Jsem obklopenej betonovejma soklama. Mlha vyplňuje asi celej Vesmír. Ve vzduchu je vlhko, ale já se i tak nemůžu moc dobře nadechnout. Něco na mě tlačí. Ze všech stran. Nedá se to odehnat, nedá se před tim schovat, nedá se před tim utýct. Je to transcendetní, všeobjímající. Ničeho se tak nějak nemůžu dotknout a nic se nemůže dotknout mě. Všechno je jako ve snu, za sklem, jen na obrazovce. Nic se nezdá reálný, nic se nezdá jako život. Život? V něm napůl už tak nějak nejsem. Minimálně. Nic už pro mě doopravdy neexistuje, všechno jsou to jen kulisy v divadle. Emocionální saturace se neodehrává. Moře je klidný, stahujou se nad nim ocelový mračna, ale vlastně se tak moc neděje, všechno je tak nějak neutrální, realita je utlumená. Všechno je vzdálený, neskutečný. Gnóze je momentálně nemožná. Bejt slepej k vlastní slepotě je normální, procházíme se po našem konceptuálním vězení, aniž bysme to věděli. Asi tohle všechno začalo nejdřív jen pomalu a pak zcela, jako když člověk usíná,. Z baráku vycházim na ulici, neony a pichlavej vzduch působěj na moje receptory, ale já si jich jen jsem vědom, necejtim je, vlastně tu ani tak nějak nejsem, jsem v sobě a vedu tam válku, proti sobě, proti minulosti i budoucnosti. Naproti mně někdo jde, natahuju ruku, chci se ho dotknout, ale ruka projde skrz něj. Podívám se na ní a vidim, že je průhledná, že já celej jsem průhlednej, a tak zkoušim sáhnout skrz sebe a ono se to povede... Naproti přes ulici vidim dva lidi, objímaj se, ale vlastně ne, oni se ani nedotýkaj, oni totiž nemůžou, protože tu taky nejsou, jako já. V domě panenek neni žádnej život.

Dívám se nahoru, ke slunci, intuitivně. Pokoušim se soustředit, až mě z toho bolí hlava, snažim se vpít do reality, kterou vidim; sklivcový zákalky a pálení v očích. Chci zase hořet. Najednou cejtim, že se mi zhmotnila ruka. Nebe získává nadpozemsky modrou barvu a stromy vypadaj víc přítomně než kdy jindy. Takhle si svět už nepamatuju... Ze země beru do ruky holubí pírko a prohlížim si jeho strukturu... Neposuzuju, jen vnímám. Vidim všechny jeho nedokonalosti, to, jak jsou některý jeho části spojený a některý zas roztržený. Chci zase zářit. Teď už vnímám jak svoje ruce, tak i nohy. Cejtim vůni lesa, moje prsty přejížděj po jehličí, po kůře stromů, po písku, po kamenech, z bříšek mi odkapává krev a dost to pálí, ale já vim, že to je dobře. Probuzení bolí vždycky, ale to je jeho účel. Naproti mně zase někdo jde, jen teď vim, že je to jiný. Natahujeme k sobě ruku a oba najednou cejtíme tkáň a teplo toho druhýho. Žijeme pomalu, na stejný frekvenci a pomalu, jednoduše. Už nevidim jen záblesky, nýbrž teď už i zdroj, dotýkám se ho holýma rukama. Nahlížim za oponu, vstupuju do programu.V místnosti se skvrnou od ranního slunce na stěně jsem našel pravdu.