18. února 1834, husím brkem mæstro Victor Hugo: Jestliže kde louka je, louka, jež by byla od máje až do máje od kopretin bílá nebo modrá od vřesu, potom tě tam odnesu, abys na ni bez hlesu hlavu položila. Jestli se kde nalézá hruď, něžná jak víla, a pevnější železa, hruď tak ušlechtilá, že z ní sálá vroucná zář, pak chci, aby tvoje tvář se na ni jak na polštář měkce položila. A jestliže někde jsou sny lásky, má milá, které šalbu nesnesou, ani nahodilá ulpění na cizích rtech, ani slzy bez útěch, pak chci, abys do snů těch srdce uložila!
ZDÁLO
SE, ŽE NÁS NIC NEMŮŽE PŘIBRZDIT
V polovině
června, hned po dokončení desky, se jako předkapela Dinosaur Jr vydali na
miniturné po západním pobřeží, během kterého měli odehrát osm koncertů. Shelli prodávala
trika. Po vystoupeních v Denveru, Los Angeles a Santa Cruz to začínalo
vypadat, že se lidé zajímají víc o předkapelu než o nirvánu s trochou zlosti
na jevišti.
V srpnu
Nirvana zahajovala koncerty svých idolů Sonic Youth na turné po evropských
festivalech. „Šílená šňůra,“ vzpomíná Chris. „Šli jsme z jednoho maléru do
dalšího. Zůstávala po nás spoušť jako po sopce, kterou by nechtěl uklízet ani
surrealista Salvador Dali. Opíjeli jsme se a vyhazovali nás z klubů jako
přebytečnost na šmejdišti.“
Chris
o tom něco ví. Chyběla mu Shelli cherry a stýskalo se mu po domově, a tak pil
jako duha a vyváděl chorvatské nepříčetnosti, nepříjemnosti. Nakonec John Silva
zavolal Shelli a požádal ji, aby s Chrisem promluvila. Trochu to pomohlo,
ale pak se Shelli jednoduše sebrala a přiletěla za Chrisem do Evropy. Na živobytí
si znovu vydělávala prodejem trik a suvenýrů.
Sonic
Youth dělali vše pro to, aby je jejich nová oblíbená kapela mohla doprovázet;
pomáhali jim jednat s pořadateli a celkově dohlíželi na to, aby o ně bylo
kvalitně postaráno. Při každém vystoupení stáli u pódia a dávali na ně pozor. Když
Kurt seskočil z pódia, byl to často Thurston Moore ze Sonic Youth, kdo ho
tahal zpátky nahoru.
Po
většinu času vládla idyla. Členové Nirvany, Sonic Youth a Dinosaur Jr drželi
spolu basu, smáli se, popíjeli a klábosili o muzice. Nikdo z nich ještě
nebyl slavný. Nirvana poprvé v životě vystupovala na festivalech. Byli zvědaví
a těšili se na to, co je čeká. „Nejvíc vzrušující období pro kapelu je těsně
předtím, než se proslaví,“ připomíná a nabádá Kurt. „Jednou za dva roky bych
chtěl být v kapele, která tohle prožívá. Když přemýšlím o nejlepších
časech v týhle kapele, bylo to těsně předtím, než vyšlo Nevermind. Bylo to úžasný. Je to přesně
ten okamžik, kdy je kapela na vrcholu – snaží se ze sebe dostat maximum
underground a ve vzduchu je tolik vzrušení, že cítíte také chuť blaha.“ Možná
právě pro tenhle důvod se hoši pojmenovali zrovna Nirvana.
V kapele
se hodně pilo. Jednou z dohodnutých podmínek byla láhev vodky a láhev
Glenfiddich na každé vystoupení. Dave vlastně zpočátku moc nepil, zato Chris do
sebe lil Glenfiddich a Kurt a jeho kamarád Ian Dickson, který ho na cestě
doprovázel, se dělili o vodku. Nakonec podlehl i Dave a při „Polly“, ve které
nebyly bicí, mohutně ucucával červené vínko. „Večer co večer strkáš před lidi
všechno to pití zadara, až tě to postávání kolem začne nudit a řekneš si: »Co
kdybych si dal taky?«“, vzpomíná manažer turné Alex MacLeod. „Od tý doby to šlo
z kopce.“
Na
začátku turné, během mamutího anglického festivalu v Readingu, seděly
Courtney, Kat Bjelland a Kim Gordon v jednom z přívěsů v zákulisí,
popíjely whiskey a bavily se o Kurtovi. Když filmař Dave Markey, který natáčel
materiál pro dokument 1991: The Year
That Punk Broke (1991: Rok, kdy pohasl punk), strčil do dveří kameru,
Courtney se zadívala přímo do objektivu a zahlaholila na vysvětlenou: „Zbláznila
jsem se do Kurta Cobaina. Ale je to blbec.“ A odešla pryč.
Courtney,
Kurt, Mark Arm a Dan Peters z Mudhoney společně s redaktorem Melody Makeru Everettem Truem později
trochu řádili v zákulisí. Peters hodil velkou lahví oleje a ten se
vychrstl Courtney na obličej a vlasy. V rozpacích a s pláčem utekla –
připomnělo jí to ponižování, které musela zakoušet ještě na škole. Když ten
večer všichni sledovali ze strany pódia vystoupení Iggyho Popa, Kurt pošeptal
Courtney do ucha: „Já bych ti ve škole nikdy neubližoval.“ „Bylo to, jako by
uměl číst myšlenky nebo co,“ říká Courtney.
Kurt
připouští, že své kousky odnesl hezkou řádkou modřin, ale tvrdí, že než si ten
rok v Readingu lehce vykloubil rameno, nikdy se při svých skocích na bicí
nezranil. „Mám kolem sebe krunýř, kterej mě chrání před zraněním,“ prohodí
napůl žertem.
V době,
kdy vystupovali na festivalu Reading 1992, už stavěli aparaturu se značnou
zručností; a stejně zručně ji po každém vystoupení se škodolibou radostí
dobrých patnáct minut huntovali.
„Došlo
to tak daleko, že lidi viděli videoklip k Lithium, což je nepřekonatelnej tříminutovej zážitek z Nirvany
– jedeme naplno, davy šílí, z kytar lítají třísky – a řekli si: Takhle má vypadat koncertík Nirvany,“ vzpomíná
Dave. „Od tý doby po koncertu odejdeme hned z pódia a nic neničíme. Lidi se
ptají: Co blbnete? Kam se poděla Nirvana?
Tím se z toho stala jakási parodie, jelikož se to od nás očekává a my
si z toho můžeme už jen dělat psinu. Takže si všechno připravíte, tohle
dáte na tohle a tohle postavíte tam a všechno děláte metodicky.“
Jednou
si během tohoto letního festivalového turné roku 1991 vyrazili Kurt, Chris,
Dave, Courtney, Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, se kterým tenkrát Courtney
měla poměr, a další, v Londýně do centra. Kurt se před Courtney naparoval:
„Brzo se ze mě stane rocková hvězda.“
„No tak to se nestane.“ „Ale
jo. Dej na má slova. Bude ze mě slavná rocková hvězda. Budu nakupovat
starožitnosti – hodně drahý starožitnosti
pro svou ženu.“
Tu
noc Kurt odešel domů se dvěma Angličankami, což vůbec nebyl jeho styl. „Doufám,
že si uděláš dobře!“ volala za ním Courtney, když odcházel. A jak to tak někdy
bývá, k ničemu intimnímu nedošlo.
Nirvana
hrála také na belgickém festivalu Pukkelpop (což doslova znamená „uherský
popart, nebo uherská zábava jako čardáš“). Vystoupení začínalo v jedenáct dopoledne,
což ale nebyl důvod k tomu, aby se před ním nestačili opít. A jak říká
Alex MacLeod: „Od tý doby to šlo z kopce.“
V zákulisí
přeházeli veškeré jmenovky na jídelních stolech, a tak se Ramones s dvanáctičlenným
doprovodem ocitli u stolu pro dva, který byl určený Blacku Francisovi, tehdejší
opoře Pixies, a jeho přítelkyni. Do bitvy o jídlo se zapojil i John Silva.
Kurt
se celý den procházel se jmenovkou Blacka Francise na hrudi a než uhodila sedmá
večerní hodina, stihl se solidně nadrátovat. Při sólu Blacka Francise objevil
Kurt na kraji pódia hasicí přístroj a začal ho skrápět hadicí. Když ke Kurtovi vystartovala
ochranka, povalil hadici na zem a hasil si to do bezpečí.
Jedinou
zemí, kde se Nirvaně dvakrát nedařilo, bylo pedantsky pořádkumilovné Německo. Během
evropské letní festivalové šňůry se Sonic Youth vystupovali v Brémách, kde
za nimi přišla zástupkyně německé pobočky MCA, což je mateřská společnost
Geffenu. Darovala jim odpadkový koš s mluvící basketbalovou obručí, která
po každém zásahu zahučela jako dav natěšených fanynek. Koš byl plný bonbonů a
amerických magazínů a na připojené veselé kartičce stálo: „Vítá vás Německo a
MCA!“
V té
době kapela horlivě po každém vystoupení ničila šatny jako tlupa zuřivých
neurotiků. Zástupkyně MCA se po vystoupení Nirvany vrátila do šatny a stala se
nechtěným svědkem toho, jak opile padají k zemi, rozbíjejí, co jim přijde
pod pracku a rozhazují její dary po celé místnosti. Zatímco hráli, objevila
kartičku na koši Kim Gordon ze Sonic Youth a připsala na ni: „Jdi do pr…!“
Zástupkyně MCA tohle zaregistrovala a vztáhla si to na sebe; pak Chris spustil
hasicí přístroj. Jak říká Alex MacLeod: „Od tý doby to šlo z kopce.“
Když
později večer seděli ve svém autobusu, kde poskytovali rozhovory, Kurt si
pohrával se zapalovačem a podařilo se mu zapálit závěsy. Rychle je uhasili
vodou, ale za několik vteřin zaklepala na dveře jejich známá od MCA, kterou
zdravil Kurt obklopen smrdutým dýmem. Vztekle odešla (v anglickém hudebním
tisku se bůhvíproč psalo, že vypálili svůj autobus).
Ještě
ten večer jim volal rozčilený John Silva. „Kluci, nesmíte to tolik přehánět! Co jste vyváděli?“ „Mysleli
jsme, že máme padáka,“ vzpomíná Dave. „Říkali jsme si: Dobrý, dostali jsme
zálohu a už máme padáka! Senza!“
Kurtovy
představy o Velkém rock´n´rollovém švindlu se málem splnily jako dvakrát v případě
Sex Pistols, aniž by kdo hnul prstem.
Před
svým posledním vystoupením tohoto turné v Rotterdamu se opili. Na konci
výstupu se Chris s kalhotami spadlými ke kotníkům a lahví v ruce vyšplhal
na věž z reproduktorů. Na pódium vběhla ochranka a strhla ho dolů, zatímco
Kurt rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Jeden ze členů ochranky se rozpřáhl proti
Chrisovi a přímo na pódiu vypukla rvačka. Nakonec Chrise vyvedli, ale vrátil se
a začal se prát s hlavním pořadatelem.
*
Kapela
na krátký čas vyměnila působiště za domov v USA, aby vyrazila do útrob Los
Angeles natočit videoklip k nejslavnější hitovce „Teen Spirit“. Kurt
vymyslel scénář, který obsahoval krátké scénky připomínající film s Ramones
Rock and Roll High School, či snad
ještě víc Over the Edge, což je
vynikající film z roku 1979 o skupině pominutých mladistvých delikventů,
kteří hulí trávu, pijí a ničí jedno kalifornské předměstí. V závěru jejich
rodiče svolají schůzi v prostorách střední školy, ale mládež je zamkne
uvnitř, zdemoluje jim auta a budovu zapálí. „Ten film docela vystihl, co jsem
zač,“ říká Kurt. „Je opravdu skvělej. Dokonalá anarchie in the Cali.“
Video
se točilo za pouhých třiatřicet tisíc dolarů v kalifornském Culver City a
studio bylo upraveno tak, aby vypadalo jako školní tělocvična. Školníka hrál
Rudy Larosa, který byl ve skutečnosti domovníkem v nájemním domě, kde
bydlel režisér Sam Bayer. Kurt si představoval tělocvičnu trochu jinak – „vypadala
moc současně“ – a štvalo ho i pozadí. Připomínalo mu nevýrazné kulisy v reklamách
na aspirin.
Kurt
měl spoustu dalších nápadů – chtěl, aby se všichni kluci a holky vyhrnuli ven a
začali demolovat věci a rozbíjet auta a aby všichni, kdo je uslyší, přiběhli a
vysypali obsah svých peněženek do obrovského ohně. Oheň měl být založen v tělocvičně
a mělo se v něm spálit několik figurín. Poslední záběr videa, ve kterém
školník prochází kolem svázaného ředitele školy s roubíkem v ústech,
byl původně součástí rozsáhlejšího scénáře, který však byl už na počátku
proškrtán.
Organizované
povzbuzování, to byl také Kurtův nápad. „Ale chtěl jsem, aby to byly opravdu
ošklivý tlustoprdky holky vochechule v molekule. A taky pár kluků,
poněvadž už mám po krk stereotypních královen školních plesů,“ říká.
Bayer
mu všechny tyto nápady zatrhl. Kapela mu dala přezdívku „Jethro Napoleon“. „Měl
napoleonskej komplex,“ říká Kurt o drobném Bayerovi. „Hrál si na drsnýho
chlapíka. Neskutečný. Nechce se mi věřit, že jsme ho nakonec poslechli.“
Jednou
při natáčení Bayer zhouknul: „Jak chcete, jestli všichni okamžitě nezavřete
klapačky, vykašlu se na vás!“ A všichni v hledišti začali hučet a otevřeně
se Bayerovi posmívali. „Bylo to jak ve škole,“ směje se Kurt. „A on byl ten
darebnej učitel.“
„Ale
než skončil den,“ říká Kurt se škodolibým zábleskem v očích, docela jsme
se pobavili.
Kurt
chtěl, aby všichni z míst k sezení přišli dopředu a odvázali se. Bayerovi
se ten nápad moc nezamlouval, ale Kurt ho přece jen nakonec přemluvil. Teď
teprve vypukla ta pravá anarchie: „Nikdo nebude nic rozbíjet, dokud vám
neřeknu, protože nejdřív potřebuju natočit pár pořádnejch detailů,“ upozorňoval
Bayer přítomné. Den před natáčením klipu oznámili v místní univerzitní rozhlasové
stanici KXLU, že potřebují publikum pro natáčení klipu. Přišla spousta lidí. Po
dlouhých hodinách vysedávání a sledování jednotvárného dění bylo publikum
připraveno vybuchnout. Když se konečně dostali ze sedadel, zmocnilo se jich
šílenství. Vrhali se na Kurta, Chrisovi zabavili kytaru a Davovi záhadně
zmizely činely. „Když přišli trsat, řekli nám: Jděte se vycpat!, protože měli
všeho za celej den plný zuby,“ vzpomíná Kurt. Atmosféra veselé vzpoury na videu
byla opravdová.
Chris
se celou dobu výborně bavil. Přinesl si litr Jima Beama, ze kterého si během
zdlouhavých přestávek mezi jednotlivými záběry s kamarády přihejbali, a
kouřili trávu. V polovině natáčení odpadl, ale probudil se zrovna včas,
aby stihl další záběr.
Kurtovi
se Bayerova verze nelíbila, a tak osobně dohlédl na nový sestřih klipu. Přes Bayerovy
protesty přidal před poslední záběr ještě jeden – detail svého obličeje. Byl to
geniální tah – Kurt na videu působí jako výrazná, ale plachá postava. (Jeho obličej
je jakoby schovaný za proudem vlasů.) Vyznělo to znepokojivě, záběr zblízka se
vyplatil – Kurt vůbec nevypadal špatně (jen kdyby si opláchnul ty smrduté
anarchistické vlasy).
Přes
všechen „alternativní“ nádech má „Teen Spirit“ všechny klasické znaky
videoklipu: hezké holky v odvážných šatech, mládež oháknutá podle
posledních výkřiků módy tančí nejnovější skopičiny a divočiny, nezbytná umělá
mlha, dlouhovlasí týpci hrají na kytary – děti v transu z muziky jiných
dětí. A poprvé se zde objevily znaky nové generace – flanelové košile,
tancování pod pódiem, tetování a anarchistické symboly. Vazba na hudbu Nirvany –
i když ne stylově průkopnickou, přesto mocnou a klasickou – je evidentní.
*
13.
září 1991 se v módním Re–baru v Seattlu konala nechvalně známá pařba
a slezina při příležitosti vydání Nevermind.
Kapele bylo řečeno, že půjde o komorní záležitost a že si mohou pozvat přátele.
Když přijeli, zjistili, že zdi baru jsou polepené plakáty Nirvany. Museli
konverzovat s řadou přiblblých týpků ze světa hudebního byznysu a dvakrát
po sobě vydržet poslouchat vlastní album. Kurtovi všechna ta pozornost
připadala ujetá, přitažená za vlasy, a to hlavně kvůli kamarádům z domova,
z Olympie.
Z důvodů
přísných protialkoholových nařízení státu Washington se u baru nepodával tvrdý
alkohol, a tak někdo dovnitř propašoval skoro dvoulitrovou láhev Jima Beama a
schoval ji do fotoautomatu, kam se pak zasvěcení vytráceli na rychlého panáka.
Netrvalo dlouho a všichni se opili. Přemluvili diskžokeje Bruce Pavitta, aby se
vykašlal na Nevermind a hrál ty
nejodpudivější kousky z nové vlny a diska, které se tam naskýtaly. Pak
kapela strhala plakáty ze zdí a Chris hodil po Kurtovi a Dylanu Carlsonovi
mexickou specialitou tamala. Kurt vzpomíná, že po něm na oplátku mrštil
guacamolem. („Byl to vlastně bylinkový krém Zelená bohyně,“ upřesňuje předseda
fan klubu Nirvany Nils Bernstein, který party připravoval.) Brzy vzduchem
svištělo jídlo, bez ohledu na všechny ty snoby z branže, na jejichž oblecích
pokrmy trousily své drobky a ingredience jako na zavolanou. A právě
v tomto okamžiku Nirvanu z jejího vlastního mejdanu u příležitosti
vydání nové desky vyhodili.
Všichni
se naskládali do cadillacu, který pro tuhle příležitost najala Susie Tennantová
z propagačního oddělení severozápadní pobočky Geffenu / DGC, a večírek
pokračoval až do rána v jejím domě. Když všichni odcházeli, Bruce Pavitt
seděl před domem na obrubníku, čekal na taxi a zvracel do kanálu. Kurt využil
příležitosti a házel po něm z okna vajíčka jako barbar z písně
„Eggman“ od Beastie Boys (1989).
Všichni
věděli, že album je dobré, ale plán byl takový, že pokud se bude management
hodně, opravdu hodně snažit a pokud se bude firma opravdu hodně snažit a kapela
secsakramentsky snažit, pak by možná mohli – ale jen možná – do září 1992
získat zlatou desku.
To,
co se odehrálo v prodejně Beehive Records v areálu seattleské
univerzity, kde vystupovali, mohli jen tušit. Když v obchodě nacpaném
k prasknutí dohráli blok skladeb, vrhli se na ně lovci autogramů. „Byli
tam takoví ti divní servilní lidi,“ vzpomíná Dylan Carlson, který ve stejném
obchodě shodou okolností pracoval. „Například ti tři kluci z univerzitní
rozhlasový stanice Green River. Kurt se s nima bavil a vyprávěl jim o
Bikini Kill – že by je měli poslouchat. Ty tři to vůbec nezajímalo. Chtěli
s Kurtem jen prohodit několik slov, sáhnout si na něj a získat na památku
autogram.“ Pak se objevilo pár cvoků, které si Kurt pamatoval z Montesana.
„Uvědomil jsem si, že když už i lidi, se kterejma jsem chodil do školy – a
v Montesanu obzvlášť – ví, že jsem v Seattlu rocková hvězda, musí to
bejt vážný,“ říká Kurt. Pak se Chris, Kurt, Dave a hlouček kamarádů dali na
ústup k baru a rychle a důkladně se zmrskali alkoholickými promilemi v
krvi.
Potom
odjeli do Toronta, odkud vyráželi na důležitou šňůru, která začínala 20. září –
čtyři dny před vydáním Nevermind. Na
jednotlivých úsecích turné je doprovázely různé předkapely: na východním
pobřeží a v Kanadě Melvins, na jihu a Středozápadě Das Damen a Urge Overkill
a na západním pobřeží Sister Double Happiness. Kurt si pro tuto příležitost
ozdobil kytaru samolepkou s nápisem „VANDALISMUS: JE STEJNĚ SLUŠIVÝ JAKO
ŠUTR NA POLDOVĚ DRŽCE!“ (Mydlete poldy! Třískejte poldy!“)
Manažer
turné Monty Lee Wilkes vzpomíná, jak pozoroval Kurta, když vystupoval
z letadla, a v duchu si říkal: „S tímhle klukem není cosi úplně
v pořádku.“
Nedá
se vyloučit, že si Kurt myslel totéž v bleděmodrém grunge modrovousu
curacao kyraso kytaro. Wilkesův účes „rockovýho fešáka“ na první pohled
prozrazoval, že to nebude jejich člověk. „Celý ten styl mi moc nesedí,“ říká
Wilkes. „Mám rád pořádek, jsem čistotný, každý den si měním šaty a koupu se.
Proto mě nemají rádi.“
Není
pochyb o tom, že kluci dávali Wilkesovi zabrat. „Ať uděláte cokoliv, člověk
jako Kurt jde a zničí to, protože on je zlatíčko,“ říká Wilkes. Oblíbenou
zábavou celého doprovodu bylo pozorovat, jestli má Wilkes na sobě stejnou
košili jako předchozí den. Pokud neměl, znamenalo to, že byl celou noc vzhůru a
žehlil všechny průšvihy kapely. Ubohý Wilkes nejen že byl manažerem neskutečně
chaotického turné, zastával také funkci účetního a produkčního, a navíc dělal
v první polovině turné zvukaře a ve druhé osvětlovače. „Ke konci šňůry,“
vzpomíná, „jsem z přetažení zvracel prameny krve ven z útrob.“
Wilkes
si s sebou vozil na cesty bednu, která, když se rozložila, sloužila jako
mobilní kancelář; byla vybavena počítačem Mackintosh, laptopem, faxem, modemem,
tiskárnou („vždy se založeným archem papíru A4,“ kasá se), kancelářskými potřebami,
knihami, formuláři a telefonem. Wilkes popírá, že by se domáhal různobarevných
kancelářských svorek. „Moc vtipné,“ uculí se frajersky. „To vůbec není pravda.“
Přiznává se ale k různobarevným tužkám. „Mám prostě rád pořádek na stole,“
vysvětluje.
Jedním
z důvodů, proč Kurt a Chris nebyli spokojeni se Sub Popem, byl malý počet
rozhovorů, které za celou dobu spolupráce s firmou poskytli. Zmínili se o
tom v propagačním oddělení Geffenu / DGC, které každému z nich
zajistilo po celou dobu, co budou na turné, až půl tuctu rozhovorů denně. Po
dvou měsících, kdy se jich novináři pořád dokola vyptávali na věci jako „Proč
jste přešli k velké firmě?“ nebo „Proč jste dali na obal desky zrovna toho
plavajícího prcka?“, to začínalo být neúnosné.
„Spoustu
rozhovorů jsme dělali naslepo; chodili jsme do rádií a poskytovali zbytečný
debaty metalovejm fanzinům, prostě každýmu,“ říká Kurt. „Byla to ale dobrá
škola. Pochopili jsme, že než jen tak zbůhdarma poskytneme interview, musíme
vědět, o jakej časopis jde.“ Všechny tyto rozhovory vyšly najednou o dva měsíce
později a Nirvana totálně ovládla rej médií. „Mysleli jsme si, že
z většiny těch rozhovorů nic nevzejde,“ říká Kurt. „Namlouvali jsme si, že
dělat tolik rozhovorů je nutný – že pak třeba prodáme sto tisíc desek.“
Kdo
z novinářů za něco stojí, poznali podle toho, zda dotyčný naletěl výmyslům
o tom, jak se Kurt s Chrisem seznámili v kurzech umění a řemesel.
Když objevili někoho, kdo jim všechno věřil, dali si obzvlášť záležet.
*
Kurt
a Dave bydleli na šňůrách spolu. Jednou v noci Dave sledoval
z postele televizi, když zaslechl, jak se Kurt hihňá v koupelně.
Nakonec se Dave zeptal: „Co blbneš?“ Kurt si oholil bradku a nechal si jen
knírek jako pan z komiksu bez grunge nálady. Když vyšel z koupelny,
aby se předvedl Davovi, pořád se chechtal, přesto ale mezi smíchem stačil říct
Davovi pravou příčinu: „Vypadám jako ten můj úzkostlivý tatík!“
Někdy
na začátku turné se objevil zpravodajský štáb MTV, aby před zvukovkou natočil
kapelu v baru bostonského klubu Axis. Kdosi přidal k lepšímu hru
Twister (Pletenec; společenská hra, při
které se hráči dotýkají tělem příslušných barevných políček na hrací plachtě
podle toho, jaká jim „padla“ barva, takže po několika kolech vzniká
z hráčů jakýsi „pletenec“) a plechovku rostlinného tuku Crisco. Nejvíc
se do hry hrnul Chris, který se svlékl do dlouhých (tmavomodrých) trenek, a než
začal hrát, pomazal se tukem. Sotva začali, Chris najednou zvedl plachtu a
odhodil ji stranou. Pak si setřel mastnotu z těla americkou vlajkou, která
náhodou visela opodál na zdi – něco z toho sajrajtu mu steklo mezi půlky,
a tak se utřel i tam. Nějaký vysloužilý námořník, který ho náhodou se svými
svalnatými kamarády pozoroval, byl Chrisovým výběrem toaletního papíru dotčen a
pohoršen, a začal po něm hulákat sprosté výrazivo. Chris musel být z klubu
vyveden.
Toho
dne, 24. září 1991, vyšlo Nevermind.
Do obchodů po celé zemi bylo rozesláno jako oběživo na vesmírnou dráhu
46 251 zvukových nadpozemských nosičů.
*
Po
koncertu v Pittsburghu se pohádali s pořadatelem kvůli prodeji
triček. Kapela znehodnotila šatnu – což nebylo nic nového pod sluncem – a
vypařila se. V časných ranních hodinách zabušili na dveře Montyho Lee
Wilkese dva úředníci z městského odboru pro vyšetřování žhářství a začali
ho vyslýchat. V zákulisí klubu kdosi zapálil gauč a oni si patrně
namlouvali, že to udělal někdo z Nirvany. Po dlouhém rozhovoru Wilkes muže
přesvědčil, že v době založení požáru kapela v klubu dávno už nebyla.
„Ta podělaná příhoda mi otevřela oči. Říkal jsem si, sakra, do čeho jsem se to
namočil.“
Po
vystoupení v athénském klubu 40 Watt ve státě Georgia kapela zinscenovala
malou vzpouru. Měli pokračovat v cestě do Atlanty a absolvovat den vedle
novinářů, ale přes Wilkesovy prosby prohýřili celou noc v domě kytaristy
R.E.M. Petera Bucka. A byl to samozřejmě Wilkes, kdo to za všechny odskákal od
Johna Silvy.
To
už je jako předkapela doprovázeli Urge Overkill, zbožňovaná nezávislá parta
muzikantů z Chicaga. Kluci z Urge Overkill byli sílou hudby Nirvany,
ale také jejich nevysloveným, ale jasným poselstvím, dojati jako z pohádek
Walta Disneye v útlém dětství bez kytary na krku. „Posílali do prdele
vládu, status quo a všechny vygumované masky blbounů nejapných,“ říká Ed „King“
Rœser z kapely. „A celá ta filozofie se dá rozšířit na boj proti rasismu,
mužské nadvládě, fašismu, cenzuře, a tak dále. Tohle poselství se při jejich
koncertech nějakým způsobem dostávalo k lidem.“
Courtney
se od vedoucího klubu 40 Watt dozvěděla, že se o ní Kurt neustále nahlas
zmiňuje. Nemohla tomu uvěřit. A tak začala během jejich turné telefonovat
Davovi. Když domluvili, chtěla slyšet Kurta. Po několika dnech se tak sčuchli
přes telefonní sluchátko, že už se ani nesnažila předstírat, že volá Davovi.
Technik
odposlechu a bicích Miles Kennedy žasl nad silou Davovy hry machra na bubnovaný
rytmus. „Bubnoval s takovou vervou, že každou chvíli prorazil bubny,“
říká. „Pod bicími se válely třísky z paliček. Byl jako zvíře.“ Davovy bicí
vydržely asi do poloviny šňůry; než je po neobyčejně vydatném koncertě (show
must go on crazy pedal na plnej plyn) 12. října v chicagském Cabaret Metro
kapela zdemolovala. „Největší kus, co z nich zbyl, byl
patnácticentimetrovej kus dřeva z dupáku,“ vzpomíná Wilkes.
„Přesně
tohle se stávalo, když se v nich při hraní nahromadila ohromná vlna
energie a emocí na špacíru v elixíru mládí, mlátí. Byl to pak jedinej
způsob, jak takovej koncert dobře zakončit,“ vysvětluje Miles Kennedy.
Shodou
okolností to byl také den, kdy Nevermind úspěšně
debutovalo na žebříčku alb hudebního časopisu Billboard; obsadilo slušné stočtyřiačtyřicáté místo.
Večer
po koncertě se na mejdanu ukázala Courtney. Říká se, že si to s Kurtem
rozdali rovnou u baru. „Panebože,“ zasměje se Kurt, „to je nechutný. Jistě –
všichni stáli v kruhu kolem nás a koukali se, jak jsme spolu v jedné
symbolické symbióze Nirvány a ještě pohlavně nakažlivé samby. Musíš napsat do knihy pamětí, že jsme se
vyvarovali sexu.“ Poprvé si dali pusinku a Courtney to běžela zatelefonovat
z automatu kamarádce do Los Angeles. Pak už se jen prali na podlaze a
házeli po sobě skleničky. Courtney s sebou měla ze záhadného důvodu tašku
se spodním prádlem, ve kterém začal Kurt pózovat. Dvakrát je odtud vyhodili.
Dave
už spal, když se Kurt s Courtney opile vpotáceli do Kurtova a Davova
hotelového pokoje a začali se nahlas a vášnivě milovat na vedlejší palandě.
„Snažil jsem se je nevnímat, jenže to nebylo vůbec nic platné,“ říká Dave.
„Musel jsem z pokoje vystřelit jinam.“ Zaklepal na zvukaře Craiga
Montgomeryho a tu noc u něj mohl přespat.
*
Nevermind začalo okamžitě mizet z pultů
prodejen, ale nikdo z kapely si na turné moc neuvědomoval, co se opravdu
děje v řadách jejich fanoušků. Uběhlo několik týdnů, než Kurtovi kdosi
oznámil, že se album skvěle prodává a že MTV hraje furt na divokou rotaci
divočejší kartu „Teen Spirit“. Kurt si vzpomíná na téměř schizofrenní pocit,
když se poprvé zpozoroval na televizní obrazovce. „Proboha, co tam dělám?“
napadlo ho. „Byl jsem si tak povědomej,“ uznává.
Jak
turné pokračovalo koncerty v Providence, Memphisu a St. Louis, začalo do
zákulisí postupně přicházet víc a víc propagačních pracovníků, přičemž lidi
z alternativních společností vystřídali zástupci komerčních firem a
rozhlasových stanic. Vysílání v rádiu nabíralo na otáčkách a MTV
s plynulou satisfakcí mastila útokem „Teen Spirit“ navíc už i ve dne –
nejen v bloku alternativní hudby 120
Minutes. Tento kanál začal dokonce k videu „Teen Spirit“ vysílat
titulky s textem, aby si na kuráž duchovně gradující mládeže sportovně
vyladili i hluchoněmí nebo méně otrlí kavalírci.
Mezitím
vydala křesťansky orientovaná kapela z Los Angeles, která si od roku 1983
říkala Nirvana, příkaz rozhlasovým a televizním stanicím k zastavení
vysílání hudby a klipů Nirvany. Jméno však smějí obě kapely používat nadále.
Nirvana za vydání tohoto příkazu kapelu zažalovala a požadovala na ní odškodné
ve výši 2 miliónů dolarů. Celá záležitost se dostala uprostřed října před
losangeleský federální soud. Nirvana z Los Angeles souhlasila, že svou
ochrannou známku prodá Nirvaně za padesát tisíc dolarů a příkaz stáhne.
*
S každou
další prodanou deskou Nevermind byla
kapela stále víc na pochybách, jaké má vlastně posluchače. Když před sebou
mívali dav studentů, kteří holdovali nezávislé kultuře, věděli, s kým mají
tu čest – jejich posluchači byli poměrně inteligentní, politicky pokrokoví
lidé, kteří neměli sexuální předsudky a nehráli si na supermany, a navíc měli
vytříbený vkus v hudbě. Teď na jejich koncerty táhli svalovci nebo rváči
jako uragán s vypatlaným mozečkem, pivní tlupy hupy trupy nebo metalisti.
Ten raketový vzestup znamenal pro Kurta, Chrise a Dava jen jediné – ztráceli
svoje posluchače.
Kapela
byla ze svých nových příznivců zděšená a nijak se tím netajila. Chris časopisu Rolling Stone přiznal: „Když jsme se
chystali udělat tuhle desku, měl jsem pocit, že jdeme proti nim. Proti všem
těm, co mávají praporama a mají v hlavě velký kulový. Nenáviděl jsem je. A
ti všichni si najednou kupujou naši desku a já si říkám: Vždyť vůbec nechápete, o co jde.“
„Vím,
že jsem byl během turné k albu Nevermind
strašně protivnej, protože jsem si všiml, jak na nás chodí pořád víc
průměrnejch občánků s mlíkem rozlitým po bradě, a já je tam nechtěl,“ říká
Kurt. „Začali mi lézt na nervy.“
Proto
také vrcholilo rozbíjení nástrojů, a nebylo to jen tím, že si to konečně mohli
dovolit. „Připadali jsme si hrozně divně, protože se k nám chovali jako ke
králům,“ říká Kurt, „takže jsme museli všechno ničit.“
„Byl
jsem urážlivej, ukazoval jsem ješitně své přirození, choval jsem se jako
chytrolín na trampolíně ten trump, hopsal jsem v ženskejch úborech a
hlavně jsem byl pořád pod parou,“ pokračuje Kurt. „Říkal jsem věci jako: Fajn! Rock borcům! Koukněte se na všechny ty
primitivy tady! Normálně toho na jevišti moc nenamluvím, ale při týhle
šňůře jsem byl nepříčetnej. Nedokázali jsme se ovládnout.“
Kurtův
vrchol přišel 19. října na koncertě v dallaském klubu Trees. Celý
předchozí týden ho sužoval zánět průdušek a cítil se velmi zdrcen. Toho dne za
ním do hotelu zašel lékař a píchl mu několik silných dávek antibiotika.
Zapomněl ho však upozornit na to, že večer nesmí užívat alkohol. „Začal jsem
popíjet a najednou jsem se cítil jako ve
fantasmagorické vidině,“ říká, „jako bych spolykal hrst pilulek amfetaminu
nebo něco podobnýho. Úplně jsem přestal myslet.“
Kurt
si v průběhu celého turné stěžoval, že se neslyší v odposlechu, ale
nikdo se s tím viditelně nepáral. Selhával mu hlas a jeho výkon nebyl
srovnatelný s výkonem bejka na jevišti. „Toho večera jsem se rozhod, že
s tím něco udělám,“ říká Kurt. „Rozhod jsem se, že udělám scénu hodnou
hvězdy, hodnověrné Hvězdy.“
Klub
praskal ve švech; nedalo se v něm téměř dýchat, natož se pohnout jako
akrobat na tón. Uprostřed písničky Kurt najednou sundal kytaru a začal jí
mlátit do odposlechu na kraji pódia. Rozbil nejen svou oblíbenou kytaru
Mustang, ale i odposlech. Po dlouhé pauze, při které dav skandoval: „Kecy,
hovadinky, kecy!“, opravili odposlech, aby fungoval aspoň provizorně přes jeden
reproduktor, a pokračovali v hraní.
Odposlechy
naneštěstí patřily nejlepšímu kamarádovi jednoho člena přítomné ochranky. Při
„Love Buzz“ Kurt seskočil mezi diváky. Potetovaný ochránce se sice tvářil, že
ho chce dostat z jejich sevření, ale ve skutečnosti ho držel za vlasy a
mlátil. „Rozhodl jsem se, že mu jednu fláknu dřív, než mě zmydlí po koncertu,“
říká Kurt. „Praštil jsem ho kytarou přes obličej. Udělal jsem mu na čele
pořádnou ránu.“ Když se Kurt otočil, gorila ho zezadu majzla do hlavy. Kurt se
svezl na zem a ten chlapík do něj notnou chvíli kopal. Dave se bleskově
přehoupl přes bicí; dva bedňáci drželi útočníka, kterému po obličeji tekly
potůčky červené, zatímco Chris stál mezi ním a Kurtem a domlouval mu, ať se
uklidní.
Nakonec
se kapela vrátila a hrála ještě půl hodiny. Na
odposlechy někdo položil dřevěnou přepravní paletu pro případ, že by Kurtovi
zase hráblo a vyváděl by jako čertík nebo žertík s žiletkou.
Po
koncertě venku na kapelu čekal dotyčný muž z ochranky s několika
kamarády. „Všichni na sobě měli trika s kapelama Carcass (One) a S.O.D.
jako správní carcassovaní speedmetaloví drsoni pseudointelektuální rychlosti
myšlenek nechodit pro facku daleko a ten chlapík se tvářil dost odstrašujícím
dojmem jako agresivní lotr,“ říká Kurt. „Po celým těle byl rudej od krve a
pištěl: Já tě zabiju, ty šmejde!“
Kapela skočila do taxíku, kterej ale uvízl v dopravní zácpě přímo před
klubem, jako v nějaké hororové edici Perného
dne. Muž z ochranky a jeho kamarádi začali bušit do taxíku, až jeden
z nich prokopl okno a sápal se po Kurtovi. V tu chvíli se auto
rozjelo.
Taxikář
po chvíli zajel k chodníku, sáhl za kšilt a vytáhl marihuanové potěšení
pro jednoho, ze kterého si všichni dali několik prásků na uklidněnou.
Nevermind mezitím poskočilo o pětatřicet míst
nahoru – na stodevátou příčku.
*
Občas
se na turné objevila Courtney, která, jak se zdálo, měla na Kurtovu náladu
pozitivní vliv. I členové doprovodu si toho povšimli. „Myslím, že mu pomohla
překousnout spoustu věcí,“ říká Miles Kennedy. „Bylo dobrý, že si mohl o všem
popovídat s někým, kdo nepatřil ke kapele ani k doprovodu, a nebyl na
všechno prostě sám.“
S postupem
turné se autobus pořád víc a víc plnil nejrůznějším rozbitým vybavením a
odpadky. Po nějaké době už v něm nebylo téměř místo pro lidské jedince.
Wilkes vzpomíná, jak ke konci musel sedět několik hodin na kraji sedadla jako
vyvrhel. „Ohlédnu se dozadu a vidím Courtney a Kurta,“ říká Wilkes, „stočené
mezi prázdnými pytlíky, rozlitým pivem a všelijakým dalším svinčíkem.
Bylo
to chtě nechtě dojemné.“
*
Ráno
25. října točili Kurt a Chris rozhovor pro heavymetalový pořád MTV Headbanger´s Ball, ve kterém se
„Teen Spirit“ vyšplhalo na pátou příčku. Kurt nebyl zrovna ve své kůži –
v noci nemohl nějak usnout a navíc trpěl kocovinou. „Ještě pár vteřin před
vysíláním jsem spal,“ vysvětluje. „Byli jsme s Courtney celou noc vzhůru,
popíjeli jsme a doplňovali jsme se podle anatomie Muž a Ženská, spal jsem slabé
dvě hodinky nebo ještě míň. Měli jsme takový romantický období postpuberty a
superhudby aktu.“
Chris
na sobě měl svůj obvyklý ohoz – včetně výstředních sportovních bot se silnou
podrážkou – zato Kurt si oblékl ostře žluté hedvábné šaty a na oči si nasadil
tmavé sluneční brejličky. I když většinou mluvil Chris, člověk nemohl
z Kurta ani chvíli spustit oči. „Myslel jsem, že musím mít večerní róbu,
když je to Headbanger´s Ball,“
vysvětloval Kurt. „Chris si svůj smoking nevzal. Kytku mi taky nesehnal.“
„Ale
aspoň jsem tě vytáh ven,“ kontroval Chris dost zženštile, což u hostitele
pořadu – metalisty Rikiho Rachtmana – vyvolalo nervózní smích. „Hezky jste to
rozjeli,“ pronesl zaskočený Rachtman, když se trochu zase vzpamatoval. „Kam se
člověk vrtne, na všech hudebních scénách jako by všichni začali poslouchat
Nirvanu.“
„Každej
chce jít s dobou,“ prohodil pohádkově sladce jako cukrová třtina diktátora
Fidela Castra na ostrově svobody pan Cobain.
„Třeba
se jim líbí naše deska,“ opáčil strejda Chris do éteru.
*
Když
29. října přijeli na koncert do Portlandu, vzala si je Susie Tennantová stranou
a řekla jim: „Gratuluju! Ode dneška máte zlatou desku!“ Všem z kapely to
bylo v podstatě šumafuk. „Měl jsem to fakt na háku,“ vzpomíná Chris. „Jo,
měl jsem radost. Bylo to bezva slyšet. Bylo to docela milý. Ale na takový
úspěchy seru. Myslím, že je to správný.“
Monty
Lee Wilkes tvrdí, že když ho Nirvana pozvala na chystanou šňůru perel
navlečených do grunge ledové tříště po Evropě, odmítl lukrativní turné
s jinou kapelou. „Opravdu chceme jen tebe, víš?“ řekl prý Wilkesovi Chris.
„Jsi ten nejlepší koncertní manažer,
jakýho jsme kdy měli, a chceme, abys s náma jezdil všude.“ Ale během vystoupení v Portlandu, tři dny před odletem
do Evropy, Wilkesovi oznámili, že nepojede.
Nikdo
nikoho nepostrádal. „Chris je v podstatě uchlastaný hipík,“ říká Wilkes.
„Kurt toho moc nenamluví – nikdy toho
moc nenamluvil, pokud ovšem něco nepotřeboval.“ Mnohem vlídněji se vyjadřuje o
Davovi. „Dave je nejlepší,“ říká. „Dava beru. Senza kluk. Je to zatraceně
skvělej kluk.“
Turné
vyvrcholilo doma v seattleském Paramountu legendárním koncertem
v předvečer Všech svatých, který zfilmovala DGC. Záběry z něj byly
použity ve videoklipu ke skladbě „Lithium“ a je možné, že se někdy objeví i
jako dokument. Koncert zahajovali Mudhoney a kapelka Tobi Vailové Bikini Kill,
jejíž členky se na pódiu objevily ve spodním prádélku na šířku a na délku a
celá těla měly popsané vzkazy „děvka“ a
„kurevnice ostrá jako brokovnice“.
*
Před
odletem na evropské turné měli den volna. Když 2. listopadu vyráželi, dostalo
se Nevermind poprvé do Top 40 – na
pětačtyřicáté místo. V té době se deska prodávala neskutečně živelně jako
žužu na mlsající pouti. Něco takového nikdo z Geffenu / DGC ani Gold
Mountain nečekal.
První
štací evropské etapy turné Nevermind
byl Bierkeller v anglickém Bristolu, v líhništi takových legend jako
Massive Attack, Smith & Mighty, Tricky, Portishead a spousty jiných uchu lahodných i prospěšných.
Pokaždé
když se ubytovali v hotelu a sledovali televizní přenosy, mohli vidět
videoklip k „Teen Spirit“. Zdálo se, že i rádia neomílají nic jiného než „Teen
Spirit“. Tisk jim přerostl přes hlavu – denně poskytovali deset až patnáct
rozhovorů; a všechny jejich koncerty byly vyprodány. V Itálii tisíc
mladých natěšených posluchačů, kteří měli na lístky smůlu, jednoduše vyrazilo
dveře a vtrhlo dovnitř do centra dění.
Všechna
vystoupení byla nebezpečně přeplněná a na pódiu se mačkali lidi od televize,
kteří mířili kamerami Kurtovi do obličeje, když se snažil zpívat. „Štvalo nás
to a začali jsme se podle toho chovat,“ říká Kurt. „Opíjeli jsme se a ničili
jsme víc nástrojů, než bylo nutný. Rozhodli jsme se, že se budem chovat jako
sprosťáci a novinářům hezky zatopíme. Nebrali jsme to vážně. Cítili jsme, že
celou tu věc musíme zarazit, než se nám to všechno vymkne z rukou. Chtěli
jsme lidem znepříjemňovat dobrý den.“
Ostatně,
oni sami vedli mizerný život od
desíti k pěti. Jejich autobus nebyl upravený ke spaní; byl totiž
vyhlídkový. Nebyla v něm žádná lůžka, jen sedadla a ohromná okna
propouštěla světlo a rámus zvenčí. Všechno ještě více komplikoval řidič. Kvůli
tachografu dodržoval jako šmouha šmoulík přestávky po určitém počtu ujetých
kilometrů a byl v tom natolik důsledný tatík, že si vysloužil přezdívku
Tacho Bill. Kromě toho hodně bloudil, takže ho zvukař Craig Montgomery musel
každou chvíli navigovat. Bill navíc pořád dupal na plyn, a tak cestovali měsíc
autobusem, který sebou každou chvíli cukal.
Cestou
si pro pobavení přehrávali legendární pásek s telefonickým hovorem, ve
kterém chlapík s výrazným newyorským akcentem vtipně napadá různé lidi; od
květinářek až po automechaniky. Brzy na toto téma všichni neustále vtipkovali,
takže nezasvěcení návštěvníci byli šokováni, když se celý doprovod turné zcela
bezdůvodně oslovoval „tupče“ nebo „tlamo věčně nechutná“.
Cestování
po Evropě je vždycky náročnější; musíte se rychle zorientovat v časových
změnách (výkyvech), všude jsou jiná jídla a mluví se jinými jazyky, nehledě
k tomu, že kapely musí v každé zemi jednat s jinou nahrávací
společností. A je tu víc sdělovacích prostředků – v každé zemi se vynoří
zcela nová škála televizních kanálů, novin a časopisů. Často nemohli novináře
odmítnout, protože by to například znamenalo připravit celé Dánsko o televizní
debatu s nezapomenutelnou partou Nirvany.
Někdy
vše záleželo čistě na jejich náladě. „Vždyť to byla punkrocková kapela,“ poznamenává Danny Goldberg z Gold
Mountain. „Nebyl to chrámový sbor spořádaných oveček. Jejich náladovosti tisk
tentokrát věnoval značnou pozornost, ale nešlo o nic mimořádného.“
*
Doma
ve Státech propukla značná nirvanománie. Album prudce stoupalo na žebříčku Billboardu; z pětatřicátého místa
skočilo na sedmnácté, pak na deváté (Top 10!) a na čtvrté a v Top 10 se
dovedlo usmívat na celé čáře většinu listopadu i prosince. Lidé se pro ně
nadchli a hrnuli jako na povel do obchodů, kritikové se zamýšleli nad
mnohoznačností a hloubkou Kurtových sdělení, na undergroundové scéně se začalo
mluvit o revoluci nezávislé luční hudby kobylek a kovbojů, kdykoliv jste si
pustili MTV, viděli jste klip k „Teen Spirit“, v Seattlu se mluvilo o
úspěchu kapely, kam jste se pohli, a všichni, kdo se alespoň trochu zajímali o
rockovej nářez, si lámali hlavu s hádankou, co to má znamenat.
Kurt
se snažil o tom, proč všichni tak šílí, nepřemýšlet. „Zřejmě jsem nedovolil,
aby si moje ego zrovna připouštělo, že my jsme ta kapela k popukání a že
si takovou pozornost zasloužíme, ale věděl jsem na druhou stranu, že jsme lepší
než 99% ostatní komerce,“ říká. „Věděl jsem, že jsme stokrát lepší než nějací
zasraní Guns´N´Roses nebo Whitesnake a podobný oblbovačky. Na druhou stranu
jsem si připadal nepatřičně, protože v undergroundu se našla spousta
kapel, který jsou stejně dobrý, nebo i lepší než my, ale mluví se pořád jen o
nás. Bylo mi všech těch lidí, co tak šíleli, líto, protože mi připadalo smutný,
že jsme jediná kapela tohohle druhu, která pronikla do středního proudu.“
Pak
je napadlo využít své slávy k tomu, aby pomohli skupinám, které si to
podle nich zaslouží. „Nejdřív jsme byli děsně nadšení – mysleli jsme si, že to
dokážeme,“ svěřuje se Kurt. „Ale jediný, co se změnilo od doby, kdy jsme
prorazili, je to, že se Lemonheads, odstrašující a nepůvodní alternativní
takycrew, stali jednou z protěžovaných kapel Davida Lettermana.“
Ve
skutečnosti však řada kapel, kterým Nirvana pomáhala, alespoň podepsala
kontrakty s velkými nahrávacími společnostmi: například Flipper, Daniel
Johnston, Eugenius, Melvins, Wool, Shonen Knife a další. „Ale nejde o to, aby
se kapely někomu upsaly,“ vysvětluje Kurt. „Jde o to, aby si nějakej idiot
někde na periferii dal tu námahu a začal shánět jejich slibné a nenudící
album.“
V Mezzagu
poblíž Milána Shelli s Edem „Kingem“ Rœserem z Urge Overkill
zjistili, jak je možné se dostat služebním výtahem do hotelového vinného
sklípku. „Vrátili se s bednou různejch značek vína a my jsme se do všech
těch flašek pustili,“ vzpomíná Nash Kato z Urge Overkill. „Druhej den
celej hotel dostal zažívací nesnáze. Bylo to házení šavlí slyšet rozléhat se po
celý hale. Vešel jsem do pokoje ke Christovi a Shelli a oni házeli šavle spolu
– jako mušketýr a mušketýrka.“
O
pár dnů později získalo Nevermind ve
Spojených státech platinovou desku. A Chris prohlásil: „Máme platinovou desku,
jsme na MTV a je to divný, co teď? Co se bude dít teď? Budou z nás Led
Zeppelin a slavná kapela devadesátejch let, nebo se prostě rozpadneme, nebo co
vlastně?“
*
Kurt
a Courtney byli v Evropě ve stejnou dobu, ale jeli každý své turné, a tak
obnovili svůj románek po telefonu. „V tý době jsme se do sebe opravdu stíhali
zamilovávat až po uši – tedy po signálu z telefonního přijímače,“ říká
Kurt. „Volali jsme si skoro každej večer a obden jsme si faxovali. Vyplázl jsem
nějakejch tři tisíce dolarů jenom za telefon.“ Courtney zmizela
z vystoupení Hole, jen aby mohla být a snít s Kurtem
v Amsterdamu dobrodružný a ničím nerušený sen.
Přes
rozruch, který kolem sebe Nirvana natropila, měl Kurt pocit, že vede nudný
usedlý život. A Courtney představovala způsob, jak z toho ven. „Ze začátku
jsem si chtěl jen trochu okořenit všední dobrý den,“ říká Kurt. „Nikdy předtím
jsem nepotkal někoho tak příjemně přijatelnýho – přímočarýho – charismatickýho
– k sežrání. Byla jako magnet, kolem kterýho se dějou vzrušující
aktuality. Někdy bych s ní moh jít náhodou po ulici a někdo by nás
bezdůvodně moh napadnout nožem – jen proto, že vypadá jako člověk, kterej tyhle
věci přitahuje. A mně šlo v podstatě o to nasírat lidi.“
Kurt
se často na turné evidentně nudil. „Největší vzrůšo na šňůře je, když se Chris
namaže, uráží všechny okolo a pak si vyleze na stůl a začne se svlíkat,“ říká
Kurt. „Nebo když vystříkáme hasicí přístroj nebo něco podobnýho. Chtěl jsem
dělat něco, co by bylo opravdu vzrušující. Chtěl jsem vést vzrušující životní
styl. A řekl jsem si, že Courtney je nejlepší způsob, jak do toho. Věděl jsem,
že s tím nebude souhlasit nikdo z okruhu kolem Nirvany, protože
všichni jsou tak zasraně nudní. Vedou strašně normální život. Nerad to
připouštím, ale prostě to tak cítím. Nikdo z těch, se kterejma dělám,
nežije punkově. Nikdo není ochotnej riskovat, třeba aby řekli: »Pojďme se
rozšoupnout.« Pořád jen ten kasárenskej zpropadenej režim - »Jde se na koncert,
jde se hrát, jde se na večeři a jde se do hajan.« Měl jsem toho zkrátka plný
zuby.“
Courtney
zapadala do Kurtovy představy o sobě samém, že je „černou ovcí“ kapely. „Unikal
jsem s Courtney pryč od stereotypů – sháněli jsme povyražení a návyk a
šoustali venku přírodně přímočaře u zdi a tak; vyvolávali jsme scény jen proto,
že se nám chtělo,“ říká. „Bavilo mě trávit čas s někým, kdo zničehonic
vstane a rozbije sklenici na stole, začne na mě ječet a povalí mě na zem. Bylo
to fakt úsměvný.“
Silná
osobnost, jakou byla Courtney, o tom ani neštudujte, měla stejně silný vliv na
všechny na šňůře, ani si to studijním režimem nemůžete domejšlet. „Myslím, že
ze začátku z ní byli všichni trochu na větvi,“ říká manažer turné Alex
MacLeod a zasměje se. „Když se objevila, jako by se přihnal tajfůnek. Všichni
byli perplex a nabírali síly – pak přijela ona a člověk z ní málem
ohluchl. Měla strašně moc energie k dispozici, nevím, kde se to v ní
bralo. Ale byla s ní švanda. Byla zábavná kategorie ženy.“
Dave,
který není „ranní ptáče“, začal bydlet s MacLeodem. Ale s postupem
turné se začal MacLeod na Dava pořád víc a víc kabonit. Nakonec to Dave
nevydržel a položil přímou otázku, jestli ho něco náhodou netrápí. „Co
je ti? Co se ti nelíbí?“ zeptal se Dave. „Hej, vyser si voslizlé tristní šmoulíkovo voko, škubánku buránku neohrabánku!“ vopáčil MacLeod.
Vyšlo
najevo, že kdykoli ho MacLeod ráno budil, Dave na něj ze spaní řval řežbu: „JDI
DO PRDELE! SER NA TO! TO JE ŠIKANA!“ a pak znovu sladce oddechoval ve spánku na
polštáři. Když sešel později dolů trochu se nasnídat, divil se, proč na něj
MacLeod tak zhlíží.
*
Únava
z turné si začala vybírat svou daň a než nastal Den díkůvzdání, začala
kapela vysílat směrem k Johnu Silvovi v Gold Mountain volání o pomoc.
„Všichni jsme toho měli dost,“ přiznává Chris. „Chlastal jsem. Dostal jsem se
tak daleko, že jsem za večer urazil přibližně tři flašky vína. Bylo mi nevolno
a kašlal jsem. Byl jsem bledej jak stěna, měl jsem modrý rty. Kouřil jsem
hašiš, cigára a pil jsem to zasraný bordeaux. »Kde mám svoje bordeaux?« Tři
flašky za večer. První byla na rozjezd. Na pár koncertů se skoro ani
nevzpomínám.“
Chris
má pro svoje pití jednoznačné vysvětlení. „Stres,“ říká. „Byl jsem
vystresovanej až na půdu. Byl to jedinej způsob, jak z toho vyváznout
s neponičenou lidskou schránkou, duší.“
„Zdálo
se, že nás nic nemůže přibrzdit – nebo že nevíme, kam se řítíme, a nemůžeme to
ovlivnit,“ dodává Dave.
Během
amerického turné začal Kurta namáhat žaludek a chronická chřipka, kterou trpěl
po celé evropské turné, přerostla v zánět průdušek. Jenže Kurt nedokázal
zastavit kouření u ručně baleného tabáku. „Pamatuju si, jak jsem byl zničenej,
celou tu dobu jsem hladověl a bylo mi nevolno,“ říká Kurt. „V jednom kuse jsem
chlastal a lil do sebe sirup proti kašli. Bronchitida se mi zhoršila natolik,
že jsem několikrát před koncertem kašlal tak, že jsem zvracel. Vzpomínám si,
jak jsme v Edinburghu museli volat doktora. Kašlal jsem a blinkal do
odpadkovýho koše a on pro ně nemohl hnout ani prstem.“
Dokonce
i vyrovnaný Dave se začal hroutit. „Začal jsem mít děsnej strach z lítání
letadlem,“ říká. „Vyváděly mě z míry divný věci. Najednou jsem trpěl
klaustrofobií, což se mi nikdy předtím nestalo.
Byl
jsem jako pomatenej, magořil jsem z toho. Sralo mě hraní, strašně mě
vytáčelo z míry. Při koncertech jsem se rozčiloval – dělám to pořád. Když
hrajeme, ta skutečnost mě prudí, obávám se, že vyletím z kůže a zanechá to
na mně nechvalný následky a budu blít a omdlím a sto tisíc lidí bude muset jít
domů – a to všechno jen kvůli mně. Stává se mi to pokaždý, když hrajeme.
Nedokážu to vysvětlit – je to taková divná okolnost, kterou trpím celej život –
děsivej pocit úzkosti z fiaska po celej život. Jednou mi někdo řekl, že
když se člověk několik hodin na sebe dívá do zrcadla, může se zhypnotizovat.
Zkoušel jsem to a trochu se zhypnotizoval. Poznamenalo mě to na celej plodnej
život, ještě teď mi to nahání husinu. Bylo mi třináct nebo čtrnáct.“
„Nevím,
jak to vysvětlit, a není to tak šílený, jak to vyznívá,“ pokračuje. „Je to
prostě neustálej strach z toho, že můžeš kdykoliv přijít o zdravej i
dravej rozum. To není něco, čeho by se člověk bál pět minut, a pak to pominulo.
Pořád musíš myslet na to, jak zjistíš, že ti přeskočí? Kde je ta tenká hranice,
kdy ti prostě mozek vypoví službu a najednou jsi totálně mimo realitu? A na tý
šňůře bylo všechno absolutně šílený, všechno frčelo stokilometrovou rychlostí a
bylo desetkrát intenzivnější než normálně.“
5.
prosince, na narozeniny Walta Disneye, večer před vystoupením Nirvany na
festivalu Trans–Musicale ve francouzském Rennes, leželi Kurt s Courtney
v posteli a rozhodli se vzít.
Druhého
dne Chris při tiskové konferenci vymlaskl celou láhev vína. Kurt zůstal ve svém
hotelovém pokoji a Dave se vůbec nedostal ke slovu.
Nutno
dodat, že když se kapela ještě před vystoupením na Trans–Musicale rozhodla
anulovat zbytek turné, všem se ohromně ulevilo. „Museli jsme letět do
Skandinávie. Tam bylo pod nulou a všechny lety byly naplánovaný na šest ráno,“
říká Chris. „Byla by to katastrofa, byla by to šílená katastrofa. Rozpadli
bychom se, ruplo by nám v kebuli. Byl by to jeden velkej průser. Lepší
bylo vrátit se domů a oddechnout si.“
Koncert
pro devadesát tisíc lidí odstartovali verzí „Baba O´Riley“ od Who, kterou
zpíval Dave. „Vypotácel jsem se odtamtud úplně sťatej,“ říká Chris. „A pak jsem
šel domů a celou noc jsem vrávoral, jaký jsem měl horečnatý fyzikální
halucinace. Ležel jsem v posteli a myslel si, že je v pokoji duch
nebo něco takovýho. Celou noc jsem se potil jako kůň.“
Po
turné se Kurt, Chris a Dave rozešli každý svou cestou. Chris a Shelli začali
shánět dům a nakonec se pro jeden rozhodli. Nejdřív chtěli složit
v hotovosti jen skromnou zálohu. Pak ale začaly přicházet honoráře, takže
se rozhodli, že si mohou dovolit složit polovinu peněz. Pak ale začalo chodit
hodně honorářů, a tak si svůj dům za 265 000 $ koupili bez nějakých
zbytečných průtahů.
„Tři
dny potom si člověk nebyl už tak jistej, že chce skončit, a pak začne zase
chtít hrát,“ přiznává se Dave.
(Michael Azerrad)
CHRIS
NOVOSELIĆ (NIRVANA, 16.5.1965):
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Jako
bezpočet lidí přede mnou i po mně jsem četl knížky Dharma Bums a Na cestě od
Jacka Kerouaca. Díky nim jsem na svět začal koukat jinýma očima. Hraní bylo – a
je – jen zviditelnění onoho pohledu, je to jeho demonstrace. K punk rocku
mě přivedl Buzz Osborne z The
Melvins. Půjčil mi svá alba – Díky, kámo B. Když jsem si potřetí poslechl Generic Flipper od Flippera, najednou mi začala kolečka v hlavě zacvakávat ta
správná místa a bylo to. Dodnes si pamatuju, že právě v tu chvíli jsem si
řekl, že punk rock je ta nejsenzačnější věc na světě. Umění. A stačilo jediné
album.
Říká
se, že Flipper se stále nachází na
pozici „tradičního uvažování o hudbě“. Nesmysl.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Jednou
jsem hrál něco malého pro nevelkou partu lidí a dostal jsem za to minimální finanční
injekci. A ponaučení? Nezáleží na tom, z jaké pozice se při závodě
startuje.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Při
pohledu zpět to bylo na střední škole, když mi Kurt Cobain nabídl, abychom
spolu založili kapelu. On sám byl vynikající a všestranný interpret. Maloval,
kreslil, hrál, básnil, sochal… byl políbený hyperaktivně laškující Múzou.
Vždycky se dokázal fantasticky vyjádřit, bez ohledu na prostředek. Pro mě tedy
byla a je tou největší věcí skutečnost, že patřím do Nirvany.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Vždycky
mě k práci vedly obsese. Úspěch Nirvany
mi dodal klid a taky jsem konečně pořád nemusel honit práci. Ale to asi nikoho
nepřekvapí. Před Nirvanou a
v jejích začátcích jsem pracoval jako malíř průmyslových objektů.
Vymaloval jsem cokoliv, na co si jen vzpomenete, továrnu na letadla, papírny,
cokoliv… Měl jsem rád kolegy, v práci jsme měli bezvadnou partu. Byli jsme
taková velká malířská kapela. Kromě toho mě vždycky popoháněla nejrůznější
nutkání. Například čištění pelechu pro kočku je povinnost pro majitele.
Cestování po státě v polorozpadlé dodávce se dvěma bezvadnými kámoši, se
kterými hrajete komukoli a kdekoli vás napadne, tomu říkám panečku nutkání. A
každá akce plynoucí z nutkání vás posouvá blíž k úspěchu. Pokud vás
muzika omámí, dovolte jí to. pokud je pro vás povinností, hledejte něco
přínosnějšího dál.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Nirvana
měla od začátku za cíl dělat a hrát dobrou muziku. Zpočátku nás trápily
nepříliš zdařilé zkoušky, pohotově jsme poznali, kdy máme jiskru a kdy ne.
Hráli
jsme tak často, jak to jen šlo, a tím myslím jak zkoušky, tak koncerty.
Chcete-li být hudebníky, pak si to dobře pamatujte. Hrajte v každičkém
klubu ve městě jako my. Hrajte na večírcích, stejně jako my. Vyjeďte si za
obecenstvem do sousedního města nebo i kousek dál, právě jako my. Pak jeďte
ještě dál a přespěte tam – jako my. Hrajte pro pár lidí, jako my. Prostě hrajte.
Nezapomínejte
na to, že byste se taky měli co nejvíc bavit. Legrace člověku dodává velkou
sílu. A pozor na to, aby se vám z té zábavy nestala povinnost. Pokud vás
třeba jen malý zlomek toho všeho nebaví (například hra naživo, spaní mezi bubny
v dodávce a tak dále), jděte od toho, ať má prostor někdo jiný.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Asi
jako spousta dalších bych se víc věnoval obchodním záležitostem. Pojistil bych
si víc věcí.
Jenže
právě onen „alternativní pohled na svět“, který mi zprostředkoval Jack Kerouac,
ze mě dělá hodně mizerného kandidáta na obchodní školu.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
V hudbě
neexistují kompromisy. A když vám to nějak nesedí, jděte od válu.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Měl
jsem plakát Gena Simmonse. Vystřihl jsem si ho z reklamního plakátu KISS
Alive, který jsem měl ve skříňce ve škole.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Jane´s Addiction, Seattle, 1988. Spousta,
velká spousta koncertů od Sonic Youth. Screaming Jay Hawkins, naživo v hotelovém baru, Paříž,
1993. Butthole Surfers, Olympia, 1984. Pearl Jam, Sand Point, Seattle, 1992. Foo Fighters, House of Blues, Los Angeles, 2000. The Who, Gorge, Washington, 2001. Rolling Stones, MTV Video Music Awards, 1994. Soundgarden, v parku, Olympia, 1987. Black Flag, kulturní středisko, Walla Walla,
Washington, 1984. Mudhoney, Satyricon, Portland, 1988. The Red Hot Chilli
Peppers, Rio de
Janeiro, 1993.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Wasn´t
Born to Follow“, The Byrds.
ZKUSTE UVÉST
MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.
Užívejte
si to co nejvíc. Žijte
tady a teď. Mějte
rádi sebe i ostatní. Láska
vítězí. Ani
nadúroda, ani hladomor – všeho tak akorát (všeho s mírou).
Dejte
světu šanci.
Prima
den.
Od
všeho zdravou půlku.
Předávejte
energii druhým lidem.
KEITH
RICHARDS (18. 12. 1943)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Jako
hudebník bych mohl vyjmenovat tisíce lidí, kteří na mě nějak zapůsobili.
Například moje matka milovala jazz a hrála ho, takže to byli Sarah Vaughn, Ella
Fitzgerald, Billy Eckstein… spousta věcí z konce čtyřicátých let a na
začátku padesátých let. Vyrůstal jsem tedy ve výše zmíněném hudebním prostředí.
V té době jsme v Anglii zase neměli tolik na vybranou, protože jsme
nevlastnili magnetofon. Mohli jsme poslouchat jen BBC, tudíž jsem byl odkojený
právě touhle stanicí. Tak půlhodinka denně stála za všechny investice do uší,
dalo se. Vzhledem k zaměření BBC tam vysílali i hodně klasiky. V té
době jsem klasickou hudbu přímo nenáviděl, protože mě do ní doma nutili, ale
postupem času mi došlo, že i ona mi má co nabídnout, nakopnout mé cereálie,
reálie.
Když
jsem se pustil do muziky, dost mě odstartovaly písničky „Heartbreak Hotel“ od
Elvise nebo „Long Tall Sally“ od Little Richarda. Objevily se v polovině
padesátých let, když jsem se pomalu rozjížděl, takže to byl pro moji duši
hotový balzám. Ve třinácti mě jako blesk zasáhl rock´n´roll. Začal jsem si
projíždět různé stanice a najednou jsem se ocitl ve zcela zvláštním světě. Pak
jsem si o tom povídal s Johnem Lennonem a oba nás napadla tatáž metafora:
svět najednou získal mnohem víc barev, předtím byl jenom černý a bílý (stejně
jako tehdejší televizní přenosy, pardon, televizní přijímače). Pro lidi mojí
generace to vlastně bylo něco jako konec války. Žili jsme v ní i
v jejích ruinách. Do padesátých let jsme byli odkázaní na příděly jídel.
Hlavně třtinového cukru byl hrozný nedostatek, v přídělech se dostal až na
poslední místo. Možná právě proto je naše generace pořád hubená.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Stalo
se to v tělocvičně ve škole, kolem Vánoc. Bylo mi patnáct. Pořád si
pamatuju, jaké to bylo, když jsem za zpívání dostal první vejplatu. Byla to
mizerně směšná částka, takže mě museli vyplatit v mincích, protože
vejdělek nestačil ani na tu nejmenší bankovku, přesto to byla paráda. Ve dnešní
měně by to vydalo na deset penny. Ty mince jsem si schoval, neutratil jsem je,
ačkoli jinak jsem neměl nic. Nakonec mě ale nouze donutila. A stejně to byl
fantastický pocit, došlo mi, že jsem vlastně profík, když mi zaplatili.
Na
těch penězích bylo krásné i to, že jsem práci nedělal kvůli nim, ale kvůli
muzice. S klukama jsme do toho šli, abychom si vyzkoušeli, jaké to je, co
to s námi udělá, co to udělá s lidmi. Před Rolling Stones jsem hrál ještě v několika kapelách. Sice
nebyly nic moc, ale hráli jsme.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Ohledně
průlomu to bylo s Rolling Stones
trochu zamotaný. V době, kdy jsme začínali, jsme byli vyloženě antipopová
banda řvounů hromotluků. Ani nám nedošlo, že představujeme blížící se změnu
poměrů. V podstatě jsme byli celkem snobi, protože jsme vytrubovali všem
kolem: „My nehrajeme rock´n´roll, ale blues.“ O lidech, kteří vězeli až po krk
v blues, se říkalo, že jsou to puritáni, idealizovali si ho na sto dvacet
dva procent. A když Muddy Waters vystoupil na jeviště s elektrickou kytarou
a opřel se do toho, prakticky ho vypískali. Za pár let se totéž stalo Dylanovi,
dneska je z něj nositel Nobelovy ceny za literaturu v praxi.
My
jsme prostě šli s příjemným pocitem, že se něco děje. Pro nás bylo
stěžejním cílem získat trvalé angažmá v několika klubech a taky natočit
desku, kdyby se poštěstilo. Strašně jsme se chtěli dostat do nahrávacího
studia, ta představa pro nás tehdy znamenala hotový ráj. Chtěli jsme vidět, co
dokážeme a jak bude náš výplod kuráže na fantastickém těstíčku fantazie vypadat.
Chtěli jsme si sami sebe poslechnout a zamyslet se nad tím, co by se ještě dalo
vylepšit. Chtěli jsme se učit v praxi, za pochodu. Ve srovnání se soudobou
technologií jsme tehdy žili v době ledové, přesto se stále objevovaly nové
technologie a otevíraly nové možnosti. Uvědomoval jsem si, že zelenou má hlavně
elektronika – dvoustopé, čtyřstopé, osmistopé a pak i šestnáctistopé nahrávky.
Vždycky jsme se vrhali na ty nejžhavější novinky.
Do
studia nás jako první vzal Ian Stewart. Nabídl nám natočení dema. Řekl bych, že
jsme vlastně jeho kapela. Pak se k nám přidal Andrew Oldham, konkrétně
poté, co odešel z Beatles. No a
najednou nám do klína spadla smlouvička s firmou Decca. Ani jsme tomu
nemohli věřit. Najednou jsme se dostali do světa vysoké muziky. Jednu minutu
jsme si lámali hlavu nad tím, jak to uděláme, abychom se udrželi nad vodou, a
ve druhé jsme seděli na ředitelství v Decca Records a říkali veleslavnému
vedení: „Jestli o nás stojíte, budete muset platit.“ Byli jsme zatraceně
odvážní, ale vyšlo nám to.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Časem
mi začalo docházet, že bych se mohl pustit i do psaní textů. Při textařské
práci se z člověka najednou stává někdo docela jiný, protože ho ten proces
naprosto pohltí. Na svět se začnete koukat přes filtr úvah „to by mohl být
nápad pro písničku“ a tak podobně. Mně to úplně vyrazilo dech, takže jsem se
kromě kytaristy mrknutím oka stal textařem div ne tak dobrým jako Dylan;
dokonce bych řekl, že mě to bavilo ještě víc. Uchvacovalo mě, že tvořím hudbu,
že mi vzniká přímo pod rukama. Nic takového mě nikdy předtím nenapadlo. Jednou
mě a Micka dostrkal Andrew Oldham do kuchyně a řekl nám: „Potřebujeme pořádnou
písničku, takže pokud něco nenapíšete, nehnete se odsud.“ „No,“ odpověděl jsem
mu, „trochu jídla tu máme, takže by se to mohlo povést.“ Vyšli jsme
s písničkou „As Tears Go By“. Během měsíce a půl se dostala do Top 10.
Byla pro Marianne Faithfull. Předtím jsem textařinu považoval za samostatnou
práci, stejně jako někdo dělá kováře, kameníka a tak dále. Nenapadlo mě, že
bych ji mohl kombinovat i s kytarou. Najednou se mi otevřely oči a šel
jsem do toho.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Podle
mě to není nic těžkého, opravdu. Na kytaru bych hrál za všech okolností, i
kdybych byl třeba instalatér. Připadá mi, že se mi dostalo obrovského
požehnání, když mohu to, co mě na světě baví nejvíc, dělat jako svoji obživu. A
když se z koníčku stane pracovní náplň, pak nezbývá než děkovat a zase
děkovat. Kdybych měl uvažovat nad tím, jestli existuje něco jako štěstí, bez
váhání bych kývl. Ano, existuje, a já ho měl víc než dost. Díky němu mám
obrovské možnosti. A náležitě jich využívám.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Jasně,
člověk by byl rád, kdyby se to a ono nestalo, ale obecně řečeno, muziku
prožívám jako dobrodružství. Kromě jiného frčí tak rychle, že se z něj
nedá vystoupit. A ani bych to neudělal, protože jsem hrozně zvědavý, kam až mě
dokáže zatáhnout. Dostal jsem možnost, abych život prožíval z úplně odlišné
perspektivy než předtím, takže teď si tak někdy říkám, jakou cenu za to jednou
budu muset obětovat.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Kdysi
na mě hluboce zapůsobil náhrobní kámen bezejmenného hudebníka, na nějž jsem
jednou na hřbitově narazil. Bylo na něm všem srozumitelně oznámeno „Hudebník –
předal své umění dál“. To ale není jen ledajaké předávání, člověk totiž předává
dál nejen umění a výsledky své práce, nýbrž i část sebe, svého jádra, dokonce i
podstatnou část života. Napadlo mě, kdo asi předal své zkušenosti jemu, od koho
je získal? Člověk si v takových chvílích uvědomí, že je vlastně součástí
tisíciletého řetězce, který má kdesi začátek, ale ani snad nemá žádný konec.
Začalo to u trubadúrů a potulných minesengrů. Na ně dodnes navazujeme, ačkoli
si to vůbec neuvědomujeme.
Když
jsem začal poslouchat Chucka Berryho, zajímalo mě, koho poslouchal on, odkud
získával inspiraci. Pak člověk pozná Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. Když
jde ještě dál, narazí na klasickou hudbu, pochopí, že Mozart vyšel z Bacha
a Bach zase z Corelliho. A takhle bychom mohli pokračovat mnoho set let
zpátky. Každý žánr má někde svoje kořeny, ať je to folk, country nebo cokoli
jiného. Každý žánr i styl jako štafetový kolík má svou dlouholetou historii, i
když si to mnohdy možná ani neuvědomuje. Za zlomový okamžik v dějinách
hudby považuju vynález záznamového zařízení, protože díky němu se hudba stává
věčnou vědmou, není jen komerčním pomíjivým středobodem okamžiku či prožitku u
povrchního plytkého syčáka. Předtím sice byla zapsaná, ale kdo mohl vědět, jak
ji hráli, jak měla být interpretovaná, jak mohla být interpretovaná?
Dneska
si život bez nahrávek vůbec nedokážeme představit.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Best of Muddy Waters, Muddy Waters.
Rockin´ at the Hops, Chuck Berry.
The
Best of… The Everly Brothers, Buddy Holly, T–Bone Walker, Robert Johnson,
Little Walter, Little Richard, Fats Domino. Velikáni jsou prostě velikáni.
Zítra budu dělat opakovaný záznam pro Jerryho Lee Lewise. Předáváme zkušenosti
dál.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Když
jsem byl malý, žádné plakáty nebyly. Byl konec čtyřicátých let, doba krátce po
válce, na příděl by vám je nikdo nedal. A tak jsem si na zeď maloval…
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Začnu-li
u našich představení, tak bez ohledu na to, kde právě hrajeme – ať je to
Istanbul, Sydney, Bombay, New Jersey, Londýn – jakmile dorazíme na místo a
začneme si připravovat nástroje a tak, je úplně jedno, kde jsme. V mládí
jsem býval dost kritický, dost často se mi něco nezdálo, ale teď si už plně
uvědomuju, že každý koncert je jedinečný, že mi každý něco dá a že ten další je
vždycky lepší než ten předešlý. Neprožívám vzlety vzhůru a propady dolů, pořád
se pohybuju směle výš.
V Paramount
Theater v roce 1964 jsem viděl Jœa Texe, The Shirelles, Curtise Mayfielda a The Impressions. Všechno jsem stihl za jediné odpoledne. Viděl jsem
spoustu parádních věcí, ale tohle tedy byl nářez, promo for gyros, decibel k
sežrání. Jen když jsem se rozhlédl po obecenstvu, tak mě mrazilo v zádech.
To byla podívaná. Mick a já jsme navíc byli jediní běloši široko daleko, to
taky bylo zajímavý.
Pak
mě nadchnul a uhranul James Brown v Apollu v roce 1964. Byli jsme
v zákulisí, James se právě vracel do šatny a uviděl nás. „Aha, vy jste ti
z Londýna v Anglii, že?“ Vždycky říkal Londýn v Anglii. Tehdy
s ním vystupovali The Famous Flames.
Celkem jsem žasl, protože jeden kluk ze skupiny mu zul boty, druhý mu utíkal
honem pro jídlo. Stali se z nich cvoci otroci, nic jiného. Když jsem to
viděl, tu hrůzu, napadlo mě: No panejo,
on si neříká Král soulu jen tak, pro nic zanic.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Nearness
of You“, Hoagy Carmichæl – ta se mi líbila vždycky.
„Too
Much Monkey Business“ a „Jo Jo Gunne“, Chuck Berry.
„Stop
in the Name of Love“, Holland–Dozier–Holland.
Vím,
co nemám rád, ale takový seznam by byl dost dlouhý. Jako příklad mě napadá Bach
a Mozart. A taky John Lee Hooker. Quincy Jones. Naopak mě vzali Django Reinhart
a Oscar Alemán, to byli vynikající kytaristi. The Ronettes, Tina Turner, Etta
Jones, Big Maybelle, Bessie Smith a Billie Holiday, abych neopomněl i dámy.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Ze
všeho nejdřív si nechte vyšetřit mozkové kapacity.
Na
začátku se nenechte odradit. Muzika je teď dost chaotická, člověk se v ní
těžko orientuje, než si zvykne. Dá se prosadit leccos, člověk může do světa
hudby vstoupit bezpočtem bran a dveří. Za mých mladých let byla podstatně menší
konkurence, člověk měl před sebou jen pár tvrdých oříšků a mohl jít dál.
Hudební
průmysl mi připomíná oceán, v němž plave zatracená spousta žraloků. Jestli
z vás bude malá rybka Nemo, pak se k těm velkým lalokům a rádobyšéfům
radši moc nepřibližujte. Není špatné získat si jejich pozornost, aby o vás
věděly, ale pozor, aby vás neschlamstly.
Dosáhnete-li
na vrchol, zůstávejte skromní.
TOM
MORELLO (RAGE AGAINST THE MACHINE, AUDIOSLAVE, 30. 5. 1964)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Měl
jsem plno zdrojů inspirace, ale na samém začátku se pro mě přímo modlou stal
jediný člověk: Mary Morello, což je moje matka. Rozdmýchala ve mně politický
oheň, vedla mě k boji proti nespravedlnosti a kromě jiného
s otevřenou myslí přijala mé oznámení, že si chci vydělávat muzikou.
Snášela zkoušky a jakási vystoupení mé punk–rockové skupiny ve sklepě, pak mě
podpořila v rozhodnutí, že se chci přestěhovat do squatu
v Hollywoodu, abych tam našel heavymetalový zlatý grál s diplomem
z Harvardu v kapse. Jiná máma by zešílela a šedivěla prudčeji, ale
moje s naprostým klidem souhlasila, a ještě mě v tom podpořila. Právě
od ní jsem se naučil, co obnáší odvaha, tolerance a nepředpojatost.
S jejím vlivem v zádech procházím každým dnem.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Byl
jsem potulný pěvec na renesančním trhu, a to pět let za sebou. To místo jsem
dostal, protože jsem dokázal obstojně zazpívat několik pirátských písní. A taky
jsem dobře vypadal v punčocháčích.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Ta
velká událost se odehrála jednoho letního večera v Hollywoodu. Kamarád
Adam Jones (později se objevil jako kytarista v kapele Tool) u mě zaklepal na dveře a vybídl
mě, abych s ním šel do Al´s Baru v centru Los Angeles. V té době
jsem pracoval jako asistent časového rozvrhu pro senátora Alana Cranstona,
takže jsem ráno musel hodně brzy vstávat. Trochu jsem se kroutil, ale Adam byl
naprosto neústupný a doslova mě vykopal ze dveří. V baru jsme narazili na
kapelu, z níž se pak stal můj velký osobní hit, jmenovala se Lock–Up. Ukázalo se, že moje kapela
zkouší ve stejných prostorách jako oni, takže když vyhodili prvního kytaristu,
oslovili mě. Záhy poté jsme podepsali smlouvu s Geffen Records, pak jsme
trochu couvli, pak jsme zase vykročili kupředu, a to už v podobě Rage Against the Machine. Někdy mi
připadá, že jsme vlastně vstali z popela jako bájný pták Fénix.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Jsem
velmi vděčný za šanci, moc rád se věnuju hudbě, poznávám své tvořivé hranice
jako kytarista, textař a člen kapely. A zároveň se snažím lidem předávat co
nejvíc sdělení. Jsem tak trochu politický „messenger“.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Na
prvním místě se musí zaskvět obsedantně–kompulzivní tendence. Minimálně osm
hodin denně jsem cvičil na kytaru nebo sháněl zakázky pro kapelu. O mně se dá
říct ledacos, ale tvrdohlavost nezapřu. Když jsem chodil na Harvard, cvičil
jsem čtyři hodiny denně. A tím nemyslím tři hodiny osmapadesát minut. Někdy jsem
se ocital i v situaci, že jsem měl bezmála devětatřicet horečku a ráno v osm
jsem měl naklusat na zkoušku, přesto jsem se v jednu ráno, když jsem
dokončil přípravu na zkoušku, pustil do cvičení. Do pěti jsem se od kytary
netrhnul. P.S. Tohle opravdu nedoporučuju.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Asi
bych se nenechal navlíknout do těch punčocháčů na renesančním trhu.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Zpočátku
jsem měl ohledně hudby hodně velké ambice. V prvé řadě jsem chtěl získat
smlouvu a natočit pořádný hit, abych měl „úspěch“. Když jsem hrál v kapele
Lock–Up pro Geffen Records, prožil
jsem si každičké klišé, které se člověku v hudebním zákulisí může
přihodit. Společnost nás nechala ve štychu, kapela se rozpadla. Přísahal jsem,
že už nikdy nebudu hrát nic, co mi nepůjde od srdce. Krátce poté jsme dali
dohromady Rage Against the Machine. Myslím
si, že právě ten politický přídech a hudební nekompromisnost nám zaručily
dlouhodobé trvání, o něž nám tolik šlo. Ponaučení je jasné: tvořivý člověk
vždycky musí na první místo klást tvořivost.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Album
skupiny The Clash se stejnojmenným
názvem je podle mě nejmocnější výraz síly a nejistoty rock´n´rollu, jaký kdy
byl na nahrávce zachycený. It Takes a
Nation of Millions to Hold Us Back od Public
Enemy zastává totéž místo v hip–hopu. Nebraska od Bruce Springsteena je úžasná nahrávka s parádními texty,
které pronikají až do temného srdce Ameriky. Nothing´s Shocking od Jane´s
Addiction v sobě spojuje sílu heavy metalu s undergroundovým uměním.
Je to jedinečná kombinace.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
KISS, KISS a zase KISS. Ve všech velikostech a podobách. Cokoli obsahovalo fotku KISS, to viselo u mě v pokoji. Třeba
i kufřík. Cokoli obsahovalo jazyk Gena Simmonse, za to jsem nadšeně utrácel. Jo,
a taky jsem měl na zdech Led Zeppelin.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
The Clash v Aragon Ballroom v Chicagu
byli jednou z těch událostí, které člověku změní život. Došlo mi, že i
když člověk nemá peníze na drahé nástroje a vlastní jen celkem obyčejnou
elektrickou kytaru, dokáže vyprodukovat parádní muziku. Věřil jsem, že kdybych
hrál od srdce a do hudby zabudoval pravdu, byl bych stejně tak úžasný jako oni.
Tool – v malém klubu s názvem Raji´s
v Hollywoodu jedné letní noci v roce 1991 – byla v té chvíli
nejlepší kapela na celém světě. A nepochybujte o tom, prosím.
Black Sabbath, Forum v Los Angeles na prvním
turné opětovného návratu, jak jim říkám. Šel jsem tam, abych se podíval na
oblíbené kapely mého mládí, zatoužil jsem po troše nostalgie. Oni to tam
totálně rozbouřili. Bylo to jejich největší a nejbouřlivější představení, jaké
pamatuju.
Bruce
Springsteen v Santa Barbaře na svém sólovém turné s akustickou show. Propagoval
na něm album Ghost of Tom Joad. Nestačil
jsem žasnout, co dokáže jediný člověk s akustickou kytarou na jevišti. Bylo
to naprosto úchvatné.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Biko“ od Petera Gabriela je dobrá písnička
stejně jako každá druhá, ale v kombinaci hudby a lyrična je spousta
inspirace a velké síly, navíc je to projev úcty velkému jihoafrickému
aktivistovi Stevenu Bikovi.
„Maggie´s Farm“ od Boba Dylana je parádní hymna „pryč
se šéfem“. Dneska je stejně pravdivá jako v době, kdy byla napsaná.
„Fight the Power“ od Public Enemy je hymna celých věků.
Podle mě zcela jistě inspiruje neklidné mládí a i v budoucnu bude
rozdmýchávat oheň nespokojenosti. Kdykoli ji slyším, zatínají se mi pěsti a
nejradši bych do celého světa vykřičel, jak mě ten stát příšerně zase opět nasírá.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Hudební
svět je plný tupců a falešných hráčů. Pozor na ně.
Je
důležité, aby lidi, kteří se chtějí do hudby vrhnout s upřímností a
poctivostí, nezapomínali na tvořivost. Nezapomínejte na to, kdo jste jako
člověk, kdo jste jako umělec a co vlastně chcete jiným sdělit. Na druhou stranu
pozor na pozlátka a falešné převleky, ty zavřete do skříně.
FLEA
(MICHÆL BALZARY, 16. 10. 1962)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Inspirací
pro mě byl každý hudebník, kterého jsem kdy slyšel i se kterým jsem hrál. A to
myslím obecně, takže i ženy. Jako příklady mě napadají Hillel Slovak, Anthony
Kiedis, Jack Irons, Dizzy Gillespie, můj nevlastní otec Walter Urban, Miles
Davis, Jimi Hendrix, Black Flag, The
Germs, Led Zeppelin, Stevie Wonder, Funkadelic,
Aphex Twin, Public Enemy, Brian Eno, Fela Kuti, Can, John Frusciante, John Coltrane, Talking Heads, Lightnin´ Hopkins, Billie Holiday, Eric Satie, můj
učitel hudby na střední škole Charles Abe.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Hrál
jsem ve školní kapele na trumpetu.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
V posledním
ročníku na střední jsem dirigoval kapelu mladších kluků. Měl jsem na sobě modrý
polyesterový oblek. Byl to pro mě obrovský zážitek. A získal jsem školné ve
výši sta dolarů na soukromé hodiny.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Miluju
hudbu, obdivuju ji za to, že je s ní spojeno nekonečně poznání i prožitků.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Snaha
dělat svou práci co nejlíp.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
V mládí
bych nešel do drog (nanejvýš bych si dal trávu), spíš bych se dal na duchovno,
pořádně bych studoval muziku, čímž míním konzervatoř. Na to jsem se tehdy
vykašlal.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Soustřeď
se.
To,
co se má stát, to se stane.
Měj
rád za každičkých okolností.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
„Catch a Fire“, Bob Marley.
„G.I.“, The Germs.
„Olé Coltrane“, John Coltrane.
„Kind of Blue“, Miles Davis.
„Group Sex“, Circle Jerks.
„Expensive Shit“, Fela Kuti.
„Una Mas“, Kenny Dorham.
„Ege Bamyasi“, Can.
„Sandinista!“ a „London
Calling“, The Clash.
„A Love Supreme“, John Coltrane.
„Trout Mask Replica“, Captain Beefhart.
„Are You Experienced?“, Jimi Hendrix
Experience.
„One Nation Under a
Groove“, Funkadelic.
„Blue“, Joni Mitchell.
„After the Gold Rush“, Neil Young.
„Songs in the Key of
Life“, Stevie Wonder.
„Horses“, Patti Smith.
„Heaven Up Here“, Echo & The Bunnymen.
„13 Songs“, Fugazi.
„Mingus Ah Um“, Charles Mingus.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Farrah
Fawcett.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Nusrat Fateh Ali Khan, Universal Amphitheatre.
Black Flag (Dez Cadena
Singing Era),
Starwood.
The Meat Puppets, Club Lingerie.
The Butthole Surfers, už nevím přesně kde.
Ahmad Jamal, bar Catalina.
Jane´s Addiction, Father´s Rights Benefit
v Palace.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Ramble
On“, Led Zeppelin.
„Washington
Bullets“, The Clash.
„Lady“, Fela Kuti.
„Bemsha
Swing“ v podání Ornetteho
Colemana nebo Dona Cherryho, skvělého táty od Neneh Cherry.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Pracujte
na plný výkon a vždycky uvádějte jen pravdu.
Buďte
sami sebou.
Meditujte.
JOHN J.
MELLENCAMP (7. 10. 1951)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Můj
dědeček říkal, že když se člověk chce někam dostat, neměl by moc ťukat, ale
rovnou rozrazit dveře. Ovšem v takovém případě by neměl utíkat od
rozdělané práce.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Od
jedenácti jsem hrál v různých kapelách. V tomtéž věku jsem si hraním
vydělal první peníze. Hráli jsme za pět dolarů na večírku ve sklepě.
JAK JSTE SE
PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Hrál
jsem na studentském shromáždění a za svůj výstup jsem si vysloužil bouřlivý
aplaus. To mi nebylo ani patnáct. Hrál jsem písničku od Donovana „Universal
Soldier“. Právě ten úspěch mě podpořil v dalším snažení.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Tvořivost.
Všechno, co k ní patří. Jsem nadšený z toho, že dokážu nápady
proměnit v konstruktivní výsledky.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Vytrvalost.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Jednou
odpoledne jsem v Londýně prodal svá vydavatelská práva víceméně za
pakatel. Vlastně jsem ani nevěděl, co prodávám. Netušil jsem totiž, co taková
práva obnášejí. Některé ze svých největších hitů dokonce dosud nevlastním a
patrně už nikdy ani vlastnit nebudu.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Buďte
sami sebou, a to vždycky. Nikdy se neměňte, jen abyste se někomu zavděčili, a
to ani nahrávací společnosti, ani manažerovi. A nikdy v životě, opravdu nikdy,
si neměňte jméno na Johnny Cougar.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Highway 61 Revisited, Bob Dylan.
Blue, Joni Mitchell.
Exile on Main Street,
Rolling Stones.
Carney, Leon Russell.
Gasoline Alley, Rod Stewart.
Cokoli
od Roberta Johnsona.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Bob
Dylan a Donovan.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Lou
Reed v „Rock N Roll Animal“
Iggy
Pop v „Search & Destroy“
Bob
Dylan.
James
Brown, 1966.
Jethro
Tull v „Aqualung“.
KTERÉ PÍSNIČKY
VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Like
a Rolling Stone“, Bob Dylan.
„Gimme
Shelter“, Rolling Stones.
ZKUSTE UVÉST
MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM PRŮMYSLU.
Vždycky
buďte upřímní a nikomu nepodlézejte.
MOBY
(RICHARD MELVILLE HALL, 11. 9. TRAGICKÉ DATUM PRO NEW YORK, 1965)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Hned
na první otázku velmi nerad odpovídám zamítavě, ale neměl. Inspiroval mě
bezpočet lidí, ovšem zpravidla jsem je osobně neznal.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Úplně
na začátku jsem se živil jako diskžokej v nočním klubu Beat in Port
Chester v New Yorku. Pracoval jsem vždycky v pondělí večer od deseti
do čtyř do rána a dostával jsem čtyři dolary za hodinu (pivo jsem ovšem měl
zdarma).
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Asi
to bude znít divně, ale za první zlomový okamžik považuju právě tu práci
v baru. Sice to nebyla bůhvíjaká zábava (v pondělí ve čtyři ráno jsem hrál
třem čtyřem pozůstalým pod parou), ale fascinovalo mě, že dostávám gáži za to,
že poslouchám muziku.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Nejspíš
si budete říkat, že je to pořádné klišé, ale fakt je, že mě motivuje radost a
uspokojení z toho, že se podílím na vzniku hudby.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Hluboká,
bezvýhradná láska k hudbě.
Naprostá
neschopnost dělat cokoli jiného.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Nedělal
bych tolik věcí najednou, konkrétně myslím nějaké maličkosti bokem. Sice jsou
fajn, ale rozptylují pozornost, a někdy dokonce slouží jako náhražka za
pořádnou práci.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Najdi
si, co máš nejraději, a pracuj na tom ze všech sil. Bez výjimky.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Goat´s Head Soup,
Rolling Stones.
Protection, Massive
Attack.
Floating into the Night,
Julee Cruise.
Roxy Music, Roxy Music.
Rhapsody in Blue, George Gershwin.
Closer, Joy Division.
The Clash, The
Clash.
My Life in the Bush of
Ghosts, Brian Eno a
David Byrne.
Marquee Moon,
Television.
Man Machine, Kraftwerk.
It Takes a Nation of
Millions to Hold Us Back, Public Enemy.
The Great Southern
Trendkill, Pantera.
Purple Rain, Prince.
Déjà Vu, Crosby, Stills, Nash & Young.
What´s Going On, Marvin Gaye.
London Calling, The
Clash.
Bryter Layter, Nick Drake.
Low, David Bowie.
Freedom of Choice, Devo.
Heaven
Up Here, Echo & the Bunnymen.
a
tak dále a tak dále…
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Spoustu: Adam and the Ants, Black Flag, The Dead
Kennedys, Minor Threat, Joy Division, Gary Numan a mnoho dalších.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Jakékoli představení
GWAR. Ty miluju.
Mission of Burma, Pogos, Bridgeport, Connecticut,
1982.
The Sex Pistols, Roskilde, Dánsko, 1997.
Roxy Music, Greek Theater, Los Angeles, 2001.
David
Bowie, Area 2 v Gorge, léto 2002.
John
Fogerty, Hammerstein Ballroom, 1998.
Black Flag, Ritz, léto 1983.
U2, Slane Castle, Irsko, 2001.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„I
Only Have Eyes for You“, The Flamingos.
„One“,
U2.
„Mysteries
of Love“, Julee Cruise.
„Mother
of Pearl“, Roxy Music.
„The
Message“, Grandmaster Flash.
„Purple
Rain“, Prince.
„I
Wanna Be Your Dog“, The Stooges.
„Are
Everything“, Buzzcocks.
„Fascist
Groove Thing“, Heaven 17.
„Atmosphere“,
Joy Division.
„Don´t
Leave Me This Way“, Harold Melvin &
the Bluenotes.
„Right
Back Where We Started From“, Maxine
Nightingale.
„Black
Hole Sun“, Soundgarden.
„Philadelphia“,
Bruce Springsteen.
„Shipbuilding“,
Robert Wyatt.
„All
Apologies“, Nirvana.
„Firestarter“,
Prodigy.
„Is
This It“, The Strokes.
„Angie“,
Rolling Stones.
„Heroes“,
David Bowie.
„Anytime“,
Brian McKnight.
„Blueberry
Hill“, Fats Domino.
„(White
Man) in Hammersmith Palais“, The Clash.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Usilovně
pracujte.
Držte
se priorit, nehašteřte se kvůli vyloženým malichernostem (například kvůli
velikosti šatny, kvůli kanceláři s okny, velikosti auta, jménu na seznamu
hostů a tak dále).
Drogám
se z daleka vyhýbejte.
Ke
všem lidem buďte slušní a zdvořilí, bez ohledu na to, co vám kdy udělali nebo
neudělali.
Vždycky
mějte na paměti, že deset procent populární hudby dokáže vystoupat do nebes a
zbytek je víceméně nepoužitelný odpad.
Buďte
vytrvalí.
Pracujte
ještě usilovněji.
Buďte
ještě vytrvalejší.
Lidem,
co se do vás rádi navážejí, aby vám pokazili názor, který máte sami na sebe, se
vyhýbejte.
A
ještě větším obloukem se vyhýbejte lidem, kteří usilují o pravý opak.
Jsou
to jen zdegenerovaní patolízalové a vypočítaví pochlebovači a ti
nejnebezpečnější lidi, jimiž se jakýkoli hudebník může obklopit.
Partnera
nikdy nepodvádějte.
Nezahrávejte
si ani s partnerem někoho jiného.
S penězi
nakládejte opatrně. Jakmile si nějaké vyděláte, část si dejte stranou, část
investujte do dalšího budování kariéry. Let vzhůru bývá prudký, ale pro většinu
hudebníků i krátký, takže právě proto tolik apeluju na spoření a investování,
přičemž nejlepší investice je právě do sebe a do vlastní hudby. Hlouposti jako
drahá auta a drahé kabáty si nekupujte, stejně jsou zbytečné. Radši si kupte
nahrávací studio a zbytek uložte do bezpečného investičního produktu.
Nezaměstnávejte
přátele, známé ani rodinné příslušníky.
Přátelům
ani rodinným příslušníkům nepůjčujte peníze. Když chcete mamince koupit dům,
proč ne? Ale strýci rozhodně nedávejte několik desítek tisíc, aby si
rekonstruoval koupelnu. A pokud už peníze někomu půjčíte, nečekejte, že je
ještě někdy uvidíte.
Nezahrávejte
si s pocity a emocemi druhých lidí.
Ke
všemu kolem sebe buďte přátelští, obzvlášť k těm, kteří věnují svůj čas
tomu, aby poslouchali vaši hudbu. Hudebník, který je k fanouškům drzý nebo
nedej Bože odměřený, je totálně mimo.
Nikdy
nerušte plánovaný koncert.
Nikdy
neodmítejte rozhovor, nejste-li si natolik jistí v kramflecích, že si to
s přehledem můžete dovolit.
Nikdy
neplaťte provizi z hrubého příjmu.
Nikdy
nepřenechávejte práva jakékoli nahrávací společnosti.
Čím
kratší trvání smlouvy, tím lépe. Z dlouhodobých závazků má zisk jedině
nahrávací společnost, nikoli vy. Výjimka je garantovaná reprodukce každého
alba. Když například nováček v oboru Jœ Schmœ podepíše smlouvu na deset
alb, jen nad ním s politováním protočte panenky. Ve skutečnosti to totiž
znamená, že když nahrávací společnost bude chtít, vydá vám deset alb. Když
chtít nebude, nemusí. A pak drahý Jœ bude sedět s rukama v klíně a
bude mít oči jen pro pláč.
Nenavážejte
se do kolegů.
Nikdy
neohrnujte nos nad novými technologiemi a novými hudebními styly. Takovíto
snobi končí jen v on-line chatech a stěžují si na hudebníky, kteří jsou
otevření všemu novému a hlavně mají úspěch.
Vždycky
mějte na paměti, že takřka každý, s kým spolupracujete, maká víc než vy.
NORMAN
COOK (31. 7. 1963)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Paul
Heaton, zpěvák u Housemartins a kámoš
ze školy, mě přemluvil, abych skončil v práci a začal zpívat. Namlouval
mi, že na to mám.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Hrál
jsem jako basák v jeho kapelce Housemartins.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Přidal
jsem se k Housemartins krátce
poté, co podepsali smlouvu na natáčení. Za půl roku nás v rádiu hráli
ostošest. A za osm měsíců jsme stáli na jevišti na největším festivalu pod
širým nebem v Glastonbury!
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Prostě
láska k hudbě, baví mě hraní vlastní produkce i hraní podle druhých.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Neberu
se příliš vážně ani vágně a hlavně: nikdy se nevzdávám.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Je ne regrette rien (Ničeho nelituju).
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Nikdo
nedokáže udělat omeletu, aby přitom nerozbil pár vajec.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Abbey Road, Beatles.
Innervisions, Stevie Wonder.
Duck Rock, Malcolm McLaren.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
The Clash.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
The Clash, dvanáctkrát.
Prince.
Chemical Brothers v Red Rocks.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Paranoid
Android“, Radiohead.
„What´s
Going On“, Marvin Gaye.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Nevzdávejte
se.
Nevzdávejte
se.
Nevzdávejte
se.
PERRY
FARRELL (JANE´S ADDICTION, PORNO FOR PYROS; PERETZ BERNSTEIN, 29. 3. 1959)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
V muzice
nejvíc obdivuju Billa Grahama. Považuju ho za největšího profesionála tohohle
oboru. Měl elán a zápal, dokázal kolem sebe šířit zábavu jako nic a dřel jako
mezek. Přesně takový přístup oceňuju. Když jste šli na koncert, který
připravoval, oslovila vás láska k tomu, co dělá; do svého projevu pokaždé
dával naprosto všechno. Jeho akce podle mě změnily svět. Právě on stál za
veleúspěšnými turné The Grateful Dead,
Rolling Stones, Led Zeppelin. Jednu dobu se na práci vykašlal, protože měl
dost té věčné špíny dole pod jevištěm a vzadu za ním, ale pak se vrátil a
vznikly Live Aid, Farm Aid, Amnesty
International a „US“ Festivals.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Do
oboru jsem pronikl díky neškodné lži. Tou dobou jsem pracoval jako distributor
destilátů. Jednou odpoledne jsem vezl objednávku do jednoho klubu na Newport
Beach. Sedl jsem si k baru, sledoval jsem nahrávku kapely
z předešlého sobotního večera a čekal, až mi sexy manažerka podepíše
dodací list. Když se vrátila z kanceláře, sedla si vedle mě a zeptala se,
jestli náhodou nemám nějaké zkušenosti s modelingem. A tak jsem se do toho
opřel. „No, já jsem vlastně taková trojitá časovaná nálož, protože dělám
modeling, zpívám a tancuju.“ „No,“ odpověděla zamyšleně, „víte co? Přijďte
zítra a já vás zkusím dostat do víkendového programu.“ Za tři týdny jsem začal.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Nejvíc
se mi líbí, že s lidma podnikám velké věci a třeba je někdy i dávám
dohromady. Říkám si, že si třeba někdo užije koncert, a ještě k tomu na
něm sežene někoho, kdo má podobné zájmy. Pak se po čase vezmou a budou mít
spolu parádní rodinku, jako to zpíval Michal Tučný o báječném páru.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Nejdál
jsem se v životě dostal díky zlomyslnosti. A rád chodím po nevyšlapaných
cestách. Někdy mám dojem, že na konci najdu poklad, jindy se chci podívat, proč
tudy nikdo jiný nechce jít. Výjimečnost se podle mě vyplácí, za tu lidi celkem
ochotně platí.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Kdybych
se potopil do smutnění, tak by to bylo kvůli dvěma věcem: za prvé kvůli tomu,
že mě vyloučili ze židovské školy, protože jsem se rval a osahával jsem holky,
za druhé proto, že jsem si neprocvičoval hebrejštinu a nadobro jsem ji
zapomněl. Když jsem byl ve třinácti povýšen do stavu dospělosti, zajímaly mě
v první řadě holky a sport, hebrejštinu jsem považoval za prostředek, aby
se mi dostalo peněz a pozornosti. Tak jsem na oslavu uspořádal pořádný mejdan,
takový můj první koncert. Na hebrejštinu jsem se vykašlal a teprve po mnoha a
mnoha letech mi došlo, o co jsem se připravil. Je pro mě opěrným pilířem,
poskytuje mi strukturu a dodává mi rovnováhu.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Největší
ponaučení z oboru pro mě zní trpělivost, ovšem za současného vyvíjení
nenápadného tlaku a nátlaku. Staré kosti v muzice rády nechávají druhé
čekat, aby byly důležité; zkoušejí, co druzí vydrží. Je to taková hra kdo
z koho. Všechno se nejdřív táhne a vleče, nakonec padne rozhodnutí na
poslední chvíli. To je klasika. Takovým lidem se vyhýbám, jak jen to jde,
protože čas považuju za jednu z nejcennějších věcí na světě. Rád pracuju
s rozhodnými lidmi, kteří se nebojí dobře promyšleného riskování. Starým
metodám se nevyhýbám, ovšem zastávám názor, že letošní inovace předznamenává
úspěch příštího roku.
KTERÁ PŘEDSTAVENÍ,
AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Vystoupení
naživo vždycky byla moje parketa, ta prostě miluju. Nahrávací průmysl je tu
nahoře, tu dole, ale vsaďte se, že každý pátek večer lidi vyrazí ven a budou
hledat, kde by se odreagovali. Líbili se mi Red
Hot Chilli Peppers v 1984, ti mrskali stojky na rukou takhle při
nedělním odpoledni. Minutemen se mi
taky líbili, říkám jim punkové legendy. V San Pedru to pěkně roztočili, o Joshua Tree ani nemluvě. Naučil jsem se
vycházet lidem vstříc tím, jak uspořádám jeviště, chci, aby to pro ně byl
zážitek se vším všudy. No
a další parádní akce byly: Poslední
turné Led Zeppelin, to proběhlo pod
širým nebem a v severní Floridě nám asistoval perfektní slejvák. Společné
turné The Who a The Clash byla síla. Samozřejmě
první společné turné Jane´s Addiction
s The Ramones, to jsme strhli
všechny kluby, které nám poskytly víc než psychologický logický prostor. Další
turné jsme naplánovali s mým vzorem Iggy Popem. V Detroitu mu vyletěl
pták. „Jsem rád, že jsem zase doma,“ hulákal. Další
dobrá akce byl festival Burning Man, jezdili jsme tam nahatí na motorce. Dobří
byli i Rage Against the Machine, když
nám dělali předskokany na Castaic Lake. My se zatím připravovali v přívěsu
přetékajícím ženskými nahoře bez. Velký
zážitek bylo setkání s Kurtem Cobainem v suterénu Palace. Chodil jsem
tam v gumákách, které jsem našel ve skladu. Super
bylo, když Henry Rollins skočil na lidi na Cathey DeGrand a rajtoval na nich jako
na koních. Jo,
zajímavý bylo, když jsem ztratil auto a boty. To bylo v den, kdy Bowie
přijel do Los Angeles. A
rád si vzpomenu na společnou písničku „Don´t Call Me Nigger, Whitey“ (Hele,
běloušku, neříkej mi mouřeníne) s Ice–T v Lollapalooze.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Svému
synovi bych o hudebním průmyslu řekl tohle: Muzika
je všechno, bez ní bych vykrvácel, protože já tu bez ní nechci žít. Pracuj
s lidmi, kteří mají muziku rádi, jinak se nehneš z místa – a tvůj čas
je cenný, nezapomínej. Dělej
sedy–lehy a kliky a sklapovačky a choď na čerstvý vzduch. Vždycky
buď připravený, abys okamžitě mohl začít nahrávat. Kupuj
si tu nejmodernější technologii. Dopřávej
lidem pocit, že jsou chytří a sexy. Spát
si choď, kdy chceš, ale vstávej brzy. Starej
se o zábavu, nauč se jednat s lidmi všech generací. Pamatuj
si, že za pět minut se toho dokážeš naučit zatraceně moc.
ROBBIE
WILLIAMS (13. 2. 1974)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Ani
ne.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Chtěl
jsem se dostat do kapely a naneštěstí se mi to povedlo.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
To
bylo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že umím psát básničky a potažmo písňové
texty. Nebyl to tedy průlom v kariéře, ale spíš v uvažování.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Nechci
pracovat každý den. Právě proto jsem si vybral tento obor.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM NEJVÍC DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU?
Prostě
dělám.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Vůbec
nic. Pokukování po minulosti nemá význam.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Pochopil
jsem, že jsem v pohodě.
KTERÁ ALBA
VÁS KONKRÉTNĚ OSLOVILA?
3 Feet High & Rising, De La Soul. Looking for a Day in the
Night, the Lilac
Time. Dusty in Memphis, Dusty Springfield. Hunky Dory, David Bowie. Behaviour, Pet Shop Boys. Ready to Die, The Notorious B.I.G.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Byli
to fotbalisti. Mým nejoblíbenějším mužstvem byli Oxford United. Všem hráčům na
plakátu koukalo zpoza trenýrek levé varle.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
U2, Anaheim. Clutch, Camden. Oasis, Glastonbury. Public Enemy, Brixton. Happy Mondays, Manchester. Prince, Lovesexy, Earl´s Court.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
„Wichita Lineman“, Glen Campbell. „Ode to Billy Jœ“, Bobbie Gentry. „One“, U2. „Mr. Bojangles“, Sammy Davis Jr. „Something in the Way
She Moves“, James
Taylor.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Buďte
vstřícní a myslete na nadání.
STEVIE
WONDER (13. 5. 1950)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Řekl
bych, že mým největším učitelem je Bůh. Soudím tak proto, že ač mě matka dlouhé
roky vychovávala sama, velmi brzy jsem si našel cestu k Bohu. Stal se
z něj jakýsi můj náhradní otec. Nechci tím říct, že jsem se vydal na cestu
zbožnosti, z níž jsem nikdy nesešel, jen jsem tím myslel, že jsem jako
malý kluk věřil v neznámé, nespatřitelné a nekonkrétní činy. Má víra se
zrcadlila v modlitbách. Věřil jsem i v nemožné. Byl jsem přesvědčený
o tom, že když se za něco budu dostatečně hodně modlit, stane se to.
Jako
chlapec jsem samozřejmě měl spoustu hudebních idolů a vzorů, například to byli The Staple Singers, bluesové kapely
hrající na ulicích, na něž jsem narážel takřka na každém kroku. Neodmyslitelně
k nim patřila foukací harmonika. Pak to byly skupiny Little Willie John a Neil
Sedaka, Beatles na samotném
začátku jejich kariéry, v neposlední řadě to byl i Motown (ještě předtím,
než jsem se o Motownu cokoli dozvěděl, jsem poznal Berryho Gordyho). A svou
roli sehrál i zájem o Afriku, zemi, o níž se nikdo moc nechtěl bavit.
Poslouchal jsem nejrůznější projevy tohoto kontinentu, například řeč kmene
Zuluů, ty mlaskavé zvuky, jimiž si předávali myšlenku a záměr. Mým
prostředníkem se světem poznání bylo rádio. Vždy jsem si sedl na zem, vzal jsem
si k ruce rádio a dlouhé hodiny poslouchal nejrůznější stanice a na nich
možné i nemožné jazyky a dialekty. Poslouchal jsem lidi z Anglie a Kanady,
pak to samozřejmě byla i Evropa. Napodoboval jsem řeč Italů, Španělů, Arabů.
Nerozuměl jsem jim, jak jinak, ale fascinovaly mě zvuky těch řečí. Jako kluk
jsem velice rád poslouchal kytaristu Wese Montgomeryho. Při jeho hře jsem si
k hudbě doplňoval vlastní představy, vytvářel jsem si z nich své
obrazy a světy. Nejspíš právě tehdy se ve mně probudila touha kombinovat různé
zvuky a sledovat, co se s nimi děje.
K Motownu
jsem se dostal prostřednictvím Ronnieho Whitea. A jak jsem se začal nořit do
hudby hlouběji a hlouběji, poznával jsem další zvuky. Lidi z Motownu,
včetně Marvina Gaye, pro mě byli jedna velká rodina, učil jsem se od všech
všechno podnětné. Každý, komu bylo víc než třináct (do Motownu jsem přišel
v jedenácti), byl můj šéf, tak si to asi dovedete představit. Jakmile
udeřila určitá hodina H, nesměl jsem se ládovat sladkostmi. V určitou dobu
jsem musel jít spát, ať se dělo cokoli. Každý mě tam měl rád a nikdo nechtěl,
abych skončil jako jiné dětské hvězdy, například Jackie Coogan. Dozvěděl jsem
se, že bych si mohl získat poručníka, který by měl na starosti mě i právní
otázky týkající se mé osoby, což v mém případě znamenalo, že by matka
nemohla volně nakládat s mými finančními prostředky. Taky jsem se poučil o
drogách, dozvěděl jsem se, co s člověkem dělají a proč bych se jich měl
v životě vyvarovat obloukem. Prostě jsem se tam učil zcela běžným věcem. O
tom všem se zmiňuju proto, že jsem se ke svým učitelům dostal díky Boží vůli.
A
tak jsem se nedostal jen ve správný čas na správné místo, ale našel jsem i
správného ducha. Samozřejmě mám spoustu vlastních zkušeností, nejsem a nebyl
jsem odkázaný jen na druhé, ovšem mým největším učitelem byl jedině jen Bůh.
Jeho prostřednictvím nacházím naději a víru v zítřek. Na své cestě
potkávám lidi, kteří mě výborně inspirují. Jedním z mnoha byl i Quincy
Jones. Docílil neuvěřitelně bohaté hudební kariéry, setkal se s tak
pestrou škálou lidí… V tomto ohledu bych ho srovnal nanejvýš
s Nelsonem Mandelou. Prošel si nelidským utrpením. Jednali s ním jako
s onucí, a to jen proto, že měl černou pleť. Musel jíst krysy. Je to velmi
dojemný, ale také krutý příběh. I on vítal příležitosti, které mu seslal Bůh. A
také jeho považuji za jednoho ze svých učitelů. Nikdy se nevzdal. Ve všem
hledal pozitiva. Myslím si, že v tomto ohledu jsem podobný. Možná i proto
mám hudbu rád stejně moc jako kdysi, když jsem začínal. Nacházím v ní
stále zánovní výhody, které mě nepřestávají oslovovat. Nadále ji vnímám jako
okouzlující zážitek.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
Mé
první působiště byl Motown. Mám-li se vrátit k okolnostem a situacím,
které mě tam dovedly, musím připomenout matčino pravidlo, jež znělo, že nikdy
nesmím chodit přes ulici sám. Naše okolí jsem znal dosti dobře. Sice jsem
neviděl, ale slyšel jsem spoustu zvuků. Jednoho dne jsem odněkud zaslechl
hudbu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Vycházela z nějakého místa pár
bloků od nás. Byla zesílená mikrofony. Chtěl jsem se tam jít podívat, abych
zjistil, co to je. Zašel jsem do nedalekého obchodu, kde jsem potkal kamaráda.
Požádal jsem ho, aby mě tam zavedl. Došli jsme ke dvěma klukům, kteří
posedávali na verandě před domem a hráli na kytaru, kterou měli napojenou na
zesilovač. Měli tam i mikrofon. Vzal jsem si ho a začal je doprovázet narychlo
vymyšleným zpěvem. Tvořil jsem na místě. Tomu teda říkám jamování. Bylo to
nádherné. Zjistil jsem, že jeden z těch kluků je bratranec Ronnieho Whita
ze skupiny The Miracles. Ronnie byl
někde na cestách, za den dva se měl vrátit. Pozvali mě, abych zase přišel, že
prý společně půjdeme za Ronniem. Přišel jsem a opravdu jsem získal šanci. Mohl
jsem mu zazpívat. Při té příležitosti jsem se seznámil
s Holland–Dozier–Hollandem. Dohodl mi konkurz v Motownu. Pochopitelně
jsem tam šel, zazpíval jsem, zahrál. Zaslechl jsem, jak si povídají, aby někdo
skočil pro Berryho Gordyho. Za chvíli přišel, ačkoli byl právě někde na obědě.
Netrvalo dlouho a smlouva byla na světě.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Z hlediska
mé kariéry to byla čtvrtá písnička „Fingertips“. Už se vlastně objevila
předtím, na albu The Jazz Soul of Little
Stevie. Clarence Paul, můj otec, bratr, režisér i producent, na ní pak
ještě zapracoval a připravil ji pro živé zpívání. Jakmile jsem pak vyrazil
s Motownem na turné Motown Review,
vystupoval jsem s ní. Byla to poslední písnička vystoupení. Tehdy, když se
to stalo, jsme byli v Chicagu v Regal Theater. Měl jsem jít na řadu
hned před Mary Wells. Tehdy se Berry Gordy rozhodl, že tu písničku stáhne
z alba a budeme ji propagovat jako singl. Stala se z toho verze
„Fingertips Pt. 2“, moje vůbec první hitovka. V té době nikdo jiný
v mém věku tak úspěšnou písní nedisponoval. Boural jsem s ní rekordy
ve všech možných hitparádách.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Všechno,
co k mé práci patří. A mám hudbu moc rád, to je také veliká motivace.
Miluju nahrávání, psaní textů. Rád sám sobě dávám výzvy, rád dělám náročné a
podnětné věci.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU NEJVÍC?
Láska
k životu, hudbě a Bohu. A touha inspirovat druhé.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Spoustu
věcí bych udělal lépe.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Pořád
se učím. Ponaučení nikdy nekončí. Pochopil jsem, že největší význam má láska, a
to i k sobě. Láskou se člověk povzbuzuje, láska člověka inspiruje. A taky
vím, že je strašně důležité, aby člověk dělal věci, které má nade všechno rád.
KTERÉ
HUDEBNÍKY JSTE MĚL V DĚTSTVÍ NEJRADĚJI?
Mám
rád hudbu jako takovou. Prapodivné je, že kdyby někdo u nás v sousedství
hrál písničku jako „Dream Lover“, lidi by žasli, co běloch dokáže vyplodit.
Anebo by tu písničku odepsali, kdyby věděli, čí je. Kromě jiného jsem chodil do
školy, kde byla většina bílých. Nezřídka se stávalo, že si lidi kolem mě kladli
otázku „Co je to vlastně blues? Co nám jeho definicí chtějí sdělit?“
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Je
jich spousta, ale přinejmenším některá jsou: Sly & The Family
Stone. Beatles. The Staple Singers. Miles Davis. humor
Richarda Pryora. humor
Steva Martina. The Five Blind Boys. Stravinskij. Skvělé
album bylo Thriller od Michæla
Jacksona. Songs in the Key of Life bylo krásné album. A to zcela objektivně,
i když jsem byl jeho producent. Musel jsem si klást otázky, jestli mě náhodou
nenudí, jestli není šedé. Poslouchal jsem ho pořád dokola. Oceňovali jsme
harmonii prvního cédéčka skupiny Take 6.
Nic podobného jsem u jiné skupiny neslyšel. Ty harmonie tam byly… ale nic. Miles
Davis také měl několik fantastických alb. Album
The Genius of Ray Charles bylo
krásné. Vyšla
spousta krásných věcí, těžko se vybírají jen ty nejlepší.
Kromě
jiného mám rád reggæ. A mám rád tedy i Boba Marleye. Dalším
úžasným hudebníkem byl podle mě Donnie Hathaway. Krásně zpíval. Pro mě byl
jeden z nejlepších zpěváků na světě. Zemřel v roce 1980, protože už
nemohl dál. Velká škoda. Měl žít mnohem déle, měl nám co nabídnout.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
Mám
rád spoustu alb, lidí i písniček. Rozdělil bych je do několika kategorií: Jazz
– vždycky mě inspiroval a pořád inspiruje. Rap
– z hlediska textů je pro mě velkou výzvou, protože si myslím, že ještě
spousta věcí nebyla dostatečně vyřčena. A měla by být. I tak by se dal
zachraňovat svět. Snad. Náboženské
písně – Take 6 je v tomto směru
neuvěřitelná skupina. Podobné
písničky dobře zpívají i další. Mám
rád pop i rock, líbí se mi, jak jinak, i blues. Nezamítám
ani country, protože mám rád její jednoduchost. Má nám co sdělit.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Jednou
jsem byl na koncertě Sly & The Family
Stone. Tam jsem poprvé uslyšel jejich písničku „Thank You for Letting Me Be
Myself“. Madison Square Garden se otřásala v základech. Bylo mi devatenáct
a řekl jsem si, že bych téhož cíle také jednou chtěl dosáhnout. Když jsem pak
na tomtéž místě zpíval „Superstition“ a lidi byli nadšení, v duchu jsem
nadšeně děkoval Bohu, že se mi ono převelké přání skutečně vyplnilo. Byl jsem
nadšený jako nikdy předtím. To byl tedy okamžik. Tu písničku jsem zpíval už
několikrát předtím, ale najednou byla úplně jiná. Ale nic, nechte to být, nějak
moc jsem se ponořil do reminiscence. Toto. Elton John. Graham Central Station. Take 6. Paul McCartney. The Winans. Bob
Marley – potkali jsme se na nějaké akci věnované černošské hudbě, dali jsme se
do řeči a odcházeli jsme s tím, že spolu budeme hrát. Když jsme hráli
poprvé, tak jsem ani nezkoušel jamovat, snažil jsem se co nejvíc proniknout do
jeho stylu. Na turné Hotter Than July
vlastně měl být se mnou, jenže krátce předtím dost vážně onemocněl, takže
bohužel nemohl jet. Právě na tom svém turné jsem s ním mluvil naposledy.
Byl v Německu. Popřál jsem mu, ať se co nejdřív uzdraví. V podstatě
jsem ho ani neznal, jen jsem věděl, že je oddaný vyznavač rastafari(izmu), tedy
učení, které odmítá násilí a materialistickou životní honbu za úspěchem, peníze
jsou a budou kořenem všeho zla, nebo zklamání. Jejich spasitelem byl Haile
Selassie a zemí zaslíbenou Etiopie. Moc jsme se o tom nebavili, nestihli jsme
to. Nedávno
jsem mluvil s jedním člověkem, jehož otec měl nahrávací studio na Jamajce,
odkud Bob pocházel. Dozvěděl jsem se, že nakonec přece jen udělal novou verzi Visions. Ale nepropracoval ji. Prince
– viděl jsem koncert v rámci turné Purple
Rain. Pink Floyd a jejich The Wall. Jednu
dobu jsem v New Yorku pracoval s Johnem Lennonem. Jackie
Wilson. B.
B. King.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Oddejte
se hudbě naplno, ovšem své dosavadní práce se nedržte zuby nehty. Hledejte
další inspiraci, nebraňte se jí, protože se vždycky dá něco zlepšit, změnit,
přepracovat. Jakmile budete mít pocit, že se začínáte dostávat do víru
hudebního světa, neusínejte na vavřínech, protože zdaleka ještě nemáte vyhráno.
Pořád pracujte. A buďte vděční za příležitost. Děkujte Bohu, že vás takto
štědře odměnil. Děkujte mu tím, že budete pracovat s maximálním úsilím.
Nepřestávejte, a to ani ve chvíli, kdy budete mít dojem, že jste takzvaně za
vodou. Pracujte dál.
A
těm, kteří mají svou metu stále daleko před sebou, mohu také doporučit jedině
tvrdou a usilovnou dřinu. Pilujte své nadání a cvičte, abyste byli připraveni
na příležitost. Pak na váhání a přípravu nebude čas, musíte se umět předvést
vždy a všude. A nebojte se selhání.
Na
závěr bych chtěl připomenout, že jsem rád, pokud jsem někoho svým životem
inspiroval, ovšem chvála ani pocta mi za to nepřísluší. Vždy děkujte Bohu, má
práce totiž rozkvetla jen díky jemu.
QUINCY
DELIGHT JONES Jr. (14. 3. 1933, CHICAGO,
ILLINOIS, USA)
MĚL JSTE
UČITELE NEBO NĚKOHO, KDO VÁS VEDL? POKUD ANO, CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL, CO VÁM
DAL?
Inspiroval
jsem se mnoha různými podněty. Na samém začátku to byli hudebníci z mého
nejbližšího okolí: Buddy Catlett, Clark Terry, Ray Charles (začínali jsme
společně, když mi bylo čtrnáct a jemu šestnáct), Benny Carter, Duke & Basie, Miles Davis. Silně na
mě zapůsobili i lidé, kteří to kromě umění uměli i s obchodem, konkrétně
Picasso a Stravinskij. Například Picasso vlastnil dvanáct litografických dílen.
Byl to umělec, ale zároveň si chránil prestiž nezávislosti. Stravinskij jednal
podobně.
V roce
1959 jsem se ocitl v Evropě. Bylo mi šestadvacet, celkem nás přijelo asi
třicet. Byli jsme taková jedna veliká kapela. Projezdili jsme, co se dalo, byli
jsme v Jugošce, Švédsku, Finsku. Neměli jsme manažera, nezastřešovala nás
žádná agentura, byli jsme vlastně studenti. A tak jsme se učili a učili. Jsem
rád, že jsem svět hudby tenkrát poznal i z té druhé strany, obchodní
aspekty mě oslovily až později.
Dospívání
jsem strávil s Basiem. Psal jsem pro něj dvacet let, i v době, kdy
kraloval Sinatra a jeho „Fly Me to the Moon“. S jeho kapelou jsem i
nějakou dobu hrál. Byl pro mě velkým vzorem, ale zároveň jsem mu psal texty. A
to od třinácti. Byl můj učitel i kamarád. Byl pro mě manažerem, bratrem, otcem,
prostě vším. A to až do své smrti. Sinatra má pro mě podobný význam. Někdy tomu
ani nemohu uvěřit – také štěstí! Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho poznal a
že jsem s ním mohl vystupovat. Po jeho smrti mi Tina říkala, že i on měl
ke mně silnou důvěru a náklonnost, s tím se mi nikdy nesvěřil, že jsme si
takto snadno padli do noty. S takovým velikánem (= Zpěvák 20. století)
se člověk snadno ztotožní, ale velmi těžko přijímá skutečnost, že by i on sám
pro něj mohl cokoli znamenat.
Musím
zmínit ještě tři velká jména. Jsou to Clarence Avant, Irving Greene a Steve
Ross. To byli moji další velcí učitelé. Říkávali mi: „Naučíme tě jak na to, aby
ses nikdy nebál velkých společností.“ Jsem rád, že jsem potkal Clarence a
Irvinga (v té době rozjížděl Mercury Records) i Steva Rosse zrovna tou dobou,
kdy jsem je potkal. Díky nim jsem na vlastní kůži poznal, jak funguje Time a
Warner. Trávili jsme spolu prakticky veškerý čas a nakonec jsme se pustili do
podniku se společnou majetkovou účastí s jednou z největších
zábavn(í)ých společností na světě. Fúze s Warnerem a Time proběhla hladce
v roce 1990 a byl to hodně silný zážitek: šlo o časopisy, televizní
produkci, filmy, televizní stanice. Věřil jsem jim, znali jsme se dlouhé roky.
Svoji nahrávací společnost jsem otevřel v roce 1980 a také ona
spolupracovala s Warnerem a Time.
JAKÁ BYLA
VAŠE PRVNÍ PRÁCE V OBORU A JAK JSTE K NÍ PŘIŠEL?
První
práci jsem získal ve čtrnácti. Zpíval jsem v kvartetu i kabaretním
esohávurukávu The Challengers. Dělali
jsme písničky na motivy modliteb. Vedl nás Joseph Powe; kdysi hrál v Wings Over Jordan. To byla proslavená
černošská kapela. A měl i taneční skupinu. Asi ve dvanácti jsem chodil
k nim domů hlídat děti, takže jsem měl přístup ke knížkám, které četl.
Třeba měl Glenna Millera, Franka Skinnera a tak. Ten napsal knížku o filmové
kritice; ta se mi vždycky líbila, původně jsem si myslel, že u ní skončím,
protože mě zajímala víc než muzika. V té době ale nebylo moc černošských
kritiků, takže jsem usoudil, že v téhle oblasti bych se nejspíš neuchytil.
A tak přišla na řadu hudba.
Ve
čtyřicátých letech jsem nadšeně sledoval výkony černošských kapel na
severozápadě. Ty pro mě hodně znamenaly. Tehdy jsme bydleli v Chicagu, což
bylo největší černošské ghetto v Americe. Když mi bylo deset, přestěhovali
jsme se právě na severozápad, takže jsem si ani širší evidentnější rozdíl ve
zkušenostech přát nemohl. Zmíněné kapely mi daly hrozně moc, pochopil jsem, že
přesně to chci vykonávat. Byla to nádhera, jejich koncerty jsem hltal. Poznával
jsem význam slov jednota, talent, tým. Byly mými velkými vzory.
JAK JSTE
SE PROSADIL A CO S VÁMI TA VELKÁ UDÁLOST UDĚLALA?
Bylo
to v době, kdy jsem hrál s kapelou Charlieho Taylora. Byl jsem
z toho nadšený, protože mi platili sedm dolarů. Ani jsem nevěřil, že
opravdu dostávám zaplaceno za to, co mám ze všeho na světě vůbec nejraději.
Vystupovali jsme v YMCA v Seattlu. To bylo v roce 1947. O rok
později jsem začal spolupracovat s Bumpsem Blackwellem. To byl chlapík:
objevil Sama Cooka, Little Richarda – oba byli ze Seattlu. Měl dvě kapely,
profesionální a začátečnickou. My patřili do té začátečnické. To byl také velký
průlom, protože jsme hráli s lidmi jako Billie Holliday, Bill Eckstine,
Cab Calloway a tak. A to nám bylo čtrnáct patnáct. V osmnácti jsem začal
spolupracovat s Lionelem Hamptonem. Chtěl mě už v patnácti, ale byl
jsem moc mladý a jeho ženě se to nelíbilo, posílala mě zpátky do školy.
Pak
jsem dostal stipendium a šel jsem studovat do Bostonu. Dnes se ta škola jmenuje
Berkleeská akademie umění. Asi po půl roce mi Hamp zavolal a oznámil: „Jestli
chceš dělat velké věci, tak koukej mazat sem.“ A právě tehdy jsem nesměle
vkročil do obrovského světa hudby. Ta kapela byla parádní, měla ohlas po celém
světě. Makali jsme den co den. Hrál jsem na trubku a na klavír a taky jsem
připravoval scénu.
CO VÁS DEN
CO DEN MOTIVUJE K DALŠÍ PRÁCI?
Objevitelská
vášeň. A přiznávám, že trochu i skrze zralou višeň únik z reality. Když mi
bylo sedm, tak matku zavřeli do blázince nějací smutní magoři, takže jsme se
s bráškou víceméně museli starat sami o sebe. Táta totiž bez ustání
pracoval, aby nás zaopatřil. A tak jsem touhu po matce přesunul na hudbu, ta mi
ji zastupovala. Nebylo to jenom naoko, opravdu jsem hudbu vnímal jako mateřský
pud, byla pro mě vším jedinečným. Veškerá negativa jsem přes hudbu přetvářel
v pozitivní vyjádření, to, co mě štvalo, jsem podrobil testu tvořivosti a
snažil jsem se z nepříjemností sekat jen příjemné okamžiky. To mi nejspíš
ochránilo můj křehký život.
Předtím
jsme byli docela obyčejní špunti s banditskými úmysly, pytláci chytráci.
Například jsme se vloupali do jakéhosi arsenálu zbraní. Našli jsme tam netknutý
koláč, docela jsme se o něj porvali. Když jsme si ho nějak rozdělili a spapali,
šli jsme se podívat do dalších místností. V jedné jsem našel klavír. Bylo
mi jedenáct. Ten klavír mi nadosmrti změnil život. Asi by se dalo říct, že mi
pak ostatní věci připadaly jako prkotiny a malicherné hlouposti, protože klavír
jasně měl navrch a už jsem se od něj nechtěl hnout. Hudba mi otevřela svět do
jiné dimenze, vnitřní i vnější, obsah i obal. Věděl jsem, že musím jít za
hlasem svého srdce, jak bych teď řekl. Hudba mě vábila a já jí to musel
dovolit. Nejdřív jsem hrál po nočních klubech, jak už to bývá, pak jsem si
doplnil vzdělání a následně jsem se vydal do centra Paříže k Nadie
Boulanger. U ní jsem studoval přízvuky, melodii, harmonii, teorii a praxi
skládání zábavných superintelektuálních a aktuálních písní. Nadia byla hotový
poklad. Totéž platí pro berkleeskou školu. Člověku pak totiž dojde, že by toho o
oblasti, kterou má strašně upřímně rád, měl vědět co nejvíc. Tenkrát jsem měl
veliké štěstí, protože nebylo nic, co by mě odlákalo jinam. Ani jsme neměli
našetřeno na rozhazování, tudíž jsem si školu nemohl vybírat jen tak, podle
libosti. Chtěl jsem vynikat a za tímhle cílem jsem si tvrdě šel.
JAKÉ
VLASTNOSTI VÁM DOPOMOHLY K ÚSPĚCHU NEJVÍC?
V první
řadě vědomosti. A pak nezlomné odhodlání. Jako textař jsem se hodně nechal vést
instinkty a pocity. Nejdřív jsem něco prožil, pak jsem to napsal. A potom mě
napadaly ty veliké otázky: „Jak vlastně takovýhle zvuk vzniká? Jak se povede,
že osmnáct lidí zahraje stejnou notu tak, jak má? Jak to vlastně celé funguje a
drží pohromadě?“ Vždycky mě zajímalo, jak to či ono funguje, byl jsem strašně
zvědavý. A právě zvědavost mě dovedla k mnoha vzácným poznatkům, takže jí
mohu být jedině vděčný.
Člověk
by měl být i pokorný, svoji tvořivost by neměl vystavovat na odiv. Za úspěch
bychom měli v duchu děkovat. Vždycky bychom měli zůstat nohama na zemi,
bez ohledu na to, jak vysoko nás druzí vynášejí.
KDYBYSTE
NA SAMÉM ZAČÁTKU VĚDĚL TO, CO VÍTE DNES, CO BYSTE TEHDY UDĚLAL JINAK?
Nevrhnul
bych se na drogy. Nikdy. Jenže ve čtyřicátých letech je zkoušel každý, byla to
módní vlna. I všichni moji hrdinové si užívali drogy. Jsem rád, že jsem se
s nimi seznámil jen letmo a pak jsem od nich dal ruce pryč. Jiní,
například Ray Charles, to neustáli a měli pak velké problémy. Takových caus
známe přece spousty.
JAKÉ
NEJVĚTŠÍ PONAUČENÍ JSTE SI ODNESL?
Řekl
bych, že vždycky platí pravidlo zlaté střední cesty. Člověk se musí vzdělávat,
musí na sobě pracovat, měl by si sám budovat charakter, na nějž by mohl být
pyšný, který by mohl mít rád, jemuž by mohl věřit a hlavně s jakým by
dokázal žít. Jedním z mnoha klíčových slov by vždy a všude měla být
pokora. Myslím si, či spíš věřím ve skutečnost, že tvořivost pramení
z božské podstaty, že je to obrovský dar, kterého bychom si měli vážit a
jehož bychom nikdy neměli zneužívat z podlého prospěchu vydělávat.
Tvořivost je propůjčený dar, takže bychom ho měli využít, ale neměli bychom si
osobovat právo na jeho vlastnictví. To nám nepřísluší. Božství je podstatou
tvořivosti, to bychom měli mít na paměti od rána do večera. Pokud tomu
nevěříte, podívejte se na úspěšné lidi, kteří se tváří, jako by byli ti
nejúžasnější na světě. Pozoruju to už přes půl století. Ti, kteří jsou Bohu
vděční za dar, který jim propůjčil, procházejí cestou tvořivosti dál a dál,
jsou jim přístupné i další cesty. Naopak lidé, kteří se domnívají, že jsou
výjimeční jako trdlo šmouha šmoulík a okolí by se k nim tak mělo i chovat,
a to za všech okolností, si nikdy nemohou získat upřímný a nepolevující
respekt.
KTERÁ ALBA
VÁS OSLOVILA?
Nat
Cole. Ray
Charles. Album
Kind of Blue považuju za mléčný
zákusek svého dospívání, jelikož v něm bylo obsaženo všechno, co člověk
v takovém období potřeboval: Milese Davise, Coltrana, Billa Evanse, Cannonball. Duke
Ellington. Count
Basie.
Jœ
Pesci kdysi vydal album s velkým A: Falling
in Love pod jménem Jœ Doggs. Podílel se na něm i Jœy De Francesco. Jœyho
považuju za úžasného jazzového zpěváka. Poslední dobou ho poslouchám takřka
pořád. Vždycky jsme byli dobří kamarádi, ale nikdy bych do něj neřekl, že
dokáže tak parádně zpívat. A to se do zpívání pustil v devíti letech.
Kdysi jsme se kamarádili i s De Nirem. Jœy mě jako zpěvák dostal na
kolena, přiznávám.
MĚL JSTE
JAKO DÍTĚ V POKOJÍČKU PLAKÁTY NA ZDI? KDO NA NICH BYL?
Míval
jsem na zdi plakáty aktuálně úspěšných a propagovaných skupin a zpěváků.
Patřili k nim Duke Ellington, Lunceford,
Basie, Woody Herman, T–Bone Walker. A jazz ve Philharmoniku, tak to byli Rolling Stones čtyřicátých let. Tehdy
měli stejný náboj jako později rock´n´roll. Už v té době jsme si
s Lionelem Hamptonem uvědomovali, jak silný vliv dokáže hudba na lidi mít.
Když se Michæl Jackson prodával ostošest, lidi mě vynášeli do nebes. Proboha! O
co šlo? Já v hudbě žiju od dvanácti, vím, co obnáší, jak se dělá, co na ni
platí a co neplatí. Spousta lidí si myslela, že jsme objevili novou planetu,
ale my jen stavěli na dosavadních zkušenostech. A vidíte, vyplatilo se nám to.
KTERÁ
PŘEDSTAVENÍ, AKCE NEBO KONCERTY VÁS NEJVÍC ZAUJALY?
Strašně
rád si připomínám Franka Sinatru a Basieho v Sandsu. Z toho jsem byl
na větvi. Jako první „číslo“ jsme zařadili „Fly Me to the Moon“, pak jsme se
vřítili do Vegas, protože tam byl taky svět jako na Měsíci. A tam jsme i
skončili. Podle nás to byla úchvatná metafora. Na tomto místě by možná mělo
zaznít, že by člověk vždycky měl chytit příležitost za pačesy a nikdy by neměl
podceňovat přípravu. Jakmile se totiž příležitost naskytne, musí být
připravený, pak už je na pilování pozdě. Na Franka jsem se připravoval
zatraceně pečlivě. I na Basieho. Nic jsem nepodceňoval. A věděli jsme to
všichni tři. S Frankem jsme byli výborní kamarádi. Jeho smrt mě hluboce
ranila.
Koncert
Janet Jackson na Havaji.
Turné
Cirque du Soleil s názvem „O“
v Bellagiu. Steve Wynn je totiž můj dobrý kamarád, takže jsem byl poctěn
úvodem. Tahle kapela je naprosto úžasná. Budeme spolupracovat dál, dohodli jsme
se, jelikož je to v oboustranném zájmu. Jejich koncert mě nadchl. Pak mě
dokonce vytáhli na jeviště, ani jsem nevěděl, kde to jsem. Bylo to jako jiný
svět.
Podílel
jsem se na Clintonově inauguraci, na oslavách příchodu nového tisíciletí, na
předávání Oscarů v roce 1996. Hrozně rád dělám všechno možné, od
strukturovaných pořadů po spontánní akce, které se už nikdy nebudou opakovat.
KTERÉ
PÍSNIČKY VÁM PŘIROSTLY K SRDCI?
Tak
to je hodně těžká otázka. Napsal jsem tisíce textů a obměn a variant… Takže
nejspíš… „Lush
Life“, Billy Strayhorn. „How
Do You Keep the Music Playing“, Frank Sinatra. „Somewhere“
v podání Arethy Franklin. Písnička pochází od Leonarda Bernsteina.
S touhle písničkou bych šel kamkoliv.
Pracoval
jsem snad s každičkým zpěvákem a každičkou zpěvačkou do dob Louise
Armstronga. Právě teď mi do hlavy naskakují Ella, Sarah, Billie Holliday,
Carmen McRæ, Nina Simone, Aretha, Roberta Flack, Diana Ross, všichni. Mám tím
na mysli i rappery včetně Queen Latifah. Prostě všechny. Patří sem i jména Tony
Bennett, Ray Charles, Paul Simon, Luther. Všech si cením.
ZKUSTE
UVÉST MAXIMÁLNĚ DESET RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHTĚJÍ PROSADIT V HUDEBNÍM
PRŮMYSLU.
Nejlepším
začátkem cesty je, když člověk následuje kroky velikánů. Nechvátejte, dopřejte
si čas a rozhlédněte se kolem sebe. Vyzkoušejte si vícero párů bot, kam
spěchat? Napodobujte lidi, kteří se vám líbí, opakujte po nich každičkou notu.
Spousta z vás nejspíš namítne, že vám každý vtlouká do hlavy, abyste byli
originální, jenže člověk nejdřív musí mít zkušenosti, aby věděl, kde je průměr,
kde je podprůměr a kde originalita. Napodobujte ty nejlepší. Mými vzory
v tomto směru byli Miles Davis, Ellington, Dizzy, Tadd Demeron, Fats
Navarro. S takovýmhle cvičením se záhy posunete dál, naučíte se, jak se taková
hvězda chová a tváří, i to je součást originality, kterou si postupně
vybudujete. Tenhle postup neplatí výhradně jen pro zpěváky, ale i pro malíře,
spisovatele, prostě pro každého. Když chcete vyniknout jako spisovatelé,
bezpodmínečně musíte znát velikány Shakespeara, Danteho, Puškina. Velké
osobnosti minulosti nám mají mnoho co říct, v jejich práci i životě se
skrývá hluboká moudrost, jíž bychom se měli nechat obohacovat. Nikam
nespěchejte.
Když
jsme v roce 1959 vystupovali v Evropě, Nat Cole se nechal slyšet, že
člověk, který se žene zběsile jen za slávou a za úspěchem, což jsme my nikdy
nedělali, by si měl hned na začátku uvědomit, že ten, kdo vzplane, musí
zákonitě taky uhasnout, protože nebude mít dost paliva. Naopak by se každý měl
připravovat hodně dlouho, aby získal víc zdrojů, aby si upevnil kořeny.
V jedenasedmdesáti se spokojeně rozhlížím kolem sebe a říkám si, že
všechna ta námaha za to stála. Ani nemám slov. Prožívám hluboké uspokojení,
které je patrně nesdělitelné, nepřenosné.
Každý
týden vyřizuju spousty telefonátů mladičkých lidí, kteří v sobě objevují
talent a nadšení. A právě připravujeme album hip–hopových nadšenců. Aktuálně
jsou jimi Dr. Dre, Pharrell, Neptunes, R. Kelly, Jermaine Dupri, Dallas Austin,
Ludacris. Ti všichni se na něm sejdou. Chystají se na remixy mých písniček, já
se zase pustím do „kapelových verzí“ jejich repertoáru. Hip–hop mě provází
docela dlouho, vždyť například moje dcera byla zasnoubená s 2Pacem,
pracoval jsem s L. L., Ice Cubem. Hip–hop
je také mojí součástí stejně jako spousta dalších žánrů. Minulý týden tu byl
Ludacris. Je mu pětadvacet, ale věková bariéra byla jen pomyslná. Dokonale jsme
se shodli. Vzájemně se inspirujeme a doplňujeme. Pamatuju si na dobu, kdy se
skandovalo, že rapu odzvonilo. V té době jsme pracovali na vydání alba Back on the Block. A uspělo! V roce
1987 se ti drzouni křiklouni taky spletli. Davy lidí křičely, že rap je
vyčichlý, a my s rapovým albem vyhráli Grammy. Na všem vždycky pracuju na
pozadí afroamerické kultury. Mám rád 50
Cent i Jay–Zho, nelámu hůl nad Coltranem, Besiem ani Dukem. Jsou součástí
mého života. Právě teď prožíváme nádhernou dobu, která fandí všem žánrům. Jazz
neumírá, stále si nachází příznivce. Nedávno jsme během sedmi týdnů sjezdili
devět zemí, byli jsme i v Kuvajtu a v Bagdádu. Na podobná místa
jezdím přes padesát let a vždycky je mi tam dobře. Hudba nezná hranice.
Dokážete
odpovědět, kdo toho o americké hudbě ví docela nejméně? Američané. Pokud tomu
nevěříte, tak dodám, že jsem byl v Anglii jako viceprezident společnosti
Mercury v době, kdy svět nic nevěděl o Beatles
ani Rolling Stones, zatímco Elvis a
Bill Hilly kácely hitparádové žebříčky. Rolling
Stones však věděli, že to teprve přijde. A teď jim je přes šedesát a pořád
bourají stadióny. Neplatí, že některé žánry mizí, naopak. Blues a jazz jsou
základními stavebními kameny hudby.
Jazz
a blues umějí spojovat lidi, protože je zná každý. Hudba je všemocná čarodějka,
balzám a všelék, co zabírá na všechny zainteresované. Stejně jako kdysi
pomáhala otrokům, také je spojovala. Pro ně byla útěchou a nástrojem
pospolitosti. Hudbu najdete na celé planetě proudit a pulsovat, hudba nemá a
nezná hranic.
UMBERTO ECO: NÁCVIKY ŠŤASTNÉ SMRTI Francouzský měsíčník Le Magazine Littéraire nedávno věnoval celé číslo speciál jedinému námětu: jak se literatura vypořádává s tématem nelíčené smrti. Četl jsem se zájmem, ale nakonec jsem byl zklamán. Některé z článků se sice dotkly myšlenek, s nimiž jsem se dříve nesetkal, ale ve finále jen opakovaly dobře známou smutnou skutečnost – že se literatura kromě lásky zabývala i smrtí odjakživa. Články poukazovaly na přítomnost smrti ve vyprávěních uplynulého století i v předromantické „gotické“ literatuře, ale klidně mohly citovat také z řeckého bájesloví nebo z řady středověkých textů o utrpení mučedníků. Nehledě na to, že samy dějiny filozofie začínají předpokladem, který je ten nejzákladnější ze sylogismů: „Všichni lidé i živočichové jsou beze zbytku point smrtelní.“ Problém patrně tkví ve skutečnosti, že lidé dnes čtou méně knih než v předchozích snad zvědavějších generacích. Ať už je však příčina jakákoli, ztratili jsme schopnost vyrovnat se se smrtí. Náboženství, mytologie a starodávné rituály nás možná nezbavovaly strachu ze smrti, ale aspoň nás s ní seznamovaly. Prostřednictvím velkolepých pohřebních obřadů, nářku truchlících a zádušních mší jsme si na představy o smrti postupně navykali. Připravovala nás na ni i kázání hodnostářů o hodnotě v pekle – a už coby dítěti tomu nevinnému mi byly k četbě doporučovány pasáže masáže z díla Přítel mládeže, které se zabývaly smrtí jako uměleckým dílem zániku. Tento text, rukověť modliteb z 19. Století od kněze Dona Bosca, připomínal, že nevíme, kdy ani kde nás smrt dohoní – v posteli, v práci, na ulici v tom nejlepším rozložení a rozkladu; následkem prasklé cévy, horečky, zemětřesení nebo něčeho zase zcela jiného. V tu chvíli se nám v hlavě zamlží, rozbolí nás duhovky, jazyk vyprahne, čelisti se scuknou, potažmo i sevřou, ztěžkne nám hruď, ztuhne krev, svaly jednoduše nebo méně jednoduše ochabnou, srdce pukne žalem. Proto je zapotřebí, abychom si cvičně natrénovali to, co Don Bosco nazval Cvičením šťastné smrti: „Až mi mé nehybné končetiny sdělí, že pouť mého přivandrovaleckého života se chýlí k zániku… Až mé třesoucí se, ztuhlé ruce už neudrží krucifix a já jej chtě nechtě upustím na své lože utrpení… Až budu mít bubu oči zamlžené a vytřeštěné hrůzou z blížící se nemajestátné smrti… Až mé bledé a popelavé líce budou vzbuzovat soucit a zděšení přihlížejících a mé vlasy, zježené a zvlhlé smrtelným potem, ohlásí blízkost mého konce… Až má představivost, zjitřená příšernými a hrůzostrašnými přízraky, upadne do smrtelného prachobyčejného žalu… Až mi přestanou sloužit proti obstrukcím živáčků smysly… milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou, mám Tě fakt rád.“ Řekli byste, že tohle je nefalšovaný obřad sadismu i despotismu. Ale co učíme své současníky dneska? Že smrt se odehrává daleko od nás v nemocničních pokojích, pokoj vám, že truchlící truhlíci nemusejí vážně nebo vlažně kráčet za rakví nebožtíka na hřbitov, že už nespatříme mrtvé. Nebo je spíš vídáme denně: jak jsou ubíjeni, stříleni či vyhazováni do luftu; jak klesají ke dnu řeky s nohama zalitýma do betonové frašky; jak leží bezvládně na chodníku a hlava se jim kutálí po silnici. To však nejsou naši drazí a blízcí; jsou to herci z Hollywoodu nebo z holého brodu. Smrt je podívaná – rozhodně to platí ve filmech a v telenovelách na pokračování díky vynálezu televize, ale i ve skutečném životě mající dost nouze o vize. Hltáme zprávy médií o mladé dívce, kterou znásilnili a zabili neherci, nebo o obětech sériového vrahouna. Umučená těla už nevidíme, protože by nám připomněla skutečně strašnou smrt. Místo toho se díváme, jak plačící přátelé nosí květiny na místo zločinu nebo pořádají vigilii při svíčkách. Případně vídáme mnohem sadističtější scény hororového rázu, kdy reportéři zvoní u dveří truchlící matky, aby se jí zeptali, „jak se cítila“, když se dozvěděla znenadání o smrti své milované dcery, o vraždě na nevinném a slabším služebním tvoru. Smrt sama je však ukazována pouze nepřímo, prostřednictvím obrazů přátelství a mateřského zármutku, jež se nás nedotýkají tak niterně a ožehavě. Smrt všeobecně vymizela z našeho bezprostředního horizontu zkušenosti. V důsledku toho bude většina z nás daleko zděšenější, až ta chvíle nastane a my budeme muset čelit události, která byla naším údělem už od narození – údělem, s nímž se moudří lidé postupně snaží smiřovat vlastně a jasně celý život, třeba takový interpret ICE MC v roce 1990: „Scream (Extended Zombie Mix)“. UMBERTO ECO: KNIHY O KNIHÁCH, CHYBY O CHYBÁCH, NEDOSTATKY O NEDOSTATCÍCH
Na světě se sbírá všelicos. Římští patricijové sbírali řecké starožitnosti a veteš (dokonce i jejich pečlivé padělky), katalogy moderních aukčních síní předvádějí všechno od světově proslulých umělců až po fusekle, jež kdysi posloužily vévodovi z Windsoru. Bleší trhy se hemží nadšenci, kteří slídí a pídí se po telefonních kartičkách, zednářských předmětech obdivu, pohlednicích, samolepkách, klíčích a paklíčích, lahvích od kokakoly, žiletkách, diplomech, miniaturních lahvičkách likérů, papírových sáčcích s cukrem do jednoho kafe – a tak dále a tak dále. Takovéhle sběratelství samozřejmě hraničí s mánií. Na druhou stranu, třeba takové sbírání starých knih, to je naprosto seriózní aktivita, ať už jsou těmi vytouženými objekty vzácná a drahá díla z patnáctého století nebo prvotní vydání ze století dvacátého. V nakladatelské branži pak existuje žánr známý jako „knihy o knihách“, který de facto představuje další způsob sbírání knih: sestavuje jejich seznamy, třídí je a dělá si v nich pořádek, ordnung podepřený rozumem. V 19. století byli nejvýznačnějšími odborníky v žánru „knihy o knihách“ Francouzi: mám na mysli třeba bibliofila Charlese Nodiera, jenž jako direktor pobočky Francouzské národní nablýskané knihovny velmi ovlivnil některé z nejvýznamnějších spisovatelů své doby. Od 20. století se ovšem tomuto žánru nejvíce daří v anglosaských regiónech. O knihách přirozeně mluví velká spousta dalších knih, například dějiny literatury, v žánru „knihy o knihách“ jde však o historii a sbírání knih jako takových. A patří sem i okrajové záležitosti, například studie o věnováních a předmluvách v tiscích ze 17. století. Poslední dobou jsem si povšiml, nešlo být opravdu netečným pozorovatelem, že se zájem o tento žánr opět probudil k životu také v Itálii. Představu o rozsahu tohoto trendu si můžete učinit z katalogu chvályhodného (a bohužel ohroženého) nakladatelství Edizioni Sylvestre Bonnard Milano – pojmenovaného podle bibliofila a ústřední postavy románu Zločin Sylvestra Bonnarda od Anatola France. Katalog nakladatelství čítá více než sto titulů, počínaje Podivuhodnými dějinami poznámky pod čárou od Anthonyho Graftona až po knihy od Hanse Tuzziho, autora vlivného díla Sbírání antikvárních, vzácných a cenných knih, který navíc vymyslel i jakýsi podžánr knih o knihách: detektivky pojednávající o světě obchodníků s antikvárními knihami. V Itálii ale v posledních letech vycházejí i další knihy na podobná témata. Například soubor studií Knižní sbírky a autorské knihovny: cesta kulturními archivy zkoumá, čím nás mohou kulturně obohacovat knihovny a soukromé knižní sbírky, nebo dílo Nekonečná knihovna: příběhy lidí, kteří se zbláznili do knih od Andrey Kerbarkera, jež vypráví o bibliofilech všech epoch, od Petrarci po Jorge Luise Borgese, od kardinála Mazarina po madame de Pompadour. Další čerstvá kniha, Koníček i vášeň Giulietty Roverové, se neomezuje pouze na sběratele knih; jak slibuje její podtitul, pokrývá větší část sběratelského vesmíru: „Od fanatiků do panenky Barbie po zloděje rukopisů, od vyznavačů sexu po sběratele motýlů.“ Kde se bere všechen ten zájem o sbírání knih v době, kdy média dychtivě dávají prostor každému, kdo si je jistý přesvědčením, že tištěným knihám zvoní umíráček a že je brzy zcela nahradí elektronické paknihy? Nebo pseudoknihy? Jedna odpověď zní: Jakmile něco začne mizet z trhu, lidé začnou sbírat poslední zbylé exempláře. Tohle jistě není vyčerpávající vysvětlení, knižní sběratelství přece vzkvétalo dávno před nástupem elektronických čteček, v dobách, kdy nikoho ani nenapadlo prorokovat zánik tištěného slova. Možná že odpověď zní prostě tak, že tváří v tvář pitoreskním pořekadlům o konci tištěných knih, jakkoli absurdně apokalyptickým, jsme se opět probudili, že to v nás znovu zažehlo lásku k tomu kouzelnému předmětu, který je na světě ještě déle než tiskařský lis. Mrazení, jež nám přebíhá po zádech jen při pomyšlení, že by knihy mohly jednoho dne zmizet jako oběživo mezi spisovateli a jejich následovníky, právě to nás nutí o nich psát, upínat se k nim, sbírat je jako trofeje. Byly tu dávno před vámi či přede mnou – nechť nás všechny dokonale přežijí. (12/2013)
UMBERTO ECO: AGENT S POVOLENÍM POPÍJET Nedávno jsem narazil na odkaz na nový italský překlad románu Žít a nechat zemřít od Iana Flemminga, ve kterém si James Bond objednává martini s červeným – tedy sladkým – vermutem. Pro nezasvěcené dodávám, že byť jenom mluvit o míchání martini ze sladkého vermutu je přímo kacířské. Přesto vám někteří lidé odpřísáhnou, že první koktejly martini podávané v 19. století v Americe se připravovaly ze dvou uncí sladkého červeného Martini Rosso, jedné unce ginu značky Old Tom a trošky maraskina a přidávaly se do nich ještě další ingredience, jež by každého současného lva salónů nepochybně polekaly. Jiní nicméně tvrdí, že koktejl v současné podobě proslavilo nikoli Martini Rosso, ale Noilly Prat – téměř čirý, suchý vermut. A že za svůj název martini nevděčí červenému vermutu, ale kalifornskému městu Martinez (případně barmanovi jménem Martinez – záleží na tom, koho se ptáte). Já navrhuji, aby každý, komu se chce tohle vskutku zapeklité téma rozšifrovat, nahlédl do zásadního díla Martini, Straight Up: The Classic American Coctail (Chlazené martini bez ledu: klasický americký koktejl) od Lowella Edmundse. Stále však zůstává otázka, co přesně to James Bond celá léta popíjí. Zdá se, že od všeho tak trochu. Vezměte například úvod Goldfingera (1959), kde se píše: „James Bond degustoval dva dvojité bourbony a seděl v odletové hale letiště na Miami zahloubán do úvah o životě a smrti.“ Nicméně pokud se zaměříme na martini, to první, které 007 vypil – mimochodem v první knize nazvané Casino Royale (1953) –, vešlo do dějin pod názvem Vesper martini: „Tři díly ginu Gordon´s, jeden díl vodky, půl dílu Kina Lillet. Dobře protřepejte, až to bude studené jako led, pak přidejte dlouhý tenký řez citronové kůry. Je to jasné?“ (Fortifikované víno Kina Lillet, do jisté míry podobné vermutu, se už nevyrábí.) Další vesper si Bondík dopřává ve filmu Quantum of Solace. Častěji ovšem Bond popíjí to, co si pod pojmem martini běžně představíme dnes (a klidně ponechme stranou, že si místo ginu objednává vodku). Tedy nápoj s proslulým dovětkem „protřepat, nemíchat“. Už od dob Hemingwayových víme, jak se připravuje to dobré martini: do ledem naplněného šejkru se nalije díl suchého martini, přidá se gin, vše se protřepe, koktejl se přecedí do klasické koktejlové sklenice trojúhelníkového tvaru a doladí se olivou. Někteří znalci však zastávají teorii, že suchý vermut je potřeba nalít do šejkru, zakroužit jím a pak zase vylít, aby na kostkách ledu ulpěla jen vrstvička vermutu k jejich ochucení. Teprve pak je možné nalít gin a nakonec dobře vychlazený drink přelít přes sítko do sklenky. Ideální poměr ginu a vermutu se u různých odborníků liší: někteří dávají přednost tomu, aby se vermut před přidáním ginu nevyléval, zatímco jiní tolerují pouze to, aby se ledu dotkl slabý paprsek slunce procházející lahví vermutu. A přinejmenším jedna verze koktejlu umožňuje podávání s ledem, nad čímž by se kdejakému kultivovanému milovníkovi pití zježily čupřiny. A proč si znalec jako Bond přeje martini protřepané, a nikoli míchané? Někdo tvrdí, že při protřepávání do směsi pronikává více vzduchu. Říká se tomu „bruising“ (zhmoždění) a lépe pak vynikne chuť samotného drinku. Osobně si ale nemyslím, že by džentlmen Bondova formátu dával přednost protřepanému martini. Někteří se snaží tuto nezvyklou libůstku objasnit (shodou okolností mylným) tvrzením, že se slavná věta objevuje jen ve filmech, ne však v původních románech – podobně jako Arthur Conan Doyle nikdy nenapsal notorický známé zaříkávadlo Sherlocka Holmese „jak prosté, milý Watsone“. Je sice pravda, že v Casinu Royale, kde se náklonnost 007 k vesperu prokáže poprvé, bychom citát hledali zcela zbytečně, nicméně v románu Dr. No z roku 1958 se už typické instrukce k přípravě koktejlu objevují. Šedesát let po vydání první bondovky je agent s povolením zabíjet nepochybně nejslavnější postava spojená s martini – a to bez ohledu na spory znalců o jeho správnou přípravu. Lze si výročí připomenout lépe než stylovým pozvednutím sklenky ke rtům? (7/2013: Umberto Eco) UMBERTO ECO: HLEDÁ SE DUCH A NEJLÉPE SNAD EVROPSKÝ ASTERIX! Stoupencům Evropské unie nastaly těžké časy. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, od britského premiéra Davida Camerona, jenž se svých krajanů ptá, zda EU ještě chtějí (či, když už jsme u toho, zda ji kdy chtěli), až po prohlášení věčného italského vůdce Silvia Berlusconiho, který svůj názor zřejmě denně mění: v jednu chvíli tvrdí, že je pro sjednocenou Evropu, a hned nato – když zrovna neapeluje na fašisty – se podbízí zastáncům teorie, že Itálii by bylo lépe, kdyby se vrátila k liře. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že po uplynutí více než půl století se otcové zakladatelé Evropy teď musejí obracet v hrobě. Stojí za to si připomenout, že s výjimkou tragické balkánské krize v 90. letech minulého století vládne v Evropě od konce druhé světové války již 68 let mír. Dnešním mladým generacím připadá válka jako něco zcela cizorodého. Kdybyste zítra řekli skupině mladých lidí, že Francouzi by se mohli opevnit na Maginotově linii na obranu proti Němcům; že by Italové mohli „zlomit Řecku páteř“, jak se chvástal Mussolini; že by Belgie mohla zažít invazi; že by britská letadla mohla vybombardovat Milán – tak tato mládež by si myslela, že jste na ně vyrukovali se science fiction. Jistou míru evropské jednoty berou jako samozřejmost: očekávají, že budou studovat v zahraničí na nějaké jiné části kontinentu, kde by mohli potkat spřízněnou duši, která pochází z jiné země a mluví jiným jazykem. Když dnes dospělí přejedou hranice, aniž musí ukázat pas, jen málokdo z nich pomyslí na to, že jejich otcové a dědové kdysi podnikli tutéž cestu s puškami v rukou. Jak tedy může Evropany myšlenka sjednocené Evropy nepřitahovat? Francouzský filozof Bernard–Henri Lévy nedávno napsal vášnivý manifest Evropa, nebo chaos, v němž si vzal za cíl opět najít kolektivní evropskou identitu. Začíná znepokojujícím postřehem: „Evropa není v krizi; ona umírá. Přirozeně ne Evropa jako území. Ale Evropa jako myšlenka se rozkládá na malé tenké nic. Evropa jako sen a projekt.“ Tento manifest podepsalo několik evropských spisovatelů a učenců – Antonio Lobo Antunes, Vassilis Alexakis, Juan Luis Cebrián, Fernando Savater, Peter Schneider, Hans Christoph Buch, Julia Kristeva, Claudio Magris a Győrgy Konrad – spolu se Salmanem Rushdiem, který není Evropan, ale našel tu útočiště, když ho íránská vláda začala ohrožovat na životě. I já jsem podepsal a pak jsem se setkal s několika dalšími signatáři na debatě v Théâtre du Rond–Point v Paříži. Jako takřka první zde zazněl názor, že skutečně existuje něco jako kolektivní evropská identita. Souhlasil jsem a citoval z Proustova díla Čas znovu nalezený: ačkoliv se celá Paříž obávala bombardování z německých zeppelinů, francouzští intelektuálové dál rozmlouvali o Gœthovi a Schillerovi a dál pokládali německé spisovatele za nedílnou součást své kultury. Smysl pro evropskou identitu je rozhodně velmi silný mezi intelektuály, ale existuje pořád mezi obyčejnými obyvateli? Zamyslel jsem se nad tím, že každá evropská země oslavuje své hrdiny, kteří do jednoho chrabře zabíjeli jiné Evropany: německého náčelníka Arminia, který porazil Varovy římské legionáře, francouzskou Johanku z Arku, španělského El Cida, hrdiny risorgimenta, hnutí za svobodu Itálie. A tak dále. Nenašel by se i nějaký evropský hrdina? Ne francouzský hrdina či německý hrdina – ale společný hrdina? A měli jsme vůbec někdy nějakého? Byl tu lord Byron a Santorre di Santarosa, kteří pomáhali v boji za řeckou nezávislost, ačkoli ani jeden nebyl Řek, pouze rek. Byl tu Oskar Schindler a jemu podobní, kteří zachránili životy tisíců Židů bez ohledu na jejich vlastní národnost. Nemluvě o nevojenských hrdinech jako Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer a Altiero Spinelli, kteří jsou pokládáni za otce zakladatele Evropy. Kdybychom zapátrali v zákoutích historie, našli bychom další hrdiny, o kterých bychom mohli mluvit s mladými mysliteli, ale i s dospělými nejen domnělými? Člověka napadá jen jeden hrdina, který dlouho sjednocoval Evropany od Portugalska po Polsko, od Finska po Turecko: komiksová postavička Asterix. Není načase, abychom měli skutečného hrdinu, který nás dá všechny dohromady? Smích je nejen nejsilnější zbraň, je to zároveň i nakažlivá studie, jak nosit při sobě dobrou náladu jako brnění a nedělat dohromady jeden velký smutný kiks. Tolik uvědomělý a neohrožený druh, nebojácný pan bojovník za lepší vyhlídky pod sluncem Asterix. (8–9/2013: Umberto Eco) UMBERTO ECO: V PODRUČÍ MOBILU Před nedávnem jsem četl o neobvyklé službě, kterou nabízí proslulý hotel Byron ve Forte dei Marmi na italské Riviéře, kam rádi jezdí bohatí a slavní, kupříkladu dnešní novopečený držitel Oscara za hlavní mužskou roli ve filmu, Leonardo di Caprio. Hostům je k dispozici psychoterapeut ovládající několik jazyků, který jim má pomoci zbavit se závislosti na mobilních telefonech – a případně také na Twitteru a dalších návykových sociálních médiích, jež způsobují úplně nový typ neuróz. Na počátku devadesátých let, kdy ještě mobilní telefony nebyly tak drze všudypřítomné, jsem psal o „telefonovácích“. Inspirací pro můj vlastní neologismus byli „VIPáci“, tedy lidé, kteří se ve vlaku i na letišti snaží upoutat pozornost tím, že na celé kolo hulákají do telefonu o stavu akciových trhů, o bankovních úvěrech a dalších obchodních záležitostech. Poznamenal jsem k tomu, že jejich chování je příznakem podřadného společenského postavení: ti skutečně mocní mobil mít nemuseli, jejich telefonní hovory vyřizovalo dvacet sekretářek. Mobily potřebovali nižší řídící pracanti, kteří se museli stále hlásit svému generálnímu řediteli, a drobní podnikatelé, kteří vyřizovali hovory s bankou. Telefonováky jsem ale hodnotil spíš z hlediska jejich společenského postavení než přes potenciální neurotické poruchy. Tehdy jsem si totiž dokázal snadno představit, že v soukromí tihle exhibicionisté své telefony odloží a vyřídí si své záležitosti v klidu. Dnes už to tak zcela jistě není. Zrovna před pár dny jsem v jedné chvíli zaznamenal hned pět kolemjdoucích s mobilem: dva právě telefonovali, dva tak horlivě psali textové zprávy, že málem zakopli, a jedna žena kráčela raději s telefonem v ruce, aby byla připravena reagovat na jakékoli zapípání či cinknutí. Znám jednoho poměrně kultivovaného džentlmena, který odložil své rolexky, protože – jak řekl – když dnes potřebuje vědět, kolik je hodin, prostě se podívá na svoje BlackBerry. Z technologického hlediska je to nepochybně pokrok – máme malé, výkonné počítače vždy na dosah ruky – ovšem také krok zpět. Náramkové hodinky přece nabídly lidem alternativu k neustálému vytahování kapesních hodinek (neřkuli k tahání se se stojacími hodinami na zádech). Takže zatímco nám náramkové hodinky ruce osvobodily, chytré telefony je opět plně vytěžují. Můj známý tak vyměnil náramkové rolexky za přístroj, který mu neustále zaměstnává minimálně jednu ruku. Jako bychom se kolektivně rozhodli nechat jednu ze svých končetin atrofovat, přestože víme, že právě hned dvě ruce s palci schopnými postavit se proti ostatním prstům nesmírně přispěly k evoluci našeho druhu. Když ještě lidé psávali husím brkem, stačila jim k tomu jedna ruka, k ťukání do klávesnice je však zapotřebí obou dvou. Telefonovák proto nemůže používat mobil a počítač zároveň. Člověk závislý na mobilním telefonu ale počítač (dnes už v podstatě prehistorický exponát) nejspíš nepotřebuje vůbec: z telefonu se může připojit na internet, posílat textové zprávy a e–maily, a také – tedy aspoň věřím, že to nejnovější mobily ještě vůbec umějí – prostě někomu zavolat. Nejsem samozřejmě první, kdo na to poukazuje, mobilní technologie jsou však zároveň krok kupředu a zpět ještě v jiném směru: i když nás spojují virtuálně, narušují čas, který trávíme tváří v tvář. Krajním příkladem je scéna z italského filmu L´amore è eterno finché dura (Láska je věčná, dokud trvá) z roku 2004, v níž ani sex nezabrání mladé paničce v tom, aby odpovídala horlivě na ještě horlivější esemesky. Onehdá jsem poskytl rozhovor jedné španělské novinářce, velmi inteligentní a kultivované dámě, která pak v článku ohromeně poznamenala, že jsem naše povídání ani jednou nepřerušil, abych vyřídil nějaký akutní telefonát. Z toho usoudila, že mám mimořádně dobré způsoby. Zřejmě ji ani nenapadlo, že jsem si právě proto, aby nás nikdo nerušil, mobil vypnul – anebo že ho třeba ani nemám. (2013 listopad: Umberto Eco)
UMBERTO ECO: TELEVIZNÍ SVĚTCI
Určitě jsem to už někdy před někým říkal, ale zopakuji to ještě alespoň jednou: mým přáním je skoncovat s tímto sloupkem, aspoň v jeho současné podobě. Každý měsíc musím vymyslet téma, které se tváří na pořadu dne i noci aktuálně, i když bych si ve skutečnosti raději znovu pročetl Pindarovy spisy a napsal (poněkud s opožděnou ozvěnou) recenzi na jeho básně. Jinými slovy, rád bych hovořil o knihách, na něž se třeba pozapomnělo, ale podle mého názoru by bylo „aktuální“ přečíst si je znovu. Mohou to být knihy z uplynulých staletí, ale rád bych diskutoval současně i o novodobých Dílech, nejen jako dílech na pokračování včerejška – byť v jejich četbě upřímně poněkud víc zaostávám. No, člověk nemůže pořád stíhat svůj krok s dobou. Tak to tedy pro jednou zkusme. Nedávno jsem si přečetl knihu L´Imagination od Jeana–Jacquesa Wunenburgera, jež vyšla ve Francii v roce 2003 a zabývá se tématem individuální a kolektivní imaginace. Těžko říci, co kolektivní obrazotvornost vlastně je, na základě této knihy však aspoň můžeme načrtnout možnou teorii. Kolektivní imaginace nepatří k výplodům rozumu jako logika, matematika či přírodní vědy. Představuje soubor „imaginárních“ reprezentací počínaje starověkými mýty a konče současnými myšlenkami, které kolují jako drby v každé dobré kultuře a jimž se všichni přizpůsobujeme – ačkoli jsou pofiderně vybájené, pofiderně mylné, zavádějící a hlavně vědecky neprokazatelné. Co se týče kolektivní imaginace a mýtů, názorným příkladem, který převládá v našem způsobu uvažování, je třeba Joyceův Odysseus. Známé jsou i „posvátné“ představy, vyprávění, jež pronikají do našich individuálních zkušeností: podle této logiky je pro nás Pinocchio reálnější než rakouský vévoda Clemens von Metternich (užívající si dosyta dámské vnady v ložnicích na zámku Kynžvart nad Ohří) nebo jiní velikáni dějin. Ostatně ve své každodenní existenci se řídíme spíše ponaučeními z Pinocchiova literárního takyživota než ze skutečného života Charlese Darwina. Kdesi v naší kolektivní imaginaci přebývají i postavy Lemuela Gullivera a Emmy Bovary. Žije tam také mladý Werther, jehož literární sebevražda údajně inspirovala mnohé mladé čtenáře k tomu, aby si sami sáhli na život. Podle Wunenburgera ovšem existuje i gnostická, alchymická či okultní kolektivní představivost. Existují „narativy“, které formují a řídí náš způsob existence, přestože nemají racionální oporu, ale jen tu smutně bezvýznamnou, tedy pofiderní. Nejzajímavější na jeho knize je však snaha objasnit základní stavbu televizuální kolektivní imaginace. Televize nás fascinuje svými obrazy světa, z nichž některé jsou snad skutečné, jako například ve zpravodajství; jiné obrazy dokážeme rozeznat jako fiktivní, nicméně do svých individuálních světů je přijímáme všechny. Je v tom až cosi náboženského: Wunenburger píše o druhu reprezentace, kterou vnímáme jako desakralizovaný projev posvátného, kde „už není nutné věřit v existenci něčeho, co se nachází za reprezentací, neboť už sama reprezentace je obrazem a odrazem této existence.“ Jinými slovy, jsou záběry bortících se Dvojčat pro televizní diváky reálnější než pohled na kosmické tsunami v katastrofickém filmu? „Zatímco funkce náboženského obrazu spočívá ve zprostředkování kontaktu s nepřítomným Bohem, televizuální obraz činí sám sebe svrchovanou manifestací,“ píše Wunenburger. Televizní hrdinové a jejich skutky se transformují do jakéhosi společného světa v rámci kolektivní imaginace. Jeden průzkum před čtyřmi lety ukázal, že pětina britských dospívajících považuje Winstona Churchilla za fiktivní postavu fiktivních válečných dějin, a více než polovina z nich si naopak myslí, že Sherlock Holmes je skutečná historická osobnost. Shit happens. Můžeme se na věc podívat ještě z jiného úhlu. Není to tak dávno, co italští kněží odmítali pokřtít dítě, které nebylo pojmenováno po světci uvedeném v kalendáři. Pokud jste svému potomkovi dali jméno Liberta nebo Lenino, jak se stalo v oblasti Romagna, museli jste se obejít bez křtin. Už několik desítek let ovšem potkáváme dívky, jež se jmenují Jessica nebo Gessica, Samantha nebo Samanta, Rebecca, nebo dokonce Sue Ellen – kterou jsem viděl zkomolenou na „Sciuellen“. Nejde tu o vznešená jména jako Selvaggia, Azzurra, Oceano, jimiž své děti běžně pojmenovávají aristokraté, snobi a začáteční zazobanci. Střední třída by si na taková výjimečná jména nikdy netroufla pomyslet. Zato Jessica, Sue Ellen a Samantha jsou „skutečná“ jména nabídnutá televizuální kolektivní imaginací. Jsou reálnější než jména světců, kteří nám nyní připadají tak vzdálení; jsou to jména mýtů, jež spoluvytvářejí dnešní kolektivní imaginaci. (neškodný apríl v roce 2013)
O POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR (PŘEDNES Z PATRA RNDr. Miloslav Nevrlý) Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny. Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek. Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény. Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí. Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí. Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky. Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec. Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích. Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech 19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli, uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se pomátl na rozumu. Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla. Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a brčálů a močálů.
|