Jsou pisálkové před tváří

rajského básníka.

Mé nohy, jak jste pohubly

z těch poetických krás!

Tak mnohdy milovaná ruka

se lehce jenom srdce tkne

potichu, světem nepoznána

pláče a dál se rozzeje

kolohnát.

Celý ten čas

kdy jsme táhli na západ

v mém objetí jsi děcko

a já jen naslouchám.

Nesázel jsem pelyněk, leč orchidej.

Ona vzešla, pelyněk ne.

Na stonku páchnou listy

i ta ohava.

Hořel v nás žár neustálý

ale má horká ústa šeptala jméno jiné.

Pařáty do sebe zaťaté

utkvěly nad řekou

a znovu vzhůru na pomalých křídlech.

Nekřič, má paní

můj zázračný páve!