|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nevím, jak dlouho jsem ho znal, ani nevím, odkud se přistěhoval. Někdo tvrdil, že ze Slovenska, jiný namítl, že zaslechl něco o maďarskoslovenském původu s kořeny sahajícími až někam do Rumunska. Také se proslýchalo, že pracoval jako obsluha v jedné restauraci a při roznášení káv jich unesl na jedné ruce deset. Jiný k tomu poznamenal, že si dal, po vzoru indických žen, na hlavu cukřenku, vše doprovodil několika tanečními kroky, a proto má pořád jasné a lehké držení těla.
Jeho kamarád s úsměvem konstatoval, že mu byli pomáhat při opravě chaty, kterou od kohosi zdědil, že ho najednou popadla obrovská pýcha, taková, že si chtěl dát na hlavu pytel cementu a jít s ním k nedalekému lesíku a zpět. To mu rozmluvili, a tak zůstalo jenom u kilogramu cukru nastojato. Chatu obešel jednou a přitom vykonal u posledního rohu za potlesku všech malou potřebu.
Měl tu výsadu, že si do hospody, kterou pravidelně navštěvoval, směl přinést z cukrárny odnaproti zákusek. Tento položil na židli vedle sebe, nikdy ne na stůl a z kapsy vytáhl lžičku. Následovalo labužnické vychutnávání. V tu chvíli již obsluha přinášela kávu s rumem. Po chvíli laskomin omyl lžičku nahrubo na WC, zabalil ji do dvou papírových kapesníčků a uložil do plátěného sáčku, aby ji doma ještě jednou řádně umyl. Nikdy ji nesměla mýt ani manželka, ani jiný člen rodiny. Kamarád mu na lžičenku, jak někdy říkal, vyrazil zdobnými písmeny monogram. Při otázce dalšího přání ohledně lžičky zavrtěl hlavou a vzdychl.
Jednou, když v rituálu vychutnával všechny jeho části, náhle zaznělo: smím si k vám přisednout?
Vzhlédl a naproti stála neznámá žena. Pohlédl na ni, rychle sklopil oči, opět vzhlédl, toto milionkrát zopakoval, přenesl do duše a zpět a poté tichým hlasem pronesl: prosím.
Neznámá si objednala kávu, zatímco on v ještě rychlejším sledu prostřídal vše minulé, které ona zachytila, a posléze zašeptal: jsi to ty, Zdenko?
Přikývla.
Uplývající čas jí ukradl to, co jí ukrást mohl, a věnoval jí šaty, které již dávno vyšly z módy, vrásky, šedé nitky ve vlasech, ale nevzal jí oči, jejichž krásu násobila křehkost a plachost zároveň a které na něj hleděly jako kdysi.
Podal jí lžičku, ona přečetla svůj monogram, usmála se a pohladila jej po tváři.
Poté zaplatila, ještě jednou na něj pohlédla, zvedla se a zdálky zaslechla lehounký závan vějíře slov: nechám sem vyrazit dnešní datum.
|
|
|
