Z dopisu francouzského rekruta z Verdunu, kde padlo
700 000 vojáků:
Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř
vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden
přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak
už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali,
modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako
stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke
kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé,
bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.
Proč vznikla Druhá
světová válka je celkem snadné pochopit, i když to kupodivu ví jen málo lidí.
Byla pouhým pokračováním První, musela tedy i stejně skončit. Byla projevem
iracionality poraženého a frustrovaného Německa, oddaného novému falešnému
náboženství – fašismu. Ještě méně lidí ví, proč začala První. Důvodů
nepochopení je víc. Mnohé se zamlčuje i po 100 letech...
Druhá světová válka se
v médiích prakticky neustále probírá. První světová válka, probíhající
právě před sto lety, z nepochopitelných důvodů mnohem méně. A pokud ano,
tak více či méně chybně. Význam 1.sv.války je však daleko větší.
Znalosti o Velké válce
u naprosté většiny lidí začínají atentátem na Františka Ferdinanda d’Este a
konči dobrým vojákem Švejkem. Je hodně složité pochopit proč začala. Ani
v literatuře to není zcela správně. Pouze se uvádí, že to byla reakce na
vyhlášení války Srbsku, což je jen malá část pravdy.
V mnohém byla skutečně první,
zejména v celosvětovém rozšíření, v nové vojenské technice a taktice
boje. Také pouze v ní se masově použily bojové plyny. Měla obrovský dosah.
Způsobila posílení fašismu a komunismu. Zásadně ovlivnila současný stav Evropy.
Zapojilo se do ní i mnoho českých vojáků. Desetina z nich, asi 150 000
padla, památníky jsou v každé obci. Bojovali celkem v sedmi armádách.
Tragédií bylo, že se naši vojáci, poslaní na frontu císařem, se střetávali v
boji s našimi legionáři... Pokud byli zajati, byli popraveni pro velezradu.
Jaká byla situace před
válkou? Ta doba, někdy nazývaná Belle epoque byla obdobím všestranného růstu
jak ekonomického, technického, kulturního i politického. Velmi početnou se
stala dělnická třída a začala se politicky vymaňovat ze svého bídného údělu.
Pozdější ještě horší válečné a poválečné
podmínky posilovaly její vliv.
Všichni viděli
budoucnost v růžových barvách. Nejrychleji se rozvíjelo Německo, ale
vadilo mu, že nemá odpovídající postavení ve světě a kolonie. Jen paběrky.
Chtělo je vzít Francii. Proto silně zbrojilo, chtělo se loďstvem vyrovnat
Británii, která to brala jako hrozbu. Tehdy byl počet obyvatel Evropy velký a
rychle se zvětšoval, což způsobovalo obavy, zda se je podaří uživit, což
posilovalo militarismus.
Při studiu Velké války
je třeba si uvědomit velké rozdíly v názorech na válku dříve a nyní. Ty se
považovaly za zcela přirozenou součást života. Neustále se válčilo, téměř každý
s každým, a opakovaně. Jen několik jedinců se snažilo o mír a byli za to
napadáni. Mír byl tehdy pokládán jen za dočasnou přestávku mezi válkami. Že by
byl trvalý si přálo jen několik pacifistů. Velký konflikt totiž už mnoho
desetiletí nebyl, na hrůzy bojů se pozapomnělo.
V každé zemi byly vlivné kruhy
pro válku a jiné proti ní. O Velkou, tedy světovou válku však stáli jen Rusové
a také ji mobilizací spustili. Ostatní měli z velkého konfliktu strach,
protože si uvědomovali, že vojenská technika silně posílila, zejména
dělostřelstvo a kulomety. Obávali se rozšíření konfliktu na celou Evropu a
svět. Bylo totiž jasné, že Francie i Británie mají zámořská území, ze kterých
budou brát vojáky i vojenský materiál. Tedy z Afriky, Indie, Austrálie, Nového
Zélandu i z Kanady!
Obě koalice byly smlouvami sestaveny
už dávno. Itálie, Německo a R-U a jedné straně, Francie, Británie a Rusko na
druhé. Už v roce 1912-13 byla válka několikrát na spadnutí. Důvodů bylo mnoho,
zejména militarismus, chamtivost. A také nacionalismus, panslavismus,
pangermanismus. Hodně diletantismu a naivity, jež se jim vymstila. Protiválečné
nálady byly v naprosté menšině. Všechny země měly územní nároky na
sousední státy. Proto byly potencionálními útočníky. Nepřátelství, nedůvěra a
neinformovanost byly všude.
Jaká byla situace v evropských
zemích? Měli ofenzivní strategii boje, vůbec neuvažovali o obraně. Měli vztek,
že jim Německo sebralo Alsasko-Lotrinsko a chtěli ho zpět, ale měli obavy
z moci Německa a proto se smlouvou spojili s Ruskem, pak i
s Británii. Ta na konfliktu neměla vůbec zájem, šlo jí o kolonie a světový
obchod.
R-U mělo velké vnitřní problémy.
Anektovalo Bosnu a Hercegovinu a někteří generálové plánovali útok na malé proruské
Srbsko. Velký konflikt s Ruskem ale nechtěli. Zejména Františku Josefovi
se nechtělo do jakékoliv války, léta se mu dařilo udržovat mír. Neměl důvěru ve
své národy ani armádu jako Německo.
Byl to žalář národů, které čím dál
více chtěly větší svobodu, sebeurčení. Srbsko usilovalo o spojení všech
Jihoslovanů do Velkého Srbska, což byla pro R-U velká hrozba, protože by to
znamenalo odtržení Chorvatů, Slovinců atd. Obávalo se, že i Poláci, Češi a
další by se chtěli od něj oddělit. Řešení viděli v jejich zastrašení
útokem na Srbsko.
Nejmocnější bylo sebevědomé
sjednocené Německo a rychle rostlo. Militarismus tam byl vždy silný. Rychle se
stávalo velmi nebezpečným pro celou Evropu, jako kdysi Napoleon. Vadilo mu, že
tomu neodpovídá jeho postavení ve světě a chtěli i víc kolonií. Německo i R-U
se cítilo být obklíčeno nepřáteli a prosazovali preventivní úder. Jejich
generálové chtěli změnit mapu světa.
Mnohonárodní slepence neměly
výhledově šanci obstát, národy monarchy stále více odmítaly. Zaostalé Rusko ve válkách
prohrávalo, mělo málo schopných velitelů i politiků. Přesto se po prohrané
válce s Japonskem rychle rozvíjelo, ale carismus se stával stále více
nepřijatelný. Slabý car věděl, že na svou roli nestačí. Jedna revoluce byla
potlačena, ale další byla na obzoru. Své vnitřní problémy chtěli řešit
celoevropským konfliktem, což bylo nesmyslně sebevražedné. Na počátku války
sice všude národnostní problémy v euforii utichly, ale pak prudce zesílily.
Do války se bohužel těšili i mnozí
obyčejní lidé v Rakousku, Německu i Rusku. Dokonce financovali válku
dluhopisy. Viděli v ní nové dobrodružství, i seberealizaci a zisk. Vůbec
netušili, o jaké hrůzy jdou. To ale nevěděli ani generálové. Myšlení všech,
zejména vojáků, setrvávalo v dobách daleké minulosti. Netušili, jak
převratné změně je čekají. Že bude úplně vše jinak než bylo.
Generálové všech stran lpěli na
zastaralé strategii z prusko-rakouských válek. Plánovali bleskovou válku a
tvrdili, že vítězství bude do konce roku. Jak strašně se mýlili! Ze
strategického hlediska to bylo směšně naivní. Hlavně tím zaplašili obavy
z války. Přitom jistě chápali, že porážka by pro ně měla katastrofální
následky. To byl konec krásné Belle epoque.
Mylně se uvádí, že světovou válku
začal atentát na nástupce trůnu Ferdinanda d’Este a jeho ženu, ale to byla jen
rozbuška. Skutečným počátkem světové války byla až mobilizace Ruska. Srbsko se
bralo jako potencionální budoucí oběť pouze balkánských válek. Moc Osmanské
říše upadala, všichni se snažili mu urvat mu, co se dá.
Útoků atentátníků bylo tenkrát mnoho. Mladá Bosna bylo široké
studentské hnutí, které se zabývalo nejen intelektuálními debatami, ale i
plánováním a prováděním jednotlivých teroristických akcí proti představitelům
nenáviděného okupačního režimu. Spolupracovala s tajnou organizací Sjednocení nebo smrt (Černá ruka) tvořenou několika srbskými důstojníky pod
vedením plukovníka srbského generálního štábu
Dragutina Dimitrijeviče
(plukovník Apis). Byl specialistou na atentáty, již jeden na císaře provedl,
ale nezdařil se. Později, v roce 1917, byl Srby popraven za velezradu.
Ti jim dodali zbraně a základ výcviku. Srbská tajná služba
je přepravila do Bosny. Již dlouho vytvářeli síť agentů v Bosně a
zásobovali je zbraněmi. Nikdy se však neprokázalo, že za atentátem byla srbská
vláda. Ministerský předseda Srbska se prý o plánu dozvěděl, ale obával se útoku
R-U a vydal rozkaz atentátníky, kteří byli na výcviku v Srbsku při pokusu
o přechod do Bosny zatknout, což se nestalo.
Přesto není možné vyloučit, je to
dokonce pravděpodobné, že atentát byl vládou Srbska připraven. Vždyť jen tak
mohli očekávat, že se jim jejich smělý plán podaří. Sjednocení Jihoslovanů nebo
smrt, tak silně o to usilovali. Museli přece vědět, co atentát způsobí. Velkou
válku a rozpad R-U, o což usilovali. Věděli, že jsou budoucím cílem armád R-U a
že sami bez pomoci nemohou útok odrazit.
Chorvaté a další Jihoslované s jejich
plánem nesouhlasili, nechtěli být pod jejich vlivem. Skončilo to jejich krvavou
Krajinskou válkou v 90.letech 20.století a rozdělením Jugoslávie.
Ze strany Srbů, atentátníků i
rakouské zabezpečení státnické návštěvy Ferdinanda d’Este bylo vše velmi
diletantsky připravené, ale výsledkem mnoha náhod byl zdařený atentát.
Paradoxně Ferdinand d’Este měl
nejpokrokovější vizi císařství. Atentátník zastřelil toho, kdo byl proti válce
s Ruskem! Chtěl dát větší volnost Jihoslovanům v R-U, což se Černé
ruce nehodilo, protože by se tím zmenšila možnost, aby Jihoslovany získali oni.
Byl ale proti velkému vlivu Uherska v říši, což by asi skončilo válkou uvnitř
monarchie.
Co se ten měsíc po atentátu dělo
v hlavách rakouských, německých i ruských generálů? To je zásadní otázka.
Strategie šílené války byla dokončována. V podstatě o ní rozhodovali víc
než císaři a car. Ti byli jen figurky v jejich hře.
Měsíc po atentátu dalo R-U Srbsku
ultimátum. Chtěli vydat organizátory atentátu a vyšetřovat přímo v Srbsku.
Bylo jasné, že to Srbové odmítnou. Ze zdařeného atentátu měli velkou radost.
Pak jim císař vyhlásil válku, protože nedomyslel rozsah nebezpečí.
Tím vina za rozpoutání války na
Balkáně padá i na něj. Měl tušit dominový efekt, že hlavní spojenec Srbska je
Rusko a může odpovědět mobilizací jako záminkou na rozpoutání Velké války. Ale
kdyby to neudělal, prestiž jeho i R-U by silně utrpěla.
V literatuře se bohužel pomíjí
příčina rozhodujícího kroku – důvodu vyhlášení ruské mobilizace. Jako důvod se
běžně uvádí reakce na vyhlášení války jeho spojenci, Srbsku. Logika mobilizace
byla však daleko složitější, vlastně se jednalo o rafinovanou léčku.
Nebyla to první příležitost. Již při
rakouské anexi Bosny Rusko uvažovalo o mobilizaci, ale nepodařilo se jí sehnat
podporu Francie a Anglie. Vyhlášení války Srbsku byla vlastně urážka Ruska,
které chtělo všechny Slovany sjednotit pod svým velením. Pokud by nereagovalo,
jeho prestiž by upadla i před vlastním obyvatelstvem.
Bylo to zdánlivě nesmyslné
rozhodnutí. Vždyť Rusko nemělo ani desetinu potřebného vojenského potencionálu!
Nemohlo nad Německem a R-U vyhrát. Brzká porážka byla jasná od počátku. A proč
šli do tak velkého rizika zvratu lokálního konfliktu do světového?
Klíčovou otázkou však je, kdo byl
pro Rusko největším nebezpečím. Odpověď je snadná, Německo se svým mýtickým
Drang nach Osten. A i jeho spojenec R-U. To asi bylo v pozadí vyhlášení
mobilizace.
V programu „Co očekává Rusko od
války?“ z roku 1915 (!) P.
Miljukov napsal, mimo jiné: část Polska, část Rakouska-Uherska, Arménii (na
úkor Turecka) a Cařihrad, a samozřejmě ruské Srbsko. Bez porážky Německa a R-U
tento plán nešlo realizovat. Kdepak nějaké malé Srbsko... Velmoci mají
velmocenskou politiku. Pokud by Rusku šlo jen o něj, udělalo by to jinak.
Rusové přece museli vědět co se
stane a také se stalo to, oč usilovali – válka všech proti Německu a R-U.
Pomohli mu, včetně USA a dalších, proti své vůli porazit hlavního nepřítele.
Rusové však nevydrželi dost dlouho bojovat a východní fronta padla. Ale
brestlitevský mír a jeho kruté požadavky zanedlouho pádem Německa přestaly
platit.
Největší vina za válku tedy padá na
Rusko. Mobilizace velké země nevyhnutelně znamená velkou válku... Stačilo jen
vyhlásit mobilizaci, dál už se konflikt rozvinul sám. Tím byla německá armáda
vázána na západě a mohli ji napadnout na východě, což udělali.
Německý císař Vilém II a jeho štáb
léčku nepochopili. Cara několikrát přemlouval, viz Příloha, aby mobilizaci
zastavil, nebo mu bude muset vyhlásit válku a mobilizovat také. Car kolísal,
projevil svou nerozhodnost a neschopnost orientovat se ve strategii a odhadnout
rizika. Jednou dokonce na krátkou dobu změnil úplnou mobilizaci na částečnou.
Byl ve vleku generálů. Ti mu lživě tvrdili, že už se mobilizace nedá zastavit.
I R-U se snažilo dohodnout se s Ruskem o nerozšiřovaní konfliktu, ale
marně.
Francouzský předseda vlády na
návštěvě v Rusku se dokonce vyjádřil, že doufá, že konflikt na Balkáně
zůstane lokální. Rusové ale už měli jasno. Nebude, vtáhnou Francii do války
proti Německu pouhým vyhlášením mobilizace.
Vžijme se do pozice Německa po
vyhlášení ruské mobilizace. Opravdu bylo obklíčeno nepřáteli. Němcům šlo o čas,
rychle využít dobu než Rusko provede mobilizaci a zaútočí.
Byla tu jedna možnost o které
německý císař Vilém II uvažoval. Část armád poslat na východ proti jistému
útoku Rusů, část nechat na obranu proti možnému útoku ze západu. Obával se však
útoku Francie vázané smlouvou s Ruskem, spolu s Británií. Británie by
jistě odmítla jít do války kvůli bezvýznamnému Srbsku a Francouzi by si sami
netroufli. Na druhé straně však chtěl jejich kolonie.
Tak se Francie zeptal. Odpověď byla
- uděláme to, co nám bude vyhovovat. To si vyložil jako válečný plán, ač
skutečné nebezpečí útoku Francie bylo malé. Domlouval se proto s Anglií a
Francií o zárukách neútočení, ale vznikly jen zmatky.
Kdyby se Francie jasně postavila
proti ruské mobilizaci a eskalaci války, mohl se váhající německý císař vzdát
útoku na západě. Vyklidila sice desetikilometrovou zónu za hranicí, ale Němci
tomuto gestu nedůvěřovali. Británie se snažila situaci uklidnit, ale ani to se
nepodařilo.
Nic takového jako OSN bohužel
neexistovalo. Válku na západě tedy způsobila i nedostatečná komunikace mezi
znepřátelenými státy. To byla tragická chyba, protože se tak válka stala
světovou.
Německá generalita pak realizovala
dlouho připravený Schlieffenův plán, jak útokem přes neutrální Belgii vyřadit
z boje Francii a Británii než Rusko zmobilizuje a pak se vrhnout na něj.
Tento plán předpokládal dobu mobilizace Ruska 6 týdnů, je to obrovská země a
železnic málo! Tento plán však byl zastaralý a zcela chybný, což si
neuvědomovali:
Neznali
úskalí zákopové války, ač byla zcela jistá vzhledem k masivnímu použití
kulometů a děl. Jezdectvo už nemělo význam a tanky ještě nebyly. Zbraně byly
víc na obranu než na útok. Rychlé vítězství nebylo možné. Ruská
mobilizace trvala daleko kratší dobu než plán očekával. Jeho vojska porazila
slabou německou obranu. Vznikla panika a ústup. Proto
se plán Německu nepodařilo splnit a bojovalo se na dvou frontách, pro Německo
je to tragická situace Boj
proti neutrální Belgii postavil Německo do pozice útočníka a viníka světové
války. Přinutil Francii a Anglii i s jejich spojenci vstoupit do války, ač
se jim nechtělo. Němci ani neměli na jejich území nároky, vyjma kolonií. Anglii
ani porazit nemohli, neměli vyloďovací loďstvo a nadvládu na moři. Jen
z tohoto důvodu byl útok nesmyslný, ba sebevražedný. Porazit
velmoci na východě i západě bylo příliš velké sousto. Zničil by vyváženost sil
v Evropě. I kdyby je porazili a chtěli je udržet, nešlo by to. Zbytek
světa by se cítil ohrožen a ještě větší konflikt by byl jistý. Měli
se spíše zabývat co s R-U, které bylo výhledově zcela nestabilní Rusko rychle mobilizovalo a
agresivně zaútočilo na málo chráněné Východní Prusko a další armádou na R-U v
Haliči. Mělo před sebou dva velké protivníky a jejich obrovské území, na které
v žádném případě nemohlo stačit. R-U a Německo disponovalo obrovskou
vojenskou silou. Byli daleko vyspělejší ve všem. Přesto Rusko mělo zprvu
úspěchy. Rusko však nikdy nemělo dostatek
munice. Velení vojáků na všech stupních vázlo. Měli početní převahu, ale vojáci
byli často negramotní, nepřipravení a někdy i bez bot. Neměli potřebné mapy,
ani železnice, ani nešifrovali svou komunikaci. O jejich rozkazech proto
nepřátelé věděli! Budoucí katastrofa byla naprosto zřejmá. Rusku však pomohlo, že se Německo
soustředilo na útoky na západě, kde však záhy uvízlo v pozičních
zákopových bojích. To byla zcela nová situace na bojištích. Nedostálo svému
slibu silné a rychlé pomoci R-U, které zůstalo proti Rusku dlouho téměř samo.
Lze ale spekulovat, že k porážce Francie Německu chyběly právě ty sbory,
které poslalo na východní frontu, když již byli nedaleko Paříže. Obrovské ztráty vojáků nemohlo R-U
tak rychle jako Rusko nahradit, několikrát bylo jejími ofenzívami zahnáno a
téměř prohrálo. Pomáhali mu však účinně Němci. Je kupodivu téměř neznámou
skutečností, že Rusko dobylo i velkou část dnešního Slovenska. Pak mu začal
docházet dech a bylo oběma armádami zatlačeno hluboko do vlastního území. Rusku pomohla i Itálie.
Ze spojence R-U se na počátku války stala neutrální země. Když jí však Francie
a Británie slíbila Terst s okolím, vyhlásila v r.1915 bývalému
spojeni-R-U válku. Později dokonce odmítala jeho tajné mírové návrhy, aby
slíbená území dostala. Daleko se na jižní frontě nedostala, později byla
zahnána daleko na vlastní území. Když ale válka končila, vyrukovala a chtěla
zabrat co se dá. Ale i rozvážná Anglie se dopustila
hrubých chyb. Např.mladý Winston Churchill prosadil spornou plavbu přes
Dardanely do Černého moře. Prý pomoci ruským spojencům. Neuspěli, tak přešli na
pozemní boj. V těžkých bojích s tureckou armádou u Gallipoli byli
s obrovskými ztrátami 250 000 vojáků odraženi. Byla za tím hlavně
touha zmocnit se tohoto strategického území, spojnici Středozemního a Černého
moře, o které se vedlo tolik válek. Po dvou letech bojů se již zbídačelá
vyhublá veřejnost i vojáci válčících stran stavěli proti válce, která neustále
pohlcovala miliony padlých a vítězství bylo v nedohlednu. Do války se
v dubnu 1917 zapojilo USA se svými spojenci a bylo jasné, že Německo válku
nevyhraje. Nečekaná rozbuška atentátu měla
hrozné následky. Velké válce šlo zamezit, udělalo se pro to dost. Pro R-U dokonce r.1916 jednal pověřenec
císaře s Francouzi o mír. To se později prozradilo a o jejich armádě pak
rozhodovali jen Němci. Protiválečné nálady a vojenské
neúspěchy byly v Rusku příčinou pádu cara. Ale ani Prozatímní vláda
nechtěla válku ukončit a tím porušit slib spojencům. To byla velká chyba.
Příležitosti se chopili bolševici v čele s Leninem a nabídli Německu
mír, pokud převezmou moc. Nastala paradoxní situace. Němečtí
císařští militaristé penězi i zbraněmi podpořili ruské komunisty a ti opravdu
získali moc a podepsali potupný brestlitevský mír. Vojenský úspěch však
znovuoživil militaristické naděje Německa. Konečně mohlo poslat své armády na
západní frontu. Bylo to však již marné. Po počátečních úspěších zase začali
prohrávat. Docházel jim už dech. V této válce se znovu potvrdil poznatek,
že obrana vlastní země je vždy úspěšnější, než útok na cizí zemi. První světová válka skončila
příměřím s Německem dne 11. listopadu 1918. Uspořádání Evropy se řešilo až do
r.1920 v Paříži
na mírové konferenci, i to je dosti neznámá událost. I spletité podrobnosti
vzniku
Československa. Vítězové se však dopustili tragické
chyby. Z pomsty vehnali poražené do bídy a to jim vymstilo. Frustrace
Němců vedla k marné snaze znovu zvrátit porážku. Nadvládu nad Evropou
prohrálo v obou světových válkách. Až Marshallův plán po 2.sv.v. udělat
z nepřátel spojence byl správným řešením, který je za současným
dlouhodobým mírem. Až dvě hrozné světové války dovedly Evropu k radikální
změně. Proto je nyní přes 70 let klid. Zajímavé jsou otázky, co by se
stalo, kdyby se sarajevský atentát nestal. Jak by se R-U a Evropa vyvíjela dál.
Nebo kdyby Rusko nemobilizovalo. Nebo kdyby německá vojska nezaútočila na
Francii, ale jen na Rusy... Zda by se světovému konfliktu dalo zamezit. Největším nebezpečím bylo Německo. Po
sjednocení se velmi rychle rozvíjelo. Vadilo jim, že se to neprojevuje na
jejich pozici v Evropě. Byli ochotni bojovat a měli na válku všechny
předpoklady. V obou světových válkách měli nejlepší vojáky i techniku.
Rusy by s R-U brzo porazili a přivlastnili by si velkou část jeho území. Pak by
se možná vrhli na zbytek Evropy a ovládli ji. Dopadlo by to možná hůř než
1.sv.válka... Ani po ukončení války nebyl klid,
lokální konflikty pokračovaly. Málo známým konfliktem je Sovětsko-Polská
válka (1919-1921), která začala pár měsíců po konci 1.sv.v. Střetla se zde
snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria, jehož se
cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části Ukrajiny a
Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Cílem bylo také
vyvolat celosvětovou proletářskou revoluci. U Varšavy se však Polákům překvapivě
podařilo sovětskou armádu porazit a zahnat zpět. Pozapomnělo se i na komunistickou Slovenskou
republiku rad a o boji nové čs.armády s ní a s bolševickým
Maďarskem hned po válce v r.1919. Byla to dramatická doba.... První světová válka byla tedy
výsledkem hlouposti a chamtivosti, ta Druhá čistého šílenství. Evropa byla jako
sud prachu v sopce, byla jen otázka krátkého času, kdy vybuchne. Rozpoutání obou světových válek je temnou
skvrnou naší soudobé civilizace. Strategické záměry útočníků se nepodařilo
uskutečnit a byly po zásluze potrestány. Proto je EU přínosem, brání opakování
historie. Zabezpečuje i relativní bezpečí Česka, jež má v geopolitickém
prostoru střední Evropy velmi těžkou pozici zůstat v nezávislosti. Příloha: Depeše mezi ruským carem Mikulášem
II. a německým císařem Vilémem II. o zachování míru v Evropě. Dne 28. července 1914 telegrafoval císař Vilém
carovi : "S největším znepokojením dovídám se o dojmu, jaký postup
Rakouska-Uherska proti Srbsku vyvolává v Tvé říši. Bezohledná agitace, která
byla po léta provozována v Srbsku, vedla k strašlivému zločinu, jehož obětí se
stal arcivévoda František Ferdinand. Duch, který přiměl Srby, aby zavraždili
vlastního krále a jeho choť, vládne ještě dnes v této zemi. Souhlasíš jistě se
mnou v tom, že my oba, Ty a já, i jako panovníci máme společný zájem trvat na
tom, aby pykali zaslouženým trestem všichni, kteří jsou mravně zodpovědní za
ohavnou vraždu. Jinak však nijak nepřehlížím, jak obtížně je Tobě a Tvé vládě,
vystoupit proti proudům veřejného mínění. Památce srdečného přátelství, které
nás oba váže po dlouhou dobu, vynaložím veškerý svůj vliv, abych pohnul Rakousko-Uherskem,
aby usilovalo o zřejmou uspokojivou dohodu s Ruskem. Doufám pevně, že mne budeš
podporovat ve snahách, odstranit všechny potíže, které by ještě mohly
vzniknout. Tvůj velmi upřímný a oddaný strýc ." Vilém. Dne 29. července 1914 telegrafoval
car císaři Vilémovi : "Teší mne, že Jsi se vrátil do Německa. V této tak
vážné chvíli Tě prosím, aby si mi účinně pomáhal. Hanebná válka byla vypovězena
slabé zemi. Rozhořčení nad tím, které plně sdílím, je v Rusku ohromné.
Předvídám, že velmi brzy nebudu už moci odporovat nátlaku, který je na mne
konán a budu nucen učinit opatření, které přivodí válku. Aby se zamezilo
neštěstí, jakým by byla Evropská válka, prosím Tě ve jménu našeho starého
přátelství, aby si se vynasnažil ze všech sil přimět Svého spojence, aby
nezacházel příliš daleko." Mikuláš. Dne 29. července 1914 císař Vilém
odpovídá carovi : "Dostal jsem Tvůj telegram a sdílím přání po zachování
míru, nemohu však, jak jsem řekl ve svém prvním telegramu, považovat postup
Rakouska-Uherska za hanebnou válku. Rakousko-Uhersko ví ze zkušeností, že sliby
Srbska, jsou pouze na papíře, jsou naprosto nespolehlivé. Po mém názoru sluší
postup Rakouska-Uherska považovat za pokus obdržet plnou záruku, že srbské
sliby vtělí se také v činy. V tomto názoru jsem utvrzován prohlášením
rakousko-uherského kabinetu. Rakousko-Uhersko nezamýšlí teritoriální výboje na
úkor Srbska. Mám tedy za to, že je Rusku naprosto možné setrvat vůči
rakousko-uhersko-srbské válce v úloze diváka, aniž by bylo nutno Evropu
strhnout do nejstrašlivější války, jakou kdy zažila. Mám za to, že je přímá
dohoda mezi Tvoji vládou a Vídní možná a žádoucí, dohoda, kterou jak jsem Ti už
telegrafoval, snaží se má vláda ze všech sil podpořit. Vojenská opatření Ruska,
které by Rakousko-Uhersko mohlo brát jako výhružku, urychlí ovšem neštěstí,
kterému bychom my oba rádi zamezili. Také moje postavení jako
zprostředkovatele, které jsem na sebe vzal k Tvému apelu na moje přátelství a
pomoc, bylo by podkopáno." Vilém. Dne 30. července 1914 telegrafoval
císař Vilém carovi : "Mému velvyslanci bylo uloženo, aby Tvou vládu
upozornil na nebezpečí a těžké důsledky mobilizace. To samé jsem Ti sdělil ve
svém posledním telegramu. Rakousko-Uhersko mobilizovalo pouze proti Srbsku a to
jen část své armády. Jestliže Rusko, jak je tomu nyní dle Tvé zprávy a zprávy
Tvé vlády, mobilizuje proti Rakousko-Uhersku, je ohrožena, ne-li znemožněna
zprostředkovací úloha, kterou Jsi mne nejpřátelštějším způsobem pověřil a
kterou jsem k Tvé výslovné žádosti přijal. Veškerá váha rozhodnutí spočívá nyní
na Tvých bedrech. Nesou odpovědnost za válku nebo mír." Vilém. Dne 30. července 1914 car Mikuláš
telegrafoval císaři : "Děkuji Ti srdečně za Tvou rychlou odpověď. Posílám
dnes večer Tatičeva (carův pobočník) s instrukcemi. Vojenská opatření, která
nyní nabývají platnosti, byla usnesena už před pěti dny a sice na obranu proti
přípravám Rakouska. Doufám z celého srdce, že tato opatření nijak nebudou
působit na Tvou pozici zprostředkovatele, které si velice vážím. Potřebujeme
Tvého silného nátlaku na Rakousko, aby s
námi došlo k dohodě." Mikuláš. Pozn.:
Přesto Rusko pro zastavení války už nic neudělalo... Podrobnější info viz www.valka.cz a zde
|