PLZEŃÁK JIŘÍ SUCHÝ, NAROZENÝ 1. ŘÍJEN 1931, PRINCIPÁL TEÁTRU
SEMAFOR
S Jiřím Suchým se setkal Martin Severa (v
sobotu oslavil jako Botu zvanou Melichar šedesátý druhý rok, přesto nepelichal,
nešediví nešedivoun) jen týden před „mayským“ koncem světa, 14. prosince 2012,
narozeninami také Michela de Nostradama, 1503. Tématem ovšem nebylo toto datum
21 12 2012, ale život „po konci světa“ Jirky Šlitra, po 26.12.1969 (narozen
rovněž v únoru, 15.2.1924 jako JUDr. v buřince proti bouřce a hromu
blesku… z principu vyššího Major Force). Pan Suchý přežil jako suchozemec
nejen svého partnera, ale i několik zániků divadla Semafor. JS:
Když Jirka Šlitr natáhl bačkory, tak asi
dva tři dny nato se mně zdál sen, jakej jsme měli mezi sebou. Já jsem mu
v tom snu říkal: Potřebuju někam jet a nemám na tramvaj, můžeš mně půjčit?
A on říkal – půjčit, to ne, ale když řekneš průvodčímu, že se se mnou znáš, tak
tě sveze zadarmo. To je odpověď, jakou by mně ten Jirka skutečně dal. A mně se
to zdálo potmě a ve snu barevně.
Jo tak, mluvili jsme spolu v hledišti
divadla Semafor v Dejvicích a procházeli přilehlými prostorami. Pak přišla
Jitka Molavcová a mně to připadalo, jako bych se byl díval na představení a
zároveň byl jeho součástí. Po rozhovoru jsem v hledišti zůstal a sledoval
hru Betlém. Měl jsem pocit, že se nic
nezměnilo. Pan Suchý má stejné kouzlo jako dřív, je stejně mladý jako dřív a já
byl díky němu mladý aspoň dvě hodiny… ale no tak, no tak.
NELZE ZAČÍT JINAK NEŽ PÍSNIČKOU „JÓ, TO JSEM JEŠTĚ ŽIL“.
KOLIKRÁT JSTE JÓ ŽIL A PŘEŽIL?
No, já vám teď nebudu moct říct takhle naráz
číslo, ale těch životů bylo několik. Když si vzpomenu třeba na své útlé mládí,
tak se někdy za sebe až stydím. Řešil bych věci úplně jinak. Pak zas byla
taková etapa, kdy už jsem si začal uvědomovat, že některý věci by měly bejt
jinak, a začal se na vlastní pěst vzdělávat. Absolvoval jsem čtyři měšťanky,
ale nechali mě prolézt jenom ze soucitu, poněvadž jsem byl slušnej chlapec.
Místo pětky mi dali na vysvědčení štyrku pro Jirku, takže jsem prošel. Pak
přišla taková pro mě důležitá etapa, kolem dvaceti let, kdy jsem tu svou
nedostatečnost začal pociťovat velice těžce.
Najednou jsem zjistil, že někteří mí
spolužáci jsou už úspěšní a některé mé kamarády, jako byl třeba Ivan Vyskočil,
brali dospělí vážně. Jenom já jsem byl pořád takový ořezávátko, který se tam
potácelo, takže pak nastala etapa, kdy jsem začal cítit, že s tím musím
něco udělat. Úplně jsem se najednou změnil. Dlužno říct, že mě třeba změnili
Voskovec s Werichem. Proto dělám divadlo. Viděl jsem je naživo v Pěsti na oko, a to se mnou tak zamávalo,
že jsem si říkal – já musím dělat něco takovýho. Přitom jsem byl herecky
absolutní antitalent. Mě hnali i od ochotníků! Nikde mě nechtěli. Chodil jsem
ze spolku do spolku a při druhý zkoušce mi vždycky řekli, abych příště už
nechodil. Takže jsem na sobě musel nějak začít pracovat, a to byla taková druhá
etapa. A třetí etapa byla, když jsem se jaksi čapnul. Ta měla taky svý,
samozřejmě, tam jsem ztrácel jeden ksicht a přecházel jsem do druhýho. Totiž:
prvně mě jaksi oslnila ta sláva. Prostě všichni o mně věděli, chtěli podpisy,
zdravili na ulicích a tak, a já jsem si to užíval. Pak po letech mi to
samozřejmě začalo lízt na nervy s antiklidem a utíkal jsem před tím do
háje. Takže takový životní etapy, kdy jsem se změnil, ale úplně radikálně, tak
těch bylo dost.
(V
kuloárech) Já vás teď provedu naším divadlem a ukážu vám, co tady máme.
Toto je nejcennější exponát, to je kostým Voskovce a Wericha z jejich
první hry Vest pocket revue.
Voskovcův tatínek byl kapelníkem carské ruské armádní zbrojovky sborné pro noty
neodborné a to byly jeho uniformy. Voskovec s Werichem, když hráli tu
první hru, tak si to vzali na sebe. Tak to jsem získal.
JAK V+W PŘIŠLI NA TO SVÉ KLAUNOVSKÉ LÍČENÍ?
No, oni zbožňovali klauny. Jednak zbožňovali
němý americký grotesky, ale hlavně Voskovec zažil bratry Fratellini
v Paris. To byli tři klauni, básnil o nich, a tak se rozhodli, že budou
dělat klauny. A udělali dobře.
VY JSTE SE V ROCE DEVATENÁCT SET ŠEDESÁT DEVĚT OCITL NA
JEVIŠTI SÁM. VAŠEMU HERECKÉMU PARTNEROVI JIŘÍMU ŠLITROVI SVĚT SKONČIL DRÁHU, I
BOBOVOU, I BOHOVOU.
Já se zmíním o jedný takový zvláštní příhodě.
Když Šlitr zemřel, tak asi dva tři dny nato se mně zdál sen, ve kterým se mi
objevil, a co mě šokovalo – ne v tom snu, ale až jsem se ráno probudil –
on v tom snu používal úplně přesně ten humor, jakej jsme měli mezi sebou.
A nebyla to replika, byl to úplně novej vymyšlenej fór. Já jsem mu v tom
snu říkal – potřebuju někam jet a nemám na tramvaj, můžeš mně půjčit? A on
říkal: půjčit to ne, ale když řekneš průvodčímu, že se se mnou znáš, tak tě
sveze zadarmo. To je odpověď, jakou by mně ten Šlitr skutečně dal. A mně se to
zdálo ve snu. Považoval jsem to za nějakej takovej kontakt s ním. Jinak
jsem zavalen prací a vším možným, tak si na něj někdy ani nevzpomenu, ale
najednou, třeba dneska večer, když zpíváme Purpuru, nemohu se ubránit a vidím,
jak on je spokojenej, že se ta jeho písnička, na kterou on tolik sázel, pořád
zpívá. Poněvadž jednou v červenci přišel a říká… on byl takovej… daleko
všechno víc plánoval než já, já jsem takovej spíš spontánní a on byl ten, kdo
musel mít vždycky všechno přesně, jak to chtěl. No, přišel a říkal: „Víš, Bing
Crosby nazpíval kdysi White Christmas, každej rok to v tý Americe hrajou.
Každej rok tam vychrlej desky a ta písnička poznamenala všecky Vánoce. Taky
bychom měli udělat něco takovýho.“ No, a tak jsme napsali tu Purpuru. Kdykoliv
tady zazní, což bude například i dneska večer, tak je přítomnost Jirky Šlitra
velice konkrétní. Řekl bych, že mě už neovlivňuje, poněvadž jsem šel trošičku i
s dobou a musel jsem se postavit na vlastní nohy. Ale většinou si ho uvědomuju
v jakýmkoli doteku s jeho prací, ať už jsou to jeho obrázky, který
kreslil, nebo zazní písnička a už ho tu mám a najednou se mi třeba vybaví
okolnost, kdy jsme tu písničku psali, jaký to bylo a tak. Takže se mi vrací
spíš tahle ex post. Jiří Šlitr by teď byl myslím nesmírně spokojenej, poněvadž
on byl na rozdíl ode mne velice podnikavej. On mě dokázal přemluvit, abychom
nechali vyrobit Dobře placenou procházku
na širokým filmu s anglickýma titulkama, což tady vůbec nebylo zapotřebí.
On to vzal a letěl do New Yorku a pokoušel se to tam prodat. To já bych
v životě neudělal. On chtěl proniknout na Broadway. Samozřejmě, odtud to
bylo velice svízelný, ale on se o to pořád pokoušel. Myslím, že teď by byl jak
ryba ve vodě. Já bych jenom čuměl.
KDO VÁS NEJVÍC OVLIVNIL KROMĚ V+W?
Mě ovlivnili vůbec všichni komici, nejvíc
snad George Formby, dneska už zapomenutej britskej komik. Ačkoliv kdykoli se o
něm zmíním někde v rádiu nebo v televizi, tak vždycky dostanu aspoň
jeden dopis pamětníků, který se ptaj, kde by mohli vidět jeho filmy. Ten se
mnou taky pořádně zamával, ještě před Voskovcem a Werichem, ale tehdy jsem si
ještě netroufl plánovat, že bych chtěl mít v Praze divadlo, to bylo až po
Voskovcovi a Werichovi, ale hrozně mě ten Formby ovlivnil. On hrál na banjo,
tak jsem taky začal hrát akord na banjo akorát ne suše. A v psaní mě
ovlivnili Voskovec a Werich, samozřejmě, ty už nebudu jmenovat, ty už jdou
automaticky, ale třeba Vítězslav Nezval, Christian Morgenstern (narozen tak, že
v jeho 18 letech mu akorát otevřeli Eiffelovu věž v Paris) a celá
řada zajímavejch básníků. Jazz, americkej jazz, kterej se sem začal hrnout po
válce, než byl pak jako nežádoucí plevel vyplevelen teda násilně odvelen na
vedlejší kolej, tak ten se mnou samozřejmě taky velmi zamával.
VY VLASTNĚ HOVOŘÍTE SE VŠEMI SVÝMI BÝVALÝMI KOLEGY, KTEŘÍ MAJÍ
„PO KONCI SVĚTA“, PROSTŘEDNICTVÍM ZACHOVANÉ KORESPONDENCE, SE KTEROU SEZNAMUJE
I DIVÁKY.
Ano, teď to tady hrajeme v Dejvicích a
promítáme fotografie a faksimilie těch dopisů. Je to představení, který
kupodivu lidi hrozně žerou. Totiž já jsem vybral všechny dopisy, který maj
nějakej vtip. Taky je podtitul, že dopisy dovedou rozesmát. A lidi se smějou a
baví, poněvadž jsem si dopisoval s velice vtipnejma lidma. Vlastně
jedinej, kdo ještě žije, je Miloš Forman a taky trochu já. Jinak ti ostatní už
bohužel. Víte, co je zajímavý? Mně vyšlo pár knížek poezie. Nikoliv písňových
textů, ale lyrika. Básničky a já jsem si to nedávno pročítal a v každý tý
knize je několik básní, který jsou o smrti. Já jsem si to nějak ani
neuvědomoval a říkal jsem si, tohleto téma, kde se to ve mně bere? Jsem přece
komik! A když mluvíme o komikovi, když zemřel Jiří Šlitr, Voskovec mně napsal
překrásnej dopis o smrti. Že my se jí bojíme, všichni z ní dostáváme strach,
a říkal, možná, že smrt se nám potom objeví jako taková holčička od Renoira
v rozkvetlé orosené zahradě a uškrtí nás svou zástěrkou dřív, než to
stačíme živejm bytostem k radostem pak sdělit. Tak takhle vidí klaun smrt.
Klaun, kterej má ovšem obrovskej poetickej náboj.
VY VZPOMÍNÁTE I V JEDNOM RÁDIU. MÁTE TAM POŘAD, KTERÝ SE
JMENUJE POZDNÍ SBĚR.
Ano, jmenuje se to Pozdní sběr. Zajímavá věc.
Jeden náš přítel z Austrálie, kterej tam emigroval před mnoha a mnoha
desítkami let se nad tím strašně pohoršil. On to tam prý v tý Austrálii
chytá přes počítač a strašně se rozčílil, že tomu dali název Pozdní sběr. On
netuší, že pozdní sběr znamená kvalitní víno, že jo, tak jsem mu to napsal a on
potom říkal – jo takhle! On myslel, že to znamená sběr starých odpadků, a ještě
pozdních.
DIVADLO SEMAFOR NĚKOLIKRÁT MÁLEM ZANIKLO. ALE VY JSTE SE VŽDYCKY
VZCHOPIL A NAŠEL PRO NĚJ MÍSTO NA SLUNCI. NEUVAŽOVAL JSTE NĚKDY V KRIZI O
KONCI KARIÉRY PRINCIPÁLA Z PRINCIPU?
My jsme vždycky měli „jednou jsi dole, jednou
nahoře“. Když jsme za minulýho režimu začínali, tak nám nemohli přijít na
jméno. Divadlo Ve Smečkách (dnes je tam zvenku reklama na letité pozdní sběry
V+W) nám sebrali tak sprostě podlým způsobem! Řekli, abychom to vyklidili, že
ho zrekonstruujou, že musíme mít důstojnější stánek. Tak jsme to vyklidili, a
když jsme tam potom přišli, tak to bylo zdemolovaný, rozkopaný a řekli „už to
nebude divadlo, ono je to nevyhovující z požárních důvodů“. A když jsme
teda odtamtaď odešli, tak už to bylo zase divadlo, už to byl Činoherák. Hráli
jsme pak chvíli v různejch divadlech po celý Praze, taky v dnes již
zaniklém divadle Na Slupi, a tam se stal takovej zvláštní okamžik. Přišlo tam
14 vytrvalců z ústředního výboru naší rodné strany, jak si říkali, my jsme
tam hráli hru Jonáš a tingltangl, a
když bylo po představení, tak jsem si říkal – to je náš konec. A oni si mě
zavolali a položili otázku, kterou… já myslel, že spadnu ze židle. Říkali:
„Prosím vás, co proti vám mají?“ Já jsem říkal „kdo?“ „No, my slyšíme pořád
Semafor ne, ale vždyť je to velice pozitivní!“ A najednou nám dali divadlo na
Václaváku, a až do roku devatenáct set šedesát devět jsme byli hýčkáni. Poslali
nás třeba do Paříže na studijní cestu na útraty ministerstva. A pak přišel
takovej ten nenormální stav, kterýmu říkali normalizace, a zase sešup dolů. To
trvalo dvacet let, nebo ani ne dvacet let, možná šestnáct. Když přišel
Gorbačov, tak se to začalo silně lepšit, pak už mě nechali, abych jel režírovat
do Finska, nebo jsem tady natočil film. To byla perestrojka, 3 s pere
pračkou, oni už se začali bát, co asi přijde, takže radši pro jistotu… Ale vy
jste se mě ptal, jestli jsem uvažoval o konci kariéry. Když zemřel Šlitr, tak
jsem si říkal: „Teď to sbalím, poněvadž jsme byli taková dvojice, tak svázaná
k sobě,“ protože si lidi budou říkat – on je tam jeden místo dvou, to je
jenom polovina. Už to bude volovina, už to bude neúplný a už to bude jenom
suchý jako vyschlý pramen, amen. Pak jsem si ale uvědomil, jak bych nahrál
režimu, kterej čekal, až toho nechám, jak na smilování. A tak jsem si řekl, že
ne. I když jsem vážně uvažoval, že to asi nebude mít cenu, že už to nikdy
nemůže bejt ten samej Semafor. A on už to taky nebyl. Na jeho místo přišel jako
skladatel Ferdinand Havlík, něco mezi Havlem a Ferdinandem Porschem pašákem,
ale partnera k sobě na hraní jsem brát nechtěl. Nechtěl jsem hrát ve
dvojici a dělat jakoby nic. Tak jsem tam měl takovou jako partnerku devítiletou
dívenku, ale nakonec jsem se rozhod a dali jsme dohromady trio Molavcová,
Dvořák a Suchý. To fungovalo nějakej čas. Říkali jsme si Kašpar, Melicharová a
Baltazar. Pak se Baltazar nějak vyeliminoval a mně zbyla na krku Melicharová,
střevíček zvaný Melicharová. Je zajímavý, že s Dvořákem se tam střetly dvě
školy. Já jsem odchovanec Voskovce a Wericha a on se vždycky hlásil
k Vlastovi Burianovi. Zatímco Voskovec a Werich hráli v dialogu
takovej ping pong, uměli se střídat a nechávat prostor jeden druhýmu, Vlasta
Burian byl pověstnej tím, že všechno převálcoval. A ten Pepa Dvořák měl tutéž
vitalitu. My jsme hráli Kytici, kde
jsem celkem dobrovolně dělal takovýho nahrávače. Měl jsem tam sice taky nějaký
ostrůvky, kdy jsem se prezentoval sám, ale jak vstoupil na scénu on jako
Polednice, byl ten hlavní. Já jsem mu měl dělat nahrávače a kolikrát jsem neměl
šanci tam vklínit ani větu. Vždycky jsem čekal, až se nadechne, abych mohl něco
říct.
http://www.sumava.cz/objekt_az/4357-spiess-christian-heinrich/
Christian
Heinrich Spiess
psáno Spieß (4.dubna 1755, Freiberg – 17.srpna 1799, Bezděkov) byl německý
literát, autor oblíbených strašidelných a loupežnických románů, kterého
inspirovaly přírodní krásy, ale jehož tvorba patří nenávratně pouze literární
historii. Průkopník krvavé, dnes bychom řekli hororové, literatury. Jeho
dílo je rozsáhlé, je autorem třiačtyřiceti próz a patnácti divadelních her,
uveďme aspoň některé tituly, které dokládají, že Spiess si označení literárních
historiků zasluhuje: Skalní duchové, Rytíři se lvem ve znaku, Životopisy
sebevrahů (4 svazky), Životopisy šílenců (4 svazky), Zazděná slečna aneb
podivné příhody Marie z Hohenturu, Krásná Olivie aneb strašidlo u Bílé věže,
Giovanni Liobetti vražedník přeukrutný, atd. V Čechách byl Spiess na rozhraní
osmnáctého a devatenáctého století velmi oblíben a byl u nás populárnější než
hlavní představitelé německé romantiky, což patrně souviselo s atraktivní
volbou fantasijních námětů a s moralistním zaměřením jeho děl. Byl úředníkem,
později hospodářským správcem a společníkem hraběte Künigla na zámku v
Bezděkově u KIatov. Narodil se 4. dubna 1755 v Heldingsdorfu u Freibergu v
Sasku a již od mládí projevoval sklony k divadelnictví a stal se kočovným
hercem. Jako sedmnáctiletý přišel do Prahy a v letech 1779 až 1788 působil jako
herec v Praze, vystupoval v divadle v Kotcích. Pak se ale stal úředníkem a
společníkem apelačního rady, tj. hraběte Šebestiána Františka Josefa Kunigla na
zámku v Bezděkově u Klatov. U Kuniglových žil i se svou krásnou družkou (a
universální dědičkou) Žofií Kornerovou, rozenou Bauerovou, kterou si hrabě
oblíbil stejně jako jeho. Herec Spiess se proslavil především jako autor „krvavých
románů“ překládaných z němčiny do češtiny již Prokopem Šedivým a vydávaných
mimo jiné i Václavem Matějem Krameriem (1753–1808).
Zůstává víc než pozoruhodným tvůrcem skoro šedesátky děl, jejichž námětem bývá
hrůza. Obdivoval je i grafik a spisovatel Josef Váchal. Christian Heinrich
Spiess nosil podobně jako Josef Dobrovský (1753–1829;
tento chrabrý přednosta spisů zemřel na narozeniny Dobrovského 17. srpna 1799)
modrý plášť, a z toho pláště se zachovalo šest knoflíků v dnešním klatovském
muzeu… Spiess propadal stále více zádumčivosti, zvláště když prý viděl nevěru
své krásné choti. A poté, co mu zemřela matka, začal vyhledávat samotu,
postavil si poustevnu na osamělé buližníkové skále jižně od vsi Tupadel. Aby
místu svého ústraní dodal ještě podnětnějšího romantismu, vztyčoval pak Spiess
okolo dřevěné kříže. Až jako by chtěl žít na hřbitově a mezi nimi pak psal své
hrůzostrašné romány. Zemřel duševně nemocen 17. srpna 1799, jenom čtrnáct dnů
po hraběnce Terezii Kuniglové, do níž byl romanticky zamilován a která se podle
jedné verze dokonce otrávila zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím. Náhrobní
kameny obou stojí na bezděkovském hřbitově, kam byly přemístěny roku 1934, když
je nechal obnovit spisovatel Josef Blau. Už v prvních desetiletích po své
předčasné smrti ve čtyřiačtyřiceti letech stal se Spiess autorem takřka
světovým, anebo byl rozhodně přetlumočen do všech hlavních evropských jazyků.
Ovlivnil tak dokonce Puškina (1799–1837)
anebo i jiného ruského romantického básníka Vasilije Žukovského (1783–1852). Spiess byl bezesporu géniem
své doby, svého oboru i prostředí a stal se klasikem právě toho typu románků,
který byl tak hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa Váchala (1884–1969). Právě Spiessovi věnoval
Váchal roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné publikace – ódy na
Spiesse napsané už roku 1931. „Spiess je krvavému románu tím, čím byl
Shakespeare dramatu a čím byl Vergilius poezii“, rozplýval se Váchal v tomto
textu až snad nepřiměřeně. „Jeho duch, toť Mæterlinck, jen na nižším stupni
vývoje.“ A stavěl Spiessova díla provokativně až nad Máchův Máj a vcelku právem
je považoval za kvalitnější etalony později stále úpadkovějších krváků, které
ovšem rovněž ctil a sbíral. Za svého pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v
Nemilkově u Levhartic (1931) se prý výtvarník Váchal cítil přímo „pronikán fluidem“
Spiessových stop.
|