|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
A už je to tady zase. Musím si vyslechnout ty už tolik známé promluvy, které mi můj táta adresuje vždy, když ho naštvu. “Chcete být dospělí…” Tuhle poznámku nesnáším. Kdypak já jsem chtěl být dospělý? Růst je nutnost, kdybych mohl, nikdy bych nevyrostl. Táta dělá, jako kdybych si já řekl, že vyrostu a dospěji. Jemu natruc. Kdybych mohl, pořád bych byl ještě dítětem. Vlastně jím trochu stále jsem. Snad jen jedinkrát jsem si přá l být velký, a to abych si mohl sám kupovat šunku. Tak proč nám někdo neustále cpe tuto výtku? My jsme si řekli, že musíme dospět? Nejsem sám, kdo ji často slýchává, a jak jsem nedávno zjistil, zdaleka nejsem sám, kdo s ní nesouhlasí. Ale drží nás v šachu. Když se ji snažíme popřít tím, že se chováme jako děti, je nám opakována tato verze: “Chceš být dospělý a přitom se chováš jako malý!” Pokud se náhodou skutečně chováme inteligentně, moudře, vystupujeme slušně a kultivovaně, zkrátka jako každý dospělák, tak si jen “hrajeme na dospělého…” Vlastně máme na výběr, zač si tuto výtku vyslechneme.
Chápu, že člověk není dítě a pak hned dospělý, existuje jisté období mezi tím. A tomu právě starší říkají, že si hrajeme na dospělé. Jenže my si ještě chceme užít tolik dětskosti, kolik jenom můžeme. Tak proč to pořád slyšíme? Tak proč řve na mě, dospělého člověka?
|
|
|
