NIKDY
Nikdy
do mě nerafne retardované pruzení u zpátečnicky pomatených jedinců
nikdy
není dost akcií a aktivit v provozech pábitelsky nezpomalených dobrodinců
kyselý
citrón bez hořkého citu je jen „rohn“, nervová tkáň Evangelisty Purkyně Neurón
„don´t
worry be happy“ Bobby McFerrin s vídeňskou filharmonií zkouší důvtip
fištrón
chceš
být taky božsky osvícená Lady, jak náboj ženství prozkoumává Ježíš?
poklady
máš předurčeny, tyhle budiž oknem v hlavě; tolika nápady vše střežíš
Ježíš
je má prestiž, Ježíš nikdy nemá exaltovaně proč zklamat
Ježíš
je semínko naděje v předem prohraném souboji dramat
Je
suis Jesus, i já mám motor, o který se nemusí třást ani třináctá fotokomora v hangáru STK Motol
nejsem
veteš ani Milouš Jakeš, big band B–Boy s pověstí nekuřáckou hoříš, když do
děje vložíš kotoul
hm
Česká republika má ustálenou pověst sporadicky souřadnicky nevěřících Tomášů
špatnou
adresu měst, kde Pierot má po krk násilnicky nedokonale chybných boháčů
špatnou
úroveň morálky půjde zvelebit jak fotosyntézu humorně chytře zvolna
ale
Slunce svítí pro Herkuly, jejichž síla je výhra esa v rukavičkách výborná
grafický
malíři, Blanický rytíři, tragický počet porcovaných kaší na talíři
létající
talíř po hlavě a Čechy náleží k Moravě jak protéza odnoží kalorie s lanýži
jistota
jobu na pranýři, nejistota nerozbitné ulity u elity vyvíjí tempo hlemýždí
cestování
s trochou výdobytků a s čísly kilometrů, spoje Tvoje zas redukci po
trase do ztracena ujíždí
máte
chuť a máte čas a hlavně máte vždycky netušené možnosti
semknout
se ve větší celky – které nebudou odrazem lstivosti
i
řevnivosti snad v pyšné plyšové hračce ukotveného „mončičáka“ s pružinkami
molekul
mládí
vpřed a předsudky odhoďme stranou, aby odpadky jeden mořeplavec obeplul
aby
suchozemec pochopil význam země, tak se musí snažit na souši
pěstovat
oázy a extázi a magické chvíle dobrých dní na výstavní bázi
co
zaseješ, to sklidíš (slepouši) a vidíš sílu v soustavě s grácií,
tolik s hesly hlesly pro činy hlasy
Mylène Farmer - Bleu Noir
ALBERT
SCHWEITZER
☼ 14.1.1875
KAYSERSBERG BEI COLMAR ۞ 4.9.1965
LAMBARÉNÉ
„Naše zem požírá vlastní děti.“
Starý náčelník domorodého kmene na řece Ogooné
*
K rektorovi štrasburské
univerzity vstoupí mladý muž temných rozcuchaných vlasů, černých očí a
energického vzhledu.
„Přišel jsem vám oznámit,
abyste se mnou v příštím roce nepočítal.“
„A co budete dělat?“
„Pojedu do Afriky,“ říká mladý
muž.
„Do Afriky? A co vaše profesura
na naší univerzitě? Už se vám nezamlouvá? A vaše hra na varhany? Tomu všemu
chcete dát sbohem?“
„V Africe je mne víc potřeba.
Četl jsem o havarijním stavu nouze domorodců. A hodně jsem o tom přemýšlel.
Došel jsem k názoru, že my bílí se nestaráme o černé tak, jak bychom měli.
Co jim dáváme? Kořalku a nemoci. To je všechno.“
„A vaše kniha o Bachovi? Vyšla
přece ve dvou jazycích. To hodláte v Africe pokračovat ve své
spisovatelské dráze?“
„Právě ta knížka mi společně
s koncerty a podporou mých přátel umožnila, že mohu vycestovat do Afriky.
Nikoli jako turista, nebo obchodník, ale jako podpůrný lékař.“
„Jen, abyste, doktore
Schweitzere, nelitoval,“ povzdechl si rektor, ale pak udělil žadateli svůj
souhlas.
*
O několik měsíců později,
v dubnu roku 1913, sestoupil onen mladý muž z paluby malého
kolesového parníčku na rozpálený hnědý břeh řeky Ogooné v Gabunu, nedaleko
vesnice Lambaréné. Doprovázela jej manželka Helena, se kterou se nedávno
oženil. V sedmdesáti pevných truhlicích si přivezli dohromady hromady
obvazů, knih a také speciální klavír, který mladému muži věnovala Bachova
společnost.
Přijeli na dva roky. Kdyby jim
tehdy někdo oznámil, že je tu bude čekat půl století perné námahy, že se svého
dobrovolného závazku ve prospěch vesnice Lambaréné na této zemi již nikdy
nezbaví, kdo ví, jak by se na to tvářili. Až těch víc než padesát let uplyne,
rozloučí se s rakví Alberta Schweitzera jeho žáci i obdivovatelé
z celého světa. Budou to lidé různých zájmů, profesí i politického spektra
vyznání. Mnohé nespojuje vlastně vůbec nic – jen obdiv k jednomu skromnému
muži. Humanistovi, filozofovi, varhaníkovi i hudebnímu teoretikovi. A také
lékaři, spisovateli, držiteli Nobelovy ceny míru. Velkému doktorovi, Ogangovi…
Na svou cestu do Afriky se
vydal z Alsaska, ovládal proto od dětství důkladně neošizenou němčinu,
avšak ještě lépe francouzštinu. Narodil se v rodině evangelického pastora
jako první syn. Rodiče nebyli zámožní, ale svým dětem vštěpovali lásku ke
knihám a k hudbě. Albertův dědeček z matčiny strany byl velkým
znalcem a milovníkem varhan, sám je dokázal konstruovat i opravovat, otcovi
předci se věnovali učitelství. A tak se malý Albert, dříve než zvládl abecedu,
začal učit na fortepiano. Hudba jej pak již neopustila po celý život.
„Na gymnáziu“, vzpomíná později
v autobiografické knížce Z mého života a díla, „jsem se zajímal o
historii a přírodní vědy. V jazycích a v matematice jsem musel
vynakládat velké úsilí, abych dosáhl aspoň částečného úspěchu. Avšak časem jsem
našel zalíbení v přemáhání obtíží a v osvojování toho, k čemu
jsem neměl výjimečné vlohy.“
V roce 1893 odmaturoval a
musel se rozhodnout, co dál podnikne. Nejraději by se věnoval hudbě, krátce
proniká do tajů varhanní hudby v Paříži, ale pak se vydá do Štrasburku.
Bude tu na zdejší univerzitě studovat hned na dvou fakultách najednou. Na
filozofii a na teologické fakultě. Obě pak ukončí disertační prací a stane se
na čas vikářem kostela svatého Mikuláše.
Jeho zájmy jsou v té době
velmi obšírné. Připravuje se na univerzitní kariéru, je soukromým docentem
univerzity, hluboce se zajímá o hudbu a hru na varhany. Studuje Bacha. A vedle
toho se začíná zajímat i o sociální nerovnosti a nekončící problémy. Je možné
nějak ulevit těm nejchudším, kterým sílící hamižnost přináší místo povznesení
jen větší strasti a duchovní bídu? Aktivně se podílí na kampani za zřízení
městského sirotčince.
V této době se seznámil
s Helenou Bresslau, dcerou významného berlínského historika. Helena si
našla svou vlastní cestu, věnuje se učitelské dráze. Jednoho dne přivedla své
žáky na hodinu zpěvu do nedalekého chrámu, a s nelibostí shledává, že sedátko
u varhan je již obsazeno neznámým mladým mužem. Jeho hra ji však zaujala, a
později se prostřednictvím společných přátel mohou o sobě navzájem dozvídat víc
lákadel. Oba podvědomě cítí, že svět kolem nich není ani symbolicky
spravedlivý. A oba to považují za svou osobní výzvu. Helena se přihlásí do
ošetřovatelského kursu. A Albert? Jednou si náhodou přečte článek
v časopise francouzské misionářské společnosti. Hovoří se tu o problémech
misie v Kongu, v Gabunu, o nedostatku dobrovolníků pro práci v tropech.
„Když jsem dočetl, klidně jsem
se pustil do obvyklého zaměstnání. Byl konec hledání. Své třicáté narozeniny
jsem slavil jako člověk, který se pevně rozhodl. Kromě několika věrných přátel
nikdo nevěděl o mém záměru vypravit se do rovníkové Afriky…“
ČLOVĚKEM VŠEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ
ČLOVĚKA
Rozhodne se, že vystuduje ještě
nezbytnou medicínu. Jen tak bude v Africe opravdu užitečný. Těch, kteří
přicházejí hodnotit bezvýchodnou situaci, už přijelo i zmizelo z obzoru
hodně, těch, kteří opravdu chtěli přiložit ruku k dílu, bylo snad jako
šafránu.
Nestydí se znovu usednout do
školních lavic na univerzitě, na které již dosáhl vědecké hodnosti. O mnoho let
mladší studenti hledí na jeho mohutný profil jaksi s nedůvěrou. Co ten tu
pohledává? Mohl jim vyprávět o svém rozhodnutí? Brali by jej vážně?
Studium jej stálo hodně
sebezapření. Ale nakonec přece jen dosáhl vytouženého doktorátu. Ožení se
s Helenou. A pak musí sehnat dostatečnou zásobu léků, kterou budou mít
k ruce pro první měsíce, než se zorientují, obvazový materiál, nářadí,
trvanlivé potraviny… Kolik doma běžných věcí bude v Africe složitě
nedostižným snem? Opustí vymoženosti evropské (prostopášné) civilizace,
všechno, co bylo až dosud jejich každodenním životem. V praxi budou
uskutečňovat Albertovu teorii o tom, že do třicítky má člověk od života brát
plnými hrstmi vše, co mu nabídne. Po třicítce už musí jen vracet
s přidanou hodnotou daň. Ale nejen proto zdvořile odmítne lukrativní
nabídku rumunské královny. Chtěla by jej uvítat na svém dvoře, za koncerty mu
poskytne lákavé zaopatření… Místo toho stojí před misijní stanicí
v džungli a ze všech stran na něj dotírají nepříjemné zvěsti.
Přijeli do nemocnice, která
vlastně ještě není zbudována. Misijní stanice nemá prostředky ani pracovní síly
k její stavbě. Afričané pracují na těžbě vzácného dřeva, obchodníci platí
lépe než misionáři.
A tak začali Schweitzerovi
ordinovat pod širým nouzovým nebem a s několika domorodými účastníky se
pustili do stavby sami… Jejich každodenní realitou jsou sekery, páčidla,
hoblíky a pily. Kdyby mohli přátelé doma vidět Albertovy kdysi tak jemné ruce
varhaníka, jistě by se zhrozili… A vedle stále nekončící stavby svědomitě plní
své hlavní poslání, kvůli kterému sem přijeli. Snaží se přimět Afričany, aby
přijali nabízenou ruku. Kdy konečně pochopí, že jim chtějí skutečně pomoci
vytrhnout trn z paty? Bojují proti nepřehlednému a nepřijatelnému množství
tabu, které domorodce svazují. A někdy jim připadá, že žijí ne kilometry, ale
celá staletí mimo bílou civilizaci, ze které vzešli… Vždyť domorodci nemají
často ani nejzákladnější hygienické návyky, jsou zcela vydáni na pospas svým
kmenovým kouzelníkům a náčelníkům. A vedle toho jim vládnou bílí dohlížitelé.
Schweitzerovi nabízejí základní zdravotnickou péči, ale kdo dá domorodcům
vzdělání, naučí je řemeslům, efektivnímu obdělávání půdy? Bez toho se jejich
život nemůže hnout k lepšímu. Osamělé oázy na obrovském černém kontinentu
nejsou řešením. Dokáže si to bílý doktor sám připustit?
Potřeboval by si odpočinout na
kanapi, všechno promyslet, vrátit se alespoň na čas mezi své přátele. Jenže
v Evropě je mela, první světová válka ničí, co jí stojí v cestě. Dr.
Schweitzer a jeho žena jsou poddaní německého císaře. A jako takoví mají přísný
zákaz opouštět svůj dům. Albert nevěří vlastním uším. Kam by tady
v pralese utíkali? A proč? Přijeli sem přece pomáhat domorodcům,
dobrovolně přišli na zdejší francouzské území rozdávat dobrotu… Náčelníka
distriktu to nezajímá, u dveří domu hlídá stráž.
Čtyři měsíce trvala tato
nedůstojná izolace, než se ji přátelům v Evropě podařilo intervencí u
francouzské vlády zrušit. Romain Rolland, Charles–Marie Jean Albert Widor
nezapomínají, i když je svět náhle rozdělen konflikty. Ale obnovením provozu
nemocnice starosti nekončí. Chybí léky, obvazy, prostěradla. A také čerstvé
informace z domova. To, co se k nim se zpožděním dostane, jim
nepřináší radost. Před koncem roku 1916 se Albert Schweitzer dozvídá o smrti
matky. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě, byla sražena vojenským
povozem. O rok později je dostihne další rána. Jako němečtí občané musí odjet
prvním parníkem do Evropy, do tábora pro civilní válečné zajatce. A přece právě
v této neradostné době usedá nad stránkami papíru a plní je úhledným
drobným písmem. Úpadek kultury ovládl svět, co jej může překonat? Dlouho do
noci hoří lampa v jeho pokoji. Jen úcta k životu, tu kdyby všichni
vyznávali, kolik trápení by si lidstvo předem ušetřilo. Celý svůj zbývající
život se již Albert Schweitzer od tohoto kréda neodkloní.
Rukopis knihy, která svůj život
začala žít v Africe, s nimi přečká nelehký pobyt v internačním
táboře v Pyrenejích a pak v Saint Rémy. Vydá jej až po skončení války.
NEMOCNICE NA SAMÉM OKRAJI SVĚTA
Poválečná Evropa je plná
zmatků, hladu a nemocí, jako byla smrtící španělská chřipka i pro Gustava
Klimta. A také nadějí v lepší budoucnost. O cestě do Afriky však nemůže
být ani řeč. Schweitzer pracuje v nemocnici ve Štrasburku. V lednu
1919 se manželům narodí dcera Renata.
Na jejich pobyt v Africe se
však ve světě nezapomnělo. Albert Schweitzer vzbuzuje zvědavost a zájem.
Varhaník, který léčil v Africe černochy, je zván k přednáškám i ke
koncertům. Navštíví Švédsko, kde přednáší o kultuře a etice, koncertuje
v Barceloně. Na pozvání přátel přijede i do Prahy. A píše. K Africe
se vrátí knihou Mezi vodou a pralesem, která vyjde v roce 1921. Je to
nečekaný úspěch, brzy ji přeloží do většiny evropských jazyků. Česky vyjde až
v roce 1935, bude se tu jmenovat Lidé v pralesích.
Honoráře, odměny za koncerty a
přednášky mu umožní, aby se znovu vrátil k myšlence na svou opuštěnou
nemocnici. Jeho práce v Africe ještě neskončila. I Helena to uznává. Do
Lambaréné však odjede v roce 1924 sám. Žena s dcerkou zůstane doma.
Jinak to zatím není možné.
Albert Schweitzer má nyní již
naprosto konkrétní představu, jak by jeho působiště mělo vypadat. Rozhodne se
začít vlastně úplně znovu. V Lambaréné roste nová nemocnice, se vzdušnými
domy pro nemocné a trpící, s operačním sálem, s ošetřovnou. Na pomoc
mu přicházejí jeho bývalí spolupracovníci, směřují sem i docela noví technici.
Ne každý vydrží. Ale ti, kteří to dokáží skousnout, zůstanou navždy.
Nezříká se Evropy, žije tu přece
jeho rodina, přijímá pozvání na koncerty a přednášky, rediguje své knihy, ale
v myšlenkách je stále hlouběji a hlouběji srdcem v Africe. Operuje
děti, učí domorodce návykům hygieny, bojuje proti spavé nemoci, malárii,
elefantiáze, tyfu a malomocenství. A když je třeba, nosí trámy na střechu
nového útulku pro staré či malomocné. Ale nemůže nevidět, že jeho zápas na
starém kontinentě příliš nechápou, je sice jmenován čestným doktorem mnoha
univerzit, i do Prahy si pro něj přijela delegace v roce 1928 a denně
dostává dopisy, které mu vyjadřují podporu, porozumění a sympatie, ale ozývají
se i hlasy, které jeho práci jednoduše zpochybňují. Léčí domorodce zadarmo, a
co je zdarma, není pro tento svět výpočtářských rozumů jaksi hodno ceny. Jeho
nemocnice je pro pochybovače primitivní, domorodci sem přicházejí s celými
rodinami, které si v jejím okolí žijí jako v domorodých vesnicích.
Evropská hygiena, která ještě donedávna nosila zablácené škrpály nevědomosti,
ohrnuje nad africkou realitou nos… Schweitzerova nemocnice pro ně není
srovnatelná se soudobou špičkou ve světě. Jistě, jak by také mohla být. Ale
kritikové se zapomněli poohlédnout, co jiného je na celém kontinentě
srovnatelného s evropskou špičkou… Jeho motýlek pod krkem, jeho láska
k Bachovi, který se rozléhá nad zešeřelým pralesem u řeky Ogooné, jeho
korespondence s Einsteinem, s Romainem Rollandem, s Ghándím,
Lessingem i se stovkami dalších přívrženců, kteří se na jeho práci dívají
s nezaujatýma očima – s porozuměním a obdivem, dráždí a provokuje
jednodušší inteligenci.
Ale pro stárnoucího doktora
v pralese je daleko přínosnější věc nový pavilon či odvrátit opoždění
zásilky s léky. To, jak jej hodnotí snobové v berlínských či
pařížských salónech, mu nepomůže.
Konečně se v Lambaréné může
znovu objevit i Helena. Renata je v penzionátě a paní Schweitzerová se energicky
pouští do zřízení porodnice. Úmrtnost matek i dětí je hrozivě velká, místní
kouzelníci však ženy před porodnicí děsí. Dítě se má narodit tam, kde se
narodili i jeho otcové a dědové. Kdo je v nemocnici ochrání před zlými
duchy? Každý přece ví, že se novorozeně musí hned po nadechnutí natřít bílou
barvou, aby na ně duchové nemohli… Lékaři v Lambaréné se rozhodnou pro
neškodný ústupek. Má-li ve finále posloužit dobré věci… I v nemocnici
budou děti natírat snadno smytelnou barvou, domorodý personál dostane za úkol
tuto novinu rozšířit mezi domorodce. Příliv rodiček se prudce zvedá a úmrtnost
klesá… Ročně se pak v nemocnici narodí na čtyři stovky miminek.
Období klidu a pracovního
soustředění nebude mít dlouhého trvání. Helena má malárii, musí se vrátit do
Evropy… Albert bude tedy dál svou vzdálenou rodinu navštěvovat jen občas.
Jeho návraty jsou spojeny
s přednáškami a koncerty, nemocnice v Africe potřebuje další a další
peníze. Dary od příznivců jsou sice vítané, ale nestačí.
Jeho rozhovory s přáteli
jsou plné obav. Často lépe než oni vidí nebezpečí, do kterého se svět znovu
řítí. Nacisté v Německu zneuctili hrob jeho tchána, mnozí z jeho
evropských přátel budou muset hledat nový domov, nový začátek k uplatnění.
Odejde odtud Zweig, i Casals opustí Španělsko na protest proti Frankově
diktatuře. Nacisté jsou stále drzejší krysy. Schweitzer dostane nabídku
Gœbbelsova ministerstva propagandy k uspořádání řady koncertů. Nevědí,
komu píší? Popuzeně jejich IQ odmítne.
Když vypukne druhá světová válka,
je jeho malá rodina roztoulaná po světě. Albert je v Lambaréné, žena a
dcera v Evropě. A tyto roky obav o osud nejbližších, přátel i zcela
neznámých lidí jsou klíčem k Schweitzerově neúnavné poválečné mírové
aktivitě. S Helenou se mohl shledat až v roce 1941, kdy se jí
podařilo odjet z Evropy. S mnoha svými přáteli se již nikdy nesetkal.
Poválečná Evropa. Již podruhé za
krátké období se novinové titulky hemží tímto výrazem. Nejraději by již zůstal
navždy v Africe. Ale nakonec se znovu vydá na cesty. Nejprve za dcerou do
Švýcarska, podívat se na vnoučata a pak do Ameriky. Přijal pozvání Chicagské
univerzity a na své cestě se tu setká i s Albertem Einsteinem. Nad jejich
rozhovorem se vznáší neviditelný přízrak atomové bomby, která zohavila Hirošimu
a Nagasaki. Velký vědec si je až příliš vědom zneužití objevu politickými
špičkami země. Oba si však uvědomují, že dál se mlčet a mlžit nedá.
Schweitzer se vrátí do Afriky.
Již dávno ztratil robustnost svých mladých let, vždyť už také překročil
sedmdesátku, ale vitalita a činorodost dál fungovala. Přijíždějí za ním přátelé
i zvědavci, přicházejí nelíčení pomocníci. A pak jej najde obálka
s razítkem Oslo.
NOBELOVA CENA MÍRU
Čekají tam na něj medaile a
peníze, zrozené ve zbrojařských továrnách pana Nobela… co asi táhne hlavou
starého pacifisty? Přijme je, jeho nemocní je bezvýhradně potřebují… Vypraví se
do Osla a bude tu ve svém projevu hovořit pouze o míru. Kolik lidí o něm za existenci
lidstva snilo, není již konečně nejvyšší čas, aby lidstvo pochopilo do všech
důsledků své jednání, které je může přivést až do záhuby? Je 4. listopad 1954.
Albert Schweitzer posílá do světa svou výzvu i osvětu všem soudným lidem.
Jeho nemocnice v Lambaréné
se stále rozšiřuje. Nemocných přibývá. Ještě nedávno se tu prakticky
nevyskytovala rakovina, duševně narušení a nemocní… Není i to dostatečně pádný
argument pro všechny pochybovače, pro všechny, kdo se dušují, že jaderné
výbuchy, ať již k nim dochází kdekoliv, nemohou lidstvu zase natolik
uškodit?
Starý doktor připojí svůj podpis
k dopisu, který mu pošle L. C. Pauling. I on přidá svůj hlas k výzvě
vědců celého světa adresované OSN. Jedenáct tisíc vědců z devětačtyřiceti
zemí se snaží varovat svět, dokud je ještě čas k záchraně. Copak nemá
lidstvo i bez atomových zbraní dost jiných ožehavých starostí?
Dvaapadesát let pracoval pro
Afriku. Nezištně. Za cenu osobních obětí. Mnohým připadal jako Don Quijote. A
přece si na konci svého dlouhého života dokázal uvědomit nejzávažnější poruchy,
kterým svět musel být vystaven. A kterým dodnes musí přihlížet. I to jeho
odpůrci nedokázali pochopit.
Zemřel takřka za 8 měsíců po
oslavě devadesátých narozenin. Mnoho jeho přátel mu již nemohlo stisknout
pravici. I Helenino místo zůstalo prázdné. V nemocnici na čas zavládla
nejistota. Co bude dál?
Již dříve pracovali
v nemocnici na delší či kratší dobu týmy lékařů z celého světa.
Přijížděli na Schweitzerovo osobní pozvání jako staří známí, po dlouhém
dopisování. Byli mezi nimi i obdivovatelé z Československa, jeden
z nich, dr. Radim Kalfus z Nové Paky o svém přátelství
s Albertem Schweitzerem napsal zajímavou knihu. Vysílaly je sem taktéž
univerzity, církve a nejrůznější ochotnické spolky.
A právě po této cestě, naznačené
již samotným zakladatelem, se nemocnice vydala i do budoucna. V roce 1972
nad ní převzala patronát lékařská fakulta v Bernu, podporu dostává
z mnoha zahraničních institucí, které nesou Schweitzerovo jméno.
V kratších turnusech se tu střídají lékaři z mnoha zemí, přijíždějí
sem studenti medicíny. Hodně se za ta léta změnilo, ale Schweitzerova myšlenka
pomáhat nezištně lidem zůstala stejná.
ALBERT CAMUS
☼
7.11.1913 MONDOVI, DNEŠNÍ DRÉAN,
ALGER الجزائر,
al-Jazā'ir, al-Jazāir ou Al Djazāir ; en arabe algérien الدزاير, Dzayer ; en
berbère Lezzayer Tamanaɣt), surnommée el Bahdja
۞ 4.1.1960
VILLEBLÉVIN, FRANCE
Dílo
Alberta Camuse bylo výzvou, rukavičkou hozenou tomuto otřesnému absurdistánu
oženěného s vychcaností na entou 2000 let po Kristu. Tato výzva obsahovala dva
základní hybné postoje – jedním byla lhostejnost, všivá netečnost, rezignace a
tu autor vyjádřil jednak svým prvním románem, který byl vlastně popisem určité
životní situace, vedoucí od mimoděčného mordu na popraviště, a který Camus nazval
Cizinec (1942). Jednak ho vysvětloval filozoficky v Mýtu o Sisyfovi
(1942), kde si jeden uvědomuje absurdnost stádovitosti na celém světě, přijímá
ji jako fakt a nebouří se proti zavedeným pořádkům a proti tomu, aby nadále
valil svůj kámen. Druhým Camusovým postojem byla touha po absolutnu, revolta
proti omezeným lidským možnostem, kterou tak naléhavě, také jako otázku moci a
bezmoci, vyjádřil autor v dramatu Caligula (1944) a kterou filozoficky
zdůvodnil v Člověku revoltujícím (1951). Pro čtenáře a diváka je ovšem
Caligula zosobněním šíleného císaře a vraždícího psychopata, i když Camus ho
chápal především jako nešťastného krutovládce, který se bouří proti smrti a
životu jako něčemu, co nemá žádný smysl. Fakt, že se Camus celý život zabýval
filozofickým hledáním smyslu lidské existence, ho zařadilo mezi ateisticky
orientované francouzské existencialisty, i když on sám takové označení sveřepě
odmítal. Není ovšem sporu o tom, že vycházel z předchůdců existencialistů,
z Kierkegaarda, Schopenhauera, Nietzscheho a především
z Dostojevského. Není náhoda, že první román, který Camus ovšem
neuveřejnil a jenž byl vlastně první verzí Cizince, se jmenoval Šťastná smrt, a
že v něm autor zpracoval podobný motiv, jaký je základem Dostojevského
Zločinu a trestu, totiž motiv vraždy za bílého dne pro bídné peníze.
Raskolnikov vraždí neužitečnou a škodlivou stařenu za zenitem, která se
dorozumívá se svým okolím prý pomoci úst staré ženy, jednu lichvářku a
licoměrnici pro přetvářku, nejen proto, aby se zmocnil jejího důchodu, ale aby
dokázal sobě i světu, že ve světě, kde není boha, je člověku „vše dovoleno“.
Podle poznámky, kterou nalézáme v Cizinci, poslední impuls
k Mersaultově vraždě v Šťastné smrti byla novinová noticka
z Československa. Zbohatlík syn se vrací ze světa k matce, která ho
nepozná a s dcerou ho v noci zavraždí. Je to jako v antické
tragédii – když se dozvědí veškeré podrobnosti, raději se obě zabijí, než aby
přežívaly s takovým pocitem viny. Tak už od samého počátku je ve středu Camusova
zájmu otázka viny (vědomé nebo abstraktní), zločinu, trestu, pádu a vyhnanství,
ale také otázka smrti, sebevraždy a násilné smrti, tedy základní kategorie
křesťanské alegorie, hry na morálku. Camus vyhlásil heslo: Chceš-li být
filozofem, piš romány, a to také prakticky dělal. Proto čtenáři znají Alberta
Camuse především jako schopného spisovatele, kterému byla v roce 1957
udělena Nobelova cena (nominován na ni byl již od roku 1947).
Albert
Camus se narodil v Alžíru jako druhorozené miminko francouzského
zemědělského inspektora, který padl na samém začátku první světové války u
Marny, takže ho Albert vůbec neznal. Jeho matka pocházela z Baleár, byla o
několik roků starší než její muž a po celý život se nenaučila číst a psát,
takže si sama nemohla přečíst žádné Albertovo počtení. Mužova smrt ji doslova
vykolejila a zbavila ji téměř schopnosti se slovně vyjadřovat, proto jejich
domácnost vedla despotická ledová sprcha babička. Je velmi pravděpodobné, že
úzkost a obavy, které Camus později velmi často podstupoval, pocházely z atmošky
jeho domova. Už jako školák byl Albert zřejmě nezaměnitelně nevšední zjev; jeho
učitel Jean Grénier v něm rozvíjel oblibu pro literaturu, umění a
filozofii a vymohl mu stipendium, aby mohl vystudovat nejdříve gympl a později
vysokou školu. Tyto zájmy doplňovala jeho vášnivá obliba ke sportu, především
k plavání volným stylem a ke kopané (když si v padesátých letech
koupil haciendu na jihu Francie, v Lourmarin, stal se sponzorem místní
fotbalové jedenáctky Provensálců), ale kvůli tubeře, která ho pak děsila celý
život, musel sportování opustit, i když ho podle vlastního názoru právě že ten
sport naučil vše podstatné o lidské morálce a povinnosti. Absolutorium na
vysoké škole oddálilo nejen jeho onemocnění, nýbrž také milostné pletky ke
krásné Simonce Hié, která byla idolem alžírské studentské elity, měla takový
zvláštní grif v konverzaci s hochy. Jako jednadvacetiletý se s ní
oženil, od její matky obdrželi vilu, takže byli existenčně zajištěni, ale po
několika měsících Camus shledal, že Simonka jede na drogách a rozešel se
s ní. V té době se začal intenzívně zabývat divadlem, kromě jiného
proto, aby se vyléčil ze svých „bolestných zkušeností“, jak své manželství
označoval, a založil Divadlo přínosné práce (Théâtre du Travail). Jeho název i
repertoár (Puškin, Gorkij) souvisely patrně i s Camusovým vstupem do
levicového nesmyslu komunistické partaje v roce 1935. A když byl odtud po
dvou letech vypoklonkován nějakým velkým hovadem, přejmenoval divadlo na
Théâtre de l´Equipe, a také hry, které zde zinscenoval, svědčí o proměnách jeho
názorů, že nic nikdy nemá míti člověk za definitivní. Pro něho nejdůležitější
byl patrně Gidův Návrat ztraceného syna a některé dramatické adaptace,
především Dostojevského Bratři Karamazovovi, kde si zahrál Ivánka.
Ještě
před druhou světovou válkou cestoval po Evropě, byl v Rakousku, Polsku,
Německu a také Československu a podle vlastních deníkových zápisků se tu cítil
dezorientován a dost odstrkáván. Poprvé poznal země bez otevřeného horizontu,
bez mořské hladiny a nebeské modři, zlatavého slunce a životadárných venkovních
teplot. A stejně negativně na něj působil i pocit osamělosti, už z první
učitelské stáže v provinčním alžírském městečku brzy popojel zpátky do
Alžíru. Od té doby se vydatně věnoval novinařině a literární činnosti. Psal
nejrůznější texty, eseje a zvlášť jeho deníkové zápisky jsou nejpestřejší
sbírkou poznání o způsobu jeho myšlení, cítění, o jeho plánech, nápadech,
prožitcích, četbě, jsou zde patrny i zárodky jeho pozdějších literárních i
filozofických počinů. Ačkoliv zde dochází k přesvědčení, že není boha, že
věčnost je krutě prázdná galaxie, že svět nemá žádný plán ani cíl, zapisuje si
pocity, jejichž základem je štěstí a harmonie hormonů k životu: „Má díla
vzejdou z mého pocitu štěstí. I v tom, v čem budou krutá.
Hardcore, you know the score.“ Chce si „pochutnávat na životě jako lízátku,
formovat jej, vyostřovat jej, zkrátka jej milovat, jako člověk pátrá po slovu,
po představě, po definitivní definici toho, co uzavírá, ukončuje, s čím
odejde a co v budoucnu bude vytvářet celé zbarvení našeho krasohledu…
Trpěl jsem tím, že jsem sám, ale přemohl jsem útrapy nad tím, že jsem tak sám,
abych si uchoval své tajemství neporušené.“
Psaní je
pro něho znakem radosti, zřejmě nejvlastnějšího způsobu člověčí existence: „Musím
psát, stejně jako musím plavat, protože si to žádá moje tělo.“ Psaním se
dobíral smyslu vlastního lidského údělu, i lidské platnosti ve vesmíru vůbec,
čím že je platný vesmír a čím že je platný mikrokosmos tedy člověk s jeho
vjemy a smysly? Když přebíral Nobelovu cenu, prohlásil, že umění není „v mých
očích samotářské potěšení. Je prostředkem, jak se přibližovat k co
největším houfům zájemců tím, že jim předložím příklad společných utrpení i
radostí, takže každodenního koktejlu.“ V tom je také jeho velikost
člověka, filozofa na procházce a spisovatele na okružní jízdě světem. I když
filozoficky dospívá k závěru, že je svět absurdní plocha, někdy ošklivě
plochá, uvědomuje si a neustále proklamuje, že je třeba tuto absurditu přijmout
a navyknout si k soužití s ní. Neboť kdo má odvahu, před tím smrt
ztrácí svou velikost.
Jako
novinář spolupracoval Camus nejprve s časopisem Alger Républicain, posléze
s Paris–Soir a nakonec, když vstoupil za války do odboje, s časopisem
Combat (Bojůvka o lepší náladu). V březnu 1940 přichází do zdevastované
Paříže, ale cítí se tu jako vyhnanec v exilu, což není způsobeno jen tím,
že je nucen žít v metropoli bez alžírské úchvatné a dech beroucí přírody,
ale holt také okupací Paříže a Francie hanlivými nájezdy německé bestiality
v květnu téhož roku. Camus se přestěhoval zároveň s redakcí
Paris–Soir do Clermont–Ferrandu, kde tehdy vládla kolaborantská vláda maršála
Pétaina, a když se z časopisu stala fašistická hlásná trouba kreténů,
zůstal logicky bez práce. Oženil se s Francine Faurovou, fairovou
krasavicí, lepší pro budoucnost než kdyby musel potkávat či zakopávat o
zparchantělou celou couru ošidnou sketu Paurovou (na pořadu nevkusného dne) a
odstěhoval se s ní do Oranu, kde žili s jejími rodiči, ale Camus si
stěžoval na to, že Oran byl komerční výspou obchodu a jeho atmosféra naprosto
neodpovídala jeho naturelu. Když v roce 1942 u něho nanovo propukla
tuberkulóza, odstěhoval se do slunné Provence, kde z hlediska prevence
bydlel v útulném penzionu Franciny tety, ale cítil se tu izolován od
veškerého dění pokroku, neboť jeho žena byla nucena odjet zpátky do Alžíru –
učila zde mládež matematiku. Fašisté obsadili i báječnou Provence a tehdy
patrně poprvé Camuse napadlo, že napíše knihu o krysách a epidemii moru. Ještě
štěstí, že Camus nezažil na vlastní oči hororový prozaický snímek „Krysy berou
Paříž útokem“, který se jednou vysílal na ČT2 v pozdních hodinách, totálně
nechutný scénář o nehygienickém varování, když se nebudou odevšad odvážet haldy
odpadu pravidelně každý den.
Rok 1942
byl pro Camuse rokem přelomu, protože Cizinec a Mýtus o Sisyfovi ho přes noc
proslavily a postavily na přední pozici mezi francouzskými autory knih nejen
pro srandu králíkům z klobouku kouzelníka Pokustóna. I když je třeba
dodat, že krajně levicově orientovaní spisovatelé, jako například A. Wurmser
nebo P. Daix Cizince odmítali chápat, dle jejich uvážení prý posiluje beznaděj
a skepticismus. To byl ovšem velmi povrchní popisek. Camusovi nešlo o vyjádření
frustrace, ale o otázku viny a trestu, byť je každá lidská bytost chybující a
chybovati je lidské. Camus došel k závěru, že na tomto světě jsme všichni
odsouzeni k životu a ke smrti, a že tedy není ve filozofickém smyslu
rozdílu ani mezi soudcem a obětí. Meursault je v Cizinci sice souzen pro
vraždu Araba, ale jak se ukáže během výslechů, je k trestu smrti odsouzen
spíš pro svoji necitelnost, neboť váhu jeho viny zatíží víc fakt, že při pohřbu
své matky neprocedil jedinou slzičku po tváři a neukázal sebemenší pohnutí nad
jejím koncem. Přestože je to jeho zpověď, je tak neúčasten na vlastních činech,
že se stává pouze svědkem svého života, své rutiny, co je dnes a zítra. Pracuje
jako úředník v Alžíru, ale když mu nadřízený nabízí povýšení a možnost
práce v Paříži, prokáže takové minimum ctižádosti a zájmu o změnu životní
situace, že ho nechají na starém místě. Touží po ženě, ale když se ho Marie
ptá, jestli ji miluje a chce si ji dobrovolně vzít, odpovídá, že ji nemiluje,
ale že si ji klidně vezme, proč ne. Když se u soudu ptají, proč zamordoval
Araba, vzpomíná si jen na palčivé vedro a blýskání čepele nože na slunci, jako
kdyby zabíjel někdo jiný v něm a neznámo, co ho k tomu vůbec vedlo.
Meursault má pouze vzpomínky, ale ne v tom smyslu, že by jimi byl svázán
pocity a prožitky s minulostí, je to jen prostor, v němž si vybavuje
další a další detaily, které ho zaplňovaly. Jejich seskupení bylo náhodné a on
byl jedním z inventářů tohoto soukolí. Touto apaticky psychologickou
vazbou k životu překonal i smrt, protože na ní bral právě tak málo účasti
jako na drahocenném čase života samotného. Camus si zde kladl otázku: je možné,
aby se člověk za takových okolností ještě cítil šťastný nebo výjimečný?
Jestliže schopnost adaptovat se na cokoliv a zvyknout si na každé gesto vede
k vyrovnanosti, tedy i k přijetí jisté smrti jako jisté nutnosti, pak
je takový člověk svým způsobem happy & cool. Sám autor je tu fascinující
v tom ohledu, že o neúčasti na životě vypravuje tak dramaticky na hraně,
že čteme Cizincem jedním nekonečným dechem. Potvrzuje nám to i historka, která vypadá
velmi pravděpodobně: A. Malraux prý četl tento dosud nepublikovaný text na
projížďce ve vlaku v nočním spoji a hned druhý den běžel zařídit, aby
kniha mohla vyjít u Gallimarda.
Stejně
nezúčastněně údajně chtěl Camus napsat reportáž o městě zachváceném morem (Mor
vyšel v roce 1947). Rozdíl je ovšem v tom, že kronikářem vzniku,
průběhu a konci morové epidemie je doktor Rieux, který chce být „především
člověkem“ a jenž navíc jako lékař s injekcí musí prokazovat neustálou
pomoc v nouzi a tak stále znovu dávat svůj život v sázku. Uvědomuje
si, že „bacil moru nikdy nezaniká a nevymizí… může po desetiletí zůstat zalezlý
hluboko v nábytku a v prádle… trpělivě čeká v pokojích, kójích
sklepních, v zavazadlech, kapesnících a staré papírové knihovně… možná
přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva probudí své krysy a
pošle je umírat do nějakého šťastného městečka na dlani…“ „I ti, co ji nemají
(tu sviňskou nákazu), nosí si ji v srdci!“ Doktor svým (ú)činným postojem,
který vzešel jako pára nad hrncem z etiky lékařské i lidské, došel
k závěru, že přivykávat zoufalství je podstatně horší než zoufalství samo,
neboť lidé si připadají jako v čekárně, na koho to zoufalectví padne. Mor
připravil lidi o schopnost lásky a nevypočitatelného přátelství, jako by je zazdil
do vlastního OMEZENÉHO sobectví, odstranil úvahy o hodnotách a jejich
hierarchii hier. S Cizincem má Mor společný výchozí bod – úsilí zcela
objektivně pozorovat fakta ne faty morgány bez Paty Thomase Fantomase a zapsat
je co nejvěrněji a do co nejpodrobnějších údajů, neboť údaje jsou fakta. Ale ve
skutečnosti je to vylíčení atmošky společenství, napadené a sevřené ukrutným
násilím a ukrutnou mocí (nezapomínejme, že zde Camus chtěl vyjadřovat pocity
lidí v okupované Francii), kde se autor snažil na příbězích a osudech
jednotlivců dokázat, jak se různí lidé chovají, když jde do tuhého,
v životě v permanentním ohrožení, neustálém strachu a v naprosté
bezmoci. Ačkoliv každá postava symbolizuje určitý filozofický názor a postoj,
není Camusova kronika nebo román ani v nejmenším schematická nebo
vyumělkovaná. Camus tu vystavěl budovu jako stavební buňku kreativního mozku,
ne otřesu mozku, kde se zavírá jedno okno po druhém, a popsal srozumitelnou
hantýrkou, jak se lidé projevují v extrémně náročných situacích, podle
svého naturelu a zaměření jejich přesvědčení, a jak se také pod tíhou této
tragiky a tragédie proměňují. Camus dovedl velmi přesvědčivě znázornit i
pocity, kdy se okna začínají pootevírat, kdy začínají proskakovat jiskřičky
naděje, kdy se lidé přestávají cítit jako zajatci a vyhnanci (v jazyce užívaném ve Slovinsku označení
otrok znamená malé dítě) a kdy se po společném utrpení začíná ozývat,
hlásit o slovo kurážná touha po svobodě. Takže nakonec může doktor Rieux přijít
k poznání, že „v lidech dýchá více kyslíku, více hodného obdivu než
dusíku, než nějakého jednoduchého zavržení“.
I když
osudy jednotlivců jsou významné i v Moru, převažuje tu samozřejmě
všeobecné ohrožení z agrese. K subjektivní zpovědi „hrdiny své doby“,
jak nazval protagonistu Camusova Pádu Jaroslav Putík, se autor navracel až
v padesátých letech. (Pád vyšel roku 1956, aby se z něj stal mezi
zasvěcenci Hit). Zpovídá se tu kající soudce neznámému člověku, ale je to hlas,
volající na poušti, jak můžeme vyvozovat z jeho jména – Jean Baptiste
(tedy Honza Křtitel) Clamans (latinsky volající osoba). Jestliže šikovně
poberete základní Camusovu myšlenku do mozkových útrob, pak si uvědomíte, že
jde v tomto „vyprávění“ o pád člověka jako následek jeho poznání. Clamans
se líčí jako člověk, který chtěl konat dobrotu, aby se sám sobě mohl obdivovat.
Byla to tedy také pýcha, která předchází pádu. Kupodivu nikdo mu nevyhloubil
jamku, ale on si ji svou zpovědí různým lidem kopá neustále sám. Dotýká se
temných zákoutí nepovedené své duše, aby se dobral jisté pravdy, aby se dobral
taktéž i viny, neboť „nevinnost nemůžeme dosvědčit nikomu, kdežto vinu určitě
můžeme směle dokázat všem bez rozdílu. Každý dokazuje zločiny všech ostatních,
to je má víra i naděje… Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a
trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samotných…“ I tady vychází
z Dostojevského jevu – když chce soudit druhé, musí nejprve obvinit sám
sebe: „…nejdůležitější je moci si vše dovolit, i za cenu, že se jednou za čas
budete zoufale vyznávat z vlastní (rozporuplné) nízkosti. Já si teď znovu
vše dovoluji, tentokrát bez rizika smíchu. Sebe jsem přitom nezměnil, mám se
stále ještě dost rád a stále ještě využívám pomoci druhých.“ (Připomeňme, že
tento fenomenální pařížský advokát odešel do chudinského slumu Amsterdamu, aby
se stal kajícím soudcem a mohl tedy „spravedlivě“ odsuzovat, objektivně sečítat
míru provinění a z toho odvozovat odpovídající ortel.) Vyznání vlastních
pochybení mu zároveň přináší slast pokání. Je třeba říci, že Pád je kniha, která
je ze všech Camusových prací nejotevřenější mnoha různým výkladům. A je velmi
dobře možné, že jiní takovémuto výkladu pointy budou rádi oponovat. Je
koneckonců málo děl v literárních dějinách, které by byly tak sugestivně
napsané a tak nejednoznačně vyznívající.
V témže
roce, kdy vyšel Pád, vyšly i jeho Průpovídky: Exil a království. I tady je víc
krutosti a násilností, než člověk dovede ustát. Je kruté, když je umělec zbaven
schopnosti tvořit, byť je to důsledek dobrých úmyslů, jako se stalo
v povídce JONÁŠ ANEB UMĚLEC PŘI PRÁCI. Jako by ho opravdu místo
velryby spolkli příživníci příznivci, kteří ho nakonec vyženou do jakéhosi
izolovaného kotce, kde dodělá, ale místo geniálního obrazu po něm zbude jen
holé plátno s nápisem: Jsem sám, to mě nebaví. Nebo je to snad: Jsem
s vámi, to mě baví? Nejkrutější z těchto povídek je ODPADLÍK ANEB
ZATMĚNÍ ZMATENÉ MYSLI, kde se misionář stává bezprávným a šíleným otrokem,
dítětem, neboť „jen zlo může zajít až do krajností a vládnout absolutně, jen
jemu je třeba sloužit jako maniak, aby bylo nastoleno jeho viditelné zlomyslné
království…“ Není jistě náhoda, že Albert Camus považoval za nejvýznamnějšího
spisovatele 20. století Franze Kafku, protože jeho práce mu připadaly prorocké
i zábavné ve stejnou chvíli. Je bezesporu, že měli dost věcí společných,
především fakt, že přijali svět a život jako absurdní svéráz state of mind,
start of mind. Camus si dokonce v deníku v roce 1945, kdy se mu
narodila dvojčátka a ne na Silvestra, zapsal, zda má právo vychovávat děti
k užitku, když nevěří v přítomnost boha. A když jsme se vrátili do
tohoto osvobozeneckého roku před 70 lety, je třeba se zmínit také o tom, že
Camus po válce jezdil na přednášková turné do Severní i Jižní Ameriky, a že na
různých univerzitách klábosil s publikem především o krizi lidství. Ale
vše to souviselo s jeho celoživotními základními otázkami stran smyslu
lidské existence, viny, zločinu, trestu, smrti. Věnoval se jim i ve svých
dramatech obšírněji (Caligula, Stav obležení, umění Nedorozumění, Spravedliví
jedinci), ale také v dramatických adaptacích, z nichž nejznámější
jsou kromě Dostojevského Běsů a Bratrů Karamazovových Faulknerovo Rekviem za
jeptišku a Rytíř z Olmeda od Lope de Vegy. S jeho láskou
k divadlu konečně souvisí i jeho poslední teoretické návrhy na vytvoření
moderního divadla, které měl projednávat na počátku roku 1960 s tehdejším
ministrem kultury, André Malrauxem, ale než k tomu mohlo dojít, Camus
tragicky ztratil svůj život. Jeho nakladatel M. Gallimard, u něhož Camus
pracoval několik let předtím jako lektor, ho vezl z Lourmarin do Paříže a
asi 50 km před cílem prudce narazil do stromu. Camus byl na místě mrtev jako
Péťa Jedlík a Gallimard zemřel za šest dní, zůstalo po něm exkluzivní
knihkupectví na bulváru Saint Michel v Latinské čtvrti. Tak se i
v tom projevila absurdita lidského údělu, života i nevhodně nastávající
smrti.
ALBERT EINSTEIN
☼ 14.3.1879 ULM IM BAYERN, B.R.D. ۞ 18.4.1955
PRINCETON IN THE
U.S.A.
„Moje vědecká činnost není motivována ničím jiným než
neodolatelnou touhou zviditelnit samotné tajemství přírody. Moje láska
k poznávání a touha přispět ku zlepšení životních podmínek člověka jsou
tak spjaty s mými vědeckými zájmy.“ A. E. fyzik a bavič široké veřejnosti,
vynálezce nejedné rovnice, potažmo kvantový šprýmař na účet jara, léta, podzimu
a zimy…
Úryvek z Einsteinova dopisu,
uvedený v záhlaví, lze ještě vylepšit jiným vědcovým výrokem, který se
stal zároveň jeho celoživotním krédem: „Pouze život, který žijeme pro ostatní,
stojí za to žít.“
Albert Einstein zasvětil svůj
kromobyčejný plodný život vědě a usiloval o to, aby její výsledky sloužily
celému lidstvu, pokroku a míru. Jeho současníci ho nazývali taťkou Kopernikem
20. století, dnes je nezřídka označován za fyzikální veličinu, která nemá
obdoby, je mu přiznáváno geniální nadání, nesmírná pracovitost a neokázalá
nefalešná skromnost. Během své šestasedmdesátileté životní pouti se mu
dostávalo uznání i zatracování, byl nadšeně oslavován i potupně pronásledován.
Narodil se 14. března 1879
v bavorském Ulmu. Jeho otec byl spolumajitelem drobné dílny na výrobu
akumulátorů. Baterka nažhavená jako mladická rozvážnost, baterka
v Albertově hlavince odmala blikala především koncentrovanost k okolí.
Neodpovídá skutečnosti pověra, že se Albertovy zploditelé během jeho dětství
nedobrovolně smiřovali s tvrzením, že na svět přivedli zaostalé dítě. Tento
názor se často zdůvodňuje zjištěním, že se chlapec začal hlasitě vyjadřovat až
ve třech letech. Těžko soudit, jak a kdy mohla vzniknout taková fáma. Její
původci snad zamýšleli dostatečně zviditelnit, že i později vynikající vědec
může mít v mládí nesnáze s učivem. Ve skutečnosti platil Albert
Einstein za průměrného žáčka, kterého ve škole některé předměty zajímaly často,
zatímco jiné ho nechávali klidným a netečným, jako každý druhý
pociťoval pro něco formu averze. Rozhodně však neznal početní problémy
s matematikou a dlouho neobjasněné definice s fyzikou. Naopak, právě tyto
dva předměty hltal častěji a dokonce s pocitem relativní relaxace
adrenalinu… Pokud měl nějaké potíže s učební látkou a vstřebáváním
vědomostí, pak při biflování cizích jazyků. Při pozdějších rozhovorech na téma
svého dětství se Albert Einstein nijak netajil tím, že studium na mnichovském
gymnáziu v osnovách zahrnovalo ve své podstatě přísnou a prudérní náplň
výuky. Vysvětloval to tím, že už tehdy se mu tohle bezmyšlenkovité šprtání
slovíček zajídalo.
Mladý Einstein ovládal již
v patnácti tak dokonale matematiku, že předčil svého profesora. Když měl
ve svých šestnácti napsat domácí úkol z francouzštiny o svých životních
plánech, formuloval to těmito slovy: „Pokud budu mít štěstí a složím zkoušky,
nechám se zapsat na technologický institut curyšské univerzity. Myslím, že se
stanu profesorem tamních věd a budu se plný nadšení věnovat teoretickým
výzkumům. Důvody, které mě dovedly k těmto plánům, jsou především moje
tendence k abstraktnímu myšlení a k matematice a kromě toho i můj
nedostatek fantazie a smyslu pro praktičnost. Tento výběr mi vnutil i můj vkus…“
Mladý Albert Einstein původně
neměl při přijímacích testech na curyšskou univerzitu štěstí. Projevil
nadprůměrné znalosti v matematice a fyzice, zatímco v jazycích a
biologii pohořel. Proto začal navštěvovat střední kantonální školu
v Aarau, aby se v těchto předmětech zdokonalil. To už se Einsteinova
rodinka přestěhovala z mnichovské zaprášené periferie do Itálie.
Po roce přestoupil Albert
Einstein znovu před komisi curyšské polytechniky a uspěl. Dohnal vše, co
zanedbal, právě na výbornou mu procházelo celé univerzitní studium. V roce
1900 držel v ruce diplom inženýra, další dva roky však marně sháněl pro
svou kvalifikaci přiměřený job. Nakonec mu jeden jeho spolužák dopomohl získat
místo referenta v patentovém úřadě v Bernu. Tam mezi fascikly
s doklady o reálných i zcela poťouchlých vynálezech přemítal mladý
inženýrek o fyzikálních potížích. V roce 1905 publikoval Albert Einstein
ve fyzikální brožurce Annalen der Physik kromě dvou dalších výrazných článků
dnes již historickou studii O elektrodynamice pohybujících se těles, v níž
vyslovil své převratné názory o speciální teorii relativity. Byla to právě tato
práce, která otevřela Einsteinovi bránu institutu, na němž před časem se zájmem
studoval. Získal tam funkci mimořádného profesora. Jeho plán stát
se budíčkem profesorem a věnovat se teoretickým výzkumům nabíral reálnou
podobu.
V Curychu zůstal Einstein až
do března roku 1911, zde se oženil s někdejší spanilou kolegyňkou ze
studií Milevou Maricovou a stal se hrdým tátou dvěma chlapcům. Zahradní síťka houpe v máji její přitažlivá
lýtka / je garáží pro Porsche a má přednost v jízdě jak sanitka / houpe
boky, houpe kroky / houpe snad jen hloupé málo schopné cvoky… Poté
mimořádný profesor curyšského institutu přijal nabídku od pražské německy
hovořící univerzity na místo regulérního profesora, přiznejme si skutečnost, že
naučit Einsteina slovanskému jazyku by byl nadlidský úkol pro Němce v jeho
zaujetí matematikou a jinými lepšími obory než češtinou se sedmi pády a hafo
jazykolamů u premianta...
Na sklonku března roku 1911 už
byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze. Najal si byt na Smíchově
v Třebízského (nyní Lesnická 7) ulici a od 1. apríla začal působit na
fakultě teoretické fyziky. Jeho pedagogické povinnosti nebyly příliš náročné.
Podle dohody měl přednášet pouhých pět hodin týdně, za což pobíral roční plat 8
672 korun. Kromě toho měl možnost dalšího přivýdělku z univerzitních
seminářů, za které museli studenti odvádět školné. V této souvislosti je
třeba zmínit, že profesor Einstein, ačkoliv vedl během svého pražského působení
desítky vynikajících seminářů, nepřijal od žádného z posluchačů ani
korunu. Přednášel zpočátku vždy v úterý a ve čtvrtek v pražském
Klementinu, semináře byly v přízemí posluchárny tehdy nově pochystaného
Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici číslo 7. Později se zde konaly i
samotné přednášky.
V budově fakulty se také
konala Einsteinova nástupní přednáška. Matematik G. Kowalewski, jenž se jí se
zájmem zúčastnil, později ve vzpomínkách dosvědčil:
„Celá pražská vědecká inteligence
se seskupila a zaplnila největší sál, který bylo možné v ústavu zaplnit.
Svým prostým vystupováním si Einstein získal srdce všech posluchačů. Na věci
všedního života pohlížel s nadhledem. To, co se zdálo průměrnému jedinci
důležité, nemělo pro něj význam. Snad proto pohrdal všemi triky řečnického
brebentění. Hovořil však živě a jasně, nešroubovaně přirozeně, a co chvíli osvěžoval
svůj výklad poznatků s humornou pointou. Mnohý z posluchačů byl nepochybně
udiven tím, že teorie relativity je vlastně docela brnkačka… porozumíte jí
jednoduše…“
Kromě pedagogické činnosti se
profesor Einstein zabýval v Praze i vědeckou prací v oblasti
teoretické fyziky. Od speciální teorie postupoval k obecné teorii
relativity, dumal nad relativistickou gravitační teorií a nad jinými problémy
tohoto vědního oboru. Když později zavzpomínal na tato léta svého života, bez
okolků se přiznal:
„Speciální teorie relativity
vznikla v Krámské ulici 49 v Bernu. Kramgasse v Bernu je
středo-bodem samotného historického centra, kde svého času pobýval i přepečlivý
až geniální hip hopový recenzent a student pouliční hlášky Herr Matthias Jost. A
počátky obecné teorie relativity rovněž započala existovat v Bernu.
Jasnější však se mi stala teprve v Praze a v Curychu. Do konce jsem
ji dovedl až v Berlíně 1915…“
Při jiné příležitosti pak
vzpomínal: „V tichých prostorách Ústavu pro teoretickou fyziku pražské německé
univerzity ve Viničné ulici jsem přišel na kloub tomu, že z ekvivalenčního
principu vyplývá odchylka světelných paprsků v blízkosti urozeného Slunce
v pozorovatelné míře. Tehdy jsem ovšem netušil maličkost, že před více než
sto lety byl podobný důsledek vyvozen z pozorovací lekce u Newtonovy
mechaniky a z emisní teorie světla.“
V té době publikoval další
své poznatky, zúčastnil se velkého vědeckého kongresu v Bruselu, který byl
určen kvantové teorii, přednášel ve Vídni i v New Yorku. Einstein však
nežil v Praze pouze vědou, to by asi ani nepřežil. Měl tehdy i své rodinné
radosti a trable. Na tom prvním se podíleli především jeho caparti Albert a
Eduard. Svízel mu však nalévala na talíř nechtěně jeho žena Mileva, která trpěla
kostní chorobou, těžko se pohybovala a vyhýbala se společnosti. Její manžel
naopak společnost vyhledával a cítil se v ní jako delfín při průzkumech.
Poezie je v jeho případě baculatá, masivní a macatá forma intelektu
delfína na vlně poznání. Poezie je podnět vzešlý z příbojů na pláži,
poezie je blikající baterka, proto věda potřebuje mít svou jistou poezii. To
bylo příčinou toho, že Mileva začala na muže žárlit a požadovala, aby se
vrátili zpět do Curychu.
Zpočátku Einstein požadavku
manželky odolával. I on měl k životu v Praze své výhrady související
především s jeho vědeckou prací, neboť mu u Čechů chyběla „rezonanční
deska“, kterou jako tvůrčí osobnost bezesporu potřebuje často cítit, aby mohl
konfrontovat a vyvracet své názory. Na druhé straně však tady nacházel nejednu
spřízněnou duši. V rodince Berty Fantové se setkával s filozofem R.
Hermannem, s jeho kolegou F. Weltschem, s matematickem G. Pickem i se
svým budoucím nástupcem Frankie Frankem. K Fantovým nezřídka docházeli i
mladí literáti Max Brod a Franz Kafka. Společně potom debatovali o Kantových a
Hegelových filozofických objevech, nejednou si pozvali na pomoc i neodbytnou
hudbu. V takových chvílích usedal Max Brod natěšen ke klavíru a Einstein
sahal po houslích. Také v tomto případě se potvrzoval Einsteinem často
vyslovovaný příklad pro vás, že „bez hudby se nedá převratně přemýšlet a nelze
nic kloudného vytvořit“. Rap a Einstein už tehdy se smyčcem do vážně
vzdělávaných etud.
Kromě Fantova salónu býval
Einstein občasným hostem i ve vinárně Louvre na Národní třídě. Sem obvykle
zašel s astronomem W. W. Heinrichem, profesorem české univerzity,
s nímž nad sklenkou perlivého vína debatovali o nejrůznějších fyzikálních
zákonech. Tam vysvětloval Einstein Heinrichovi, jak dospěl ke svým názorům na tepelné
pohyby molekul, o nichž napsal studii v květnu 1911; tam se společně přeli
o pravdivosti jiné Einsteinovy práce Vliv gravitačního pole na šíření světla
zveřejněného v červnu téhož roku.
Když se na sklonku léta 1912
vracel Einstein s rodinou raději do Curychu pro klid své hypernespokojené
ženy, opouštěl Prahu pan vědec, který už byl ve svých třiatřiceti letech
uznávanou vědeckou kategorií. Další léta to jen utvrzovala. Einstein si získal
lásku davů a obdiv nejen jako badatel nešílených pouček (v roce 1921 mu za ně
byla udělena Nobelova cena), nýbrž i jako myslitel a bojovník za pokrokové
ideály, to jest jako zapřísáhlý odpůrce ničivých válek.
Je pozoruhodné, že Nobelovu cenu
nedostal za svou proslulou teorii relativity, nýbrž za objev zákona fotoelektrického
jevu. Pro Einsteina to však bylo svým způsobem zadostiučinění, jak je patrné
z jeho slov po obdržení Nobelovy prémie: „Snad je to dobře, protože mnozí
mě měli až dosud jen za tvůrce teorie relativity. Já jsem však udělal i další
užitečné věci, možná dokonce mnohem užitečnější…“ Můj emsí číslo jedna na
planetě smělých snů zůstane pan Albert Einstein.
I tohle však svět postupně
pochopil. Proto se v učebnici teorie relativity objevila později tato
přiznání:
„Vzhledem k tomu, že teorie
relativity hluboce zasáhla do tak základních pojmů, jako jsou prostor a čas,
projevil se její vliv i nad rámec vlastní fyziky i matematiky a zasáhla
například i do současné filozofie. Hlavním oborem praktického užití principů
teorie relativity je ovšem dnešní atomová fyzika, zvláště fyzika jaderná a
fyzika elementárních částic. Zatímco v době svého vzniku vysvětlovala jen
několik subtilních fyzikálních jevů bez praktického významu, dnes je již
nepostradatelná i při konstrukci a provozu mohutných strojních zařízení. Například
velké urychlovače elektronů a protonů by se nedaly projektovat, sestrojit a
řídit bez předchozích výpočtů na základě relativistické mechaniky a
elektrodynamiky.“
Už koncem roku 1913 byl Einstein
povolán do Berlína jako člen Pruské akademie věd s právem hlasitě
přednášet na univerzitě. Ja ja wunderbar. O dvacet let později, když se dostal
k moci prevít Hitler, musel Einstein Německo kvapem opustit. Nacisté tehdy
zabavili jeho majetek, vypsali na jeho hlavu odměnu 50 000 říšských marek a
jeho knihy zbloudilými praktikami pálili. Jenže v té době už byl Einstein
ve Spojených státech, kde se stal profesorem univerzity v Princetonu.
V této instituci působil až do roku 1945, kdy odešel na odpočinek. Ani
potom však nepolevil v tempu svého bádání a k všeobecnému veřejnému užitku
danému americkou svobodou. V roce 1949 přispěchal se svou zobecněnou
teorií gravitace, k čemuž mohla přispět i sličná podoba Marilyn Monroe. Už
předtím se však aktivně zasazoval o to, aby nebylo použito atomové zbraně.
Jedině ženské zbraně, jedině sex bomby. I když to byl právě Albert, kdo dal
nepřímo impuls k tomu, aby byla zahájena výroba atomové bomby ve Spojených
státech.
Bylo to v roce 1940, kdy se
Albert Einstein obrátil na tehdejšího amerického prezidenta Roosevelta dopisem,
v němž varoval před atomovým nebezpečím, hrozícím z nacistického
Německa. Einstein tehdy kromě jiného napsal: „Pane, některé nedávné práce
Fermiho a Szilardovy, které se mi dostaly do rukou v rukopise, mě přivádějí
k domněnce, že prvek uran může být přeměněn na nový významný zdroj energie
už v bezprostřední budoucnosti. Je možné, dokonce jisté, že může být
zkonstruována extrémně silná bomba nového typu. Jediná puma tohoto ražení
přivezená v lodi a explodující v přístavu jej může i s okolím
vymazat z mapy. Dozvěděl jsem se, že Německo skutečně zastavilo prodej
uranu z československých dolů, které zabralo, a existuje vážné nebezpečí,
že se podobnou bombu pokoušejí sestrojit…“
V Hitlerovském Německu, jak
známo, atomovou bombu během válečných let naštěstí pro nás nevyrobili. Zato
v USA ano. A tehdy, když se započalo s její výrobou, si Einstein
mnohokrát vyčítal, že to byl právě on, kdo způsobil příčinu, že tato strašlivá
zbraň vyhubila desetitisíce nevinných obětí a poničila japonská města Hirošimu
a Nagasaki. Také tehdy napsal představiteli Spojených států a opět varoval.
Tentokrát před použitím atomových zbraní. Zůstal však nevyslyšen. Obrátil se
proto se svým poselstvím k vědcům celé planety. Krom jiného v něm
uvedl: „My vědci, kteří jsme uvolnili tuto strašlivou sílu, máme nyní velkou
odpovědnost za to, zda atomová energie bude sloužit pro blaho lidstva, a ne
k jeho zkáze.“
Albert Einstein až do svého skonu
18. dubna 1955 (tehdy se nesmál vůbec nikdo tak strašlivému smutečnímu
oznámení) intenzivně brojil proti válečnému využití atomové energie. Upadl
v nemilost mocných vládnoucích kruhů ve Spojených státech, léta byl
odposloucháván americkou FBI jako „protiamerický relativní element“. Svou
autoritou se snažil burcovat svědomí těch, kteří o výrobě atomových zbraní
rozhodují. Neuspěl, avšak jeho zápas burcoval jiné vědce k boji za mír.
Einsteinova poselství jsou dnes stejně aktuální, jako byla za jeho života.
Jméno geniálního vědce se spojuje nejen s jeho záslužným výzkumem okolí,
ale i s jeho neohroženým bojem za trvalý mír na naší planetce.
AKHENATON: „LE
CALME COMME ESSENCE“ (Klidná duše jako parfém)
Hluk lidí u mně někdy dokáže natropit
pohoršení
tak budu pokračovat s touto skladbou, žádná
práva nejsou vyloučena
pěkně živě ze své houpací sítě
když jsem byl menší, měl jsem v oblibě
pulsující zvuky města
lidi proudící kolem, prskolety silniční
vozidla
ale teďka dávám přednost tichu
abych se našel, kdo jsem, tak nejvíce
nádherné je meditovat úplně sám
a je to v těch výzvách, které mi donesou
slova
jako tohle, co zazní diktované do mikrofonu
já nejsem zahořklý nervák, to vůbec nehrozí
nejsem ten, co chválí děti uklidněné rákoskou
a přesvědčivou intervenční srágorou
nebo ten, co upírá ostatním radovat se
celý jeho život je výdělečný sobecký zlozvyk
(havěť, obtížný hmyz), ale já dávám přednost tomu být motýl
vytvářím svá slova za pomoci pera
která volám, využívám svých pěti smyslů
nebo jen žiju v klidu jako parfém,
podstata
Já rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
já rád krotím text po relaxaci
Jsem inspirován jen samotným tichem
může se svět absurdit stát světem sám o sobě?
jsem narozen nebo nejsem narozen?
toť otázka
teď jsem tady a mohu si vesele vybírat
jestli budu žít sladce nebo přežívat
s bolestí
je to cesta, kterou musíme všichni podstoupit
ty si musíš jít hledat svou vlastní cestu
já jsem takzvaná celebrita, ale všechno, co
chci
je být jenom jednoduše občanem ze Středomoří
někdy si přidávám mezi zážitky zájezd na
Korsiku, abych se shledal s několika kamarády
udělám si menší výlet do Neapole, abych
pozdravil svou rodinu
zjednodušení zavládne v nakrájených
porcích života, které jsem zobrazil
jako rolník z Agrigenta
v mé oranžérii (pěstování pomerančů)
vyzdobím
ovoce země a pomstím se těm, co je bez mého
dovolení sklidí
pamatuji se na dny
kdy jsem trhal citrony na polích v Cefalù
odpouštět je snadné, když máš rozumnou paměť
protože člověk je kůň, důvody jsou sobecké,
limoncello nepomáhá hasit nešvar nadarmo
zrušte prostor štěstí (to myslíte vážně?)
já chci mít život v klidu jako parfém,
podstata
Já rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
já rád krotím text po relaxaci
Naučím své děti, že matička Země je kulatá
naučím je, že barvy jsou pouhá iluze
naučím je, že válka je peklo
naučím je respektovat zavedené tradice
protože naši předkové jsou paměť, moudrost,
synu
černého běžence se jim tu nehodí přidat do
obydlí starých lidí
i když přísun peněz nemáš trvalý
musíš si říkat, že jsou v životě vrcholy
a pády
většina mého života spočívala v pádech
pořád někdy nevím, co je přesně co, který je
přesně který
radost a smutek splývají do další formy,
pronikají do další množiny zážitků
na cestě dva lidé pozorují sami sebe
intenzívně skrz sklíčko okna
vyprovoďte mě daleko od stresujících se davů
lidí
ochraňte mě před osamělostí, izolace mi
připadala jako strašná muka
daleko od metra a od výparů kouře
ze šedivých bloků na sídlištích, uvnitř
rutiny a spěchajících dušiček do frmolu velkoměsta
technologie mi údajně měla posloužit, být
nápomocna
a ne, aby se díky ní měl proměnit na jejího
zpohodlnělého otroka
tradice nejsou vůbec špatná věc, přemýšlejte
o nich
já chci mít život v klidu jako parfém,
podstata
Já rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
rád krotím text po relaxaci
žiju jednoduše s klidem jako parfém,
podstata
já rád krotím text po relaxaci
https://www.youtube.com/watch?v=hk31XngRv2U
MILAN
FRIDRICH
(5.8.1970) – POSTŘEHY ODJINUD: LUCEMBURSKO ELVIS
PRESLEY
– CAN´T HELP FALLING IN LOVE (1961) LEA
VIVOT & SYN
– DAR ŽIVOTA (2016) SINÉAD
O´CONNOR
– THE EMPEROR´S NEW CLOTHES (1990) ENRIQUE
IGLESIAS feat. ZION & LENNOX – SÚBEME LA RADIO (2017) NEW
ORDER
– TRUE FAITH (1987) TEAM – REKLAMA NA TICHO
(1988) FENKA
LENKA K POHLEDÁNÍ (I ZA PADESÁT LET) THE
BANGLES
– WALK LIKE AN EGYPTIAN (1986) TOMÁŠ KLUS – POCITY (2008) NA PLOVÁRNĚ KAREL ŠTĚDRÝ
(10.4.1937 – 7.11.2017) RUDOLF KRAUTSCHNEIDER – DOBRÉ RÁNO
2.11.2017 KAREL KRYL – LÁSKO! KAREL KRYL – PUŠKY A DĚLA KAREL KRYL – POVEDAL MI UJO NÁŠ KAREL KRYL – VELIČENSTVO KAT KAREL KRYL – MILÁČKU SVĚTLÝ KAREL KRYL – SALOME KAREL KRYL – PLAVÁČEK KAREL KRYL – JEDNOU, DVAKRÁT… KAREL KRYL – PÍSNIČKÁŘSKÝ BACIL KAREL KRYL – BRANIBOŘI
V ČECHÁCH KAREL KRYL – VASIL KAREL KRYL – DĚKUJI KAREL KRYL – UKOLÉBAVKA
(LIBEREC 6.12.1989) DEPECHE MODE – PERSONAL JESUS
(1989) DEPECHE MODE – ENJOY THE SILENCE
(1990) DEPECHE MODE – IT´S NO GOOD
(1997) DAVE GAHAN – FESTAL MESSE BASEL;
„AVO SESSION“ 18.11.2003: A QUESTION OF TIME DAVE GAHAN – DIRTY STICK FLOORS DAVE GAHAN – HIDDEN HOUSES DAVE GAHAN – WALKING IN MY
SHOES DAVE GAHAN – BOTTLE LIVING DAVE GAHAN – PERSONAL JESUS DAVE GAHAN – HOLD ON DAVE GAHAN – I FEEL YOU DAVE GAHAN – NEVER LET ME DOWN
AGAIN DAVE GAHAN – DREAM ON DAVE GAHAN – POLICY OF TRUTH DAVE GAHAN – ENJOY THE SILENCE
/ JUST CAN´T GET ENOUGH U2 – STUCK IN A MOMENT YOU CAN´T GET OUT OF
(2000) TULLAMORE DEW IRISH FORCE CIRKUS BUDE…
(1954)
https://www.youtube.com/watch?v=IBnfreWg4Nc
|