Už je tady zase, pomyslela si babička, když se ozvalo zaklepání. Zvedla se od své odpolední kávy a s povzdechem šla otevřít.
Za dveřmi nikdo nestál. Nikdo, až na zvláštní postavu, zahalenou v mlze, kterou pravděpodobně viděla pouze ona.
"JE ČAS."
"Zrovna jsem si uvařila kafíčko, nedáte si taky?"
Babiččina káva byla vyhlášená široko daleko, málokdo by takové nabídce odolal. Všechny její kamarádky se snažily přijít na to, jak ji připravuje. Marně. Dobře věděla, že si toto tajemství musí udržet.
"DOBRÁ. ALE RYCHLE. MÁM PRÁCI."
"Samozřejmě, to máme všichni," usmála se stařenka a ustoupila, aby postava mohla proplout dveřmi.
O pár minut později už spolu seděli v družném hovoru a povídali si o všem možném. Mimo jiné také o staré Horáčkové z vesnice.
"Předevčírem jsem ji viděla v obchodě a řeknu vám, ta nevypadá dobře. Jako by měla smrt na jazyku. Teda víte jako to myslím."
"HORÁČKOVÁ, ŘÍKÁTE?"
"Taky už není nejmladší, táhne jí na osmdesát," nenuceně pokračovala.
"DĚKUJI ZA KÁVU," zaznělo pokojem a postava zmizela.
Proč vlastně pokaždé klepe? Kam ta káva teče, když je to jen mlha? A proč mluví tak divně?
Podobné myšlenky se honily babičce hlavou, když dopíjela ze svého oblíbeného hrnečku s poměnkami již téměř studenou lahodu.
A poslední dobou je tu nějak často. Že by jí tak chutnala? Je divné, že nikdo kromě stoleté babky neumí uvařit kafe.
"Dobrý den, paní Malíčková, můžu na chvíli dál? Měl bych na vás pár otázek."
Policistu za dveřmi opravdu nečekala. Kdo má ale čisté svědomí, nemá se čeho bát. Když muž zákona s blaženým výrazem usrkával z bílého hrnku s ručně malovanou slunečnicí, chvílemi zapomínal, proč vlastně přišel.
"Teda řeknu vám, to je jiná káva. Na stanici nám vaří celkem dobrou, ale proti té vaší je to úplná břečka."
Stařenka se jen usmála a dál přemýšlela, co policistu k ní přivedlo.
"Nechci vás dlouho zdržovat," podával jí po chvíli se smutným výrazem prázdný hrnek. "Přišel jsem za vámi kvůli několika úmrtím v poslední době." Vytáhnul si z kapsy blok a přečetl pět jmen.
"Vy si myslíte, že jsem je zabila? Já, stoletá babka?" zvedla obočí.
Policista se zadíval na osobu sedící naproti a uznal, že je to nesmysl. Stařenka byla jako věchýtek, ale na druhou stranu v báječné kondici.
"Několik lidí z vesnice nám totiž hlásilo podezření, že byste s tím mohla mít něco společného. Že jste si důkladně někoho prohlížela a ten dotyčný pak v krátké době umřel."
"Ale tomu přece sám nevěříte," zvedla významně obočí. "Na někoho jsem se podívala a on umřel? A to se nebojíte si tady se mnou povídat? Kolik vlastně bylo těm mým obětem?"
V duchu si odpověděl na její otázky a usoudil, že nemá smysl rozhovor prodlužovat. Trochu se bál tohoto setkání po útoku jejích vrstevnic na policejní stanici, stařenka před ním však vypadala naprosto neškodně. A o zabíjení pohledem četl jen v brakové literatuře.
"Máte pravdu," vstal. "Omlouvám se, že jsem vás rušil. A moc děkuji za tu výbornou kávu."
To musela být ta nemožná Mrázková! Drbna jedna, bude jí už skoro devadesát, ale pomlouvá jako by jí táhlo na šedesátku.
"JE ČAS."
Tentokrát se průhledná postava nezdržovala klepáním a objevila se v obýváku přímo před babičkou. Ta se trochu lekla, pak si ale všimla, že se svítící oči upírají spíše na její hrnek.
"Hned to bude," pokývala hlavou, zatímco mlha sedala do křesla.
"MRÁZKOVÁ, ŘÍKÁTE?"
Od minula viditelně zhoustla a teď navíc od "hlavy" dostává takový tmavý nádech. Poděkovala za kávu a zmizela. Babička zamyšleně umývala hrneček a přemýšlela, jestli nemůže být nějaká souvislost mezi těmito návštěvami a tím, o čem hovořil ten mladý policista. Do zurčícího kohoutku se ozvalo zaklepání na dveře.
"My o hovně a hovno na botě," zamumlala si, když přes záclony uviděla nervózního mladíka přede dveřmi. "Poslední dobou si mi tu návštěvy podávají dveře."
Policista se přišel jen na něco rychle zeptat, než však stihl vyklopit, co má na srdci, zazvonil mu mobilní telefon.
"Klidně si to vezměte, já vám zatím dojdu udělat kafíčko," vyskočila babička a odběhla do kuchyně. Během přípravy však napínala uši, aby jí ani slovíčko neuteklo. Policista však spíš poslouchal.
"Aha... jasně... rozumím... zařídím... dobře... přivezu. Nashle."
"Už se to nese," s úsměvem postavila kouřící hrnek před mladíka, ten však byl bledý jako stěna. "Copak se vám stalo?"
"A-a-ale nic," zakoktal. "Jen vás mám... pro vaše bezpečí... odvézt k nám."
"Jaké moje bezpečí?" zamračila se. "Co se děje?"
"Před chvílí umřela paní Mrázková," zmenšil se pomahač a chránič ještě víc.
"Ahá," dovtípila se. "Takže mě radši chcete mít pod zámkem. No když je to tak, tak si udělám výlet, no."
To by mě zajímalo, co si na mě zase vymyslí, honilo se babičce v hlavě, zatímco ji policista se zapnutým majákem velmi vysokou rychlostí odvážel na stanici. Zaparkoval smykem, z auta ji skoro vynesl a když zamykal dveře, oddechl si tak slyšitelně, až se musela usmát.
"JE ČAS," ozvalo se babičce u hlavy skoro prosebně.
"Když já vám nemám co nabídnout," posmutněla. "Kafíčko zůstalo doma. Ale všiml jste si náčelníka? Asi je nějaký nemocný."
"NÁČELNÍK, ŘÍKÁTE?"
