses nebál ani za cent!«
Po několika mílích brodění dospěla ustupující
výprava k řece Plattě. Ranění byli již tak vysíleni, že bylo nezbytné
udělat přestávku a postavit malý vor, na který byli naloženi ranění. Čtyři muži
strkali vor kupředu a nabídli Billovi, aby rovněž usedl na vor. Bill však
odmítl a prohlásil, že není raněn, a že když pro něho bude voda příliš hluboká,
může plavat jako bobřík odvahy s vlnou.
A tak plynuly dlouhé a únavné hodiny, ale
Bill si ani jednou nestěžoval. Přesto však půl dne trvající brodění bez
odpočinku a jídla začínalo tížit jeho nohy a chlapec pomalu zaostával za ostatním
mužstvem. Měsíc vyšel a stříbřil stromy i řeku, ale nikdo neměl ani pomyšlení
všímat si nádherné krajiny.
Bill zůstával asi sto či více kroků za
ostatními, když se mu najednou vzrušením prudčeji rozproudila krev
v žilách. Právě před ním měsíční světlo padlo na pérovou ozdobu hlavy
indiánského náčelníka, který hleděl přes okraj břehu na vzdalující se výpravu.
Bill bez hnutí pozoroval, jak se hlava, ramena a pak celé tělo Indiána zdvihají
nad břehem. Indián se domníval, že jsou všichni hraničáři před ním, a
bezstarostně si připravoval luk k výstřelu.
Teď si teprve bedlivý Vilík uvědomil, že smrt
číhá na některého z jeho druhů – anebo na Indiána.
I v bezvýchodné situaci je hrozné zabít
s rozvahou člověka, ale Vilík neměl čas k úvahám a váhání. Bleskurychle
zamířil a střelil – a Indián se svalil po břehu dolů do řeky.
Na jeho poslední výkřik odpověděli ječením
jiní vagabundi rudoši, kteří byli nedaleko. Frank McCarthy okamžitě pohřešoval
Billa, postavil stráže a vrátil se zpátky. Nalezl Billa, právě když vytahoval
z vody mrtvého bojovníka. Uchopil ho za ruku a pravil:
»Výborně, hochu. Zabils svého prvního Indiána
a udělal jsi to jako muž!«
Bill chtěl mrtvého pochovat, ale dostalo se
mu ujištění, že by to byla nejen docela neobvyklá zdvořilost, ale v tomto
případě i naprostá nemožnost. Když dorazili k čekajícímu mužstvu, McCarthy
volal:
»Hoši, malý Bill zabil svého prvního
Indiána!«
Sdělení bylo uvítáno dalšími pochvalnými
výkřiky, které Billa bodaly do uší, protože se mu srdce svíralo bolestí a jásot
se mu zdál hrozně nemístnou kravinou.
Na jakékoliv city však zbývalo pramálo času.
Indiáni, rozzuření smrtí svého náčelníka, podnikli divoký útok, který byl
naštěstí odražen, a potom šel Bill Code v čele a Frank McCarthy
v patách výpravy, aby zabránili dalšímu rozptylování mužstva.
S rozedněním se u pevnosti Kearney
objevili utrmácení a vyčerpaní muži. Raněné zanechali v pevnosti a ostatní
se v doprovodu vojáků vydali k ztroskotaným vozům. Doufali, že budou
moci ještě něco zachránit, ale dobytek byl buď odehnán, nebo se připojil
k některému z nesčetných stád bizonů. Vozy a jejich náklad byly
spáleny, a tak zbývalo jen pohřbít strážce, jejichž skalpovaná a zohavená těla
ležela tam, kde padli.
Potom se vojáci a povozníci rozloučili;
první, aby podnikli beznadějnou výpravu za Indiány, druzí, aby se vrátili do
Leavenworthu, když jejich výprava ztroskotala. Vláda se cítila zodpovědná za
plenění divochů a ztráta vozů, dobytka a zboží byla Washingtonem uhrazena do
posledního centíku.
#6: OCHRÁNCE PŘÍRODNÍCH VĚD, RODINY A DOMÁCÍ TRAPIČ NE NA ÚKOR
PŘÍRODNÍCH VĚD
Sláva, která jednoho dějinného rána jako rána
probrala Byrona, byla stejně nečekaná jako ta, se kterou se nyní setkával
Vilík. Vozkové se vyjadřovali až příliš neskromně při líčení jeho hrdinného
kousku. A když jeden žurnalista propůjčil prostému vyprávění magii svého
bujného nepunkového pera, stal se z toho ne grunge jímavý příběh
s okázalým názvem: Chlapec
indiánobijce.
Ale Vilík se brzy musel starat o jiné věci
než o svoji pověst. Když bylo nyní zajištěno jeho postavení u dopravního
podniku, najala matka advokáta, aby nás hájil proti žalobě na náš majetek.
Tímto světlem zákona byl John C. Douglass, tehdy neznámý, neslavený a
neopěvovaný, ale velmi nadaný a podnikavý mladý jurista, znalec PRÁVA. Nedávno se
usadil v Leavenworthu a těžko mohl dostat lepší případ, kterým by se mohl
široko daleko proslavit. Mrtvý otec – nemocná matka – bezmocné nedospělé děti –
děvčata – nelítostné pronásledování na jedné straně. A na druhé jedenáctiletý
chlapec, vykonávající práci dospělého muže, aby získal Ca$h potřebných nul
navíc k potírání nepřátel rodiny.
Douglass se pustil do naší causy
s neochvějnou odvahou. Věděl právě tak dobře jako my, že naše obrana je
slabá. Závisela všeho všudy na jediné nitce – na chybějícím svědku panu
Bernhartovi. Tento muž býval účetním v době, kdy byly naše účty
zacálovány, ale byl vypoklonkován z úřadu a žalobci – či pronásledovatelé
s šikanou tuze plivanou – dokázali místo jeho výskytu utajit. Advokát
Douglass psal na všechny strany, kde by Bernhart mohl pravděpodobně působit a
vegetit, ale když nadešel den soudního stání, věděli jsme o něm právě tak málo
jako předtím.
Případ vyvolal skutečný rozruch a soudní síň
byla nabita, neboť mnoho lidí přišlo z pouhé zvědavosti, aby spatřili
malého indiánobijce. Jinak však panovala všeobecná jednomyslnost o naprosté
beznadějnosti věci Family of Cody. Nejenže se proti nám postavili významní a
bohatí spoluobčané, ale náš mladý, nezkušený advokát musel navíc čelit
nejtěžším juristickým dělům z baterie leavenworthského soudního dvora.
Našimi jedinými svědky byly křehká matka a osmnáctiletá dívka, jimž po boku
stál s hrdě vztyčenou kedlubnou náš statečný malý bratříček. Proti nám
stály moc a zlomyslnost. Na naší straně bylo právo a statečná odvaha, kterou křesťanství
vlévá do duší svých věřících. Matka věřila, že neviditelné síly Vyšší moci
Všehomíra bojují svorně za naši věc.
Matka a ségra Marta přísahaly, že všechny
účty byly opravdu zatáhnuty. A když žalobci skončili, vstal advokát Douglass,
aby pronesl obhajovací řeč. Apeloval na ochranu práv vdovy a sirotků a byl to
vůbec jeden z nejkrásnějších proslovů pronesený v kansaských soudních
síních. Ačkoliv všichni byli dojati výmluvností našeho obhájce – mnoho
posluchačů hlasitě plakalo –, přece jenom se i naši nejlepší přátelé obávali
soudního verdiktu.
Ale vrchol celého jednání byl pro naše
nepřátele stejně ohromující, jako byl nečekaný. Když Douglass skončil poslední
větu své skvělé řeči, vstoupil do soudní síně scházející svědek – pan Bernhart!
Odjel do Leavenworthu hned, jak dostal zprávu, že je třeba jeho svědectví, a
dorazil právě v nejvyšší čas. Vstoupil do svědecké lavice a odpřisáhl svou
bezpečnou a určitou vědomost o tom, že všechny dluhy, o které jde, byly řádně
zaplaceny, a porota, aniž opustila svoje lavice, vynesla výrok ve prospěch
obžalovaných.
A pak zaznělo volání a jásot a naši friends
nás obklopili a pronášeli samá lepší blahopřání. Náš domov byl zachráněn a
advokát Douglass si získal pověst za svou výmluvnost a za svoji vnitřní cenu a
hodnotu, která nikdy nebyla – zaprodanecky majznutá a cáklá – oslabena za celá
léta jeho dlouhé a zdárné kariéry.
Další důležitou událostí našeho života byla
veselka nejstarší dcery Marty, která byla pozoruhodnou kráskou, stále
obletovanou, neboť mladých dam bylo v Kansasu málo. Ale Martina volba
padla na muže, který jí nebyl nijak hoden. Nevěděli jsme nic o jeho předchozím
životě a o jeho nynějších poměrech jen velmi málo. Byl vzhledný jako divý
mustang a zdálo se, že je i zámožný, to jen na oko. Při schvalování tohoto
spojení stál Vilík opodál. Vrozenou intuicí se mu sestřin nápadník nelíbil jak
ten nejlepší, tak zrovna tak jako ten nejpunkovější nápad – znouzectnost, že
odmítl znechuceně i to, aby byl přítomen na sňatku z rozumu mdlého. Jeho
nechuť byla připisována jakési údajné žárlivosti, neboť Vilík a Marta se
vzájemně opravdu doplňovali jako jin a jang, zbožňovali jako Čuk a Gek i Šuk a
Hek, ale samo manželství přineslo smutné potvrzení Vilíkovy předtuchy.
I příroda Matka všech Matek se připojila
k Vilíkovu tichému protestu. V poledne v den sňatku se strhla
strašlivá bouřka a černé mraky byly tak nízko, že jsme museli rozžehnout svíce.
Když snoubenci zaujali svá místa u svatebního oltáře, otřásl domem třesk hromu
a blesku, až se všechny dveře a okna rozřinčely.
Novomanželé měli domov připravený
v Leavenworthu a odjeli tam téměř ihned, jakmile jim skončil obřad.
*
Starosti a odpovědnost spočívající na bedrech
našeho malého bratříčka nezničily jeho chlapeckého ducha a smysl pro humor.
Mrzuté škarohlídství – to nebylo nic pro budoucího Buffalo Billa! Jednou nám
provedl kousek s tykvovými strašáky, na který do smrti nezapomenu. Nikdy
předtím jsme neviděly tyto prazvláštní odrůdy tykví a Bill nás na ně připravil
báječným vyprávěním, při kterém vstávaly vlasy jako anténky na nervech
centrálního mozku a stydla krev.
»To někdy tykve obživnou a najednou vstanou
ze země«, vykládal, »a oči jim začnou svítit jako čertům a otevírají huby jako
krvaví lvi a chňapají po vás a stáhnou vás potom pod zem. Dejte si na ně značný
pozor – teď už tykve začínají zrát a probouzejí se!«
»To není pravda!« křičel celý sbor nás malých
děvčat. »Že si vymýšlí, mami?« A rozběhly jsme se za matkou.
»Vilíku, nesmíš dětem povídat takové věci«,
kárala ho matka. »To se ví, že je to jenom povídačka«, utěšovala nás, jak
mohla.
»Tak vidíš, ty jeden«, volaly jsme vítězně.
Ale Vilík nám uchystal jiné »tak vidíš« o několik dní později. Vracely jsme se
trochu pozdě domů a našly jsme vrata hlídána strašlivě vypadajícími žlutými
věcmi. Celé svítily a příšerně se šklebily jako živé bytosti v sytosti
měsíčního přísvitu.
»Ohniváci!« zaječela Elisa a chytla May za
ruku a daly se do běhu. Já začala odříkávat modlitby a volat maminku. I Turk
schoval ocas mezi nohy a dal se ze strachu z neznáma do vytí. Viděly jsme
ďábelské oči, krvavé lví tlamy a všechno ostatní a hrozně jsme se rozječely, až
nám celý dům přiběhl na pomoc. Vyplakaly jsme svůj příběh, a když Vilík přišel,
řekl nám s úšklebkem: »Tak vidíte, chytráci! A podruhé raději věřte hned,
když vám něco řeknu.«
Ale ze všeho nejraději vpadal Bill do našeho
hracího pokojíčku a prováděl kouzla s našimi panenkami. Skalpoval maminky
panenek a uvazoval jejich děti k nohám postele a podnikal v noci
útoky na jejich lepenkové příbytky, když jsme je rozestavěly do nejlepšího
pořádku, a přinutil celé rodiny panenek, aby hloupě stály na hlavách. Byl to
strašlivý protiva a v našem hracím pokojíčku se ukazovaly první zárodky
jeho nadání pro život na Dalekém západě, do slova a do písmene. Vilík
z nás udělal opravdovou tlupu i s Turkem a batoletem Charliem a
komandoval nás k pochodu do lesa. Udělal nám z hůlek koníky a dřevěné
tomahavky, kopí a oštěpy a provazy ze žíní, takže jsme mohli být kovboji,
Indiány, šlehači, jízdními vojáky… Všechny výjevy z jeho první cesty
s nákladní výpravou byly znovu sehrány a prožity v lesích údolí
Slaného potoka. Hráli jsme si na přepadení pošty lupiči a nejdivočejší
indiánské bitvy.
|