„Břéťo! Vstávej! Musíš do školy!“ Už je to tu zase! Ráno, vstávání a potom ta nudná škola. Kdyby se aspoň už blížily prázdniny, to by byla jiná. Jenže máme listopad se svým „úžasným“ počasím, které všechny táhne ven.
Břéťa sundal nohy z postele, protřel si zalepené oči a prohrábl si vlasy. Pak vstal a s povzdechem se přesunul do koupelny. Zrcadlo na jeho nevyřčenou otázku odpovědělo bohužel pravdivě a tak se Břéťa pustil do napravování škod po nočním spánku. O chvíli později již vlasy byly učesané, oči umyté a bez ospalků, zuby vyčištěné a do zrcadla se culil třináctiletý kluk, který by se už nemusel stydět vyjít za denního světla ven. Pak ještě rychle převléknout pyžamo za triko, mikinu a džíny, obléci si bundu a boty, školní tašku na záda, snídani do ruky a zaklaply za ním domovní dveře.
Břéťa do školy nespěchal. Rozvážně kráčel po chodníku a zamyšleně ukusoval chleba se salámem. Většina jeho spolužáků snídala každé ráno doma, u něho by to však znamenalo velké zpoždění. Ráno se prostě nedokázal probudit dříve než ve svou hodinu. Jako by v sobě měl hodiny, které až do 7:05 tikaly uklidňujícím způsobem a teprve pět minut po sedmé mohl nastoupit budík nebo maminka. Břéťa už byl naučený, že se po probuzení musí rychle vypravit, chňapnout do ruky snídani a vyrazit za vzděláním. A fungovalo to.
Jenže toho rána to bylo trochu jiné. Na křižovatce se většinou potkával se svými dvěma spolužáky a nejlepšími kamarády, se kterými prožíval mnohá dobrodružství. Dnes ale byla ulice prázdná. Břéťa se zamračil.
Hlavou se mu honilo, jestli nezaspali, nejsou nemocní nebo si nenašli jiného kámoše. Tahle představa se mu ani trochu nelíbila. Do školy už mu zbýval jen poslední kousek cesty. Jen přejít silnici a bude tam. Chybějící kamarádi ho však toho rána tak rozhodili, že nějak zapomněl na semafor.
Ze zamyšlení ho vytrhlo až skřípění brzd. Břéťa zvedl hlavu, a když uviděl blížící se světla, uskočil do bezpečí. Bylo však již příliš pozdě. Náraz ho vymrštil do výšky a let vzduchem mu připadal jako věčnost. Když konečně dopadl na zem, čas se zastavil úplně.

Pro Břéťu se čas zastavil, pro jiné však uháněl zatraceně rychle. Sanitka na místo nehody dorazila během pár minut, za dalších několik minutek už s ječivou sirénou uháněla do blízké nemocnice. Netrvalo dlouho a Břéťa ležel na operačním sále pod ostrým světlem. Dva chirurgové se skláněli nad jeho nehybným tělem a zjišťovali, jak moc ho srážka s autem pošramotila.
„Nevypadá to moc dobře, co?“ pronesl jeden z doktorů polohlasem. Druhý přitakal.
„Dopadl na tu hlavu docela nešťastně,“ opáčil a nechal rovnou zavolat neurochirurga. „Tohle bude pěkně dlouho trvat, než ho dáme do kupy. A kdoví, jestli ho vůbec dáme do kupy!“ dodal rychle, aby jeho kolega náhodou nenabyl dojmu, že Břéťovo přežití je hotová věc. Přestali klábosit a pustili se do celkové rekonstrukce svého pacienta.

„A sakra!“ zaklel tiše neurochirurg, když si prohlédl Břéťovo zranění. „Má poškozený mozkový kmen.“
„A co s tím můžeme dělat?“ zeptal se chirurg a odložil šití. „Můžeme to zase nějak napojit?“ Neurochirurg se zašklebil.
„Můžeme to zkusit, ale sebere nám to strašně času, bude to zatracená dřina, a pokud prohodíme dvě vlákna, tak je to celé k ničemu.“ Chirurg se zamračil.
„Tak to celé vzdáme? Po těch hodinách dřiny?“ Neurochirurg se poškrábal na bradě.
„Napadá mě ještě jedna možnost,“ odtušil. „Šance také nejsou moc vysoké, ale pokud to vyjde, tak by měl fungovat bez jakýchkoliv obtíží. Můžeme mu zkusit implantovat místo té poškozené části čip.“ Na chvíli se rozhostilo ticho, rušené jen tichým broukáním a pípáním přístrojů. Pak se na sebe doktoři podívali.
„Asi nemáme co ztratit,“ shodli se a pustili se do díla.

„Břéťo! Vstávej, je ráno! Musíš do školy!“ Břéťa pomalu otevřel oči a na chvíli se zasnil. Je zpátky doma, je zdravý a vstává do školy. Je sedm hodin a šest minut a měl by se začít připravovat, aby nepřišel pozdě. Ještě minutu může lenošit a pak už musí opravdu vylézt z postele.
„Břéťo! Co je s tebou?“ otevřely se dveře a do pokoje nakoukla znepokojená maminka.
„Už vstávám, mami,“ odpověděl rychle a začal se převlékat. Ranní hygiena proběhla také podle plánu, pak popadl tašku, snídani a uháněl.
Když se nikde neplánovaně nezdržím, tak dorazím do školy přesně, abych se přezul, převlékl a do třídy přišel se zvoněním, pomyslel si. Vrtalo mu hlavou, odkud se berou takové přesné výpočty. V matematice nikdy nevynikal, počítání z hlavy mu dělalo problémy a najednou je schopen na vteřinu přesně určit, kdy vyrazit, aby do cíle dorazil včas. A odkud ví přesný čas?
„Nazdar, draku“ plácnul ho přes rameno Kuba Dostál, který bydlel ve vedlejší ulici.
„Těpic, tygře,“ odpověděl obvyklým způsobem Břéťa. „Jak je?“ Kuba se na něj zkoumavě zadíval.
„Dobrý,“ odvětil stručně. „A co u tebe? Slyšel jsem, žes měl nějakou nehodu nebo co?“ Břéťa přisvědčil.
„Jo jo, sestřelil mě nějakej maník na přechodu.“ Pohledem přes rameno zjistil, že je dobíhá třetí z jejich partičky.
„Čau chlapi,“ vyrazil ze sebe zadýchaně Honza Zeman zvaný Džon. „Dneska nějak nestíhám.“
„V poho,“ opáčil Břéťa s úsměvem. „Když teď trochu zrychlíme, tak budeme ve třídě na čas.“ Tahle hláška vyloudila úsměvy na tvářích, když však mírně natáhli krok a dorazili do třídy se zvoněním, úsměvy vystřídal obdiv.

„Tak kdopak půjde k tabuli,“ položila učitelka matematiky řečnickou otázku a listovala přitom ve svém bloku. „Úplně nejradši bych tady viděla Břéťu Malého, toho ale asi ještě chvíli nechám na pokoji.“.
„Já klidně půjdu,“ prohlásil Břéťa frajersky a celá třída strnula. Břéťa, ten odpůrce matematiky, jde dobrovolně k tabuli? Odmítá možnost vyhnout se zkoušení a dává hlavu na špalek? Tady něco není v pořádku. Břéťa mezitím došel před lavice, kde se na něj upřelo čtyřiadvacet párů očí, ve kterých se mísil obdiv nad jeho statečností a obava o jeho duševní zdraví. Zadíval se na učitelku, která si ho také zkoumavě prohlížela.
„Myslela jsem, že po tak dlouhé nemoci se budeš chvíli rozhlížet a dopisovat si učivo,“ řekla po chvíli. „Nebo si se doma učil a probíranou látku umíš?“ Břéťa neurčitě pokrčil rameny a vzal si do ruky křídu. „No dobře,“ přistoupila na jeho hru a dala mu příklad. Většinou ten první ze dvou býval jednodušší a ve třídě to zašumělo. Přibližně dvě třetiny spolužáků totiž věděly, co by se s tím příkladem dalo dělat. A z nich ještě minimálně polovina si byla téměř jista, že tento postup vede ke zdárnému cíli. Břéťa nezaváhal. Tabule se rychle plnila písmeny a čísly, až dvakrát podtrhl výsledek. Učitelka na něj zírala s otevřenou pusou a stejně tak spolužáci nedokázali svými třináctiletými mozky pochopit tuhle změnu. Učitelka ale měla přece jenom náskok.
„Dobře, Malý,“ pronesla uznale a přitvrdila. Druhý příklad stál za to a tentokrát se žádná akustická reakce ze třídy neozvala. Pouze třídní šprt Maroušek tušil možný postup k řešení, ten však zásadně zvuky nevydával. Považoval to totiž za nedůstojné prozrazování svých emocí a nahrávání nepříteli. Břéťa však překvapil. Ve stejném tempu vyřešil i druhý příklad a poté se zadíval na učitelku.
„No, je vidět, že jsi doma opravdu nezahálel,“ zhodnotila jeho výstup. „Oba příklady byly správně, dneska to máš za jedna.“

Konečně zazvonilo. Většinou se celá třída do tří vteřin vyprázdnila, dnes se však všichni nahrnuli k Břéťovu stolu.
„Ty vole, co to mělo bejt?“ vyslovil třídní grázlík Filip Horák svým osobitým stylem otázku, kterou měli všichni na jazyku. „Se z tebe stal šprt nebo co?“ Břéťa ho neměl rád a snažil se mu vyhýbat. Většinou se mu to dařilo, teď ho však veřejně ignorovat nemohl.
„No prostě jsem se doma učil,“ odpověděl vyhýbavě. „Nemohl jsem ven a nechtěl jsem se pak strhat, tak jsem se ponořil do matiky. Jasný?“ Diskuzi tím uzavřel a všichni se s tím museli smířit.
„Nechte si to pro sebe,“ pošeptal poté Kubovi a Džonovi. „Po tý nehodě mám v hlavě čip a ten mi pomáhá rychle počítat.“
„Cože?“ vykřikl Džon překvapeně. „Čip v mozku?“ Břéťa se na něj vrhl, bylo však už pozdě. Celá třída to slyšela a všichni jako jeden muž se na Břéťu otočili.
„Tak ti Džone mockrát děkuju,“ procedil skrz zaťaté zuby Břéťa. „Až zase příště budu chtít vyhlásit něco tajnýho do celýho světa, tak ti vzkážu!“
„Promiň,“ zatvářil se Džon nešťastně, Břéťa ale měl v plánu s ním do konce života nepromluvit ani slovo. Potrestat ho mlčenlivostí, hlubokým opovržení, ani kůrku chleba nebo kapku vody mu nepodat, kdyby umíral hlady a žízní. Ani boty si o něj neočistí (i když hodně zablácené možná ano). Prostě podtrženo a sečteno, s jejich kamarádstvím je konec. Díky jeho úletu se k němu blížili všichni spolužáci s otázkami v očích, naštěstí se ale ozval zvonek. Všichni se rychle vrátili na svá místa, protože nerudný a náladový dějepisář byl schopen zadat celé třídě extra domácí úkol jen kvůli tomu, že někdo nebyl po zvonění na svém místě.
Zvonek utichl a chvíli se nic nedělo. Pak se ale rozlétly dveře a do třídy vtrhl učitel. Podmračeným zrakem obhlédl třídu a beze slova si sedl, když zjistil, že je vše v pořádku. Z očí mu ale úplně čišela chuť někoho potrestat. Otevřel blok a zapíchl prst doprostřed.
„Malý!“ vyštěkl. „Dlouho jsme se neviděli, co? Tak pojď ukázat, jak ses doma připravoval.“

Jestli matematiku toleroval alespoň šprt Maroušek, u dějepisu byl počet příznivců nulový. Těžko říci, co bylo hlavní příčinou. Možná to byla nutnost si dějepisná data, postavy a místa zapamatovat bez možnosti nějakého logického odvození. Spíše byl ale zakopaný pes v učiteli. Jedničku jako známku neznal a zásadně nepoužíval. Pokud někdo naprosto dokonale znal dané téma a vyčerpávajícím způsobem zodpověděl všechny doplňující a záludné otázky, dostal se skřípěním učitelových zubů dvojku. Zároveň si však vysloužil obdiv spolužáků, kteří tyto případy pamatovali pouze dva. Drtivá většina žáků se smířila s tím, že dějepis jim bude hyzdit vysvědčení a prolézali za čtyři.
„Asi nemá smysl trávit nekonečné hodiny šrocením, když tomu pak výsledek neodpovídá,“ prohlašoval šprt Maroušek, který měl na vysvědčení samé jedničky kromě dějepisu, ze kterého měl dvojku. A to jen díky nátlaku všech učitelů na dějepisáře, aby mu nekazil vysvědčení trojkou. Takže žádné přehnané sympatie žáků učitel neměl. Když však místo očekávaného hájení hned Břéťu vyvolal k tabuli, ve třídě to rozhořčeně zahučelo.
„Co je?“ zařval učitel a zamračeně se rozhlédl po třídě. Když se postavil, vypadal jako bůh pomsty. Krátké prošedivělé rozježené vlasy, huňaté obočí, zpod kterého létaly blesky a ústa sevřená to úzké zlověstné čárky.
„Byl v nemocnici, protože ho porazilo auto,“ ozval se ze třídy něčí hlas. „Dneska je poprvé ve škole.“ Učitel zbrunátněl a všichni očekávali výbuch, před kterým by sicilská Etna vypadala jako neškodné pšouknutí. Možná ale představa nemocnice ztlumila emoce a učitel pomalu dostával normální barvu.
„Nevadí,“ prohlásil klidně, protože měl neodbytný pocit, že by ústupkem ztratil svou tvář. „Přece musel studovat i doma, ne? Tak pojď, Malý. Nemáme na to celý den.“ Řeč zakončil svou oblíbenou větou, kterou dával najevo, že veškeré diskuze skončily a je třeba přejít k činům. Břéťa odevzdaně vstal a šoural se k tabuli. Cestou přemýšlel, jak z téhle prekérní situace ven.
„Tak co bychom ti dali?“ položil řečnickou otázku učitel, jakmile Břéťa dorazil na horkou půdu. „Zkusme něco jednoduššího. Co nám povíš o Kryštofovi Kolumbovi?“ Břéťa zapátral v paměti a moc toho nenašel.
„Objevil Ameriku?“ zkusil. Učitel se pousmál, že ho jeho nos nezklamal a další špatná známka se usadí v jeho notesu jako žába na prameni.
„Nějaké detaily by nebyly?“ prohlásil sarkasticky. Břéťovi se orosilo čelo, protože samozřejmě jeho paměť žádné další informace nenabídla. Toužebně si přál mít před sebou notebook s internetem a představil si vyhledávací stránku na Wikipedii, kde zadává požadované heslo. K jeho překvapení se však najednou před ním objevila stránka s fotkou Kryštofa Kolumba a naprosto čitelnými údaji.
„Tak to vypadá, že se nic víc nedozvíme,“ pronesl učitel posměšně a Břéťa vycítil, že nesmí ztratit ani vteřinu.
„No, něco bych možná našel,“ odpověděl na učitelovu hlášku. „Kryštof Kolumbus se narodil v Janově v severozápadní Itálii přibližně 31. října 1451. Jeho otcem byl Dominik Kolumbus, který se živil jako tkadlec vlny a drobný obchodník se sýry v Janově. Matka se jmenovala Zuzana Fontanarossová. Už od mládí ho to táhlo na moře, když hledal obživu jako námořník a obchodník na lodích plujících přes Středozemní moře. Proslavil se jako mořeplavec a kolonizátor, který ve službách španělských králů uskutečnil čtyři plavby přes Atlantský oceán. Když totiž v 15. století soupeřily evropské mocnosti o hospodářskou nadvládu, navrhl Kolumbus španělskému králi možnost vydat se na opačnou stranu než ostatní mořeplavci. Královský dvůr v této novince viděl možnost získat náskok před ostatními velmocemi v obchodu s kořením a tak Kolumba podpořil.“ Břéťa se na chvíli odmlčel, zadíval se na spolužáky a na učitele. Spolužáci všichni zírali s otevřenými ústy, učitel k tomu ještě měl vytřeštěné oči. Tohle na něj bylo příliš mnoho informací, které nečekal. Začátek byl přesně podle očekávání, pak ale přišla lavina údajů. Břéťa se při pohledu na překvapeného učitele pousmál a tomu došlo, že je to asi při pohledu na plomby v jeho spodní čelisti. Rychle ústa zavřel.
„Dobře,“ okomentoval stručně Břéťův výkon. „A kolik cest Kolumbus podnikl?“ Teď by mu úplně stačila stručná odpověď o délce jednoho slova, podle hloubky Břéťova nádechu však tušil další dlouhý proslov.
„Jak jsem již říkal, Kolumbus podnikl celkem čtyři cesty. Na první vyrazil dne 3. srpna 1492 z přístavu Palos blízko Huelvy se třemi karavelami. Santa Maria, které velel Juan de la Cosa, měřila 39,1 metrů. Pinta byla dlouhá 17,8 metrů a velel jí Martín Alonzo Pinzón. Nejmenší Nina měřila 17,1 metrů a kapitánem byl Vicente Yáñez Pinzón. Celá flotila měla přibližně stovku mužů. Nejprve zamířili na Kanárské ostrovy, kde se trochu zdrželi, než na ostrově Las Palmas spravili prasklé kormidlo Pinty. Když bylo všechno v pořádku, vydali se 6. září do neznámých vod na západ. Cesta trvala až do 12. října, kdy kolem druhé hodiny ranní spatřil Rodrigo z Triany zemi. Téhož dne dopoledne se flotila vylodila na ostrově, který Kolumbus pojmenoval San Salvador.“ Břéťa opět udělal dramatickou pauzu, kterou učitel okamžitě využil.
„No já si myslím, že jsi nám už toho řekl dost,“ ukončil zkoušení a zahrozil mu tužkou. „No vidíš, že to jde, když se učíš. Vezměte si z Malého příklad,“ otočil se do třídy, kde ještě stále panovalo ohromené ticho. „Dneska to bude za dvě,“ vyřkl poté ortel a napsal si do příslušného řádku danou známku. Ve třídě to zašumělo. Menší polovina žáků se s dvojkou od dějepisáře v přímém přenosu ještě nesetkala a znali ji pouze z vyprávění. Větší půlka měla dojem, že za tento výkon by si Břéťa zasloužil něco lepšího.
„Ale copak je?“ zareagoval učitel s ironií v hlase na šum v třídě. „Nebo si myslíte, že by měl dostat trojku? Já myslím, že to uměl docela pěkně.“ Všichni pochopili, že by mohli Břéťovi ještě pohoršit a šum ve třídě utichl. Zbytek hodiny už proběhl bez dalších překvapení a o přestávce se zase všichni k Břéťovi nahrnuli.
„Jakej čip máš v hlavě?“ křičeli jeden přes druhého. „A jakto, že kromě matiky umíš i děják?“ Břéťa si povzdechl a stručně všem řekl, co se dělo na operačním sále a jak mu čip zachránil život. Teď postupně přichází na to, k čemu navíc ho může použít.
„Tý vado, to bych chtěl taky!“ prohlásil obdivně Horák. „Asi řeknu fotrovi, ať mi to taky zařídí.“

...pokračování příště...