své staré já nepoznávám,
ale jsou oči, kde jsem ho našla
podávám ruce,
byla to samota
kdo měl hlad
hlavou v oblacích snažíš se nahmatat
jistoty
a říkáš,
že nic nechápu.
Teď jsem to já kdo vypráví
o jiných oblohách
splynuly s podlahou, chodníkem,
rozpustily střepy
a zaply všechna světla
chci abys věděl, že existují,
řekli ti: čas,
vymaž ho! nejsou tak daleko,
aby nešlo
natáhnout ruce
řekli mi: blázníš,
ale jednou budu vyprávět, spolykané noci,
vzpomínky dávno vyryté odešly,
jizvy na kůži nemluví,
teď ti chci vyprávět, že někdy stačí
jeden pohled dovnitř
pustit ta tajemství
sám před sebou
a oni odejdou s nimi.
nevěřím na tmu v sobě,
v ty všechny cesty, které jsou prý lepší,
ale už se neptám
jen vyprávím, kam jsem šla
z paprsků spících pod parketami
|
