Pamatuji si, když mi bylo pět: hluk rozbíjeného nádobí, sprosté nadávky a nohy stolu, pod kterým jsme se schovávala. Zvláštní, že mi to tenkrát nepřišlo zvláštní. Ale jak by mohlo… Vždyť  to byl můj denní chléb! Jediným mým přítelem byl můj plyšový králíček Anička. Byl to dárek od mé babičky Aničky, která byla jedinou chápající bytostí v mém okolí. Bohužel umřela na rakovinu, když mi byly čtyři. Měla v hlavě nádor velikosti tenisového míčku a chudinka strašně trpěla. Ztratila jsem tak svou důvěrnici a oporu v nepřátelském světě. Otec se vracel každý večer opilý z hospody, kde v alkoholu utápěl své zklamání z nenaplněných snů. Kdo by mohl vyčítat mamince, že této závislosti propadla také. Démon alkohol ji měl pevně ve své moci. Rum v láhvi od Jaru, vodka za naučným slovníkem, další v nádržce na vodu na toaletě… Dlouho se jí to dařilo tajit. Až jednou: ukryla láhev koňaku do peřinek v mé postýlce a já, už tehdy zvídavé dítě, jsem jí značnou část vypila. Nechybělo mnoho a znovu jsem se mohla setkat se svou babičkou Aničkou. Dnes už těžko soudit, zda by pro mě bylo lepší, kdyby sociální pracovnice prosadila svůj záměr. Dětské domovy nejsou příjemným místem, ale copak u nás doma to bylo lepší? To už dávno nebyl dům, kde by všichni byli šťastní.