|
| |
 |
Povedená dovolená
Autor: HONEY (Občasný) - publikováno 14.9.2000 (16:04:47), v časopise 21.9.2000
|
|  |
Dovolená u moře byla dlouho mamčiným snem. Před třemi lety měla konečně příležitost dostat se do Řecka. Dovolená bez dětí, jen s manželem. A podle vyprávění se určitě nenudili.
Cesta ubíhala rychle a ubytování bylo luxusní, ale přece nejde strávit dovolenou jen na pláži. Proto jsme se vydali do bájemi opředených Delf. Ze všech koutů dýchalo kouzlo minulosti a slunce nám nemilosrdně vysílalo žhavé pozdravy . Nebylo tedy divu, že jsem dostala žízeň, ale kdyby jí alespoň bylo čím zaplašit! Domluvit jsme se neuměli, průvodce také nebyl a žízeň sílila. Zanedlouho se všechny mé myšlenky týkaly jen a jen vody. Mít tak doušek, kapičku vody.
Manžel i já jsme tedy zapomněli na kouzelné místo a naší jedinou činností na další 2 hodiny bylo hledání jakékoliv tekutiny.
Po dlouhých a neúspěšných pokusech nalézt vodu jsme konečně objevili nevábně vypadající studánku, nad níž visela tabule s anglickým textem, ale protože jsem se učila pouze hodně povinnou ruštinu, jsem přeložila pouze poslední slovo - please. Manžel se nenapil a prohlásil, že prý z takové tůně pít nebude. Ale já neodolala.
Manžel si ze mě začal utahovat: „Ta voda nezávadně rozhodně nevypadala, jen abys vysněnou dovolenou neproležela!“ To by mi tak scházelo, pomyslela jsem si, drbny u nás na vsi by měly zase námět k týdenní debatě.
Snad z horka či únavy se mi začaly podlamovat kolena a hlava se jen jen rozletět. A slunce pálilo až se mi dělala barevná kola před očima! Musela jsem se chytnou manželovi ruky a ten vida, v jakém jsem stavu mně odvedl do jiné části Delf s monumentálními zbytky sloupoví, kterým jsem ovšem nevěnovala ani pohled, a posadil mně na kámen do stínu. Kolena se pomalu přestávala klepat a kola před očima také mizela, když tu jsem uslyšela povědomý hlas: „Marie, jsi to ty? Já tě nemohla poznat!“ Volal kdosi zdálky, táhnouc za sebou vyzáblého kluka v ošoupaných kraťasech. No ne, není to snad Alena, spolužačka ze střední školy? Jak dlouho jsem ji už neviděla? Pět nebo šest let? To už bude jistě víc. „No né, to tě ráda vidím,“ halasila už z dálka. Dnes mně zřejmě hlava bolet nepřestane. Jak se Alena jednou rozjede, je k nezastavení! Ale Alena, když viděla můj protáhlý obličej, se zaraženě vyptává, co se stalo. Manželovi to nedalo a řekl jí všechno, ač jsem ho očima prosila, aby to nedělal! A podnikavou Alenu nenapadlo nic jiného, než tam poslat Pepu přeložit nápis na tabulce. Pepa se očividně rád zbavil matčina starostivého pohledu a mně se ve stínu viditelně ulevilo.
Zanedlouho se však neobjevil jen Pepa vzadu na cestě, ale také žízeň. Žízeň, kvůli které to všechno vlastně začalo. Zkoumala jsem výraz jeho tváře, ale nedalo se z ní nic vyčíst. Zastavil se a zlomek vteřiny se na nás mlčky díval. Tak už to vyklop, pomyslela jsem si! Prohlížel si mě nachově modrýma očima a pak vyprskl smíchy. To už se Alena netrpělivě zeptala, cože stálo na té ceduli. Pepu přepadl nový záchvat smíchu a skoro brečíc nám sděluje přeložený text: Neplýtvejte vodou, prosím! A nám nezbylo než se smát s ním.
|
|
|
