|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
...Jindřišská věž - 18. května 2015
Zvon na věži odbil šestou hodinu večerní a do začátku zbývalo ještě celých šedesát minut. Slunce pomalu zalévalo podkroví svými paprsky a několik z nich tančilo na zádech shrbené postavy, která seděla u malého stolečku s notebookem. Vrzly dveře a ozvalo se tiché klapání bot. Shrbená postavička se narovnala a zvedla hlavu směrem ke schůdkům.
"Ahoj Petulo," porušil melodický hlas téměř až posvátné ticho.
"Čau Martine, jakpak se máš?"
"Dobře, Petulo, dobře se mám. Co ty?" Příchozí jen pokývala hlavou, což mohlo být vykládáno jako: "Nestojí to za řeč" a nebo: "Ale jo, dobrý." Martin tedy opět sklonil hlavu k obrazovce a přestal vnímat okolí.
"Copak to máš?" zadívala se mu zvědavě přes rameno. "Hmm, mapa."
"To ale Petulo není obyčejná mapa," pousmál se tajuplně, čímž opět probudil její zvědavost. Vyžíval se v technických hračkách, a když řekl, že není obyčejná, tak v tom určitě bude něco schovaného.
"To je věž," poznala Petula rychle známé prostředí. "Václavák, Hlavák, Masaryčka. Co je ale tohle za puntík?" Přes ikonu Jindřišské věže totiž svítilo červené kolečko, které obvykle v mapách nebývá. A na ulici se pohybovalo modré, oranžové a žluté. Martin se pousmál.
"To jsi ty, Petulo."
"Já? Jsem snad nějaká červená komunistka? A čím jsem si vysloužila tolik slávy? Kromě Totemu a Facebooku budu svítit už i na Google mapách." Z té věty by se dala ironie ždímat, protože Petula se radši schovávala, než aby byla příliš vidět. Neměla moc ráda, když o ní někdo věděl příliš a toto tak trochu zavánělo sledováním.
"Nezlob se, Petulo," ozval se Martin zkroušeně. "Já jsem objevil v jednom obchodě takové kuličky, které dokáží vysílat svou polohu z GPS. Pár jsem jich koupil a na minulé věži je schoval několika lidem do kapes. A teď koukám, jak se schází na čtení." Petula se už chystala vybouchnout a pořádně Matinovi vynadat. Na takové porušení soukromí nebyla moc zvědavá. Místo toho se ale opět zadívala na svítící displej notebooku. Pak zapíchla prst do modrého puntíku.
"Lenka," pochopil Martin otázku. "Za čtyři a půl minuty ji tu máme. Pomerančová s Terkou právě vystoupily z vlaku na Hlaváku, Pavel se mi ztratil v metru, ale počítám, že tak za dvě až tři minuty se vynoří na Můstku. A Aaen si právě dole kupuje lístek."
"Tak proto jsem měla přinést ten dalekohled," sáhla do tašky přes rameno a vytáhla kožené pouzdro. "Budeme vyhlížet puntíky." Zadívala se ještě, ze kterého směru se objeví nejbližší osoba a pak už přikročila k oknu. Než však stihla přiložit optiku k očím, zaujalo ji něco jiného.
"Ty, Martine?"
"No?"
"Jak ty kuličky vypadají?"
"No normálně, takový malý, kulatý, se zapuštěným očkem."
"A je na nich něco napsáno?"
"Napsáno? To jsem si nevšiml. Co by na nich mělo být?"
"Třeba SPPH." Ta zkratka Martinovi nic neříkala, dlouho si s ní však hlavu nelámal. V dobách mobilního internetu se všechny rébusy a hádanky řeší rychle a jednoduše.
"Spolek přátel pražských holubů?" četl nevěřícně na mobilním telefonu a prohlížel si obrázek známého opeřence. "Jak jsi na to přišla?"
"No já jen že se tu za oknem promenáduje vypasený opeřenec, který má na noze přivázanou tu tvou kuličku." Martin vyskočil, až málem převrhl stůl, a rozběhl se k oknu. Holub vyděšeně zamával křídly, kulička na jeho levé nožce však byla dobře viditelná ještě několik dalších vteřin, než usedl na střechu vedlejší budovy.
"No to snad," hledal Martin slova a snažil se přitom vynechávat ta vulgárnější, protože ta měl ve svém slovníku pouze pro výjimečné případy. Vytrhl Petule s rukou dalekohled a zapátral po zaplněné ulici. Z Lenky se vyklubala kolie, na jejímž obojku se pohupovala modrá kulička a z metra se právě vyhrnula mateřská školka. Martin měl obavu, že se mu půlka mapy zbarví do fialova.
"Aj aj aj," zanaříkal a vrátil Petule optické přibližovadlo.
"A to ti k tomu ten prodavač nic neřekli? To přece nemůže ukazovat všechno pohromadě."
"Možná řekl, ale já už jsem přemýšlel, jak to bude vypadat. Jak jsem ve věži a na mapě koukám, jak se autoři trousí a jejich kolečka se posouvají k věži." Ve vyhřátém podkroví se rozhostilo ticho a sluneční paprsky proháněly jemný prach, který stoupal, klesal a usazoval se na obrazech na stěnách. První se pohnula Petula.
"K čemu je tohle?" ukázala na barevné tlačítko nad mapou. Martin pokrčil rameny.
"Můžeme to zkusit, ale jak poznáme, co to dělá?" Jenže to už Petula vytahovala telefon. Tři ťuknutí a přiložila mocnou krabičku k uchu.
"Ahój. Kdepak tě máme? Už? No to je výborné. A dorazíš? Skvělé. Tak to se s Martinem moc těšíme. Zatím." Martin si pomyslel, jak ochuzen je člověk, když poslouchá jen polovinu dialogu.
"Tak co?" popoháněl zvědavě Petulu, která ještě zápasila s přístrojem.
"Lenka právě vystoupala z podzemí na Muzeu a jde k nám. Tak přepínej, až uvidíš tu správnou kuličku, která se bude sunout dolů po Václaváku, tak ji máš." Martinovi zasvítily oči a rychle usedl k počítači. Po chvíli ale zklamaně zavrtěl hlavou.
"Žádná modrá kulička." Petula vyřídila druhý telefonát a Martin klikal podruhé. Zase nic.
"Jak dlouho v tom mají vydržet baterky?" chytala se Petula každého stébla. Nemohla se dívat na nešťastného Martina a nesnažit se mu ze všech sil pomoci.
"Ten prodavač říkal, že půl roku. Já to vzdávám," zaklapl počítač a uložil ho do brašny, ležící na zemi. Pak ho nohou zasunul pod jednu ze židlí.
"Ahojky," zahlásil zvonivý hlásek u schodů. A za chvíli druhý, třetí a autoři se pomalu trousili. Když zvonkohra dohrála svou melodii, uchopila Petula mikrofon a nastoupila před zaplněné řady.
"Vítejte na dalším pravidelném autorském čtení autorů z Totemu, Písmáka, Literry a dalších literárních serverů zde v podkroví Jindřišské věže. Než dáme slovo hudebnímu doprovodu, aby po zvonkohře trochu uklidnil a pohladil naše uši, mám pro vás kvízovou otázku. Kdopak ví, co je tohle?" Mezi palcem a ukazováčkem svírala červenou kuličku.
"Jé, to jsem našla v tašce, jen modré. Pak jsem potkala nějakou maminu s dítětem, tak jsem mu to dala na hraní," zareagovala jako první Lenka.
"Mě to rozkousl pes," ozval se Aaen. "Myslím, že byla bílá."
"Nám tu žlutou Giselka hodila do záchodu," zasmáli se stereo Oplatkovi-Kůrkovi.
"Mě zelená vypadla z batohu a odkutálela se někam ulicí," ohlásil Pavel a praštil se o trám, čímž nabil Petule, aby si zase mohla tropit žerty z jeho výšky. A Martin se jen chytal za hlavu.
Hudebník dohrál úvodní melodie a Petula (možná za trest) vyvolala jako prvního Martina. Ten s plachým úsměvem usedl na křeslo před publikem a rozhlédl se po natěšených tvářích.
"Milé děti, mám pro vás dneska pohádku o velkém věžním bratrovi."
|
|
|
