Z dopisu francouzského vojáka z Verdunu, kde padlo 700 000 vojáků:
Milá matko, překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého, v každém leželi tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, co zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají, jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidí. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.

Dějiny První světové války jsou velmi složité a bohužel málo známé. Zejména její začátek. Dalo se válce zabránit? Dalo. Císaři i car, ba ani Anglie a Francie ji totiž nechtěli! Pro urovnání, či izolaci konfliktů na Balkáně či na východní frontě se toho udělalo mnoho, ale síly vedoucí k světovému konfliktu byly silnější. Ne o mnoho, vlastně by se jí dalo proto říkat Velká nešťastná válka. Byl tu souběh řady složitých souvislostí. Vybuchla velmi rychle jako sud prachu.

Absolutismus Ruska, R-U a jeho spojence Německa již dosáhl posledního stádia. Národnostní  hnutí a počínající demokracie se stále více prosazovaly, ale tito mocnáři byli proti tomu. Složitá doba vyžadovala genialitu, ale tu neměl nikdo. Naopak.

Sami nebyli příliš schopní, ale zkostnatělí, žili ve světě, který už nechápali, ba odmítali chápat. Jejich generálové však toužili po létech míru po ostruhách vítězství a byli ochotni sami určovat běh dějin, což je jim podařilo. Přeceňovali své možnosti. Slibovali rychlé vítězství a nikdo vlivný neřekl, že je to zhola nemožné.

Rigidnímu Františku Josefovi už bylo přes 80 let a ač se úspěšně snažil léta udržovat mír, někteří politici a generálové by rádi preventivní válku proti Srbsku či Itálii. Byla jen otázka času, než se říše národnostně zcela rozpadne.

Německo mělo také územní nároky, cítilo se obklíčené a obávalo se nedostatku obilí a surovin. Na rozdíl od R-U ho pohromadě držel nacionalismus a schopná, dobře vycvičená armáda.

Rusko na tom bylo nejhůř. Tupá neschopnost samoděržaví vládla všude. Války většinou prohrávalo i se slabšími státy a vládla nespokojenost. Jedna revoluce byla poražena, ale nikdo nepochyboval o tom, že přijdou další. Car Mikoláš II si uvědomoval, že na svou funkci nestačí.

Přesto měli velké územní nároky. Chtěli porazit R-U a Německu vzít polovinu území. Rovněž také co nejvíc z Turecka, úžinu a Cařihrad. Ve své neschopnosti neviděli, že na to ani trochu nemají. Neuvěřitelně přeceňovali své schopnosti.

Vládla nevraživost a podezírání, touha po zisku. Např. Itálie byla spojencem Německa i R-U a vyhlásila na počátku války neutralitu. Ale po roce vyhlásila bývalým spojencům válku, protože chtěla zabrat Jadran. Anglie a Francie to podporovala.

Byla však zatlačena zpět, ale když se na konci války R-U armáda hroutila, využila toho a cizí území opět obsadila.

Byly tři rozhodující události eskalace konfliktu:

1/Atentát v Sarajevu přišel nečekaně. Atentátník však nebyl poslán srbskou vládou, ta před ním Rakousko varovala. Nenáviděl R-U, které anektovalo Bosnu a Hercegovinu a snil o velkém Srbsku.

Po měsíci vyšetřování dalo R-U malému Srbsku nesplnitelné ultimátum. Bylo dílem sil pracujících pro válku. Navíc německý císař Vilém II měl rád Ferdinanda d’Este a ve své prchlivosti naléhal na císaře, aby táhnul na Bělehrad. Ten se měl více zabývat rizikem rozšíření konfliktu, nebo předat moc nástupci trůnu, dobráckému Karlovi. Vždyť nikdo z nich, ani Ferdinand d’Este, válku proti Rusku nechtěl.

Srbové si u tradičního spojence Ruska zajistili podporu a ultimátum zcela nesplnili. To byl důvod vyhlásit jim válku. To byla další hrubá chyba císaře. Dali mu totiž dezinformaci se smyšlenou akcí Srbska, aby postavili veřejné mínění proti němu.

Stále se tu však jednalo o nevýznamný konflikt na Balkáně. Nikdo mocný nečekal velkou válku.

2/Situaci však využilo Rusko a zahájilo mobilizaci. Nebyla to adekvátní reakce. Rusko tím chtělo velkou válku za své územní nároky. Ačkoliv car váhal, proti válce byla i jeho žena a její rádce Rasputin, podlehl generálům a po kličkování mezi omezenou a úplnou mobilizací nakonec podepsal úplnou. A tím i rozsudek smrti nad sebou i svou rodinou. Tímto šíleným rozhodnutím eskaloval válečný konflikt. Vědělo se, že mu mobilizace potrvá dost dlouho, šlo o čas.

Německý císař Vilém II ho proto několikrát přemlouval, aby mobilizaci zastavil, nebo mu bude muset vyhlásit válku a mobilizovat také. Car kolísal, projevil svou nerozhodnost a neschopnost orientovat se ve strategii a právně odhadnout rizika.

Jeho armáda po dokončení mobilizace vpadla do Východního Pruska a pak na Halič, kde měla proti R-U zprvu velký úspěch a probila se až na dnešní Slovensko. Do Vídně se však nikdy nedostala, byla zatlačena daleko zpět a r.1917 žádala o ukončení bojů.

3/Německá generalita pro tento případ měla naplánovaný rychlý útok na Francii, dokud nebude ruská mobilizace hotova.

Až po porážce Francie, která by mu mohla vpadnout do zad, se měla německá armáda přesunout na obranu východu říše. Plán však byl neproveditelný.

Vilém II si byl vědom nebezpečí, sehnal mírové záruky Anglie a Francie a chtěl poslat armády jen na východ proti Rusům. Jeho generál Moltkeho ho však ignoroval, obsadil Lucembursko a porazil neutrální Belgii. To byla třetí tragická chyba, protože se tak válka stala celoevropskou, později i světovou. Pak zaútočil na Francii, ale uvázl v zákopové válce a prohrál.

Ale i rozvážná Anglie se dopustila hrubých chyb. Např.mladý Winston Churchill prosadil spornou plavbu přes Dardanely do Černého moře s pomocí ruským spojencům, ale v boji s tureckou armádou u Gallipoli byl s obrovskými ztrátami 250 000 vojáků odražen.

Závěr:

Nepochopili převratnou skutečnost, že přišel globální věk, ale stále žili jako ve středověku. Nejen monarchové, ale vlastně všichni. Válka od r.1866 téměř nebyla. Zapomněli, jaké to je hrozné. V rozhodování vládly chyby strategie. Hromadili chybu za chybou.

„S hloupostí rakouských generálů je možno počítat jako s trvalou hodnotou“, řekl kdysi Napoleon. Neplatilo to však jen pro rakouské generály, ale pro všechny. Dokonce i pro něj. Rozpoutal velký konflikt, který nemohl vyhrát. Vrhl se i do Ruska a jeho armáda pomřela hlady a zimou. Proti zbytku Evropy nikdy neměl šanci. Stejně dopadla První i Druhá světová válka. Tvrdé vystřízlivění ze snu o moci.

Druhá světová válka totiž byla ze strategického pohledu pouhým pokračováním První. Proto je tak důležité se zabývat tou První. Na počátku byly znepřátelené pakty Spojenců a Centrálních mocností. Jejich dohody eskalovaly konflikt z lokálního do celosvětového. Rozhodující událostí byla mobilizace Ruska, ač se chybně dává největší vina Německu.

Lze tedy shrnout, že vinu za rozpoutání První světové války nesou militaristické kruhy, kterým se podařilo překonat odpor obou císařů i cara. Po válce se hledali viníci zejména u monarchů, ale militaristické kruhy vyvázly.

Co ale chtěli obyčejní lidé? Jistě mnozí územní nároky podporovali, aniž by chápali následky. Pak si vztek vybili na carovi a císařích. Kdyby tušili, jak válka dopadne, rozhodně by všichni jednali jinak.

Říká se, že by válka stejně vznikla při další příležitosti, ale možná, že ne. Velkou strategickou chybou bylo, že nebyly vytvořeny mechanizmy pro komunikaci mezi mocnostmi. Jakýsi zárodek OSN.

 Narychlo se organizovalo, ale s množstvím problémů a nedostatků. Anglie přišla s myšlenkou mírové konference, ale to už bylo pozdě. Pokud by se konala dříve, dalo se mnohé vyřešit a zmatky v komunikaci nemusely být tak velké.

Úvahy o příměří byly i během války, ale z řady důvodů, včetně stále chybějící komunikace mezi znesvářenými stranami, nebyly realizovány. Byla to nejen nezdařená akce císaře Karla, ale i údajný atentát na Rasputina, který naléhal na cara, aby zahájil mírová jednání. Tím by mohla být německá armáda poslána na západ proti Spojencům. Až bolševici s pomocí Německa zrealizovali tento plán.

To byl další tragický následek války, vzestup moci extrémistů, tedy fašismu a komunismu. Způsobila to strategická chyba chtít pokořit poražené Německo. Hospodářská krize vyústila ve fašismus a další světovou válku. Až pak se Spojenci poučili a zavedli Marshallův plán a z bývalých nepřátel si udělali spojence.

Nereálnost své obranné doktríny Němci pochopili až po 2.sv.válce a s ostatními státy vytvořili EU, která konfliktům zabraňuje.